Článek
V pátek 23. října 2026 prosadila vládní koalice ANO, SPD a Motoristů přednostní projednání návrhu na zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Rozprava byla omezena na devět hodin a hlasování v prvním čtení bylo naplánováno na sobotu ve 4:36 ráno.
Opozice mluví o ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií. Vláda odmítá, že by změna financování znamenala útok na demokracii.
Kdo má pravdu? Odpověď není jednoduchá.
Domácnosti ušetří. ČT a ČRo dostanou méně
Dnes domácnosti platí za televizi 150 Kč a za rozhlas 55 Kč měsíčně. Celkem 2 460 Kč ročně. Vláda chce poplatky zrušit a financování převést na státní rozpočet. Zároveň navrhuje roční příspěvek 5,74 miliardy Kč pro Českou televizi a 2,065 miliardy pro Český rozhlas. Dohromady 7,805 miliardy korun, přibližně o 1,4 miliardy méně, než kolik činí prostředky, s nimiž instituce počítají po zvýšení poplatků. Vláda argumentuje zjednodušením systému a úsporami. Vedení ČT varuje před omezením výroby pořadů, zpravodajství i zaměstnanosti. To jsou přitom dvě odlišné otázky. Lze podporovat zrušení poplatků, ale nesouhlasit se snížením rozpočtu. Stejně tak lze hájit současný systém a zároveň požadovat efektivnější hospodaření České televize.
Jak to dělají jinde v Evropě?
Argument vlády, že státní financování není v Evropě neobvyklé, je pravdivý.
- Dánsko přešlo od tradičního televizního poplatku k financování z veřejných příjmů.
- Švédsko zavedlo zvláštní veřejnoprávní odvod vybíraný prostřednictvím daňového systému.
- Německo zachovává povinný příspěvek domácností, jehož výše se stanovuje podle zvláštních pravidel.
- Rakousko od roku 2024 vybírá příspěvek domácností místo původního poplatku za přijímače.
Evropa tedy nemá jediný správný model. Zásadní ale je, jak jsou jednotlivé systémy nastavené. Je rozdíl mezi předvídatelným financováním podle předem stanovených pravidel a situací, kdy vláda může každý rok rozhodovat o penězích médií, která ji mají kontrolovat. Evropský akt o svobodě médií ostatně klade důraz na transparentní, objektivní a předvídatelné financování veřejnoprávních médií.
Státní financování samo o sobě není problém. Problémem je možnost použít peníze jako nástroj politického tlaku.
Česká televize není bezchybná. To ale není argument pro její ovládnutí
Česká televize může být kritizována za hospodaření, výběr pořadů, sledovanost i kvalitu jednotlivých reportáží. Je legitimní požadovat transparentní rozpočty a vysvětlení, proč stojí veřejná služba právě tolik. Stejně legitimní je diskutovat o tom, zda poplatky odpovídají době, kdy lidé sledují obsah na televizorech, počítačích i telefonech. Jenže z legitimního požadavku na reformu ještě neplyne, že je správně jakákoli reforma. Pokud chce vláda ušetřit 1,4 miliardy korun, měla by vysvětlit, kde přesně mají úspory vzniknout a co se za ně bude muset obětovat. A hlavně, proč je nutné spojovat změnu výběru poplatků se snížením financování?
Proč je hlasování v sobotu nad ránem problém?
Samotné noční jednání není důkazem nedemokratického postupu. Sněmovna v minulosti jednala dlouho do noci opakovaně a parlamentní většina má právo organizovat průběh schůze podle jednacího řádu. Znepokojivá je však kombinace okolností: zásadní změna financování veřejnoprávních médií, omezení rozpravy, odmítnuté požadavky opozice na přestávky a plánované hlasování ve 4:36 ráno.
U běžné technické novely by podobný postup mohl vyvolat menší pozornost. U zákona, který mění finanční podmínky institucí kontrolujících politiky, je požadavek na důkladnou debatu mnohem důležitější. Podobné příběhy už Evropa zná - např. v Maďarsku za Viktora Orbána se po roce 2010 změnila pravidla mediální regulace, do klíčových orgánů získaly rozhodující vliv osoby spojené s vládní většinou a státní reklama i další ekonomické nástroje začaly zvýhodňovat provládní média. Výsledkem nebyl jeden dramatický zákaz nepohodlných zpráv, ale postupná proměna celého mediálního prostředí, v němž nezávislé redakce čelí výrazně horším podmínkám.
Televizní krize z roku 2000: historie se neopakuje, ale varuje
Na přelomu let 2000 a 2001 zažila Česká televize krizi, která vyvolala masové demonstrace. Spor o vedení zpravodajství přerostl v konflikt mezi zaměstnanci, vedením a politiky. Část pracovníků tvrdila, že se politické síly snaží ovlivnit obsah vysílání. Dnešní situace je jiná. Tehdy šlo především o vedení zpravodajství, dnes o financování. Historická zkušenost ale ukazuje, jak citlivá je otázka nezávislosti médií. Politický tlak totiž nemusí mít podobu přímého příkazu k odvysílání nebo zatajení reportáže. Může vznikat i tehdy, když vedení médií neví, zda bude mít příští rok dost peněz. To samozřejmě neznamená, že každá změna rozpočtu je cenzurou. Znamená to, že finanční nezávislost není bezvýznamný technický detail.
Dnes Babiš, zítra někdo, koho nesnášíte
V tomhle sporu je paradox, který by si měli uvědomit i voliči současné vlády. Obavy z politického ovládnutí médií nejsou abstraktní, zvlášť když představitelé Babišovy vlády už nyní selektivně odmítají komunikaci s některými médii, která kritizují nebo považují za nepřátelská. Jenže co se stane, až ANO jednou prohraje volby? Státní rozpočet bude mít v rukou jiná vláda, která může mít úplně jiné politické priority a za nepohodlná považovat média, jež dnes vyhovují voličům ANO. Představte si, že o penězích České televize rozhodují politici, kterým sami nevěříte. Pořád vám připadá takový systém bezpečný?
Nezávislá pravidla nejsou pojistkou proti jedné konkrétní straně, ale proti každé straně, která se někdy dostane k moci.
Pokud veřejnost začne vnímat financování ČT jako odměnu či trest podle toho, kdo právě vládne, televize ztratí prestiž bez ohledu na to, kdo ji bude řídit. Jedni jí přestanou věřit, protože podle nich slouží vládě, druzí proto, že ji budou považovat za nástroj předchozího politického tábora. Nakonec prohrají všichni. Ne proto, že zmizí jedna instituce, ale protože zmizí společná půda, na které se lidé s různými názory mohou shodnout alespoň na tom, že zprávy nemají vznikat podle momentálních potřeb politiků.
Takže krádež České televize, nebo opoziční hysterie?
Zrušení televizních poplatků samo o sobě demokracii neohrožuje. Jiné modely financování v Evropě fungují. Jenže něco jiného je promyšlená reforma a něco jiného je snížit rozpočet veřejnoprávních médií, přesunout jejich financování pod státní rozpočet a zásadní změnu protlačit parlamentem během jediné noci za velmi zvláštních okolností. A také jen pár dní od vládního debaklu v komunálních a senátních volbách.
Mechanismus ohrožení je přitom poměrně jednoduchý. Vláda nemusí České televizi zakázat kritizovat své kroky. Stačí, když bude její rozpočet záviset na každoročním rozhodování politiků. Hrozba dalších škrtů pak může omezit investigativní projekty, vést k rušení pořadů nebo vytvořit tlak na vedení, aby zbytečně nevyvolávalo konflikty s těmi, kdo rozhodují o penězích. Přímý zákaz ani příkaz k autocenzuře nejsou potřeba. A pokud se současně sníží příjmy o zhruba 1,4 miliardy korun, nejde jen o teoretické riziko, ale také o velmi konkrétní zásah do schopnosti televize plnit svou veřejnou službu.
Z Maďarska, Polska i Slovenska známe příklady postupného oslabování nezávislosti veřejnoprávních médií. Česko není ve stejné situaci, ale varovné signály není radno přehlížet. Jiné modely financování mohou fungovat, pokud mají pevné pojistky. Proč se tedy změna takového významu prosazuje tak rychle a bez dostatečné debaty? Označit všechna varování za opoziční hysterii je snadné. Jenže až se nezávislost médií začne skutečně vytrácet, nemusí být vůbec zřejmé, kdy přesně se to stalo.
A cesta zpět bude ještě složitější.
Zdroje:
