Článek
Článek podle mě upozorňuje na skutečný problém – přehazování odpovědnosti a obracení příčiny a následku opravdu může být způsob manipulace. Přesto mi v něm něco podstatného chybí.
Mezilidské vztahy nejsou vždy tak jednoznačné jako příklad s horkým sporákem. Dva lidé mohou stejnou situaci vnímat z úplně jiného úhlu, aniž by jeden z nich musel být automaticky manipulátor a druhý oběť.
Nesedí mi proto například tvrzení, že pokud byla naše reakce odpovědí na špatné chování druhého, nemáme se za co omlouvat. Příčina může naši reakci vysvětlovat, ale nemusí ji omlouvat. Jeden člověk může nést odpovědnost za to, co situaci vyvolalo, a druhý zase za způsob, jakým na ni reagoval. Jedno nevylučuje druhé.
Stejně opatrný bych byl při posuzování samotných reakcí. Někdo se ozve, někdo se začne obhajovat a někdo naopak mlčí. Ani mlčení samo o sobě ještě nemusí být pasivní agrese. Může být trestem a nátlakem, ale také potřebou získat čas, uklidnit se nebo si věci srovnat. Důležité je umět tyto věci rozlišovat.
Podobně je to s pocity. To, že se po rozhovoru cítím provinile, ještě samo o sobě nedokazuje, že se mnou někdo manipuloval. Pocity jsou důležitá informace, ale nejsou automaticky důkazem viny druhého.
Možná bych proto k článku přidal trochu více sebereflexe na obou stranách. Druhý člověk nám někdy nastavuje zrcadlo a může být užitečné se do něj podívat. Zároveň ale není každé zrcadlo dokonale čisté – ani to jeho, ani naše vlastní. Do toho, jak situaci vidíme, vstupují zkušenosti, emoce, očekávání i minulost.
Manipulaci bych tedy určitě nepodceňoval. Ale stejně opatrný bych byl s rychlým rozdělením rolí na manipulátora a oběť.
Možná totiž není nejtěžší vědět, že manipulace existuje. Nejtěžší je umět rozlišit manipulaci od jiného pohledu, zdravou hranici od trestu, potřebu klidu od pasivní agrese a sebereflexi od přebírání cizí viny.
A právě tohle rozlišení mi v článku trochu chybí.
