Hlavní obsah

Zpověď umírajícího sedláka Hory - cyklus - Malý litický pitaval

Foto: Patriot

Litický páter Francesco z kostela sv. Petra a Pavla - italský církevní představený z Koinonie Jan Křtitel

Umírající litický sedlák Hora se před svou smrtí zpovídá páteru Francescovi ze svého hříchu, který spáchal ve svých mladých letech, když vzal spravedlnost do svých rukou.

Článek

Zpověď umírajícího sedláka Hory

Dubové dveře se zavřely a oba muži osaměli ve světnici selského dvora u Horů. Místní kněz Francesco z kostela sv. Petra a Pavla v Liticích i umírající hospodář Hora. Jeho vrásčitá tvář odrážela smutek i bolest, jen jeho oči byly stále ještě živé a plné jakési zvláštní nedočkavosti. Vždyť to, co teď bude následovat, bude poslední věc, kterou musí na tomto pozemském světě ještě zařídit.

„Synu, modleme se … Bůh je nanejvýš milosrdný … tvé hříchy …,“ znělo jako uklidňující šumění. Ale sedlák Hora kněze nevnímal. Odpovídal mechanicky a hovořil bezmyšlenkovitě o svých dávných poklescích. Jenže to vše běželo jakoby mimo něj, mimo to, nač stále myslel. Potom se rozhodl. Zastavil litanie kněze mdlým pokynem své ruky, a aniž vyčkal, začal tichou zpověď.

„Nech už těch modliteb, otče. Chci ti vyprávět jeden příběh. Je starý bezmála čtyřicet let. Ještě nikomu jsem se s ním nesvěřil. Asi proto, že to je můj největší hřích. Jenže teď je nejvyšší čas, abych se toho břemene zbavil … “

Kněz mlčky přikývl a pokorně sepjal ruce. Mnohokrát seděl u lůžka umírajícího a věděl, jak důležitá byla útěcha, než člověk předstoupí před tvář nejspravedlivějšího soudce. Sedlák Hora se na chvíli zamyslel, těžce polkl a pak začal:

„Jako mladík jsem prošel kus světa, studoval jsem na vysokém učení a stal se s boží pomocí lékařem. A myslím, že ne špatným.“

V očích kněze se objevila zvědavost. I když sloužil v Liticích více než deset let, vůbec netušil, že tenhle bohatý sedlák je znalý v lékařském umění. V každém případě se jím neživil, a pokud prelát věděl, nikdy nikoho neléčil. Zato o něm všichni sousedé se závistí tvrdili, že se mu zdaří, ať začne cokoli. Dokázal vydělat na každém obchodu. Mnoho neutratil, žil již delší dobu sám, neměl ženu ani děti. A tak vše, co vydělal, věnoval místnímu chudobinci.

„V mládí jsem sloužil na zdejším chotěšovském panství,“ pokračoval umírající Hora. „Bylo to roku 1785, kdy jej zakoupil kníže Thun Taxis. Na oslavu té události uspořádal kníže velkou hostinu a hon. Lov jako každý jiný. Podobných zažily místní lesy desítky. Obora byla rozlehlá a žila v ní spousta vysoké a také pár urostlých jelenů.

Společnost postupovala jako vždy v řadě. Lovčí troubili, mlázím se prodíraly dvě řady honců, pod nohama se jim pletli štěkající psi. Šel jsem trochu stranou, protože mne lov příliš nebavil, ale musel jsem tam být. Byl jsem přece lékař,“ dodal sedlák Hora trochu omluvně.

Pohybem hlavy si řekl o pohár s vínem a pokračoval: „Pak se ale stalo něco neobvyklého. Urození páni i jejich dámy křičeli a sbíhali se na jedno místo. Okamžitě mi došlo, že tolik zmatku nemůže být kvůli skolenému jelenu. Něco se asi stalo a zřejmě bude potřeba mé pomoci. Když jsem doběhl na místo, kde stálá vzrušená lovecká společnost, na prvý pohled jsem zjistil, že už je pozdě.

Na zemi ležela paní Marie, manželka pana Jouzy, správce litického velkostatku. V prsou bylo vidět ošklivou ránu. Kule prošla tělem naskrz. Krev ještě prýštila z rány, ale ona už nedýchala. Hnědé mladé oči se překvapeně dívaly do nebe, hlavu měla nepřirozeně skloněnou a světlé vlasy spadaly na její zelený lovecký oděv. Připadala mi jako bohyně Diana.“

Sedlák kvapným gestem zarazil preláta a omluvně dodal: „Já vím, o pohanských bohyních bych mluvit neměl. Ale ona byla nádherná, možná byla ještě krásnější než ta pohanská bohyně.“

Farář Francesco trochu nervózně poposedl, protože mu stále nebyla jasná spojitost vyprávění umírajícího s hříchem, který snad tížil sedlákovu mysl a z něhož se chtěl vyzpovídat. Skoro bezmyšlenkovitě opakoval útěchu, kterou vyslovil již tolikrát: „To přece nebyla tvoje vina! Ji už by nezachránil nikdo! Byla to vůle boží.“

„Nebyla, boží vůle jistě ne! Ale to je teprve začátek, poslouchejte, otče. Všichni se shodli, že podobné nešťastné náhody se na honech stávají. Paní Marie kráčela úplně na levém konci rojnice, po její levé ruce nikdo další nebyl, takže jí musel zastřelit některý z jejich sousedů po pravici. Tam bylo ve chvíli její smrti hned několik výtečných střelců a zkušených lovců, takže se nezdálo pravděpodobné, že by některý z nich mohl být tak neopatrný a vystřelil nesprávným směrem.

Jenže smrt té krásné paní svědčila o opaku. Všichni urození hosté se rozmrzele rozešli, lov skončil. Teprve pak jsem měl možnost mrtvou zevrubně prohlédnout. Při tom jsem zjistil velice divnou věc. Smrtící kule vlétla do jejího těla nikoli z pravé, ale z levé strany! Z té, kde nikdo nestál.“

Farář chtěl opakovat obvyklou pochybnost, kterou při zpovědích používal, ale hned si uvědomil, že slova, „A nemýlíš se, synu?“ by byla hloupá. Teprve teď se na sedlákovo vyprávění lépe soustředil. I když neměl ve zvyku u lůžka umírajícího myslet na víc, než na spásu jeho duše, vyprávění ho zaujalo. Napadlo ho, jak se dalo zjistit, odkud rána padla, když šlo o čistý průstřel. A svou otázku nakonec vyslovil nahlas.

Sedlák Hora se pokusil usmát a začal vysvětlovat, že díra je v takovém případě na obou stranách těla, ale není stejná. Na místě, kde kule vstoupí do těla, je ranka menší než na opačné straně, kde tělo opustí. Tam je veliká, protože kule obvykle vyrve kus masa. Hned však pokračoval dál ve svém příběhu:

„Bylo tedy jasné, že ránu musel vypálit někdo, kdo stál po levici paní Marie. Když jsem o svých pochybnostech řekl vyšetřujícímu policistovi, prohlásil, že se to zřejmě muselo stát ve chvíli, kdy se paní Marie otáčela a dívala se zpět, proto stála ke střelcům po pravici natočená levým bokem.

„Hlupák … Nebohá paní Marie byla na místě mrtvá. A ležela obličejem ve směru chůze lovecké rojnice, ne obráceně! Ten, kdo ji zabil, stál po její levici.“

Sedlák Hora se opět napil. „Jenže já se nedal a správce Jouza souhlasil, že je třeba zjistit pravdu. Bylo to ovšem ožehavé, protože na lovu byla spousta urozených a vlivných hostů pana knížete. Proto navrhl starobylý způsob, jak údajně zjistit pravdu – ordál, Boží soud.“

Kněz chtěl namítnout, že slovo údajně zní téměř jako kacířství, neboť nelze pochybovat o boží všemohoucnosti, ale poznámku spolkl. Sedlák Hora hovořil těžce a preláta jeho příběh zaujal. Chtěl slyšet, jak to celé bylo, než sedlák Hora zemře.

Umírající zatím skoro pohrdavě pokračoval: „Mělo jít o zkoušku, prý o svědectví mrtvého. Každý podezřelý měl položit na ránu té zabité ženy dva prsty a odpřísáhnout svou nevinu. Správce tvrdil, že pokud začne rána během přísahy znovu krvácet, znamená to, že sama mrtvá označuje člověka, který ji zabil. Je vám to, pane faráři, doufám jasné, že to byl nesmysl. Boží soud … Ponurá atmosféra krypty s mrtvolou, pocit strachu – to vše působí i na člověka s pevnými nervy. Není divu, když se ruka většiny přísahajících zachvěje.

Pak jen stačí strhnout strup na zaschlé ráně, která začne krvácet, a důkaz je na světě. Jsou lidé, jejichž krev se sráží pomalu, rozumíte, pane faráři? Nu a takovouhle smůlu měl při tomto Božím soudu jeden z přítomných hostů knížete. Hlupák policista vzápětí uzavřel celý případ s tím, že paní Marii zastřelil nešťastnou náhodou tento host. A protože její manžel nehodlal tohoto hosta hnát před soud, a ani nežádal odškodnění za prolitou krev, byla celá věc uzavřena.“

Farář se sice trochu mračil při zpochybňování Božího soudu, ale zvědavě poslouchal, neboť chápal, že sedlák Hora ještě neskončil se svou zpovědí.

„A měl jsem pravdu, že je vyšetřující policista hlupák. Ještě téhož dne večer jsem si pohovořil s tímto označeným hostem. Znal jsem ho jako poctivého člověka. Přísahal, že on to být nemohl. Když naposledy vystřelil, paní Marie stále kráčela v řadě. Teprve když nabíjel, a to si pamatoval přesně, protože zrovna držel v ruce nový náboj, padla k zemi.

Ale Bůh svědčil proti němu a to rozhodlo. Ráno jsem se vrátil na to nešťastné místo v oboře. Pátral jsem v mlází, které bylo nalevo od zastřelené paní Marie. Ani nevím, co jsem tam chtěl najít. Snad to bylo tušení. A opravdu jsem se nemýlil. Našel jsem totiž moc zvláštní věc.

Jedno místo bylo podupané, tráva se ještě nevzpamatovala. Někdo se tam musel nedávno ukrývat. Ze silné větve si dokonce udělal vidlici. Takovou, jakou se při střelbě podepíraly muškety v třicetileté válce, když chtěl mít střelec jistou ránu. To už jsem si byl jistý. Nebyla to nešťastná náhoda!“

„Pověděl jsi o tom někomu?“ vyhrkl zaujatý kněz.

„Ne, chtěl jsem vraha odhalit sám. Mládí bývá ješitné. A hloupé. Celé dny jsem prohledával místo neštěstí, píď po pídi. Až jsem našel to hlavní – kuli, která proletěla tělem paní Marie. Byla zaseknutá do dubu napravo od místa, kde zemřela. To byl nezvratný důkaz, že smrtící rána vyšla zleva. Z místa, kudy nikdo z lovců nekráčel. Šlo o úkladnou vraždu.“

„Ale pak už jsi to oznámil na policejní stanici, viď? Místní policisté byli přece zodpovědní za dodržování práva.“

„Ani pak jsem toho hlupáka policistu do celé věci nezasvětil. Pátral jsem sám. Co myslíte, že by udělal? Věděl jsem totiž, kdo měl v té vraždě prsty. Správce Jouza nebyl paní Marii dobrým manželem. Ani jedna děvečka si před ním nebyla jistá, zda ji nevyhrne sukni. Manželce působil jen zármutek.

Její věno rozházel v kostkách, takže místo peněz měli v truhlících doma jen dlužní úpisy. A co víc, pan správce Jouza se točil kolem paní Boženky Malé. Původně jsem si myslel, že to je nějaký zvrhlý mužský chtíč, protože paní Boženka byla kostnatá, řekl bych skoro šeredná. Pak jsem pochopil, že mu šlo o její peníze. To mohl získat s jejím věnem, pokud by ovdověl a mohl se znovu oženit.“

„Takže proto zabil svou ženu,“ vydechl kněz překvapeně a bezděčně se pokřižoval.

„Ale kdež! Tak jednoduché to nebylo. Nezapomeňte, pane faráři, že i on šel v rojnici lovců. A na úplně opačné straně. To viděli všichni a mohli odpřísáhnout. On smrtící ránu nevystřelil. Musel si někoho sjednat. A já chtěl vědět koho. Vrah mířil přesně, až příliš přesně. Musel tedy umět střílet. To nemohl být žádný litický poddaný. A kdo umí kromě urozených pánů střílet?“ obrátil se sedlák Hora na kněze. Jeho obličej získal proti původní bledosti trochu živé barvy, zdálo se, jako by vyprávěním pookřál.

„Já nevím, víš, tohle není můj obor,“ váhal kněz. „Snad vojáci, myslivci …“

„Správně! Ti všichni uměli dobře střílet. Jenže všichni hajní a myslivci pomáhali při honu. Těžko se mohl někdo vzdálit. Žádné vojenské ležení v té době v okolí nebylo. Jenže je tu ještě jedno povolání, jehož příslušníci uměli zatraceně dobře střílet. Napadá vás někdo, pane faráři? Přece pytláci! Vzpomeňte si na tu vidlici ze dřeva, kterou jsem našel v mlází? Typický způsob, když je pytlák na číhané.“

Farář již zcela pustil z mysli své poslání zpovědníka, který připravuje umírajícího na smrt. Najednou se cítil jako při besedě. Úplně podvědomě natáhl ruku pro pohár a notně si zavdal vína. Teprve pak si uvědomil, proč tu je, a omluvně se na sedláka Horu podíval, ale tím ještě zlepšil jeho již tak pobavený výraz ve tváři.

„Začal jsem chodit po vesnicích,“ pokračoval umírající Hora, „a nenápadně se vyptával. Jako lékař jsem často pomohl zdarma různým chudákům, takže jsem se dozvěděl zprávy, které se do vrchnostenské kanceláře nikdy nedonesly. Brzy jsem měl v ruce seznam všech pytláků na litickém i okolím panství. Jenže jak najít toho pravého? Musel to být určitě někdo, koho pan správce Jouza přistihl v lese a měl ho tak v hrsti.

Vymyslel jsem si proto jednoduchý trik. Navštěvoval jsem pytláky, jednoho po druhém. Na každého jsem hned zhurta spustil, že ho jdu vyslechnout, neboť byl obviněn, že maří zvěř a okrádá pana knížete. Každý se bránil jinak. Jedni koktali, jiní prosili, další srdnatě zapírali. Jen jeden z nich mi začal k mému překvapení vyhrožovat, že to se ještě uvidí a zda pan správce ví, že ho takto osočuji. A byl jsem doma!“

Sedlák Hora sebou trhl a v obličeji se mu mihla bolest. Rukou se chytil za hruď. Jeho dobrá nálada byla rázem ta tam. Dech měl přerývaný a byl stále těžší a těžší. Rychle pokračoval:

„Pak už nebylo těžké donutit toho prosťáčka, aby mi ukázal svou zbraň. Z váčku jsem vyndal onu smrtící kuli, kterou jsem našel v lese. Chvíli jsem ji naoko porovnával s otvorem v hlavni jeho pušky. Věděl jsem, že netuší, jaké hraji divadlo. Pak jsem prohlásil, že tato kule ho usvědčuje, protože byla zjevně vystřelena z jeho zbraně. Byl nevzdělaný a nenapadlo ho, že se to vůbec nedá poznat! Rychle jsem ještě přidal pár pohrůžek, že ho nechám vyslechnout na místní policejní stanici, neboť v případě mordu ho neochrání ani přízeň pana správce Jouzy.

Ale současně jsem mu nabídl mlčení, pokud se mi přizná. A on to udělal. Pan správce Jouza ho navedl, co provedl … donutil ho, aby při honu zastřelil jeho manželku Marii. Svůj slib jsem splnil. Toho pytláka jsem nikdy nikomu neprozradil. Ne, nepřerušujte mne …,“ naléhal sedlák Hora. V jeho tváři se zračilo úsilí dovyprávět své vzpomínky dříve, než bude neodvolatelný konec.

Hořce pokračoval: „Co by se změnilo, pokud bych vše oznámil? Soud by pytláka odsoudil k smrti, ale skutečný viník by vyklouzl. Soudce by prohlásil, že si ten pytlák vymýšlí, aby dosáhl zmírnění trestu. Nic totiž nedokazovalo, že by se pan správce Jouza mohl zachovat tak hanebně. Bohatým se odpustí vždycky vše. Ten venkovský chrapoun si myslel, že teď budu s ním na jedné lodi a že snad budu chtít našeho správce vydírat. Začal mě považovat skoro za svého spojence. Zvláště když zjistil, že ho opravdu nemíním obvinit. Přátelsky na mě mrkal a několikrát jsme se ještě setkali. Obrátil se na mě i tehdy, když dostal bolesti střev po nějakém zkaženém mase.

Podal jsem mu lektvar, jako by to byl utišující lék. Poznal jsem ho v Itálii. Tam uměli míchat rozličné léky, ale také účinné jedy. Tenhle lektvar byl jed. Můj pacient zemřel do šesti hodin. Nikoho nic nenapadlo. Proč taky, pohřbili ho a všichni na něj zapomněli. Doufám, že Bůh nikoli. Ale on byl jen malá ryba. Hlavně jsem chtěl potrestat správce Jouzu.

Tam jsem musel být opatrnější. Pro lepší zažívání jsem mu začal každý večer podávat víno s bylinkami, neboť pan správce trpěl žaludečními vředy. Při jeho způsobu života to bylo pochopitelné. I to koření jsem poznal v Itálii. Vředy nijak neléčilo, naopak, podporovalo je. Po dvou měsících stačilo přimíchat do vína pár kapek speciální tinktury a vřed praskl.

Správce měl tuhý kořínek. Zmítal se celou noc v křečích a teprve před polednem následujícího dne zemřel. Hned poté jsem přestal léčit. Věděl jsem, že jsem pošlapal svůj lékařský slib, že už nemám právo pomáhat jiným. Začal jsem proto obchodovat.“ Hlas sedláka Hory slábl a najednou jako by se zlomil. Zbledl a ruka mu klesla na pokrývku. Třásla se vyčerpáním. Těžce dýchal a dusil se.

„Trestat přísluší jen Bohu,“ začal přísně kněz Francesco.

Ale sedlák Hora ještě sebral poslední síly a tiše pokračoval. Mluvil útržkovitě, jak jeho tělo opouštěly síly.

„Paní Marii jsem miloval. Jako jedinou ženu na světě. Už nikdy potom jsem žádnou nechtěl mít. Dodnes se chvěji, když si vzpomenu na její náruč, mazlivá slova, něhu, na to, jak uměla láskou spálit…“

Najednou se starcovo tělo prohnulo v křeči, hlava klesla a hlas ztichl. Milosrdná smrt uzavřela jeho smutný příběh. V očích se mu leskly prosté lidské slzy.

Kněz seděl dlouho nehnutě se sklopenou hlavou a přemítal nad nedokonalostí všeho, co se kdy učil. Nebyl si totiž najednou úplně jistý, zda trestat přísluší pouze Bohu. Zatlačil mrtvému oči a opustil jeho usedlost.

Příběh napsal autor – Jan Calta

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz