Hlavní obsah

Litická tragédie sestřelených amerických pilotů

Foto: Patriot

Takhle vypadaly trosky letadla, které bylo zasaženo při posledním náletu na Plzeň dne 25. dubna 1945. Trosky se nachází na okraji obce Lhota u Plzně.

Příspěvek přibližuje život jednotlivých pilotů sestřeleného letadla a jejich poslední chvíle před pádem letounu

Článek

Litická tragédie sestřelených amerických pilotů

Zbraně amerických leteckých sil

Hlavní ofenzivní zbraní spojeneckého letectva byly jejich strategické bombardéry. Britská RAF - bojovala proti Německu od samého počátku války. Již první bojové lety na podzim 1939 prokázaly, že bombardéry bez stíhacího doprovodu mohou pronikat na nepřátelské území pouze za velice vážných ztrát. Britové logicky přenesli těžiště svých strategických náletů na noční operace. Tuto svoji strategii si uchovali až do konce války.

Vstupem Ameriky do války se na evropské válečné nebe začaly postupně přesouvat americké letecké síly. Ty se do války v Evropě zapojily v létě 1942. Jednalo se o 8. a později 9. leteckou armádu. Využily a rozšířily rozsáhlou síť leteckých základen v Anglii. Z tamních základen mohly její strategické bombardéry pronikat hluboko do vnitrozemí Německa. Po invazi na Sicílii v roce 1943 začala 15. letecká armáda používat základny v jižní Itálii. Do válečných aktivit se zapojily její bombardéry v říjnu 1943.

V dubnu 1945 byla struktura amerických bombardovacích jednotek následující. Nejmenší jednotkou bombardérů byla bombardovací peruť (Bombardment Squadron) čítající tabulkově 12 letadel. V závěru války bylo běžnou praxí pouze deset strojů. Čtyři bombardovací perutě tvořily bombardovací skupinu (Bombardment Wing). Kombinované skupiny bombardovacích a stíhacích wingů pak tvořily letecké divize (Air Division). Ty podléhaly příslušné letecké armádě.

Američané na rozdíl od Britů věřili v přesné, mířené bombardování. Zahájili denní útoky. Věřili ve strategii silně bráněných bombardérů. Páteří jejich letectva byl čtyřmotorový bombardér Boeing B-17 Flying Fortress – létající pevnost a později B-24 Liberator. Pojem létající pevnost byl opravdu příměrný. Díky své četné palubní výstroji tvořené třinácti pohyblivými kulomety ráže 12,7 mm byla síla tohoto stroje zdánlivě impozantní.

Bombardéry létaly v početných bombardovacích svazech. Letadla utvořila sevřené letové formace, tzv. combat boxy. Teoreticky měla jejich koncentrovaná obranná palba odolat všem útokům německých stíhaček.

Šlo o stroje 603 Bombardment Squadron 398 Bombardment Group. Tato jednotka se podílela na náletu na borské letiště dne 25. dubna 1945. Hustá koncentrace černých obláčků patří explodujícím granátům obávaných protiletadlových děl. Palba děl v období 1944 až 1945 zničila a poškodila více spojeneckých bombardérů než stíhači německé Luftwaffe. Stroj v popředí s trupovým kódem N7P je pravým veteránem jednotky. Byl nasazen do operací dne 28. dubna 1944 a do svého vyřazení dne 2. března 1945 odlétal neuvěřitelných 85 bojových misí. Stroj nesl název „Little Max“ – malý Max.

V praxi tato vize získala vážné trhliny. Kompaktnost bombardovacích svazů byla narušována všudypřítomným flakem. Jeho koncentrace v okolí velkých měst byla smrtelná. Německé stíhací letectvo ve vzdušných bitvách v roce 1943 nad kontinentem uštědřilo americké 8. armádě vážné ztráty. Němečtí stíhači při tom ovšem rovněž silně krváceli. Poté, co Američané zavedli doprovodné stíhače, karta se obrátila. Americké stíhačky s dlouhým doletem začaly decimovat řady německých stíhačů.

V roce 1943 tvořily páteř leteckých sil dvoutrupé stíhačky P-38 Lightning. Doplňoval je robustní P-47 Thundebolt. Poté, co na evropské nebe dorazily ve větších počtech nejmodernější P-51 Mustang, se poměr sil výrazně otočil. Tyto stíhačky po instalování přídavných nádrží mohly doprovázet bombardéry téměř po celou dobu jejich letu. Dálkové stíhačky pronikali i nad Čechy. Německé letectvo si před nimi nemohlo být jistě nikde. Anglo-americké letecké svazy záhy proměnily většinu říšských měst v ruiny.

Fergusonova osádka

Pohnuté osudy Fergusonovy osádky se začaly osnovat v letech 1942 až 1943, kdy jednotliví mladí muži vstoupili do svazku amerického letectva. Všichni do jednoho se přihlásili do služby u letectva dobrovolně. Všichni prošli intenzivním a náročným výcvikem. Délka výcviku se odvíjela od služebního zařazení. Nejdéle samozřejmě trval výcvik pilotů. Nejkratší byl výcvik palubních střelců. Zajímavé je, že osádky vznikaly na základě abecedního seznamu.

Osud spojil těchto devět mužů do společné osádky v Luisianě, kde absolvovali osmitýdenní intenzivní výcvik osádek. Účelem výcviku bylo stmelit individuálně nabyté zkušenosti. Ovládání a obsluha bombardéru B – 17 vyžadovala bezvadnou a bezchybnou spolupráci všech devíti členů osádky. Osádka létala denně na cvičné mise. Někdy i dvakrát denně. Mazer zmiňoval ve svých pamětech cvičné lety do oblasti Mexického zálivu. Osádka výcvik úspěšně ukončila. Poté následoval přesun do zámoří.

Na podzim 1944 osádka přeletěla do Anglie. Zde bylo množství základen 8. letecké armády. Mateřskou základnou pro jejich 602nd Bombardment Squadron 398th Bombardment Group se stala základna č. 131 ve Nuthampstead ležící v Anglii v hrabství Hertfordshire. 398th Bombardment Group se nechvalně zapsala do historie dne 14. února 1945, kdy vinou navigačního omylu bombardovaly její stroje Prahu. Vážné poškození kláštera v Emauzích je dodnes v Čechách známým a citlivým tématem.

Letovou normou pro osádku čtyřmotorového bombardéru bylo na počátku nasazení amerických leteckých sil v Evropě dvacet, později dvacet pět bojových letů. V březnu 1944 velení zvýšilo počet misí v turnusu na třicet. V době, kdy Fergusonova osádka začala s bojovými lety, byla tato norma zvýšena již na 35 bojových letů. Ve srovnání se vzdušnými boji z roku 1943 byla síla německé Luftwaffe velice omezená. Pozemní protiletadlová obrana však byla velice nebezpečný, soupeřem při všech misích.

Osádka odlétala 25 bojových letů bez vážnější újmy na zdraví některého z členů osádky. Při řadě z nich doznal jejich stroj prostřednictvím palby německého flaku poškození. Je doloženo, že osádka při bojových letech použila devět různých strojů B – 17G. Nejvíce odlétaných misí realizovala osádka se strojem číslo 43 – 38775, s trupový-m označením K8 – H. Tento stroj byl uveden u jednotky do provozu dne 9. února 1945.

Hned o sedm dní později s ním poprvé startovala Fergusonova osádka na německý Münster. Celkem stroj odlétal 32 bojových letů, přičemž s osádkou Fergusona třináct. S největší pravděpodobností to byl právě tento letoun, který nesl označení Goldfathers Inc. Stroj byl zničen dne 21. dubna 1945. Proto byl osádce o čtyři dny později přidělen jiný bombardér B – 17.

Letadlo B – 17 série č. 42 – 97266 s trupovým označením K8 – G, s nímž provedla svůj osudný šestadvacátý bojový let, bylo pravým veteránem jednotky. Vyrobila jej firma Boeing ve výrobním bloku B – 17 G – 45 – BO Fortress.

První jednotkou, která jej dostala do užívání, se stala 388th Bombardment Group. Do užívání byl předán dne 12. března 1944. Dne 12. ledna 1945 bylo letadlo předáno 398thBombardment Group. V bojovém nasazení zde vydržel 103 dní a nalétal 36 bojových letů. V jeho kabiny se vystřídalo plných osmnáct různých velitelů a jejich posádek. Nejvíce bojových letů (13) na jeho palubě absolvovala osádka poručíka Godfreye.

Osádka Allana Fergusona s ním letěla onoho dne 25. dubna 1945 poprvé a zároveň naposledy. Rozhodně se nejednalo o jejich osobní stroj. Zahraniční prameny u tohoto stroje udávají označení Gotfathers Inc. Vzhledem k vysoké fluktuaci letadel mezi osádkami a skutečností, že Fergusonova osádka s tímto strojem letěla zcela poprvé, je toto velice nepravděpodobné. K8 – G se ze své šestatřicáté mise nevrátil. Dopadl dne 25. dubna 1945 u Lhoty.

Příběh osádky B – 17 2ndLt. Allana H. Fergusona

Osádka stroje B – 17G sér. 42 – 97266 náležející 602nd Bombardment Squadon 398thBombardment Group byla tvořena:

2ndLt. Allan H. Ferguson ---------------------- pilot a velitel stroje

F/O John R. Halbert ---------------------------- druhý pilot

2ndLt. Howard U. Feldman ------------------- navigátor

T/Sgt. Joseph A. Heustess --------------------- palubní technik

T/Sgt. Michael J. Brennan --------------------- radiooperátor a střelec

S/Sgt. Harry J. Mazer --------------------------- boční střelec

S/Sgt. William D. O´Malley -------------------- spodní střelec

S/Sgt. Byron O. Young -------------------------- zadní střelec

Stroj byl zasažen při samém konci náletu. Při svém druhém průletu nad cílem dostal v 11,14 hodin zásah do levého křídla. Vzápětí po zásahu vypadl bombardér z letové formace. Provedl zatáčku doleva. Klesal. Letadlo podletělo formaci a dostalo se mírně před ní. Pilot se snažil vyrovnat klesání. Prudkou levotočivou zatáčku přešel do střemhlavého pádu jižním směrem. Podle svědectví ocasního střelce jiného stroje Sgt. Floriana F. Wierdaka měl bombardér zasažen motor č. 2. zřejmě i motor č. 3. Bombardér zanechával za sebou výraznou černou kouřovou stopu.

Zakrátko zmizel v mracích. Radiooperátory ostatních strojů ve formaci byla zaznamenána rádiová zpráva. Byla však nesrozumitelná. Část křídla stroje zcela odpadla. Pro pilota bylo velice obtížné získat kontrolu nad zmrzačeným strojem. Z později vydaných zpráv o ztrátě letadla vyplývá domněnka, že pilot byl zasažen. Kdo v závěrečné fázi pilotoval stroj a snažil se získat kontrolu nad padajícím bombardérem, není zřejmé. Zda to byl velitel stroje, první pilot Allan Ferguson, nebo zda to byl nováček, druhý pilot John Halbert, dnes již nezjistíme.

Faktem je, že bombardér přibližně ve 4.000 metrech zčásti vyrovnal střemhlavý pád a za stálého klesání dál spirálou směřoval k zemi. Tento souboj pilota s řízením umožnil trojici letců opustit stroj. K záchraně života použili svých padáků. Několik letců se shodlo na skutečnosti, že spatřili tři vrchlíky padáků.

Tuto naprosto klíčovou informaci uvedl ve svém hlášení Sgt. Florian F. Wierdak, S/Sgt. Donald S. Oswalt a později jí potvrdil i S/Sgt. Harry I. Mazer ze setřeleného bombardéru. V závěru letu se bombardér přiblížil nad Litice. Z letadla něco vypadávalo. Šlo o vyskakující letce. Stroj byl sledován obyvateli Litic, jak nad Dubovou horou přechází v mělkém sestupném letu do další levotočivé zatáčky. Zakroužil nad obcemi Litice a Radobyčice.

Z této fáze letu se zachovala zajímavá vzpomínka Jindřišky Martínkové z Radobyčic, respektive jde o vzpomínku jejího otce. Ten na vlastní oči viděl jeden ze sestřelených amerických bombardérů. „Už bylo odhoukáno, otec stál u vrátek. Díval se na kouřící město a zpozoroval směrem od Plzně nízko letící letadlo. Než si stačil uvědomit, že něco není v pořádku, že má letadlo asi problémy, uviděl, že od něj padá bomba. Na nic nečekal a padl za zděný sloupek vrátek, vzápětí uslyšel výbuch a další a dál už nic!“ popisuje Jindřiška Martínková. „Když se otec probral, byl zasypaný hlínou, vedle hlavy měl obrovskou hroudu a v ní byla zaseknutá střepina. Tu měl potom ještě dlouho schovanou. Druhá bomba padla do pole za silnicí přímo proti našemu domu a třetí do zahrady.“

Uvedená vzpomínka se s velkou pravděpodobností vztahuje k závěrečnému letovému okruhu zasaženého stroje v oblasti Litic a Radobyčic. Nesrovnalostí zůstává místo a doba odhozu pum. B – 17 byla skutečně zasažena před odhozem pum. Bomby stále visely v pumovnici. Nouzové přistání s takovým nákladem bylo pro letce nežádoucí.

Běžný náklad bombardéru vzhledem k délce letu při této misi byl pět 1.000 liberních nebo deset 500 liberních pum. Je faktem, že stroj krátce před dopadem u Lhoty odhodil deset pum. To znamená plný náklad. Vzpomínka na odhoz tři pum u Radobyčic se zřejmě neslučuje s odhozem pum Fergusonovy osádky.

Bombardér dokončil zatáčku a vrátil se zpět nad Litice. Přeletěl nad „Hůrkou,“ nad hlavami německých protiletadlových dělostřelců. V malé výšce zamířil jihozápadním směrem. Stále ztrácel výšku. V této fázi letu se pravděpodobně pokusil o seskok čtvrtý člen osádky. Vyskakoval v příliš malé výšce. Nestihl již aktivovat a plně otevřít padák. Podle svědectví bylo tělo částečně popáleného letce nalezeno v cípu pole od cesty z Litic na turistickou ubytovnu – Kotkova chatu. Byl nalezen s neotevřeným padákem.

Krátce nato osádka provedla nouzový odhoz svého smrtonosného nákladu. Dodnes lze v lese nedaleko od Kotkovy chaty spatřit deset ohromných jam. Tyto krátery odpovídají účinku 500 liberních pum. Jejich rozptyl leží v obdélníku cca 90m x 160m, což nasvědčuje odhozu v malé výšce. Jedna z pum, která dopadla nejblíže ke Kotkově chatě, přerazila a vymrštila kmen stromu. Torzo kmenu dopadlo na střechu dřevěné kůlny, která stála na prostranství před Kotkovou chatou.

Kmen prorazil a zlomil krov kůlny. Podle očitých svědectví se jednalo, stejně jako u Radobyčic, o nouzový odhoz pum. Ke cti osádky je nutno zdůraznit, že si k odhozu vybrali neobydlenou oblast. Místo exploze pum je od místa dopadu samotného bombardéru vzdáleno vzdušnou čarou 1.500 metrů. Odhoz osádka učinila zcela v posledních okamžicích před pokusem o nouzové přistání.

Při pokusu o nouzové přistání pilot posadil hořící stroj na poli u Lhoty u Dobřan. Došlo k tomu na jihozápadním okraji obce vlevo od silnice do Nové Vsi – dnešní ulice Novoveská. Bombardér se zřítil na pole za bývalým konzumem ZKD, číslo popisné 111. Dopad bezmála třicetitunového čtyřmotorového letadla byl doprovázen obrovským třeskem. Silný náraz údajně pootočil letounem ze směru přistání. Stroj byl sestřelen v polovině zamýšleného bojového letu. Na jeho palubě se proto nacházela spousta paliva.

Po dopadu na zem se naplno rozpoutal divoký požár, který zničil střední a přední část bombardéru. Kdo na palubě B – 17 žil do okamžiku dopadu stroje, zahynul. Podle indicií vyplývá, že zbývající čtyři členové osádky zahynuly buď při explozi protileteckého granátu ve vzduchu, nebo při havárii a následném požáru letadla. Ze stroje se dochovala jen zadní část trupu s mohutnou ocasní částí. Dále neshořely části křídel.

Krátce po dopadu stroje na místo havárie dorazili první němečtí vojáci. S velkou pravděpodobností se jednalo o vojáky z nedaleké protiletadlové baterií. Měli to k místu havárie nejblíže. Podle svědectví obyvatel Lhoty odehnali od hořícího bombardéru první zvědavce z řad místních civilistů. Kromě hořícího paliva ohrožovala přihlížející i kulometná munice, která vlivem požáru postupně explodovala. Některá svědectví uvádějí skutečnost, že přihlížející zahlédli jednoho z mrtvých letců, který ležel ohořelý u pravého křídla.

Klíčová pro zjištění osudů jednotlivých letců je vzpomínka jednoho z nich. Boční střelec Harry Mazer sepsal své vzpomínky do knihy, která byla v roce 2003 publikována pod názvem „Osudová mise.“ Zanechal tak budoucím generacím neocenitelné, byť poněkud zmatené svědectví. Autor v knize pozměnil záměrně několik skutečností. Například jména členů posádky, k níž patřil, a cíle misí. Autor dále volně literárně rozvedl a upravil některé zážitky. Kniha nicméně pravdivě líčí jeho osudy. Osobní vzpomínka Mazera na sestřelení bombardéru je velice dramatická.

Harry Mazer si byl vědom, že poletí na samém konci letové formace. Věděl, že jeho stroj půjde do soustředěné palby flaků. Velice nelibě nesl skutečnost, že první průlet nad cílem za divoké palby děl proběhl bez odhozu pum. Nikdy předtím během svých čtyřiadvaceti misí nic takového jeho osádka nezažila. Viděl v tom špatné znamení. Po průletu nad oblačností přešel stroj do zatáčky a šel do dalšího náletu. Němečtí střelci u protiletadlových baterií dostali druhou šanci. Při tom druhém náletu inkasoval Mazerův stroj zásah.

Divoká rána otřásla čtyřmotorovým bombardérem. Mazer se těžko udržel na nohou. Snažil se zjistit, co se stalo. Spatřil, že za motorem číslo dva chyběl kus křídla. Další díra zela v přední části trupu stroje. Střepiny z granátu v přední části jistě zraňovaly – možná i zabíjely. Bombardér se propadl a směřoval k zemi. Mazer ve střední části stroje spatřil, jak ze spodní střelecké věže vylezl William O´ Malley. Oba si nasadili padáky. Většina členů osádky neměla v době letu padáky při sobě. Překážely by při provádění jejich činnosti. Padáky byly na určených místech, kde si je letci museli vyzvednout a teprve poté připnout.

Průběh opuštění letadla to výrazně zpomalilo, ale nešlo to jinak. Zadní střelec Byron Young na svém místě již údajně nebyl. Ze svého těsného stanoviště nemohl vyskočit. Neměl padák. Střelec musel nejprve prolézt do střední části stroje a padák si připnout. Mazer se snažil uvolnit pojistku nouzového odhozu bočních dveří. Tento otvor byl určen pro opuštění stroje. V padajícím a zmítajícím se letadle to bylo velice obtížné.

Celou vahou svého těla vyrazil dveře a pozadu vypadl ven. Krátce se zachytil jednou nohou za okraj dveří. Vzápětí jeho tělo vlálo podél trupu stroje. Kopnutím se vymanil ze zajetí a vypadl do volného prostoru. Byl prvním, komu se podařilo dostat ze zasaženého letadla. Několik okamžiků počkal na zpomalení pádu a otevřel padák. S velkým trhnutím se s úlevou ocitl pod otevřeným vrchlíkem padáku. Po prožitých dramatických okolnostech byl na hedvábný padák uklidňující.

Snímky byly pořízeny v létě 1945. Zničující požár paliva zničil podstatnou část stroje. Obrovský žár doslova roztavil kovové části stroje. Zachycena je střední část trupu. Jde přibližně o stanoviště bočního palubního střelce Harry Mazera. Ve spodní části snímku lze sledovat ohořelý a zdeformovaný velkorážný kulomet. Pravděpodobně pochází z bočného střeliště.

Standardem byla dvojčlenná osádka bočních střelců. Mazer byl na stanovišti evidentně sám. Způsobil to nedostatek personálu a zejména skutečnost, že němečtí stíhači utočili v dubnu 1945 na americké sestavy velice zřídka. V pozadí snímků lze sledovat zástavbu Lhoty. Některé z těchto domů lze nalézt ve Lhotě dodnes. Pózující chlapec na druhém snímku je jeden z mnoha návštěvníků místa dopadu stroje. Zbytky stroje se staly vítaným „nalezištěm“ pro lovce suvenýrů.

V dálce viděl další padák a nad ním další. V tomto důležitém detailu se jeho výpověď shoduje s pozorováním jeho druhů, kteří v kabinách bombardérů pokračovali v náletu a pozorovali konec Fergusonova stroje. Mazer nicméně nerozeznal, kdo pod vrchlíky padáků visí. Jeden z nich byl spodní střelec William O´ Malley. Druhým byl radiooperátor Michael Brennan. Po zbytku osádky nebylo ani vidu ani slechu. Seskok těchto tří členů osádky proběhl nad západní částí obce Litice. V dáli kouřící a hořící Plzeň připomínala krutou válečnou realitu.

Do té Mazera vrátila palba z ručních zbraní vedená ze země. Zaregistroval kolem létající střely a proděravěný padák. Podobný tristní zážitek měl i O´Malley. Mazer jej spatřil, jak visí bez pohybu na padáku a předstíral mrtvého. Tento letec později uvedl do hlášení, že zaslechl střelbu i z míst kam přistál třetí člen osádky.

Mazer zatáhl za jeden z popruhů. To způsobilo vylití vzduchu z vrchlíku a zrychlilo výrazně sestup. Nad zemí uvolnil popruh a vrchlík se opět plně nalil vzduchem. Zmírnil tak dopad, který byl přesto velice tvrdý. Mazer přistál poblíž vrcholu kopce Dubová hora. Respektive u východního cípu lesního porostu nedaleko dnes již neexistující cesty z obce do lesa.

Zadní část trupu byla odtažena z místa opadu blíže k ulici K Sinoru. Tato část stroje unikla zničujícímu požáru díky odlomení při dopadu stroje. Na trupu lze sledovat část označení stroje K8. Toto označení je individuálním označením pro 602 Bombardment Squadron. V zadní části trosek lze sledovat uchycení pravé výškovky.

Na horní části trosek jsou zbytky plechů masivní kýlovky a směrovky. Zadní část trupu ukazuje průlez, který ústil do zadního střeleckého stanoviště. Toto střelecké stanoviště na snímku chybí. Zbytek stroje byl v roce 1946 převezen do Litic. Byl vystaven u příležitosti slavnostního odhalení pomníku. Za strojem lze spatřit zalesněný kopec mezi Lhotou a Liticemi. Tento kopec stroj při závěrečném sestupu musel přeletět.

Pokroucené trosky byly z místa odtaženy k silnici, pravděpodobně k dalšímu odvozu. Dominantní je zejména mohutná směrovka stroje. I v této poloze lze rozpoznat bíle namalované písmeno „W“ na podkladu černého trojúhelníku. Toto je charakteristické značení používané pro všechny stroje 398 Bombardment Group. Pod tímto označením lze rozpoznat identifikační číslo stroje 297266. Z čísla stroje (42-97266) se malovalo na směrovku jen poslední šestičíslí. Pod číslem stroje lze rozpoznat individuální písmeno stroje – písmeno „G“.

Z výcviku byl naučen po seskoku padák uschovat. V této situaci, kdy byl nedlouho předtím odstřelován, to bylo zbytečné. Nicméně zřejmě v šoku z prožitého zážitku začal padák zahrabávat. V tomto detailu se liší verze příběhu publikovaná samotným Harry Mazerem a vyprávění místních litických občanů. Rozhodně nemohl být tudíž letcem zakopán.

Ať již tomu bylo jakkoliv, krátce po přistání byl Mazer překvapen dvojicí německých vojáků v modrých uniformách. Evidentně se jednalo o příslušníky Luftwaffe. Jeden z nich byl ozbrojen karabinou a druhý samopalem. Mazer měl pod ramenem v pouzdře osobní revolver. Zbraň nepoužil. Věděl, že by to proti dvojici vojáků nemělo smysl. Zvedl ruce a zvolal „Kamerad.“

Přibíhající dvojici německých vojáků tímto ujistil o přátelských úmyslech. Vzápětí byl zbaven své osobní zbraně. Takto byl devatenáctiletý Američan z Bronxu zajat. Pod dohledem dvojice německých vojáků byl veden ulicí „K Ovčínu“ skrze Litice. Vzpomínal na nadávající a pěstmi hrozící místní obyvatele. Někteří z nich na něj plivali. Byl nesmírně vystrašen a předpokládal, že bude zastřelen. V duchu se loučil se svojí rodinou a svojí přítelkyní.

Prošli vesnicí směrem k mostu. Přešli přes řeku Radbuzu a kolem Valchy došli na hořící letiště Plzeň – Bory. Mazer se tak dostal na místo, které jeho posádka nedlouho předtím měla bombardovat. Byl doveden do dřevěné ubikace. Zde jej na stěně upoutal velký portrét Hitlera. Byl následně podroben zevrubnému výslechu. Od sestřelení bombardéru uběhla necelá hodina a Mazer si připadal jak ve špatném snu.

Druhým letcem, jemuž se podařilo opustit stroj, byl spodní střelec William O ´Malley. I on přistál na svazích Dubové hory. Opouštěl stroj v pořadí druhý ve směru od místa dopadu Mazera. Zřejmě někde v prostoru mezi „Hliništěm“ a polní cestou vedoucí z východního cípu lesa do obce Litice.

V současné době je na tomto místě již nová výstavba rodinných domů. Rovněž tento letec byl promptně zajat příslušníky německé Luftwaffe. Stejně jako Harry Mazer byl eskortován skrze Litice na letiště Plzeň – Bory. S tímto svým kolegou se zanedlouho sešel v jedné místnosti vojenského objektu letiště.

Tato část sestřeleného stroje je ve vlastnictví členů sdružení SLET. I po letech vypadá velice zachovale. Lze spatřit původní nátěr. Ve sbírkách Leteckého muzea ve Kbelích se nachází hvězdicový letecký motor Wright R-1820-97, který byl do sbírek muzea pořízen v roce 1980 z jednoho plzeňského kovošrotu.

Stav této součástky je ve velice zachovalém stavu. Svědčí to o tom, že neprošel požárem bezprostředně následujícím po dopadu letadla ve Lhotě. Snímek poskytl pan Ivan Rollinger.

Třetí letec, jemuž se podařilo opustit stroj na padáku, již takové štěstí neměl. Jeho mladý život v Liticích vyhasl. Tímto letcem byl radiooperátor a palubní střelec Michael Brennan. Vyskočil jako třetí. Proto přistál nejvíce jižněji ve směru letu bombardéru. V záznamech je udáváno, že dopadl za jižní stěnu litického hřbitova.

Toto místo přistání zřejmě ovlivnilo jeho osudy. Nebyl totiž zajat příslušníky Luftwaffe jako jeho dva kamarádi. Nedaleko za hřbitovem stála cihelna a za ní objekt pracovního tábora. V té době již byl obsazen německou armádou. Tábor se nacházel zhruba 600 metrů vzdušnou čarou od litického hřbitova. Právě nedaleko od jeho jižní zdi přistál Michael Brennan. Němečtí vojáci z tábora to k místu přistání měli opravdu kousek.

S jistotou souběh dalších událostí neznáme. Pro poslední životní okamžiky Brennana existují dvě verze. Pro první verzi svědci události nejsou. Svědectví se nezachovalo. Vychází pravděpodobně z výpovědi Harry Mazera a Williama O´Malleye, kteří si vzpomínali na hluk střelby z míst, kam Brennan přistál. Jeho druhové z toho usuzovali, že došlo k nejhoršímu.

Zda se mladičký rodák z Bronxu s irskými předky chopil své osobní zbraně, či zda si jeho počínání vysvětlili vojáci Wehrmachtu jako pokus o útěk, není zřejmé. Podle této první verze měl být tento letec na místě zastřelen příslušníky Wehrmachtu. Jeho mladý život měl údajně vyhasnout na poli za litickým hřbitovem. Jakákoliv svědectví toto dosvědčující nicméně chybí.

Druhá, neméně dramatická verze uvádí, že tento letec byl odveden příslušníky Wehrmachtu do litické školy. Ve škole sídlilo velitelství protiletadlových baterií – Luftwaffe. Následná informace se opírají o poválečné vyšetřování událostí prováděné americkou správou. Vyslýchaní svědci z řad německého obyvatelstva pan G., a pan P. absolvovali dvouhodinový výslech.

Svědci pozorovali, jak ke škole přijel štábní terénní vůz Kübelwagen. S ním přijela čtyřčlenná osádka. Z budovy vyvedla posádka jednoho amerického letce. Údajně měl být Američan dvakrát až třikrát udeřen dřevěnou laťkou z plotu. V zahradě školy byl vzápětí zastřelen pistolí. Oběť byla vysoká, hubená a měla světlé rezavé vlasy. Mrtvola byla prý zahrabána v lesíku zvaném „Basekn“ – Paseky na svahu pod Školou směrem k řece Radbuze. Po válce byla exhumována.

Tato skutečnost svědčí pro druhou verzi skonu Michaela Brennana. Pokud byl zastřelen nedaleko hřbitova, jak hovoří první uváděná verze, je velice nepravděpodobné, že by tělo bylo pohřbeno u vzdálené školy.

Svědek P. dále uvedl, že pachatelé měli zelené uniformy a na hlavách černé lodičky. Jeden z nich šel po smrti Američana do soukromého domu a poprosil o umytí rukou. Čtyřčlenná osádka vozu poté z Litic odjela. Existuje spekulace, že se jednalo o náhodně přítomné řidiče samohybných děl, kteří měli neblahé zkušenosti s hloubkovými letci. Černé pokrývky hlav opravdu svědčí o příslušnících tankových jednotek.

Zatímco trojice letců za použití padáků nouzově opouštěla letadla, přežila. Tento čtvrtý letec tolik štěstí neměl. Jeho dopadem znetvořené tělo bylo nalezeno právě v těchto místech. Jeho kombinéza nesla stopy ohně, což nasvědčuje snaze letce opatřit si padák v trupu letadla navzdory požáru ve střední části trupu. Vedle nešťastníka byl nalezen zpola rozvinutý padák. To svědčí o pozdní aktivaci padáku v příliš malé výšce. Vrchlík padáku se nestihl rozvinout. Je to však jen dohad. Málokdo z lidí, kteří kolem tohoto místa chodí, tuší, že zde za války vyhasl lidský život.

Popis zastřeleného letce se vzácně shoduje s postavou mladého Brennana. Klíčová se zdá být zejména plně se shodující barva vlasů. Potvrzení této zprávy, například v podobě protokolu z amerického šetření, bohužel zatím nalezeno nebylo. Pokud je tato verze pravdivá, pak se jednalo o válečný zločin.

Poprava bezbranného zajatce však před koncem války nikoho nezajímala. Všudypřítomné hrůzy války tuto událost odsunuly do pozadí. Svědectví mohlo být ovlivněno původem svědků. Němečtí usedlíci si za dobu války vybudovali s místní posádkou Luftwaffe velice dobré vztahy. Je možné, že náhlý objev neznámých, samozvaných popravčích měl zakrýt pravé viníky.

Tato událost zůstane zřejmě navždy zahalena do řady otázek. Litičtí pamětníci shodně uvádějí, že se americký velitel snažil zjistit identitu německého velitele litické posádky, který měl osobně zastřelit nebo dát rozkaz k zastřelení amerického zajatce. Panoval názor, že byl tento německý velitel nalezen a zajištěn v zajateckém táboře u řeky Radbuzy nedaleko železniční zastávky Valcha. Nicméně jsou to jen kusé a nepodložené informace.

V kronice obce Lhota je uvedena zmínka, že exekuce se měl účastnit „německý finančník Karbaš.“ O identitě této osoby se nepodařilo nic bližšího určit. Je to bohužel jen další otazník, který visí nad touto událostí.

Identitu čtvrtého letce nalezeného na poli vedle cesty vedoucí ke Kotkově chatě s určitostí neznáme. Mazerovy vzpomínky uvádějí zmínku o tom, že při svém pohybu letadlem nespatřil zadního střelce Byrona O. Younga na svém místě. Možná to byl právě on, kdo se dokázal vysoukat ze svého těsného stanoviště, nasadit si v trupu bombardéru padák a bohužel již pozdě z hořícího stroje jako čtvrtý vyskočit. Nejsou pro to však žádné důkazy. Jde jen o subjektivní názor autora, který se opírá o informaci uvedenou v Mazerově vyprávění.

Osádka letadla odhazovala svůj smrtonosný náklad těsně před pokusem o nouzové přistání. Odjištěné pumy byly odhazovány v malé výšce, čemuž odpovídá i blízké soustředění pumových kráterů. Nachází se na velice malé ploše. Dle rozmístění kráterů lze i dobře odhadnout směr, kterým bombardér letěl. Dodnes je v tomto místě obrovské množství pumových střepin. Jsou silně zkorodované.

Několik následujících dní strávil Mazer a O´Malley v německém zajetí. Spolu s dalšími čtyřmi americkými letci byl transformován přes české území do Rakouska. Jedna z prvních zastávek při jejich odsunu byla nemocnice v Klatovech. Je tedy zřejmé, že jejich cesta z borského letiště v Plzni vedla opět přes Litice. S velkou pravděpodobní jeli i kolem pracovního tábora u Litic. Tudíž i kolem místa přistání Michaela Brennana.

V Klatovské nemocnici došlo k ošetření části zajatých letců. Jejich cesta pokračovala dále na jih. Stále pod bedlivým dohledem příslušníků Luftwaffe. Zanedlouho vstoupili do Rakouska a překročili řeku Dunaj. V závěru svého putování byli všichni osvobozeni v německém zajateckém táboře. Nacházel se mezi Lincem a Salzburgem. Zajaté letce osvobodila postupující americká armáda.

Přiblížení osudů jednotlivých amerických pilotů

První pilot Allan H. Ferguson, Jr. Pocházel z Chicaga ve státě Illinois. Narodil se dne 30. března 1924. Prodělal důkladný a zdlouhavý pilotní výcvik, který měl celkem pět stupňů. Výcvik byl opravdu důkladný a náročný. Zahrnoval minimálně 400 letových hodin. Ferguson byl jmenován velitelem moderního bombardéru B-17 ve svých dvaceti letech. Odlétal 26 bojových misí. Zahynul v kabině stroje, jemuž velel. Jeho životní cesta se završila na poli ve Lhotě u Dobřan. Byl nositelem Letecké medaile – Air Metal. Posmrtně dostal řád ze zranění – Purpurové srdce – Purple Heart. Jeho tělo odpočívá na Memorial Park Cemetery, Skokie, Cook County v rodném Illinois.

Náhradním druhým pilotem ve Fergusonově osádce byl John Robert Halbert. Narodil se v Pineville ve státě Kentucky dne 30. ledna 1924. K osádce nepatřil. Pouze zaskakoval za vyřazeného Johna Schmida. Uvedená mise byla jeho prvním bojovým letem. Prvním a posledním v této válce. Zahynul v troskách stroje u Lhoty u Dobřan ve věku 21 let. Věčný spánek spí na hřbitově Sant Pius X Cemetery, Westmoreland County v Pennsylvanii.

Funkci navigátora a bombometčíka zastával mladý Howard U. Feldman. Rodák z Allentownu ve státě Pennsylvania. I on zůstal na palubě havarovaného letounu u Lhoty u Dobřan. Je pohřben na Americkém válečném hřbitově St. Avold v Lorraine ve Francii, sekce A, řada 28, hrob č. 6.

Joseph Alexandr Heustess, Jr. se narodil dne 28. prosince 1922 jako čtvrté ze šesti dětí rodičům Elise a Josephu Heustessovým. Jeho rodiště je město Winnsboro ve státě Jižní Karolína. Měl tři sestry – Evu, Margaret, Mary a bratry Johna a Williama. Byl inteligentní a sportovně nadaný. Během studií na vysoké škole se věnoval americkému fotbalu a basketbalu.

Byl členem Francouzského klubu a pracoval ve studijní radě. Graduoval Fairfield High School ve Winnsboro v roce 1941. Krátce po dokončení studií pracoval v textilní továrně. Do armády vstoupil dobrovolně dne 21. října 1942 ve Fort Jackson v Jižní Karolíně. V přijímacích záznamech je informace, že v okamžiku vstupu do armády měřil 170 cm a vážil 71 kg. Byl zařazen k letectvu. Vzhledem k jeho vzdělání byl cvičen na funkci palubního technika. Obsluhoval zároveň horní střeleckou věž. Ve Fergusonově osádce byl od jejího vzniku. Jeho život vyhasl ve věku 22 let na poli u Lhoty u Dobřan.

Byl nositelem Purpurového srdce za zranění v boji (Purple Heart) a Letecké medaile (Air Medail). Nejprve bylo jeho tělo mylně identifikováno jako Byron O. Young. Tělo bylo později po dodatečném exhumování identifikováno podle dentistického porovnání ostatků. Je pohřben na First United Methodist Church Cemetery v rodném Winnsboro v Jižní Karolíně.

Radiooperátorem byl Michael J. Brennan, Jr. Narodil se dne 12. Září 1925 v New Yorku ve státě New York. Východní Bronx té doby byl pro mladého muže tvrdou školou. Mladý, impulzivní až agresivní letec. Ve své povaze nezapřel irské předky. Sestřelený bombardér se mu podařilo opustit na padáku. Jeho mladý život vyhasl u zdi litického hřbitova, respektive v zahradě litické školy. V devatenácti letech byl bezbranný letec zastřelen německými vojáky. V současné době je pohřben na Long Island National Cemetery v New Yorku.

Zadním střelcem ve Fergusonově osádce byl Byron O. Young. Narodil se v Saint Paul ve státě Minnesota dne 3. ledna 1923. Stejně jako jeho dva střelečtí kolegové absolvoval šestitýdenní základní výcvik v Miammi. Následoval deseti týdenní střelecký výcvik na post kulometčíka v Nevadě. S velkou pravděpodobností to byl on, kdo se jako čtvrtý pokusil vyskočit z padajícího stroje. Bohužel v příliš malé výšce.

Dvaadvacetiletý letec zahynul. Jeho tělo bylo převezeno z Plzně do Norimberku. Tehdy bylo označováno jako tělo Josepha Heustesse. Dne 16. srpna 1945 bylo převezeno na americký vojenský hřbitov v St. Avold ve francouzském Lorraine. Na podnět vrchního velení byla dne 24. ledna 1946 provedena změna identifikace na „neznámý X-1079.“ Zřejmě k tomu došlo po předchozí pozitivní identifikaci skutečného těla Heustesse na základě dentálního zkoumání.

Dne 26. února 1946 bylo provedeno opětovné detailní ohledání těla. Na zbytcích oděvu X-1079 byl nalezen nápis B. O. Young. Navíc byl posledním z osádky, kdo nebyl zcela spolehlivě identifikován. Tak teprve téměř deset měsíců od smrti bylo Youngovo tělo řádně identifikováno. Jeho ostatky jsou pohřbeny ve Fort Snelling National Cemetery, Minneapolis ve státě Minnesota, sekce C24, hrob č. 13818.

Boční střelec Harry Mazer byl v době popisovaných událostí velice mladý. Ihned po útoku na Pearl Harbor se 16 letý Harry rozhodl pro vstup do armády. Při vstupu k letectvu oklamal vstupní komisi. Byl vysoký téměř 180 cm. Mátl svým zjevem. Narodil se dne 31. května 1925. Měl židovskou matku polského původu. Spolu se svým starším bratrem vyrůstal v New Yorku ve čtvrti Bronx.

Právě pomocí jeho dokladů se mu podařilo oklamat vojenské úřady. Pohnutkou k jeho dobrovolnému vstupu k letectvu byly osudy jeho židovských příbuzných v Polsku. Po obsazení Polska německou armádou se postupně všichni odmlčeli. Tehdy nemohl tušit nic o zvěrstvech holocaustu, nicméně motivaci pro vstup do armády měl velice silnou.

V roce 1942 byl přijat do programu „US Army Air Corps Cadet.“Měl ambice stát se důstojníkem amerických leteckých sil. V červenci 1943 byl povolán do aktivní služby. Osmnáctiletý Harry byl přeložen do Las Vegas, kde se školily osádky bombardérů B-17. Po přesunu do Evropy absolvoval řadu bojových akcí. Válečné nasazení jej dne 25. dubna 1945 zaneslo až do Litic. Krom šoku přežil sestřelení bombardéru bez úhony. Až po návratu ze zajetí se dozvěděl o vraždě Michaela Brennana. Byli stejně staří a oba pocházeli z New Yorku. Byli velcí kamarádi. Ze smrti Michaela byl Harry opravdu otřesen.

V říjnu 1945 byl propuštěn z armády. Je nositelem prestižního řádu za zranění – Purpurového srdce (Purple Heart) a Záslužné letecké medaile – Air Medal. O několik týdnů později po propuštění z armády byl přijat na Union College. Jednalo se o nezávislou vysokou školu svobodných umění v Schenectady ve státě New York. Dal se na spisovatelskou dráhu. Psal beletrii pro mladé a dospívající. Zčásti využil i své válečné zkušenosti. Vzpomínky na své dubnové sestřelení publikoval v knize „Last Mission,“ která byla v překladu V Čechách publikována pod názvem „Osudová mise.“ Celkem publikoval na tři desítky knih. Spoluautorkou několika z nich byla jeho žena Norma Fox Mazerová.

Harry Mazer se do Litic vrátil dne 2. července 1994. Tehdy u vzpomínkového aktu v Liticích pronesl: „Děkuji občanům obce Litice a českému lidu za tento památník. Děkuji Vám, že udržujete vzpomínku na naši posádku stále živou. V osudný den zde bylo zmařeno šest mladých životů. Vím, byla to pouhá kapka v moři na pozadí nejkrvavější války v dějinách lidstva. Avšak nás a naše rodiny to poznamenalo na celý život.“

Díky aktivitám sdružení SLET mu bylo umožněno navštívit místo dopadu „jeho“ bombardéru B-17 ve Lhotě. Pomocí detektoru kovů se dychtivě pustil do pátrání po zbytcích stroje. Skutečně si několik drobných zbytků i po mnoha letech z místa odnesl. Harry Mazer se dožil požehnaného věku. V květnu 2015 oslavil 90. narozeniny.

V prosinci téhož roku mu byla doručena publikace „25. dubna 1945 tragédie v Liticích a ve Lhotě,“ která byla v Liticích vydána u příležitosti 70. výročí od událostí sestřelení amerického bombardéru. Obdržel ji i s anglickým překladem. Reakce na tuto publikaci se ovšem již autor nedočkal. Harry Mazer zemřel dne 7. dubna 2016 v Montpelier ve Vermontu.

Dalším palubním střelcem, tentokrát spodním, byl William D. O´Malley. Stejně jako Ferguson pocházel z Chicaga ve státě Illinois. Narodil se dne 28. března 1925 manželům Williamu a Pauline O´Malley. Pro funkci spodního střelce byli vybíráni vojáci velice malého vzrůstu. Vtěstnat své tělo do malé kulové věže pod trupem bombardéru opravdu nemohl každý. O´Malley nad Plzní svůj boj o život vyhrál.

Po přistání v katastru obce Litice byl tehdy dvacetiletý letec zajat. Válku přežil. Po návratu do vlasti se oženil s Phyllis M. Hall. Plodem jejich manželství jsou čtyři děti – Bill, Brian, Diane a Jackie. V roce 1995 navštívil Litice. William se dožil sedmi vnoučat a dvou pravnoučat. Zemřel dne 7. června 2019 v požehnaném věku 94 let. Byl pohřben s vojenskými poctami na Windridge Memorial Park and Nature Sanctuary v Cary ve státě Illinois dne 14. června 2019.

Druhým bočním palubním střelcem byl Harry E. Gray. Pocházel z Farmington. Přezdívali mu „starý muž.“ Byl totiž ve svých 25 letech nejstarším členem osádky. Byl jako jediný v osádce ženatý. Před odletem do zámoří jeho žena čekala první dítě. Právě narození dítěte bylo impulzem pro pojmenování jejich bombardéru. Osádka se stala kmotry malého novorozence.

Tento fakt se stal předmětem pojmenování – Společenstvo kmotrů – Godfathers Inc. V americkém letectvu byl zvyk, že osádka si mohla svobodně pojmenovat svůj letoun. Později se hojně rozšířilo pestré pomalování názvu stroje na letounu. Kresba jejich pojmenování údajně znázorňovala dítě lezoucí v plenkách a tahající za sebou na provázku pumu. U mimina byl nápis Godfathers Inc. Tento letec měl štěstí v neštěstí.

Dne 18. března 1945 byl při bojovém letu nad Berlínem zraněn střepinou od protiletadlového granátu. Zranění nebylo vážné, ale vyžádalo si hospitalizaci. Tento letec ležel na pokoji s vojákem, který se léčil se zánětem slepého střeva.

Později se u něj prokázala spála. Vzhledem k této skutečnosti ponechali Harryho Graye ještě deset dní v karanténě. Tato náhoda mu s velkou pravděpodobností zachránila život. V nemocnici byl totiž právě do 25. dubna 1945. Posledního bojového letu jeho jednotky se neúčastnil. Na základnu se vrátil později během dne. Ironicky mu bylo sděleno, že má ve svých ubikacích hodně místa. Nechápavě se ohradil. Dostalo se mu odpovědi o ztrátě osádky, k níž patřil. O několik dní později byl dekorován řádem za zranění – Purpurovým srdcem (Purple Heart).

Harry Gray navštívil Litice v květnu 1995. Při této příležitosti krátce promluvil v rámci vzpomínkového aktu u památníku. Zástupcům obce předal vzpomínkový grafický list 398th Bombardment Group asociace.

Druhým pilotem této osádky byl John Schmid. Uvedeného bojového letu se neúčastnil. Rovněž měl štěstí v neštěstí. Dne 11. dubna 1945 byl zapůjčen v úloze druhého pilota do osádky F/O Arthura C. Shirka. Mise směřující proti muniční továrně v německém Kraiburgu se této osádce stala osudnou. Jejich letoun (43-38664) byl sestřelen. Čtyři muži zahynuli. Šestice ostatních letců včetně Johna Schmida byla zajata. Válku přežil.

Poválečné osudy osádky

Jejich kolegy z osádky čekal smutný osud. Po dohoření trosek bombardéru provedli němečtí vojáci zevrubné ohledání místa dopadu stroje. Mrtvá a požárem zohavená těla byla odvezena na litický hřbitov. Obec Lhota svůj hřbitov neměla. Zde bylo pochováno pět těl do hromadného hrobu. Respektive těla byla naházena do jámy, vykopané při východní zdi v rohu hřbitova.

Po osvobození byla těla exhumována, prohlédnuta lékařem a předběžně identifikována. Tyto aktivity nařídil místní velitel americké vojenské posádky. Rovněž byla na jeho podnět nařízena účast místních Němců. Těm bylo nařízeno provést umytí exhumovaných těl. Byla to forma trestu za nehumánní formu uložení těl. Poté byly ostatky uloženy do rakví a odvezeny.

Paní Marie Krausová (rozená Eberlová) z Litic podala zajímavé svědectví. Její otec musel krátce po osvobození spolu s dalšími čtyřmi Němci ve stodole vyrobit pět jednoduchých dřevěných rakví. Následně je musel dopravit na litický hřbitov. Přítomní Češi mu škodolibě měli říci, že do rakví patří Němci. Vystrašený Němec se svým povozem co nejrychleji odjel domů. Rakve byly určeny pro pět exhumovaných těl.

Evidentně se jednalo o těla 2ndLt. Allana H. Fergusona, F/O Johna R. Halberta, 2nd Lt. Howarda U. Feldmana, T/Sgt. Josepha A. Heustesse a S/Sgt. Byrona O. Younga. Tělo popraveného T/Sgt. Michaela J. Brennana se na hřbitově nenacházelo. Dne 9. května 1945 byla těla odvezena do Plzně. Následně byly ostatky letců odvezeny na různé spojenecké hřbitovy. Ostatky Allana Fergusona, Howarda Feldmana a Byrona Younga byly převezeny do francouzského Lorraine. John Halbert a Joseph Heustess spočinuli v anglickém Cambridge. Michael Brennan byl odvezen na spojenecký hřbitov v Holandsku. Postupem doby většina ostatků doputovala do USA.

Využité prameny

Litická kronika č. 1.

Výpovědi několika očitých svědků událostí z Litic, Útušic a Radobyčic

Kniha pana Marka Žatkoviče – Litice ve válce 1939 až 1945

Fotografie z archivu pana Marka Žatkoviče – Trosky letadla, které dopadlo na okraji obce Lhota u Plzně

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz