Církev a církevní stavby

Církev a církevní stavby

Většina náboženství má svou organizaci – církev. Ve středověku bylo jediným povoleným náboženstvím křesťanství. Ostatní náboženství se označovala jako pohanská či kacířská. Jedinou tolerovanou vírou v rámci křesťanské společnosti bylo vyznání židovské.

Po skončení husitských válek uznali nejvyšší církevní představitelé jako legální v českých zemích novou církev kališnickou - utrakvistickou. To byla v podmínkách středověkého náboženského myšlení skutečná revoluce.

V počátcích křesťanství neexistovala jednotná církevní organizace. Věřící se sdružovali v relativně samostatných křesťanských obcích s vlastním kostelem. Latinské označení ecclesia znamenalo původně kostel, teprve později se začalo používat pro celou církev.

Nakonec zvítězil Řím a římský biskup se začal označovat jako papež - otec. Svá práva odvozoval od svatého Petra, který jako apoštol spravoval po ukřižování Krista obec římských věřících - odtud papežský úřad – stolec svatého Petra.

Křesťanství přinesli roku 873 do Velkomoravské říše Cyril s Metodějem právě z Byzance - proto se první mše sloužily staroslověnsky, a ne latinsky jako v západní Evropě. Zde byl také pokřtěn první známý přemyslovský kníže Bořivoj I. se svou manželkou Ludmilou a jejich zásluhou se křesťanství začalo šířit i v českých zemích.

V 9. a 10. století pomáhalo křesťanství posilovat panovnickou moc, proto se rychle rozšířilo po celé Evropě. Biskup i kněží podléhali formálně papežovi, ale ve skutečnosti o jejich dosazování rozhodoval kníže, který také zasahoval do majetkových práv církve. Církevní představitelé patřili v té době mezi knížecí služebníky.

Ve 12. a 13. století nastal v Evropě obrat. Papežové zahájili boj o osamostatnění od světské moci: chtěli sami rozhodovat o obsazování církevních úřadů a veškerý majetek měla spravovat pouze církev. Tento zápas mezi papežem a císařem nazývaný - boj o investituru zasáhl i české země.

Ve 14. století se prohloubila krize církevního života. Bohatí preláti vedli hříšný život, který byl v ostrém rozporu s tím, co hlásali. Poprvé se veřejně objevily hlasy, které volaly po reformě církve, z nich se zrodilo i - husitství.

Bohatství a moc církve pranýřovali nejen univerzitní učenci a kazatelé, ale i šlechtici a měšťané, kteří hledali v reformě církve posílení své vlastní moci. Kritika církve vyvrcholila v 15. století a na počátku 16. století náboženskými válkami, z nichž se zrodily - protestantské církve.

Roku 1546 se sešel Tridentský koncil, který hlásal obrodu církve a stanovil bojovný program, jak získat zpět věřící. Významné postavení získal jezuitský řád, který měl kontrolovat a ovlivňovat pevnost vyznání. Z idejí tohoto koncilu se zrodilo okázalé vyznávání víry, typické od poloviny 17. století pro baroko.

Základní skupiny byly dvě – kněží, kteří sloužili mše pro laiky a zajišťovali všechny církevní služby, jako byl křest, svatba, pohřeb apod. a řeholníci - řeholní společenství spojená řádovým slibem, která sice zajišťovala v omezené míře určité služby pro laiky, ale vlastní církevní život vedla odděleně v klášterech.

Mezi duchovními s různým svěcením a posláním existovaly složité vztahy. Jejich rozdělení se označuje jako hierarchie - doslova „svatá vláda.“ hierus – kněz, arché – vláda. Nejvyšším orgánem, který rozhodoval o otázkách víry, byl křesťanský koncil.

Od 11. století se v západní Evropě prosazoval trend odlišení církevních staveb od staveb císařských jako projev emancipace papežství vůči světské moci. Tak vznikal do jisté míry závazný styl románské církevní architektury. Jí se inspirovala i většina obdobných staveb v českých zemích. Stavebním materiálem raně románských staveb je v převážné míře opuka - hrubě opracované kvádry, v menší míře i lomový kámen – břidlice.

Zatímco vnější zdi kostelů byly neomítnuté, zdi v interiérech se nejen omítaly, ale s největší pravděpodobností i zdobily freskami. Fresky bývaly vždy soustředěny v apsidě či presbyteriu, kde se nacházel oltář a kam směřovaly pohledy věřících. Smysl fresek nebyl zřejmě estetický, spíše didaktický. Vnitřní dispozice kostela, daná liturgickými předpisy, se po staletí podstatně neměnila. Ve 13. století převládaly jednolodní kostely.

Menší venkovské kostely raného středověku mívaly naproti tomu malé presbyterium, které bývalo jako výraz nového stylu zaklenuto žebrovou klenbou. K ponurému mystickému vzhledu interiérů přispívalo příšeří, neboť loď bývala osvětlena jen malými okénky vysoko pod klenbou a také mihotavými plameny svící.

Vnitřní prostor chrámu se prosvětlil až ve 14. století, kdy se v plné šíři rozvinuly stavební možnosti gotiky. V té době byly stěny chrámů prolomeny vysokými štíhlými okny s kružbami, které vrhaly do interiéru sloupy jasného denního světla zbarveného někdy barevnými okenními skly.

Pokračovalo budováním benediktinských klášterů – Kladrubský, především premonstráti nebo cisterciáci. Z 12. století a počátku 13. století pochází rovněž řada kostelů v menších městech či vesnicích. Na cestě od románského stylu ke gotické katedrále dospěli stavitelé při zpracování a použití kamene k dokonalosti do té míry, že jim konstrukční problémy nijak nesvazovaly ruce.

Dokonale zvládli problém statiky. Zastřešení rozsáhlých prostor chrámů založili na využití štíhlých sloupů a klenebních žeber. Klenbu mezi žebry vyplňovala hen tenká vyzdívka, která neměla nosnou funkci, a tím se odlehčila tíha vršku stavby. Díky tomu bylo umožněno prorazit ve zdech veliká okna, která vytvářela vizuální dojem odhmotnění budovy na rozdíl od robustní románské baziliky.

Husitská revoluce proklamovala prostotu a v jejím průběhu byla výstavba většiny nákladných chrámů zastavena. Teprve ve druhé polovině 15. století se nejzámožnější stavebníci a později také zemské stavy a panovník pustili znovu do výstavby honosných kostelů a dalších budov. V té době se vytvářel specifický domácí stavební styl označovaný v odborné literatuře jako vladislavská nebo jagellonská gotika.

Kostel

Již dlouho vedou odborníci diskuzi, zda mohly stát v českých zemích ještě před prvními kamennými kostely dřevěné. Archeologicky však nejsou doložené a jejich existence je proto spíše teoretická. Nejstarší kamenné kostely se stavěly ve velkomoravském prostředí, které se dostalo pod vliv křesťanství dříve než české knížectví. Křesťanskou víru šířili ve střední Evropě misionáři z různých zemí.

Nejstarší křesťanský kostel v českých zemích dal postavit koncem 9. století kníže Bořivoj na Levém Hradci. Šlo o rotundu s jednou apsidou, o které se píše v Kristiánově legendě. Její stáří však někteří historici zpochybňují. V předhradí Pražského hradu založil kníže Bořivoj nedlouho poté kostel zasvěcený Panně Marii. O něco mladší byla rotunda svatého Václava z počátku 9. století v sousedství biskupského paláce.

Kostely se záhy objevují i v dalších významných přemyslovských hradištích. Odhaduje se, že ve druhé polovině 10. století stálo v zemi asi 20 kostelů. Původní rotundy neměly věže, jako stavební prvek se věže všeobecně rozšířily teprve ve 12. století v souvislosti s novým typem církevních staveb – bazilikami.

Rotundy se výjimečně stavěly ještě počátkem 13. století, ale jejich obliba rychle ustupovala západnímu typu kostela – obdélníkové bazilice. Vliv na tuto změnu měla především proměna bohoslužeb a prosazování nových liturgických předpisů. Církev usilovala o to, aby se všechny bohoslužebné úkony odehrávaly výhradně v chrámu.

Mše v rotundě se mohl zúčastnit jen velmož se svou družinou, zatímco prostý lid musel s ohledem na omezený prostor zůstat venku a pod širým nebem vyznával svou novou víru. To církev chtěla změnit. S tím ovšem vyvstal problém společenský – jak oddělit velmože a prostý lid.

Proto se v románských kostelech začaly stavět tribuny - empory, odkud mohl bohoslužbu z výšky nad hlavami ostatních věřících sledovat velmož s rodinou. Tribuna měla vlastní vchod obvykle po můstku ze sousedního paláce, který ještě posiloval symbolickou nadřazenost urozených lidí.

Vnitřní dispozice kostela, daná liturgickými předpisy, se po staletí podstatně neměnila. Až gotika dala chrámu nové dimenze, které odpovídaly proměnám společenského postavení církve. Do obdélníkové baziliky se vešlo více věřících a všechny bohoslužebné úkony se v důsledku toho mohly konat v chrámovém prostoru.

Menší venkovské kostely raného středověku mívaly naproti tomu malé presbyterium, které bývalo jako výraz nového stylu zaklenuto žebrovou klenbou. K ponurému mystickému vzhledu interiérů přispívalo příšeří, neboť loď bývala osvětlena jen malými okénky vysoko pod klenbou a také mihotavými plameny svící.

Vnitřní prostor chrámu se prosvětlil až ve 14. století, kdy se v plné šíři rozvinuly stavební možnosti gotiky. V té době byly stěny chrámů prolomeny vysokými štíhlými okny s kružbami, které vrhaly do interiéru sloupy jasného denního světla zbarveného někdy barevnými okenními skly. Vnitřní členění chrámu se ve 14. století z liturgického hlediska nijak podstatně nezměnilo, stále platila ustanovení IV. lateránského koncilu. S ohledem na rostoucí význam kázání se však začaly na významná místa stavět kazatelny, které v celkovém řešení chrámu zatlačovaly do pozadí oltáře.

Vrcholná gotika zcela změnila architektonickou koncepci chrámu. Temný mystický prostor románských a raně gotických bazilik nahradil prosvětlený a otevřený prostor, jehož smyslem bylo zajistit, aby věřící viděli na kazatele ze všech míst chrámu. Protáhlý bazilikální prostor nahradil prostor stejnolodní - síňový a odtud odvozen název halový stejnolodní kostel, typický pro chrámovou architekturu 14. století ve městech i na vesnicích. V poslední třetině 14. století se místo apsidového tvaru začala stavět presbyteria s plochým závěrem a se dvěma okny ve východní stěně.

Od kostelů ve městech a na vesnicích se ve 14. století odlišovaly chrámy budované v klášterech, které si zachovaly styl druhé poloviny 13. století s vysokou lodí a členitým závěrem presbyteria. Důvodem lpění na tradičním vzhledu byl v případě klášterů fakt, že chrám sloužil prioritně řeholníkům a nikoli ke kázání.

Součástí každého chrámu bývala kamenná křtitelnice a rovněž almužnice, které sloužily na vhazování mincí jako milodarů. Kazatelny bývaly původně jednoduché dřevěné (a mobilní), teprve v průběhu 14. století se začaly zřizovat kamenné, obvykle přistavěné k některému ze sloupů. Ke kazatelně vedly kamenné schůdky s nádherně zdobeným kamenným zábradlím. Kamenicky bývalo zdobeno obvykle nejen řečniště kazatelny, ale i sloupek, který ji podepíral.

V průběhu husitské revoluce se výstavba nových kostelů prakticky zastavila. Pokud nějaká výstavba probíhala, pak to bylo zpevňování hradeb a budování nových opevňovacích systémů. Není pravda, jak se někdy traduje, že husité ničili a pobořili velké množství chrámů a kostelů. Většina z nich husitskou revoluci přečkala.

Husité vnitřek kostela vydrancovali, zničili ornáty a odnesli drahé liturgické náčiní, ale oltáře a sochy zanechali na místě. Chrám jako takový však husité nesrovnali se zemí, neboť to stále byl stánek boží a husité nebyli ateisty, právě naopak, bylo to hnutí věřících bojovníků.

Ničili jen symboly hříšné církve, ale ne symboly křesťanské víry. Statut stánku božího však neměly kláštery. Ty husité většinou podpalovali anebo srovnali se zemí, někdy ovšem zanechali bez porušení řeholní kapli. Zdevastovány byly především kláštery, které stály ve volné krajině.

Výstavba nových kostelů začala po polovině 15. století, ale větší intenzity dosáhla až po uklidnění domácích poměrů za vlády Vladislava II. Jagellonského, zvláště v krajinách, kde se rychleji obnovila hospodářská prosperita a také vliv katolické církve.

Využitá literatura

Foud K. a Karel T. – Lidová architektura – okres Plzeň – město – Plzeň, 1998

Fajt J. a kolektiv – Gotika v západních Čechách, Praha 1996

Líbal Dobroslav – Gotická architektura v Čechách a na Moravě – Praha, 1948

ing. arch. Jan Soukup – Živé kameny litického kostela – Plzeň 2010

Fotografie z archivu autora: Gotický tvar okenních otvorů do kostela sv. Petra a Pavla v Liticích u Plzně