Hlavní obsah

Loupež při maškarním průvodu - cyklus - Malý litický pitaval

Foto: Patriot

Měšec s penězi, které zloděj ukradl krejčímu panu Plešákovi

Při maškarním průvodu si všimla paní Říhová, že zahlédla stejnou masku na ulici před domem, když ta samá maska byla u ní v domě, a to jí začalo vrtat hlavou, kdo by to mohl být.

Článek

Loupež při maškarním průvodu

Anička Říhová natáhla zkřehlé ruce k otvoru v peci, z něhož sálalo příjemné teplo. Její jemnou pokožkou prosvítaly modré žilky, jak jí ruce promrzly, když nesla vědro s vodou od studny přes celý dvůr. Už dlouho nebyl na Vánoce takový mráz jako letos.

Jen co se jí po těle rozlilo příjemné teplo, vrátila se ke své práci. Musela toho ještě tolik stihnout. Většinu jídla připravila sice včera a o štědrovečerní hostinu měla postaráno, ale kuchyně nebyla všechno. O adventu byla nemocná a teď aby všechno doháněla.

Musela ještě vysmýčit jizbu, uklidit v komoře, urovnat šaty v truhlici a dozdobit jedlovými větvičkami kříž na stěně. Zrovna uchopila do ruky koště, když zaslechla veselý smích, kvílení píšťal a rytmické dunění bubínků. Zvědavě přistoupila k oknu, rukávem setřela vrstvu ledových krystalků a vyhlédla na ulici. Uviděla zástup maškar, které se pomalu blížily k jejímu domu.

Jak jen mohla zapomenout na litickou mládež? Uvědomila si trochu provinile. Měla ráda tuhle nezvedenou, ale vždy veselou a dobromyslnou chásku. Každé Vánoce obcházeli vesnici s koledou. Byla jí trochu hanba. Když už zapomene i na ně, na co by se měla o Vánocích těšit? Uvědomila si, jak stárne.

Ještě než stačila opřít koště o stěnu, už jeden z mladíků převlečený za piráta bušil na vrata. V tu chvíli si uvědomila, že peče husu a musí ji podlít, jinak se spálí. Manžel měl tak rád zlatavou křupavou kůžičku. Otevřela troubu a ucítila báječnou vůni. Do ruky uchopila hrnek s vodou a rychle ji lila do pekáče. Pak ještě zaběhla do komory, kde měla připravené koláče, vajíčka a pár jablek. A také několik grošíků. Věděla, že se mladí lidé večer propijí, ale i když farář proti tomu brojil, přála jim tu zábavu.

Potom vyběhla na dvůr a zvedla závoru. Mladíci v maskách se prohnali kolem ní a zastavili se až v mázhauzu domu. Od úst jim stoupala pára, a protože bylo v domě tepleji, z namrzlých nohavic a škorní odkapávala na zem voda z tajícího ledu.

Jakmile se vrátila do mázhauzu, rozestavili se podél stěn a začali přednášet naučené verše o tom, že se narodil Ježíš a přejí v novém roce zdar domu. Ale příliš soustředěně je neposlouchala. Zvědavě si je prohlížela, protože si umínila, že je zkusí i v těch bláznivých maskách poznat.

Pohled klouzal z jednoho na druhého a v duchu si říkala: Ano, ten vysoký, převlečený za Žida, bude určitě Franta ze Šlovic. A Slamák, mluvka a hlavní postava celého průvodu se škraboškou na obličeji a ve slaměném plášti, to nemůže být nikdo jiný než Petr z Radobyčic, kučeravý popleta.

Vyslechla je, poděkovala a začala rozdávat koledu. Škvírou v pootevřených dveřích však zahlédla něco, co jí překvapilo. Venku se mihla postava ve slaměném plášti. Na krátký okamžik se zarazila, protože to bylo zvláštní. V maškarním průvodu byla každá maska jen jedna. A Slamák stál přímo před ní.

Nechala rozdávání a zvědavě vyběhla na ulici. Postavu obalenou slámou ještě letmo zahlédla, protože právě zatáčela do uličky Ve Winkelu. Pokrčila rameny a vrátila se do mázhausu. Mladíci zvědavě čekali a tiše si šeptali, co se stalo. Když jim ale rozdala vše, co měla připravené v ošatce, začali se loučit. Slamák ji ještě uchopil do náruče a rychle s ní obtančil dvůr. Pak průvod zmizel. Hlavní ulice byla prázdná jako před chvílí a při zemi poletoval sněhový poprašek.

„Husa!“ vykřikla najednou, dlaní se praštila do čela a hnala se do domu. Zahlédla ještě krejčího Plešáka, který vlastnil sousední dům. Běžel ke křižovatce, jako by i on pekl husu a zapomněl ji podlít.

Anička se dala do práce a skoro zapomněla na čas. Najednou zaslechla bušení na vrata. Trochu rozmrzele šla k oknu, otřela ho a vyhlédla ven. Stál tam obecní strážník. Omluvně krčil rameny a z haleny smetal sněhový poprašek.

„To je mráz, nerad tě ruším, zvláště na Vánoce. Ale rychtář mi nařídil, abych prohledal tvůj dům.“

„To snad ne? Proč?“ rozzlobila se a dlaně si roztržitě otřela o suknici. „Manžel je ještě v dílně. Přijď později, až bude doma. Tohle je spíše jeho věc …“

„Nedělej potíže. Já za to nemohu. Před chvílí tu byli naši mladíci, že ano?“

„Byli. Stejně jako jinde. Ale žádného tu neschovávám, jestli ti jde o tohle,“ odsekla jízlivě. „Jsem už stará baba, pokud chce rychtář kontrolovat naši obecní počestnost, měl by si vybrat jiný dům.“

„Náhodou jsi ženská jako lusk,“ udobřoval si ji obecní strážník. Pak se k ní naklonil, ztišil hlas a důvěrně vykládal: „Jde o mladíky. I když to zní neuvěřitelně, přísahám, nepil jsem. Tedy jen trochu. Ale vím, co mluvím. Před chvílí někdo přepadl a oloupil krejčího Plešáka. Tvého souseda, jen si to představ! Jsou Vánoce, všichni se těší na večer. Sedí si a najednou vběhne do jeho provozovny člověk v masce, v ruce dlouhý tesák.

Ostří mu strčí pod nos, aby pochopil, že to není legrace. Pak ten člověk klidně otevře truhlici, vyndal z ní váčky s penězi, nastrkal je do kožené brašny a zmizel. Plešákovi samozřejmě chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Pak s křikem vyběhl z domu a hned za rychtářem. Ten nás poslal, abychom našli mladíky v maskách a zavřeli je do šatlavy.

To bylo hned. Ale představ si. Andulko, u žádného z nich se ukradené peníze nenašly. Ještě štěstí, že si je Plešák pamatoval, kdo ho vlastně přepadl. Ihned na něj ukázal prstem. Takže zloděje máme ve vězení. Teď hledáme už jen peníze. Musel je někde po cestě ukrýt. V některém z domků, které maškary navštívily, Už chápeš, proč jsem tady?“

Ale Andula Říhová se netvářila příliš ochotně. Zastoupila mu cestu do domu a přísně se zeptala: „Koho vlastně Plešák poznal?“

„To nesmím říci,“ bránil se obecní strážník se zjevnou lítostí, protože jinak velice rád vyprávěl o všem, co během služby ve vsi viděl. Říkalo se o něm, že je nejklevetnější bába v Liticích.

„Tak poslouchej, ty důležitý člověče,“ utrhla se na něj a založila si ruce v bok. „Vsadím se, že Plešák ukázal na Frantu ze Šlovic!“

„Na mou duši, máš pravdu,“ podivil se obecní strážník. „Ale … já to neprozradil! Jak to víš? Tentokrát jsem o tom neřekl živé duši, přísahám! Opravdu, ukázal na toho lotra, který byl převlečený za Slimáka.“

„Alespoň vidíš, že jedna ženská vydá za oddíl strážníků!“

„Heleď, tohle si nech na přástky,“ mračil se strážník. Pak rychle proběhl dům, aniž by ho pečlivěji prohlížel. Přátelsky se rozloučil, že má před sebou ještě spoustu práce a rád by stihl štědrovečerní večeři.

Sotva zmizel, přehodila si Andula přes ramena plášť podšitý kožešinou, hlavu zahalila do teplého šátku a zamířila ke kostelu, v jehož blízkosti se nacházel litický Obecní úřad. Přitom rychle uvažovala, jak to udělat nejlépe. Ale ušla jen pár kroků mrazivou ulicí a zastavila se.

Polohlasně zabručela: „To tak, co bych na Obecním úřadě pořídila? Všichni tam mají zabedněné hlavy. Copak by naši velemoudří páni zastupitelé dali na svědectví ženy? Shovívavě by mě vyslechli a v duchu se budou šklebit, že ženský rozum je zmatenější než blábol opice. Kapouni nadutí. Odbočila a zamířila k domu rychtáře Vavřince. Věděla, že tu zastihne jeho baculatou a vždy usměvavou ženu Kateřinu. Natáhla ruku ke klepadlu.

„Já vím, že obtěžovat na Štědrý den je hloupé. Mám také spoustu práce. Možná víc než ty, protože nemám služebnou. Takže chápeš, že jde o vážnou věc.“

„Pojď dál, všechno mi povíš. Dáš si trochu svařeného vína?“ vítala ji laskavě rychtářova manželka Kateřina.

„O té loupeži jsi slyšela?“ ujišťovala se Andula a spokojeně se uvelebila v křesle vedle krbu.

„Jistě. Ale překvapilo mě to! Vždycky jsem si myslela, že naši mladí jsou celkem slušní hoši a že z nich snad vyrostou počestní křesťané. Loupit peníze!“

„Také si to myslím,“ přikývla Andula a napila se. Víno bylo silné, vonělo medem, hřebíčkem a skořicí. „Jenže co když to neudělali?“

„Plešák je tak poctivý, že je tím skoro protivný,“ vrtěla hlavou rychtářova Kateřina. „Když on řekne, že to byl mladík v masce, tak se můžeš spolehnout, že to tak je. On by si ani vymýšlet nedokázal!“

„Vymýšlet ne, ale mohl se splést. Já totiž viděla něco moc divného. Celý maškarní průvod byl zrovna u mě a já mladým dávala koledu. A najednou jsem viděla na ulici Slamáka. Běžel kolem mého domu. Vyhlédla jsem z vrat a zahlédla ho, jak zatáčí do ulice Ve Winkelu. Jenže druhý Slamák byl u mě. Dokonce jsme pak spolu tancovali. Co ty na to?“

„To je opravdu divné. Nespletla ses?“

„Mluvíš už jako ti naši obecní zastupitelé. Když řekne něco ženská, tak hned: Nespletla ses? Kdyby to řekl někdo ze vsi, zavolají rychtáře, aby to prověřil.“

„Nerozčiluj se hned, Andulko. Já tě tehdy před lety na pranýř nepostavila …“

„Nepřipomínej mi to! Prostě, František, kterého obvinili, krást nemohl. Byl u mě. Plešáka přepadl ten druhý, který se také přestrojil za Slamáka.“

„Musíme něco udělat! Přece nepošleme na šibenici nevinného,“ spráskla rychtářova žena své baculaté ruce.

„Ať už to udělal kdokoli, litický mladík to nebyl!“

„Tak jdeme!“ rozhodla Kateřina a rychle se převlékla. Za chvíli už obě ženy stály nedaleko místa krádeže, kde se odbočovalo do ulice Ve Winkelu. Tudy neznámý zloděj běžel. Ulice Ve Winkelu patřila k těm, které nebyly zrovna nejvýstavnější.

Byla úzká a tmavá, lemovaly ji především dvory německých litických sedláků. Ale všechny teď byly tiché. Kdo by ještě na Štědrý den někam jezdil? Nebyla rovná jako jiné, ale po několika krocích se ostře lomila do leva a ústila do široké ulice, které se říkalo Řepná.

Obě ženy se pomalu loudaly ulicí Ve Winkelu a pečlivě si vše prohlížely. Teprve na jejím konci se zastavily. Podívaly se na sebe a odhodlaně stiskly rty. Rychtářova manželka Kateřina zabušila na vrata menšího, ale výstavného domu. Za pár minut už seděly v příjemně vyhřáté jizbě s klenutým stropem a čistě obílenými stěnami. Na stole před sebou měly cínové zdobené poháry a konvici s ohřátým ječným ležákem.

Jejich hostitelka, vdova po truhláři Trhlíkovi Růžena, měla pověst klevetnice. Anebo ještě přesněji drbny. Rychtář Vavřinec se o ní v soukromí vyjadřoval ještě hůře. Říkal, že je baba svinská. Manželka mu vždy jízlivě oponovala: „Ve skutečnosti se jen živě zajímá o veškeré dění ve vsi. Můžeš jí mít za zlé, že se o své zážitky rozdělí s každým, kdo se jí na ně ptá? Inu, co má stará a opuštěná vdova dělat?“

Teď obě ženy doufaly, že se od vdovy po truhláři dozvědí něco, co by jim v pátrání pomohlo. Věděly, že okliky nemají cenu, a tak se jí zeptaly přímo.

Růžena po nich vrhla zkoumavý pohled a začala vyprávět: „Čekala jsem na průvod a těšila se na maškary. Inu, to víte, nemám na Štědrý den tolik práce jako v jiných domácnostech. Jsem sama a dokážu si přivstat. Nevěřily byste, jak některé ženské vstávají pozdě. I když vědí, kolik práce je čeká. To třeba …“

„Dneska nemáme čas.“ přerušila ji přísně rychtářova Kateřina: „Co ty maškary?“

„Tak dobře. Stála jsem u okna a vyhlížela je, abych průvod nepropásla.“ Pak se samolibě usmála a pokračovala: „Umíte si představit, kolik času u okna strávím? To víte, starý člověk je zvědavější než vy mladí. To třeba … Já vím, budu mluvit k věci. Tak jsem čekala a čekala, až konečně průvod přišel. A to je všechno. Než se tu objevili mladí, neprošla ulicí živá duše. Ani v masce, ani bez ní! To mohu odpřísáhnout.“

„To je tedy zvláštní,“ vrtěla nedůvěřivě hlavou Andula. „Já se určitě nespletla! Na vlastní oči jsem viděla, jak ten člověk obalený slámou zahnul sem.“

„Třeba máte pravdu obě. Do ulice sice zahnul, ale sem nedošel …,“ namítla rychtářova Kateřina.

„To je nevýhoda téhle ulice. Není vidět na její konec,“ lítostivě souhlasila vdova po truhláři Růžena. Pak zamířila k oknu a rukou ukázala ven. „Ostře se lomí. Odtud dohlédnu jen k domu zahradníka Vácala. Ale na domy na konci ulice vidět není.“

„To bychom měli,“ usmála se rychtářova manželka Kateřina. „Ze svědectví paní Růženy vyplývá, že zloděj zmizel v jednom ze dvou domů na kraji ulice. Ty jsou jediné, na které odtud není vidět.“

„Takže je to celkem jasné. Pokud chtěl někdo krást, nemohl běhat přes celou vesnici v masce Slamáka. To by bylo podezřelé, samotný člověk v masce … Musel po krádeži co nejrychleji zmizet,“ rozvíjela jejich podezření Růžena. „Což znamená, že krást musel sedlák Kotzauer nebo chalupník Bešta. Ti vlastní krajní domy.“

„To je hezké. Ale pořád jsou dva. Jak zjistíme, který z nich to byl? Ale hlavně, jak zloděje usvědčíme? Oba jsou přece ctihodní obyvatelé Litic,“ strachovala se rychtářova žena.

Zavládlo ticho, které rušilo jen praskání ohně v krbu. Teprve po chvíli vdova Růžena navrhla: „Dostala jsem nápad. Má ovšem jednu slabinu …“

„Jakou?“ povzdechly trochu zklamané ženy.

„Vlastně jedinou, ale zásadní,“ jízlivě se zasmála stará Růžena. „Do všeho musíme zasvětit pány obecní zastupitele. Je na tobě, Kateřino, abys svého manžela přesvědčila, že máme pravdu. Ale slibuji, past to bude parádní! O ní se bude v Liticích vyprávět ještě hodně dlouho.“

„No, jakáž pomoc. Pokusím se,“ povzdechla si rychtářova žena Kateřina, i když předem věděla, že manžel ji poslechne. Nerad se s ní hádal a ona byla tvrdohlavá. Pokud chtěl mít klid, bylo vždycky po jejím. A navíc, byly přece Vánoce.

„Ale my budeme u toho!“ ujišťovala se ještě vdova po truhláři, Růžena.

Necelou hodinu po tomto rozhovoru přivedl na obecní úřad strážník oba podezřelé obyvatele Litic z ulice Ve Winkelu. Oba protestovali, že by rádi věděli, co se děje. Zvláště na Štědrý den jim to celé připadalo jako nevkusný hloupý žert. Ale věděli, že obecní zastupitelé mají své vrtochy.

Obecní zastupitelé je vyslechli odděleně. Nejprve předvolali sedláka Kotzauera. Byl to obtloustlý zamračený muž, s nímž se nikdo příliš nebavil. Hřmotně vstoupil, a když na lavici u okna zahlédl tři ženy, hlasitě si povzdechl, že to bude zase prázdné tlachání, které jen poctivého sedláka okrádá o čas. Dospěl k přesvědčení, že jde o nějakou svedenou pannu.

V duchu uvažoval, čí dcera zase přišla o poctivost, že se tím musí litické obecní zastupitelstvo zabývat i o Štědrém dnu. Rychtář se však tentokrát nepřidal k sedlákovým lamentacím, ale přísně poznamenal, že nikoho o čas okrádat nemíní, protože už kradl někdo jiný. A to je podle rychtářova názoru mnohem větší provinění, než že obecní zastupitelé berou o Vánocích čas svým obyvatelům.

Než se sedlák Kotzauer vzmohl na odpověď, optal se ho rychtář nesmlouvavě: „Kde jsi byl dneska dopoledne?“

„Kde bych byl? Připravoval jsem vánoční stromek. Ani na krok jsem se nevzdálil z domu!“ odpověděl sedlák, který na prvý pohled ztratil trochu ze své hřmotné jistoty.

„To ti může obecní zastupitelstvo věřit, ale také nemusí,“ upozornil ho rychtář Vavřinec. „Navíc tu máme dvě věrohodná svědectví. Občanka Anna Říhová, jejíž svědectví považují obecní radní za důvěryhodné, tě viděla běžet po ranní mši kolem svého domu. A neméně důvěryhodná občanka Litic, vdova po truhláři Trhlíkovi, Růžena, její výpověď potvrdila. Viděla, jak se do svého domu vracíš! Co nám k tomu povíš?“

„To je nesmysl,“ vyhrkl popuzeně sedlák a na čele se mu objevil pot. Byl nervózní a hlas se mu trochu třásl. „K mému domu není od té staré čarodějnice vidět. A navíc mě nemohla poznat, protože jsem měl masku …“ Tu se zarazil a poděšeně se rozhlédl po pobavených tvářích obecních zastupitelů. Pochopil, že naletěl. Nahrbil se jako zlostný býk a vyrazil ke dveřím. Dva strážníci s halapartnami v rukách mu však zastoupili cestu. Jenže sedlák nejen jako býk vypadal, ale měl i tolik síly. Hravě je srazil na zem a vyřítil se na litickou náves.

„Nu daleko nám neuteče,“ řekl s úsměvem obecní radní Janoušek. Pak se zamračil na strážníky, kteří se s bolestivým vzdycháním zvedali z podlahy. „To jste obecní právo?“

„Se sedláky je těžké pořízení,“ bránil je rychtář Vavřinec.

Radní Janoušek přikývl a v dobrém rozmaru pokračoval: „Rychtáři, hned nech propustit mladé ze šatlavy. A přiveďte je na Obecní úřad, ať jim v mázhauzu vystrojí na účet obce večeři. Jak se na Štědrý den sluší. Za to, že skoro celý den trčeli v šatlavě, si to určitě zaslouží, nemám pravdu, páni radní? Nerad bych, aby pomlouvali Litice! A vy, ženské, hajdy domů. Do večera už moc času nezbývá a my musíme ještě projednat řadu důležitých věcí!“

Když ale zachytil přísný pohled paní Kateřiny, dodal rychle: „Ovšem jinak vám obecní rada vyslovuje poděkování, že jste … ehm, jak bych to řekl … tedy“

„Kdo měl pravdu?“ přerušila jeho koktání Anna Říhová. Ruce si založila v bok a tvářila se ještě nerudněji než obviněný sedlák před chvílí.

„Někdy má i ženská pravdu,“ ohlásil úředním hlasem radní Janoušek a bezděčně se usmál. Sotva však za ženami zapadly dveře, rozhlédl se po ostatních radních v sále a dodal: „Ale jenom na Vánoce!“

Povídka je z cyklu: Malý litický pitaval

Je to soubor historických povídek s kriminální zápletkou

Autor: Jan Calta – badatel, publicista a rodák z obce Litice u Plzně

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz