Zajímavosti okolo vojenských akcí v Liticích u Plzně

Vojáci v Liticích

Ve dnech 21. května až dne 10. srpna roku 1595 procházeli Plzní a Liticemi několikrát oddíly cizích vojsk při tažení proti Turkům. Několikrát se zde ubytovaly oddíly německého, nizozemského a španělského vojska naverbovaného do války v Uhrách proti Turkům. Jejich přítomnost působila škody a velké hospodářské zatížení města a jeho obyvatel a poddaných.

Již v říjnu roku 1920 se nastěhovalo do obce Litice vojsko a to 3. baterie těžkého dělostřeleckého pluku č. 2 z Plzně i s děly a koňskými potahy. Vojáci byli ubytováni na Ovčíně, na faře a na litickém velkostatku. Kanceláře byly v hostincích a u některých soukromníků. Poměr mezi vojskem a civilním obyvatelstvem byl velmi přátelský a mnohému se po nich stýskalo, když se v květnu roku 1921 odtud vystěhovali.

Od 1. května 1928 až do dne 18. července 1928 byl v Liticích ubytován těžký dělostřelecký pluk č. 301 z Jaroměře, který zde cvičil v Plzni a okolí s těžkými děly. Od 27. července až do 8. srpna 1928 tu byl také ubytován lehký dělostřelecký pluk č. 2 ze Stříbra. Vojsko s civilním obyvatelstvem velmi dobře spolupracovalo a dobře se snášelo. Vojíni se jen neradi s Liticemi loučili.

Dne 4. prosince 1935 bylo nařízeno okresním úřadem ustavení Civilní protiletecké obrany v obci Litice. Ve schůzi obecní rady byl zvolen velitelem této CPO řídící učitel František Přeučil.

V březnu roku 1969 se konalo v Liticích vojenské cvičení dělostřelců, kteří do Litic zajížděli každý rok. Děla byla umístěna na Hůrce v lesíku. Byli to vojáci z Janovic nad Úhlavou. Vojenské velení s vedením obce dobře spolupracovalo a obyvatelé Litic byli na tato cvičení již zvyklí. Vojáci do obce přijeli v prvních dnech března 1959, ale pro špatné počasí brzy Hůrku opustili, a to dne 17. března 1969, aby se později opět vrátili. Cvičení probíhalo tak, že se mladí vojáci učili zaměřovat děla na letící letadla, která tu nalétávala ve směru od západu na východ.

Litické oběti druhé světové války

Pro politickou činnost byli z bývalých českých obyvatel v Liticích zajištěni a vězněni tito obyvatelé Litic: Václav Schejbal, Václav Sedlák, holič Otakar Lepík, který zemřel, Rudolf Vyleta, Do obecní kroniky Litic byla zapsána jména těch, kteří padli za oběť fašistickému násilí a kteří měli vztah k obci a byli to: Václav Sedlák, Otakar Lepík – holič a zaměstnanec městských lázní, v obci žil od roku 1922 a zemřel v roce 1943, O. Kunc, holič z Dýšiné, rodina po druhé světové válce žila v Liticích, z koncentračního tábora se nevrátil Rudolf Vyleta, narozený roku 1911, nevrátila se celá rodina obchodníka Františka Tancra, židovské národnosti, která žila v obci ještě za Rakouska až do roku 1938, tato rodina se hlásila k Němcům, ač hovořila česky a čeští obyvatelé Litic u ní nakupovali, jedině manželka Františka Tancra byla české národnosti, všichni skončili v plynové komoře, J. Hurt, Josef Dryje, Karel Petrách, Josef Hobl, rodina Plešákova, Martin Rubáš a další.

Malá Korea

Místo „Malá Korea,“ dostalo název v době Korejské krize v padesátých letech 20. století. Je to místo vzdálené od Litic směrem na Doudlevce asi 1 kilometr stojící na pravé straně v poli. Byly zde československou armádou vybudovány z bílých cihel bunkry, které byly zasypány zeminou a zatravněny. Byly zde umístěny radary a spojaři. Toto místo bylo propojeno kabelem s vojenským lágrem pod Šlovickým kopcem.

Na nedaleké Hůrce byli umístěni dělostřelci, na které nalétávala letadla, která za sebou tahala tkzv. pytel, na který dělostřelci zaměřovali a stříleli. Dnes je toto místo zalesněno soukromým majitelem. Již v době války tam byla také umístěna německá armáda. U Radobyčic stál radar. Na „Malé Koreji“byl umístěn světlomet a těžké kulomety. Po válce při prohlídce místa bylo nalezeno velké množství ostatků zajíců a koroptví. Němečtí vojáci si pytlačením vylepšovali stravu.

Vojenský lágr

Lágr pod Šlovickým kopcem se stavěl v roce 1941, když místní muži museli narukovat do války. Pracovní tábor sloužil nejprve jako výcvikové středisko pro německé ženy, které zde prodělaly základní vojenský výcvik na střelbu z protiletadlových kanonů a kulometů. Poté tábor sloužil jako Arbeitslager – tábor Německé pracovní služby.

V tomto táboře byly jen ženy, které vypomáhali na litických i šlovických statcích. Byly vzorně ukázněné. Měly jednotný pracovní oděv a sváteční hnědé šaty s plyšovým límečkem. V sousedství tohoto lágru byl objekt cihelny. Objekty na konci války v roce 1945 vyrabovala „Rabovací garda.“

Poté byly objekty předány ke školním účelům. O místo projevil zájem plzeňský pivovar, který byl za náletů na Plzeň poškozen. Bylo zde zřízeno učňovské pracoviště „Pivovarských sládků“. Sládci zde přespávali a pivovarské učně – sládky, sem vozil malý autobus. V roce 1948 až 1950 objekt převzali českoslovenští vojáci. V roce 1968 objekt vyhořel a již nebyl obnoven. Dnes je zde zarostlé místo náletovými stromy a keři.

Práce německých žen

Děvčata z Říšské pracovní služby sloužili jen u litických sedláků. Nesloužili na panském statku. Na práci na velkostatku byli najati Poláci i Polky. Jednu z nich si namluvil i pan Novotný. V roce 1942 v zimě přivezli Němci do velkostatku skupinu asi 100 mužů černé pleti - černí US vojáci - oblečených v dlouhých kabátech a ušankách. Na statku je umístili na hnojiště, kde bylo teplo, které bylo na pravé straně před řadou budov, kde byly ustájeny krávy.

Tam si černoši sedli na bobek vedle sebe, aby se zahřáli. Tak přečkali zimní noc až do rána. Ráno se němečtí vojáci, svlečení do půl pasu, schválně před nimi myli studenou vodou pod vodovodem, aby jim ukázali, jak jsou otužilí. Potom chodili zajatci také k vodovodnímu kohoutku, kde jim Německý voják pouštěl vodu na umytí a napití.

Váleční zajatci

Po porážce Francie v roce 1940/1941 byli do Litic přivezeni zajatci. Mezi nimi byla většina Francouzů. Byli ubytováni naproti Pivnice u Orla v jednom židovském koloniálu, který patřil Josefu Tanzrovi a tam je hlídal jeden německý válečný invalida. Bylo jich kolem 40 mužů. Chodili označeni. Na pravé ruce nosili bílou rukávovou pásku s nápisem „Kriegsgefangene“- Válečný zajatec.

Když odešli z Litic do války hospodáři a jejich synové ze svých statků, byly na statky přiděleny váleční zajatci, především Francouzi, kteří obhospodařovali těžké práce na statcích, především pracovali na poli, kde si při práci hvízdali a nahradili tak selské pacholky. Museli být již ve čtyři hodiny ráno připraveni vyjet s koňmi na pole obstarat krmení pro domácí zvířata. Zajišťovali krmení pro dobytek ve staveních, kde sedláci narukovali do německé armády.

Dělali i těžší zemědělské práce. Jezdili s povozy a starali se o hospodářství. Byli hlídáni německými vojáky, většinou staršími nebo invalidními. Na takto opuštěných statcích byly k ruce selkám přiděleny pomocná děvčata ke kravám, prasatům a do kuchyně. Jejich počet se řídil podle počtu hektarů, které patřily k hospodářství.

Jeden ze zajatců byl Belgičan, který se z pobytu v Liticích vyhlédl slečnu Kuttenbergrovou. Po válce se s ní oženil. Bydleli v Liticích do roku 1952. Měl dřevěnou kůlnu kde rád a ochotně opravoval dětem kola. Mluvil se silným přízvukem, a když se rozčílil tak si začal hudrat nesrozumitelně ve Vlámštině. V roce 1952 spolu odešli do Belgie.

Ruští zajatci

Napadení Sovětského svazu německou armádou v roce 1941 přispělo také k tomu, že byli do Litic přivezeni také zajatí ruští zajatci, které Němci využívali, na hloubení palpostů pro děla na kopci zvaná Hůrka. V zimě 1941/1942 hloubili v ušankách okopy a postavení. Spodní část postavení musela být vybetonována a udělány základy pro děla. Muselo zde být také kvalitní odvodnění, tzv. žlábky na odvod vody. Byla to obtížná práce, protože celý prostor tvořilo skalnaté podloží. Boční část postavení bylo uděláno z dřevěných klád.

Tragický nálet

Před koncem války létali v prostoru nad Plzní a jejím okolí hloubkami. Když byl ohlášen jejich pohyb na nebi, tak se nikdo nesměl pohybovat mimo obydlené části, např. po poli, protože němečtí piloti okamžitě reagovali na každý pohyb střílením z kulometů. Stalo se jednou, že právě za zahradou Myslíkových, směrem na Radobyčice, dobývali francouzští zajatci na poli brambory, když jeden z nich uviděl hloubkaře, který se blížil z východu směrem na Litice. Zpanikařil a dal se na útěk i s částečně naloženým vozem brambor. To bylo něco pro pilota letadla, který se za ním pustil. U Kolaříků na rozcestí povoz dostihl a pokropil ho z kulometu. Mířil dobře. Podařilo se mu koně i francouzského zajatce zabít, valník s mrtvými koňmi se převrátil do strouhy vedoucí kolem cesty.

Zádušní mše za padlé

Němečtí vojáci z Litic padlí za války v řadách německé armády ve Wehrmachtu měli v litickém kostele zádušní mše za padlé vojáky, kde byly při svíčkách vystaveny rakve. Nejprve jich bylo čtrnáct a potom ještě osm mužů a podruhé pro čtyři vojíny. Protože pan Eliáš chodil jako malý kluk povinně na náboženství, tak se musel těchto mší zúčastnit. Proslov tam měl i starosta Litic Prokscha. Ten měl tři syny, kteří rovněž padli hned po začátku války. Padlí němečtí vojáci byli povýšeni im memoriam do vyšší hodnosti.

Při životním výročí Adolfa Hitlera se konala v kostele slavnostní mše, kde musel vždy někdo přečíst Hitlerův životopis.

Letecká obrana Litic

V polích kolem Plzně stávali zadýmovací jednotky. Byly to sudy obsahující jed, který se při kontaktu se vzduchem měnil na dým. Když se blížila letadla, přišel telefonem rozkaz, aby byl prostor kolem Plzně zahalen do dýmu. Tím měly přilétající bombardéry stížené zaměření cílů, které přiletěly bombardovat. Nadýchat se tohoto dýmu nebylo moc příjemné. V místech, kde byly tyto sudy umístěny, dlouho nic nerostlo. Mohlo se orat, sázet ze všech směrů, a nic tu nenarostlo.

V okolí Litic byly umístěny na čtyřech místech světlomety, které zaměřovaly letící letadla. Obsluhovali je výhradně němečtí vojáci. První světlomet byl v prostoru „Malé Koreje“ – tak se označovalo místo v polích směrem od Litic do Doudlevec. bylo používáno i po válce ČSLA.

Druhý světlomet byl umístěn na vrchu Kotlík. Třetí světlomet stál přímo před domem pana Václava Eliáše v prostoru, kde je rozcestí ulice Řepné na Doudlevce a Radobyčice na louce, kde bývaly vrbičky. Tento post u rozcestí byl obehnán vodním příkopem jako obrana před nezvanými návštěvníky. Čtvrtý světlomet byl umístěn na Hůrce.

Pod zalesněným vrchem Kotlík byl prostor, kam se němečtí piloti strefovali bombami zhotovenými z betonu.

Ostatní o německých vojácích

V době náletu na Plzeň byli všichni němečtí vojáci v terénu, kde stáli v rojnicích a pozorovali vzdušný nálet.

V době války sídlila v Ovčíně - tzv. parlamentu německá armáda. Byl zde lazaret, nemocnice a ubytovna. Kvůli Ovčínu bylo později velké zle. Po roce 1945 zde byl sklad železářského zboží Domácích potřeb Plzeň.

Po atentátu na Reinharda Heydricha přijelo do Litic německé komando, které si Litice spletlo s Lidicemi u Prahy. Jen díky německému starostovi Prokschovi se tu v Liticích nic nestalo.

Český holič jménem Šváb se dal po okupaci k Němcům. Netušil, že udělal hloupost, protože musel také narukovat na vojnu, ale na německou stranu. Sloužil u námořnictva na lodi Bremen. Ta však válku nepřežila a byla potopena, i s Litickým holičem.

V Lidovém domě (za války Německém domě) byl klavír, kde se tančilo a kde se pořádaly veškeré taneční zábavy.

V Liticích byli dvě vývařovny. Na Hůrce za kůlnou Koperových, kde se vyvařovalo pro vojáky. Za přítomnosti amerických vojáků tam vařili dva Němci. Jeden z nich v uniformě SS.

Po levé straně od Kotkovy chaty jsou v lese vidět krátery po shozených amerických bombách. U Kotkovy chaty stála dřevěná kůlna, kterou rozvalil strom, který byl nedaleko zasažen jednou z bomb.

V jeskyni pod školou (nejspíše ta, kde se dříve těžil grafit – dnes je vchod plně zasypaný) se přes noc schovávali různí utečenci, kteří se skrývali před Němci.

Rabovací garda

V Liticích se po skončení války dala dohromady skupina mužů, které se říkalo revoluční garda, ale přezdívalo se jim „Rabovací garda“ pro jejich přístup k majetku litických občanů. Členové revoluční gardy prohledávali studny, jestli tam Němci něco neschovali. Kradli, co šlo. Loupili v noci (oblečení). To, co členové revoluční gardy našli, tak si zabrali pro sebe. V jedné ze studní byla nad vodou plachta a pod ní našli nakradené zboží – kožichy a další věci.

Tragickým byl případ řezníka Máchy. Poloněmec vykonávající řeznickou živnost v Liticích se stala také v roce 1945 středem zájmu Rabovací gardy. Navštívili jej večer v deset hodin. Vybrali si prase a donutili řezníka Máchu okamžitě udělat zabijačku. Pan Mácha celou noc zpracovával tuto vynucenou práci. Ráno gardisti vše pobrali a odešli. Řezník Mácha po probdělé noci a okraden musel otevřít krám a prodávat.

Tuto akci členové Rabovací gardy několikrát opakovali. Pro své rodiny a známé vždy pobrali maso. Řezník Mácha teror nevydržel. Vzal pistoli, kterou používal na porážku prasat a vzal si život.

Litická tragedie sestřelených amerických pilotů

Bojové akce ve druhé světové válce se obce Litice u Plzně přímo fyzicky nedotkly, a to především proto, že obec byla po Mnichovu připojena k Německé říši. Až na samém konci války se Litic dotkla jiná, velice smutná událost. Dne 25. dubna 1945, při posledním bombardování Plzně, došlo k zasažení amerického letadla B-17G 42-97266, pod velením Lt. Allena H. Fergusona, jehož jedním z cílů bylo letiště Bory.

Pro špatnou viditelnost musela posádka Allena H. Fergusona, kterou tvořilo celkem osm mužů, nálet opakovat. Při druhém nalétávání bylo letadlo, po jedenácté hodině dopolední, zasaženo německým protiletadlovým dělostřelectvem a posléze havarovalo v polích jihozápadně od Lhoty u Dobřan. Na situaci nad cílem vzpomíná jeden z účastníků náletu Sgt.Florian F. Wierdak letící v předním letounu. Ve chvíli po druhém průletu, kdy odhodili bomby, na něj zavolal zadní střelec a upozornil jej na letoun G – jako George. Florian F. Wierdak po něm pátral a letoun se mu zdál být pod kontrolou, i když se z druhého motoru valil černý dým.

Nedaleko oblasti, kterou zasáhly bomby, zahlédl tři padáky. Po chvíli pak tento letoun začal pomalu přecházet do levotočivé spirály. Boční střelec S/Sgt. James A. Lawrence také pozoroval letoun Lt. A. Fergusona. Tento letoun před odhozením bomb opustil formaci s kouřícím levým křídlem. Změnil svou pozici, začal ztrácet výšku a dostal se tak pod formaci. V té chvíli spatřil, že někdo vyskočil. Zda se mu otevřel padák, již bohužel neviděl.

Letoun zahlédl ještě o sedm minut později. To byl právě na úrovni mraků a zdál se být pod kontrolou jeho pilota. Z letadla se podařilo vyskočit pouze pravému bočnímu střelci Harrymu Mazerovi, střelci věže Williamu D. O¨Maleymu a radiooperatérovi Michaelovi J. Brennanovi. Mazera a O¨Maleyho zajali v prostoru obce Litice příslušníci Luftwaffe. Brennan byl po přistání na poli poblíž litického hřbitova zadržen příslušníky Wehrmachtu a posléze jimi prokazatelně zastřelen.

Zbývající dva letci, Mazer a O’Maley, byli zajati a odvedeni na borské letiště. Oba se po třinácti dnech strávených v zajetí dostali až na území Rakouska, kde je zastihl konec války mezi Lincem a Salzburgem. Zbývajících pět členů posádky, včetně Lt. A. Fergusona, se stalo obětí havárie a následující exploze. Během pokusu o přistání se zadní část stroje odtrhla a zbytek letounu zachvátil požár.

Mrtvá a požárem zohavená těla byla odvezena na litický hřbitov, kde byla pochována do společného hrobu při východní zdi v rohu uvnitř hřbitova. Ještě téhož roku byla těla exhumována. Po příslušných lékařských prohlídkách, zjištěných příčinách smrti, identifikaci byla těla zesnulých uložena v igelitových pytlích do rakví, které museli Němci sami zhotovit.

Tuto skutečnost lze doložit výpovědí německé příslušnice paní Marie Krausové, rozené Eberlové, která zpětně po válce vypověděla, že její otec musel ještě se čtyřmi dalšími Němci sbít ve stodole 5 beden jako rakve a odvést je na litický hřbitov. Posléze byla těla pochována na spojeneckých hřbitovech ve Francii a Anglii. Tělo M. J. Brennana bylo pochováno v Holandsku.

Patrně v této době vznikla legenda o ubití dvanácti amerických letců. Podle ní byli letci po seskoku padákem německými sedláky, nacisty či vojáky chyceni a na místě „snad ubiti, snad ubodáni“. Těla měla být nalezena v nedůstojných hrobech poblíž obce a „je zjištěno, že zběsilí nacisté letce pochytali, ztýrali a ubili“.

Kolovalo také, že na jejich hrobech „zběsilé Němky tančily a hanlivé písně zpívaly“ nebo, že „na příkrovu primitivního hrobu prováděly pak nacistické ženy pravé orgie vzteku a nenávisti“. Hlavním domácím pramenem o tomto případu byla po dlouhou dobu pouze litická obecní kronika (v té době ji psal Tomáš Fronk). V úředním dopise ze dne 20. 10. 1945 adresovaném velitelství 22. armádního sboru amerických vojsk v ČSR shrnuje první poválečný předseda MNV Tomáš Fronk události ze dne 6. 5. 1945.

Svědectví, které celou legendu o ubitých letcích započalo, tvoří výpověď francouzského zajatce z 6. 5. 1945. Ten vypověděl, že v polích nedaleko obce viděl o dva dny dříve čtyři zajaté americké letce odváděné německými vojáky směrem k lesíku mezi Liticemi a Robčicemi. Letci měli být pouze zastřeleni a zakopáni vedle hromady kompostu. Těla byla na základě této výpovědi exhumována a uložena v litické márnici. Informace, že se v letadle nacházelo celkem 12 letců, pocházela dle litické kroniky od amerického velitelství.

Kronika také popisuje osudy letců ze sestřeleného bombardéru. Dle ní oba piloti uhořeli, jeden letec byl zajat a poté na nádvoří české školy utlučen, dva letci spadli nad hřbitovem a byli „částečně ohoření a dotlučení“, další letec byl přivezen ze Šlovic s přelomenou nohou a utlučený a 4 letci byli zajati. Do dne 4. května “ podle zjištění lékaře byli bez jídla a pití a pak potupnou smrtí pohřbeni.“ O osudu zbývajících členů posádky „tak není jisto, zdali dva v letadle uhořeli, nebo spadli na jiném místě“.

V již zmiňovaném úředním dopise ze dne 26. 10. 1945 prosí předseda MNV Tomáš Fronk americké velitelství o „jména 10 hrdinů a místa jejich posledního bydliště“, aby se mohla „jejich nesmrtelná jména vrýti do kamenného památníku, který bude v obci Litice k jejich poctě na čestném místě postaven“ a „který bude budoucím generacím připomínat boj Američanů za svobodu naši drahé vlasti“. Článek ze dne 22. 6. 1945 píše o 6 nalezených mrtvolách a dvou stále nezvěstných vojínech, což je údaj, který odpovídá faktu, že letců bylo osm a dva přežili.

Dalším zajímavým dokumentem, vloženým do litické kroniky, je rukopisný seznam „ubitých letců“. Vedle jmen pěti členů Fergusonovy posádky je na něm i soupis pěti neznámých Australanů, jednoho neznámého a jméno H. Cramera, pilota bombardéru sestřeleného dne 19. 4. 1945 během náletu na Pirnu. Nápis o dvanácti ubitých letcích vznikl nejpravděpodobněji díky domnění představitelů obce, že se na palubě sestřeleného bombardéru nalézala posádka totožného počtu. Po dni 6. května 1945 mělo být u hřbitovní zdi exhumováno šest těl a z pole čtyři.

Těchto deset těl bylo odvezeno dne 9. května 1945 „americkým vojskem do Plzně k zpopelnění“. Čí ostatky byly exhumovány, zůstává dosud neobjasněno. Obec tedy pravděpodobně vycházela z toho, že všech deset těl patří posádce a dva zbývající nezvěstní letci jsou také mrtví. A v sobotu dne 6. července 1946 posléze odhalila „na místní návsi kamenný památník, který bude navždy připomínat zběsilosti německého národa“.

Člen posádky, který pád letadla v roce 1945 přežil, Harry Mazer, navštívil dne 2. července 1994 Litice a u pomníku pronesl: „Děkuji občanům obce Litice a českému lidu za tento památník. Děkuji vám, že udržujete vzpomínku na naši posádku stále živou“.

Zážitky po příjezdu americké armády do Litic

Přestože probíhala již v Plzni revoluce, v Liticích nebylo „nic jisté“ Ve vsi byla spousta německých vojáků a nikdo nic nevěděl.

Američané přijeli do Litic od Klatov a byl to velký hukot. Hned jich bylo plná ves. Při průjezdu Liticemi hned přejeli dvě husy. Pan Eliáš vzpomíná, jak leželi rozpláclé na silnici. Nejprve přijela do Litic 16. divize – výhradně Američané. Později 8. divize – ta již byla smíšená. Měli i evropské zastoupení.

Američané bydleli po příjezdu do Litic ve škole. Někteří ovládali Němčinu, proto se s nimi dobře malý Vašík Eliáš domluvil německy a byl jejich dobrý kamarád. Někteří z Američanů se učili první česká slůvka.

V ulice ve Winkelu (dnes V Úhlu) bydlel živnostník – švec pan Kibic. Měl pěknou dceru, o kterou jevili Američané velký zájem. Aby se k ní dostali blíže, museli si vymyslet nějaký důvod. Proto vzali ve škole v tělocvičně gymnastické nářadí – přeskakovacího koně – rozpárali jej a kůži přinesli panu Kibicovi, aby jim z ní ušil boty. Byl z toho však velký malér. Starosta Litic pan Tomáš Fronk si šel stěžovat na americké velitelství na jejich chování.

Zajatecký tábor byl po příjezdu Amerických vojáků do Plzně v roce 1945 na louce v Českém údolí. Bylo tam uvězněno asi 500 Němců. V zimě 1945/1946 neměli už němečtí zajatci dřevo na otop. Protože tam bylo nedaleko oplocené zahradnictví a domy pana Dvořáka a dům pana Pechmana, tak na tento problém doplatili. Němečtí zajatci tam v noci ulamovali a ukradli všechny dřevěné plaňky od plotu, které použili jako topivo. Pan Pechman se rozhodl nedělat již dřevěný plot a postavil si nový drátěný.

Smrt amerických pilotů

Místo, kde byl jeden z amerických pilotů nalezen mrtev, leží cca 40 kroků od začátku cesty ke Kotkově a cca 40 kroků směrem do pole tedy na sever od cesty. Z padajícího amerického letadla vyskočili čtyři parašutisté.

K popravě amerických vojáků, dne 4. května 1945, pan Václav Eliáš detaily nezná. Zakreslil a označil místa vybudovaných kompostů. Němečtí sedláci měli řadu kompostů vybudovaných v mlází podél polní cesty z Litic na Útušice – patrně u cesty, kde se říkalo „V Šipce,“ nedaleko vrchu Kotlík. Zde byla těla umučených amerických pilotů zahrabána. Uvádí, že němečtí zajatci museli po válce těla z kompostů vyjmout, umýt a poté byla odvezena ke zpopelnění.

Historie litického památníku

Příprava nové desky pomníku amerických letců Litický pomník věnovaný památce smrti amerických letců ze dne 25. dubna 1945 od svého vybudování prošel řadou proměn. Vznikal od podzimu 1945 do jara 1946 v bouřlivém poválečném období. Jeho vznik byl provázen a zatížen zcela pochopitelnou obrovskou nenávistí ke všemu německému a bohužel i výrazným informačním deficitem o skutečném průběhu událostí, který byl způsoben minimálním počtem českých svědků v Liticích před osvobozením obce v květnu 1945.

Pomník byl záměrně odhalen až v sobotu dne 6. července 1946 ve 14 hodin na návsi u silnice na Klatovy nedaleko litického kostela. V  době odhalení pomníku pokračoval ještě odsun sudetských Němců z ČSR a protiněmecká zášť byla stále velmi silná. Sama obec, zřizovatel pomníku, jej prezentovala jako „kamenný památník“, který měl navždy připomínat „zběsilost německého národa“.

Slavnostní odhalení pomníku se tak současně stalo vyvrcholením národnostního boje za počeštění obce. I tato skutečnost měla podíl na znění textu na desce pomníku. Lze říci, že v době svého odhalení se stal „hmotným potvrzením“ správnosti rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva. Potvrzoval, že je to řešení „spravedlivé a zasloužené“. K významnému aktu byli pozváni: americký velvyslanec v Praze L. Steinhardt, zástupce vlády, zástupce ZNV, zástupce Okresního NV Plzeň – venkov, zástupce Svazu osvobozených politických vězňů a plzeňské vojenské posádky.

Za zvuků chorálu „Kdož sú boží bojovníci“ byla u památníku vztyčena americká a československá vlajka. Slavnostní projev učinil divizní generál Karel Kutlvašr. Ocenil zásluhy Spojenců o naše osvobození, hrdinství amerických letců ubitých v Liticích a při jejich památce připomněl velké zásluhy amerických prezidentů o šťastnější osud našeho národa. Dále se zmínil o těžkém osudu národa ve druhé světové válce, poukázal na podobu jména LIDICE a LITICE, neboť v Liticích byli barbarsky umučeni hrdinní američtí letci.

V závěru se pak zmínil o naší národní budoucnosti a pravil: „že musíme být připraveni na obranu ve věrném přátelství s východem“. Jako nezbytnost zdůraznil jednotu národa a jeho pracovitost. Předseda MNV pan Václav Schejbal zdůraznil význam pietního aktu. Při vzpomínce na statečné americké vojáky a při památce zemřelých přislíbil, že Litice nezapomenou na ty, kteří k nám nesli naše osvobození a sami se ho nedočkali: “ proto po roce odhalujeme, dne 6. července 1946, pomník, který bude navždy připomínat události z konce války, a slibujeme, že nikdy nezapomeneme“. Důstojník americké armády, kapitán Urban, poděkoval za uznání, jehož se dostává americkým letcům v Československu: “ bude-li třeba toho, pomůže Amerika Československu potřetí“.

Dále promluvili zástupci Svazu osvobozených politických vězňů pan Melichar a zástupce Svazu národní revoluce pan Zeman. Ze slavnosti byl poslán pozdravný telegram prezidentu republiky dr. Edvardu Benešovi. Sborové písně zazpíval spolek Budil. V průběhu slavnosti shodilo letadlo Západočeského aeroklubu věnec, jen byl položen k památníku. Slavnostní pietní akt byl zakončen hymnami, americkou a československou.

O vnik památníku se zasloužili oba bývalé Místní národní výbory s prvním předsedou Tomášem Fronkem a druhým předsedou Václavem Schejbalem. Na úpravě okolí pomníku pracovali téměř všichni Češi z Litic. Památník byl dílem kameníka a sochaře J. Nechutného ze Štěnovic a měl nápis: IN MEMORY OF TWELVE AMERICAN FLYERS TORTURED TO DEATH BY THE GERMANS IN LITICE ……………… Památce dvanácti amerických letců ubitých Němci v Liticích 1945.

Po únoru 1948 byl pomník trnem v oku novému politickému režimu. Do roku 1960 zůstával pomník v nezměněné podobě. Až tento rok byla původní deska vyměněna za desku jinou, s upraveným zněním: “ Na věčnou památku bojovníkům proti fašismu“ a citátem Julia Fučíka: „Lidé, měl jsem Vás rád. Bděte!“ Ani to nestačilo. Umístění pomníku u tehdy frekventované silnice na Klatovy nevyhovovalo.

To v roce 1978 vyústilo v přesun pomníku na méně frekventované místo, než bylo to dosavadní u hlavní silnice na Klatovy. V dubnu 1978 byl celý pomník přesunut na „vhodnější prostranství“ na náměstí Na trávníkuu Spádné ulice, naproti domu č. 314 tehdejšího městského prokurátora JUDr. Balvína. Tehdejší městský prokurátor nepocházel z Litic a dům č. 314, ve kterém bydlel, patřil mezi německé konfiskáty.

Neznámo kdy však došlo i k výměně této desky za obdobnou, postrádající pouze stylizovaně znázorněnou ruku v kruhu ostnatého drátu (tuto desku měl v úschově J. Nosek z Litic). Původní deska měla být zničena, ale podařilo se jí uchovat.

V dobách totality se pomník stal symbolem odporu vůči režimu, a to zejména během květnových pietních setkání. I proto byla deska v r. 1960 vyměněna za novou, neutrální se slovy J. Fučíka. Původní deska byla zachráněna před zničením jen proto, že ji rodina Palu ukrývala za skříní, zabalenou v papíru.

U pomníku se konaly pravidelné květnové shromáždění, za přítomnosti složek Národní fronty. Později však pomník získal i druhou neoficiální tvář, když pravidelně, některý den v květnu, konali u pomníku pietní akt zástupci americké ambasády. Termín pietní akce byl oznamován zahraničními rozhlasovými stanicemi, díky čemuž se u pomníku nescházeli jen občané Litic, ale i lidé z dalekého okolí.

Po výměně pamětní desky v roce 1960, se proměnil památník v „běžný“ pomník věnovaný „obětem fašismu“, u kterého byly konány oficiální pietní akty v duchu tehdejšího režimu. V roce 1967 získal pomník další „uživatele“, když k němu byly v letech 1977 a 1987 poprvé kladeny věnce jako vzpomínka na zakládající členy a čestné velitele hasičského sboru.

Bylo to z důvodu, že se v obci nenacházel žádný jiný vhodný pomník, který by k tomuto aktu mohl případně „posloužit“. Když u něj začali konat neoficiální vzpomínku i zástupci americké ambasády, získal pomník symbolický rozměr protikomunistického protestu. Ihned po jeho znovuodhalení se našly hlasy poukazující na nesprávnost obsahu textu, a to jak z řad českých historiků, některých litických občanů, tak z řad násilně vystěhovaných německých litických občanů.

Bývalé místo bylo brigádnicky upraveno a vzniklo tam dětské hřiště. Ze zápisu v obecní kronice se dozvídáme, že v roce 1984 se pietního aktu u pomníku zúčastnilo na 200 osob a za americké velvyslanectví se zúčastnil tajemník a česky mluvící úředník. Temné síly v čele se Státní bezpečností však nezahálely a svou hojnou účastí spojenou s fotografováním a filmováním přítomných narušovaly jinak důstojný průběh vzpomínkového aktu a někdy se u pomníku objevily i transparenty s „protiimperialistickými hesly“. Po skončení pietního aktu byly položené věnce odstraňovány buď celé, nebo jim byly odňaty stuhy se „závadnými“ nápisy.

Na shromáždění Občanského fóra, dne 13. prosince 1989, se litičtí občané rozhodli o opětovném osazení původní desky na pomníku. A tak se v roce 1990 na pomník „navrátila“ původní deska a s ní i určitý duch „protiněmectví“, který již samozřejmě nedosahoval takových rozměrů jako v poválečných letech.

Především v první polovině devadesátých let byla při pietních aktech brána zřetel pouze na onu „novodobou plzeňskou legendu“, že letci byli Němci „snad ubiti, snad ubodáni“. Z německé strany se dokonce proti textu na pomníku objevily protesty.

Dle jedné výpovědi přečkal pomník v nezměněné podobě padesátá léta díky tomu, „že v lidech byla vzpomínka a vděčnost Američanům“ a dávali k němu „zvlášť v květnu kytky“. V šedesátých letech, po výměně desky, se k němu „chodilo“ opět oficiálně, ze školy šel v den pietního aktu průvod a účast byla povinná. Uniformovanou služku NF u pietního aktu tvořili členové místního hasičského sboru. V některých letech byli přítomni i členové vězeňské služby z Borské věznice, jako ozbrojená složka NF.

V sedmdesátých letech začali k pomníku „jezdit“ pravidelně i zástupci americké ambasády, na které „lidi už od rána čekali“. Vzhledem k tomu, že byl datum jejich příjezdu oznamován v zahraničním rozhlase, „jezdila sem spousta mladých lidí“ a spousta „cizích lidí“. Řada lidí tam chodila „z hecu“ a ze zvědavosti, „co se tam bude dít“.

Podle jednoho pamětníka byla takových většina. Mezi litickými dětmi kolovaly fámy o tom, kdy Američané přijedou. Pak se „letělo“k pomníku, kde se „číhalo“ na vlaječky a odznaky. Řadu obyvatel obce odradila od účasti státní bezpečnost se svým „dozorem“ a perlustracemi. Černé Volhy stály v okolí památníku s předstihem a „sledovaly“. Během projevů zástupců se dokonce vyskytly i nízké přelety letadla, jehož hluk měl tyto projevy přehlušit.

„Nechvalně známá osoba“ J. Balvín účastníky fotil a natáčel, ať již zpoza okna či přímo z balkónu svého domu. Přes tento monitoring žádný z obyvatel Litic nevěděl o nikom, kdo by měl za účast nějaké problémy nebo byl nějak „popotahován“, ať již v zaměstnání či soukromí.

Dodnes zůstává nad celým případem litického pomníku řada otázek nezodpovězených. Torzovitost dochovaných pramenů a různé verze výpovědí pamětníků již více vyvolávají, než zodpovídají. Světlo do případu by mohly vnést např. exhumační protokoly, které by jasně určily, kolik těl a v jakých místech bylo skutečně nalezeno. Dalším přínosným pramenem by byly i oficiální závěry vyšetřování z americké strany.

Ale i s nimi zůstane řada skutečností navždy neobjasněna a poslední chvíle života šestice členů posádky poručíka Fergusona budou i nadále zastřeny „oparem domněnek“ a z nich sílu čerpající jedné „novodobé plzeňské legendy“. Tato legenda však „žije“v Liticích stále a skrze tuto pamětní desku je i nadále předávána dalším generacím.

V roce 1990 po Sametové revoluci a obměně politického vedení obce bylo rozhodnuto obnovit původní podobu pomníku. Byla vyrobena kopie původní desky, která se za přičinění několika litických občanů dochovala. Pomník s kopií původní desky odhalil dne 25. dubna 1990, za velkého zájmu obyvatel, válečný veterán J. Růžek. Deska pomníku nesla opět kontraverzní text: „Památce dvanácti amerických letců ubitých Němci v Liticích 1945.“

Člen posádky, který pád letadla v roce 1945 přežil, Harry Mazer, navštívil dne 2. července 1994 Litice a u pomníku pronesl: „Děkuji občanům obce Litice a českému lidu za tento památník. Děkuji vám, že udržujete vzpomínku na naši posádku stále živou“.

V roce 1995 byl tehdejší starosta Litic Josef Veselý písemně požádán Franzem Böhmem (sudetský Němec pocházející z Litic) o jeho změnu a případ se dostal až do prezidentské kanceláře. Ta potvrdila, že text „neodpovídá přesně skutečnosti“, ale případné změny „jsou v kompetenci obecní správy.“Po odhalení pamětní desky se jmény členů posádky v roce 2000, tak dostal pomník zásadní „historickou korekci“.S jejím odhalením skončily projevy o „dvanácti ubitých“, kteří však nadále „zůstávají“na pomníku samotném.

Snahu napravit historické nepřesnosti dokonala v roce 2000 skupina SLET pod vedením pana Jaromíra Kohouta. Tato skupina lidí zabývající se leteckou druho-válečnou historií nechala vyrobit a se souhlasem obce instalovat doplňující informační tabulku, která v češtině a v angličtině informovala o skutečném stavu věcí událostí ze dne 25. dubna 1945.

Tato tabulka byla postavena a je doposud umístěna vlevo od samotného pomníku. Žádosti o změnu textu samotné desky nebyly tehdy vyslyšeny. Stejně tak v roce 2015 a 2020, kdy vznikla a byla publikována dvojice publikací mapujících dané události, nebyl návrh na změnu textu desky realizován. Uspěl až další návrh, předložený novému vedení obce v roce 2024. Tehdy bylo rozhodnuto, že začnou přípravné práce, ale nová deska bude slavnostně odhalena až o rok déle u příležitosti kulatého výročí dané události.

Z několika grafických návrhů litického kronikáře Marka Žatkoviče byla po konzultaci s historikem Karlem Foudem zvolena podoba vycházející z nadčasového grafického motivu v horní třetině původní desky doplněná korigovaným textem obsahujícím jména šestice padlých letců. Z pátrání v archivech a z exhumačních protokolů americké armády je zřejmé, že v Liticích bylo v květnu 1945 exhumovaná minimálně devět těl obětí války, ale jen šest z nich má spojitost s událostí ze dne 25. dubna 1945, ke které se vztahuje litický pomník.

Osudy a identita ostatních tří obětí čeká na své odhalení. Výroby nové desky se zhostila plzeňská firma kamenictví Soukup, která přes mnohé komplikace dokázala novou desku s předstihem dle zadání vyrobit a dne 14. dubna 2025 na pomník zkušebně usadit. Naostro pak byla umístěna na pomník dne 24. dubna 2025 v předvečer slavnostního odhalení.

Využitá literatura

Litická kronika č. 1.

Zdeněk Roučka – Plzeň a Škodovka za protektorátu – Plzeň 2018

Dějiny Plzně č. 2. – Plzeň 2018

Litický pamětník pan Eliáš, přímý účastník událostí na konci války v Liticích v roce 1945

Fotografie z archivu autora: Šipka na snímku ukazuje místo, kde byli zahrabáni v kompostu američtí letci po pádu jejich letadla při bombardování Plzně dne 25. dubna 1945