Článek
Odpad nemusí být jen náklad
Když se řekne recyklace, většina lidí si představí ekologii. Třídění odpadu, barevné kontejnery a snahu omezit množství věcí končících na skládkách či ve spalovnách. Jenže recyklace má také druhou, možná méně viditelnou stránku – je to ekonomická činnost.
Materiál, který jsme už jednou dovezli, vyrobili, zpracovali a zaplatili, nemusíme po použití automaticky zahodit. Pokud jej dokážeme znovu využít, vzniká z odpadu druhotná surovina. A kolem ní mohou vznikat firmy zabývající se sběrem, svozem, tříděním, vývojem technologií nebo samotným zpracováním. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje také na strategický význam tohoto principu: větší využívání vlastních materiálů může snižovat závislost Evropy na dovozu surovin a omezovat dopady výkyvů jejich světových cen.
Nejde přitom o úplně zanedbatelnou část ekonomiky. V odvětvích spojovaných s cirkulární ekonomikou – zejména recyklací, opravami a opětovným využíváním – pracovalo v Evropské unii v roce 2023 přibližně 4,4 milionu lidí. Oproti roku 2014 jejich počet vzrostl zhruba o deset procent. Právě zde může být jedna z příležitostí pro evropskou ekonomiku. Nemusíme v každém oboru porazit Spojené státy nebo Čínu ve výrobě od nuly. Hodnotu můžeme vytvářet také tím, že dokážeme lépe využít to, co už máme.
Nápad, který doslova ležel na ulici
Příběh Huga Repáně přitom nezačíná v laboratoři velké společnosti ani s milionovou investicí. Začíná poněkud méně vznešeně – sbíráním cigaretových nedopalků ze země. Repáň už jako středoškolák přemýšlel, zda by se vlákna z cigaretových filtrů nedala využít ve stavebních materiálech. Aby svou myšlenku mohl vyzkoušet, potřeboval nejprve samotný odpad. Pro první nedopalky si podle Hospodářských novin dokonce zajel vlakem ze Žiaru nad Hronom do Zvolena. Nechtěl totiž, aby jej při celodenním sbírání vajglů viděli známí a rodina.
Následoval problém, který zná téměř každý začínající podnikatel: nápad je jedna věc, ale někdo jej musí být ochoten vyzkoušet. Firmu, která byla ochotná nasbírané filtry rozemlít bezplatně, nakonec našel až v Německu. S výsledným materiálem potom oslovil stavební společnost Strabag a začalo testování možnosti využít recyklovaná vlákna v asfaltových směsích. Z původně téměř studentského experimentu se postupně začal stávat skutečný podnikatelský projekt.
Z vajglu se stala surovina pro silnice
Princip je překvapivě jednoduchý. Z použitých filtrů a tabákových náplní lze získat vlákna, která se po zpracování využijí jako příměs do asfaltové směsi. Výsledný granulát tak nahrazuje běžně používaná celulózová vlákna. A není to jen efektní ekologický experiment. Podle dosavadních testů materiál splňuje potřebné technické parametry. Repáň uvádí, že při zkouškách dokázala příměs recyklovaných vláken snížit vytváření vyjetých kolejí na vozovce až o deset procent.
První silnice využívající tento materiál vznikla už v roce 2022 v Žiaru nad Hronom. Od té doby se technologie posunula výrazně dál a materiál byl podle informací zveřejněných při otevření české linky použit už na několika slovenských silničních úsecích. A pak přišel zásadní okamžik. Místo aby mladý podnikatel obcházel další velké společnosti, jedna velká společnost přišla za ním.
Když se ozve tabákový gigant
V roce 2022 začal Repáň spolupracovat s Philip Morris. Firma řešila, co dělat s použitými náplněmi do zařízení na zahřívání tabáku, a technologie Renesa nabízela možné řešení. Pro malou firmu to ovšem znamenalo další technickou výzvu. Použitá tabáková náplň není stejná jako klasický cigaretový filtr. Obsahuje například kovové části, které je nutné před dalším zpracováním oddělit.
Proces se proto postupně automatizoval. Náplně se rozstříhají, jednotlivé materiály se oddělí a z využitelné části vznikne granulát označovaný jako Reneso Fibers. Ten následně putuje do asfaltových směsí. A projekt začal nabírat objem. V Česku a na Slovensku bylo od zahájení sběru odevzdáno přes 100 tun použitých náplní. Jen v Česku se nyní sbírá v průměru přibližně 1,4 tuny měsíčně, což představuje zhruba dva miliony kusů.
Z nápadu ze Slovenska je česká průmyslová linka
Dalším krokem je zařízení otevřené letos v říjnu v Hoříně u Mělníka. Jde o první podobnou linku v České republice. Umístěna je v dvanáctimetrovém lodním kontejneru a dokáže zpracovat až pět tun použitých náplní za měsíc. To je zajímavé ještě z jednoho důvodu. Kontejnerové řešení není pouze způsob, jak zpracovávat český odpad. Může být zároveň produktem samo o sobě.
Reneso chce podobná zařízení vyrábět a nabízet i na dalších trzích. Místo převážení odpadu na stovky či tisíce kilometrů tak může vzniknout síť menších lokálních provozů, které materiál zpracují tam, kde vzniká. Právě tady se z hezkého ekologického projektu stává mnohem zajímavější ekonomický příběh. Firma totiž nevytvořila jen recyklovaný materiál. Vytvořila technologii, know-how a potenciálně exportovatelný výrobek.
Kolik takový nápad vytvoří pracovních míst?
U samotné české linky zatím není důvod očekávat stovky pracovních míst. Je relativně malá a značná část procesu je automatizovaná. Už dnes se ale kolem ní pohybují lidé zajišťující přípravu materiálu a samotné zpracování a do budoucna chce firma vyškolit také místní personál. Zajímavější je celý řetězec, pokud by se podobný model rozšířil. Někdo musí zajistit sběr odpadu, někdo jeho svoz, další jeho třídění a zpracování. Někdo vyrábí a servisuje technologii, někdo provádí výzkum a testování materiálu a na konci stojí stavební společnost, která jej využije.
Jedna kontejnerová linka tedy českou ekonomiku nespasí. Desítky nebo stovky podobných inovací už ale mohou mít viditelný efekt. Právě recyklace, opravy a opětovné využívání materiálů patří mezi činnosti, které podle evropských statistik vytvářejí značné množství lokálních pracovních míst. A na rozdíl od pouhého vývozu odpadu nebo dovozu hotové suroviny zůstává větší část přidané hodnoty doma.
Začalo to patnácti kilogramy
Na celém příběhu je možná nejzajímavější jeho měřítko na začátku. Po prvním roce měl Repáň podle Hospodářských novin nasbíráno přibližně patnáct kilogramů odpadu. Dnes jeho technologie zpracovává tuny materiálu, spolupracuje s jednou z největších tabákových společností světa a dostala se ze Slovenska také do Česka. Náklady na vývoj technologie přitom Repáň vyčíslil přibližně na 250 až 300 tisíc eur, tedy zhruba šest až sedm milionů korun.
Samozřejmě teprve čas ukáže, zda se technologie skutečně prosadí ve větším měřítku. Zatím se recykluje jen malá část použitých náplní a ekonomická životaschopnost podobných projektů závisí také na tom, zda se podaří zajistit dostatek čistého vstupního materiálu a odběratele výsledného produktu. Přesto je na příběhu Renesa něco sympatického.
V době, kdy máme někdy pocit, že všechny jednoduché dobré nápady už někdo dávno dostal, si jeden středoškolák všiml odpadu ležícího na chodníku a položil si jednoduchou otázku: Nešlo by s tím udělat něco užitečnějšího? O několik let později stojí v Česku recyklační linka a první česká silnice s příměsí tohoto materiálu má vzniknout v první polovině roku 2027.
Možná právě takové projekty Evropa potřebuje. Nejen velké dotační programy a strategie o stovkách stran, ale také lidi, kteří se podívají na něco, co ostatní považují za bezcenný odpad, a dokážou z toho vytvořit surovinu, technologii a podnikání. A pokud se taková technologie jednou začne vyvážet do světa, tím lépe. Protože nejlepší odpad není pouze ten, který nevznikne. Pro ekonomiku je zajímavý i ten, ze kterého dokážeme znovu vytvořit hodnotu.
Zdroje:
