Článek
Účast Litic na válkách do první světové války
Účast litických Drslaviců na křížových výpravách
Také páni z Litic z rodu Drslaviců, jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů na Plzeňsku, se ve své době zúčastnili se svými zbrojnoši křížových tažení do svaté země, které byly ve 12. století organizovány. Nejprve to byla účast na druhé křížové výpravě roku 1146, které se zúčastnil výkvět tehdejší evropské šlechty. Této druhé křížové výpravy v roce 1146 až 1147 se zúčastnil také Drslav I. z Litic (1122 až 1189) z rodu Drslaviců.
V létě roku 1147 se Vladislavovo vojsko hnulo k východu. Ještě nikdy se bojovníci z Čech nevydávali tak daleko. Ale počáteční nadšení rychle opadlo. Zásobovací potíže, boje s Turky, nemoci a jiné překážky způsobily, že do Jeruzaléma česká výprava nikdy nedorazila a kníže Vladislav II. se po mnohých útrapách rozhodl vrátit do Čech. Z jeho armády se vrátily zubožené trosky.
V roce 1157 přislíbil kníže Vladislav II. pomoc německému císaři Fridrichu I. Barbarossovi proti odbojným italským městům. Za pomoc mu císař slíbil královskou korunu, kterou mu roku 1158, nedlouho před italským tažením v Řezně nasadil na hlavu. A o čtyři měsíce později, v květnu téhož roku, splnil podmínku tajné dohody i král Vladislav II.
Česká armáda vyrazila dobývat největší italská města, především Milán. Novopečený český král vyznamenal Drslava I. za vysokou aktivitu a statečnost. Krátce po návratu z výpravy pověřil Drslava I. funkcí prefekta a purkrabího na královském hradě Plzeň. Tuto svěřenou funkci vykonával v letech 1160 až 1167. Od roku 1158 svědčil na různých panovnických listinách. Drslav I. byl za své zásluhy obdarován několika obcemi, osadami a pozemky.
Je doloženo, že obdržel od krále Vladislava II. obec Žinkovy na řece Úslavě, asi 27 km jižně od hradu Plzeň. Zda již tehdy, nebo později dostal také pozemky a obec Litice není doloženo, ale je to velice pravděpodobné. Roku 1160 se píše „ze Žinkov“. Drslav I. měl tři syny: Oldřicha I., Drslava II. a Rouse I.
V letech 1189 až 1192 se uskutečnila třetí křižácká výprava, jejímiž hlavními vůdci byli francouzský král Filip II. August, anglický král Richard I. a římskoněmecký císař Fridrich I. Barbarossa. Ve vojsku knížete Vladislava II. výpravy císaře Fridricha Barbarossy proti Milánu i Drslav I. se synem Oldřichem I. Zpočátku se německé armádě všechno dařilo, ale dne 10. června 1190 se Barbarossa utopil, když se pokoušel přeplavat řeku.
Po jeho smrti se jeho armáda rozpadla. Oldřich I. (1142 až 1192) byl synem Drslava I., a tak jako jeho otec, tak i on se pohyboval v prostředí knížecího dvora a přijal po Žinkovech predikát „z Žinkov.“ Roku 1176 se psal „ze Žinkov.“ Měl dva syny, a to Oldřicha II. a Protivu I. Jeho bratry byli Drslav II. a Rous I. Na této křížové výpravě v roce 1192 zahynul.
Za vlády Jana Lucemburského
Již na začátku vlády Jana Lucemburského v českém království se pánové z Litic a jejich hrad „castrum Luticz“ ocitli mezi vzbouřenci, když se postavili na stranu Jindřicha z Lipé proti mladému králi. Již při prvním usmíření s Jindřichem z Lipé v roce 1316 bylo povstání potlačeno a kromě dalších záruk zastaveno také šest hradů, včetně hradu Litice, který byl dobyt královskou stranou.
Odbojné Drslavice vedl Břetislav z Rýzmberka. V roce 1317 povstal proti králi Janu Lucemburskému také Půta III., ale krátce nato v roce 1318 zemřel. Kromě toho byli roku 1318 označeni za účastníky šlechtického paktu namířeného proti králi Janovi také tři bratři, Rous II., Racek I. a Vilém II. z Litic.
Západočeští šlechtici se však s lítostí podrobili králi, protože jednali v neznalosti. Roku 1318 byl mezi králem Janem Lucemburským a odbojnými šlechtici sjednán v dubnu 1318 na sněmu v Domažlicích smír a dojednány podmínky.
Také litičtí Drslavici dostali svůj hrad a panství zpět, museli však zaplatit králi vysokou sumu 2.000 kop grošů po neslavném míru ze dne 23. 5. 1318. S těmito politickými událostmi pravděpodobně souvisela skutečnost, že pánové z Litic prodali o tři měsíce později svou vesnici Maschgraven za 78 kop pražských grošů a později ještě Maierhof u Stodu.
Až po převzetí správy země kralevicem Karlem IV. roku 1333 nastal pro hrad Litice a litické panství klid a doba rozkvětu a hrad Litice za vlastnictví Rouse IV. stál na vrcholu slávy.
Litice v době husitských válek
Mezi řadou vítězství u Hořic, Malešova a jinde nad panskými vojsky a pražany, kteří se s nimi spojovali, se Žižka nakrátko vypravil opět na Plzeňsko. Zdejší landfríd sice dne 10. února 1424 uzavřel s Táborem příměří do dne 23. dubna 1424, avšak využil této doby k válečným přípravám a po vypršení lhůty, snad i v dorozumění s Prahou, ihned znovu udeřil.
Žižka i přes odklon od Tábora s ním udržoval spojenecké svazky a přišel mu na pomoc se 7.000 pěšími, 500 jezdci a 300 vozy. Začátkem května 1424 dobyl Přeštice a pustošil statky odpůrců v této oblasti. Vypálili klatovská předměstí, mlýny a několik vesnic, na víc však nestačili. Snad se pak zúčastnili zářijových sněmovních jednání ve Zdicích, kde byla katolická strana donucena ke značným ústupkům.
Velitel landfrídu Bedřich Kolovrat sebral vojsko do Litic a se značnou přesilou se pustil do pronásledování Žižkova voje. Vytlačil jej na sever ke Kralovicím, odkud pak Žižka táhl k Žatci a znovu do východních Čech. Plzeňští se však vrátili k odvetnému zásahu proti Klatovům za pomoc, kterou poskytly Žižkovi.
Turecké nebezpečí - 1595
Ve dnech 21. května až dne 10. srpna roku 1595 procházeli Plzní a Liticemi několikrát oddíly cizích vojsk při tažení proti Turkům. Několikrát se zde ubytovaly oddíly německého, nizozemského a španělského vojska naverbovaného do války v Uhrách proti Turkům. Jejich přítomnost působila škody a velké hospodářské zatížení města a jeho obyvatel a poddaných.
Fenomén turecké hrozby se ve středoevropském prostoru s plnou naléhavostí projevil po bitvě u Maháče dne 29. srpna 1526, která Turkům otevřela dveře k dalšímu postupu do Podunají. Z perspektivy zemí České koruny bylo turecké nebezpečí aktuální v podstatě po celou předbělohorskou dobu.
Cesta přes Litice k bitvě na Bílé Hoře – 1618 až 1648
Termín „třicetiletá válka“ je zjednodušující shrnující označení pro sérii konfliktů, které probíhaly v Evropě v letech 1618 až 1648. Představovalo střet zájmových bloků protestantské Unie, která vznikla roku 1608 a katolické ligy, která vznikla roku 1609. Náboženský charakter ovšem nebyl stěžejní a během válečných let ustupoval do pozadí.
Po poměrně dlouhém klidném období přišly kruté události třicetileté války, kdy vesnice v okolí měst hned od počátku silně trpěly. Třicetiletá válka (1618 – 1648) sužovala všechny kraje Českého království, když se několikráte přehnala z místa na místo. Válečné události se obci Litice nevyhnuly zejména proto, že byla v blízkosti Plzně.
Liticím se nevyhnuly ani boje na počátku třicetileté války a ani události týkající se bojů na Bílé Hoře u Prahy. Již dne 16. září 1618 přibyly před město Plzeň první zástupy Mansfeldova vojska a v brzké době vzrostly na 8.000 mužů. Velitel Plzně Felix Dornheim dal nejdříve vypálit Litické a Skvrňanské předměstí, aby se jejich chalupy, dvory, stodoly, pivovary a jiné budovy nestaly opěrným bodem nepřítele.
Dne 28. září 1618 se kruh kolem města uzavřel a začalo soustředěné obléhání. Šlechta v celé zemi opouštěla kvapem své přepychové zámky a stěhovala se s cenným majetkem pod ochranu městských zdí. Pod ochranu plzeňských hradeb se uchýlila i řada západočeských katolických šlechticů se svými rodinami. Problematičtější z hlediska zásobování města byl příliv uprchlíků velkých klášterů z Teplé, Chotěšova a Plas. Dne 21. listopadu 1618 byla Plzeň dobyta.
Po obsazení města Plzně Mansfeldovými vojáky, následovalo zlé vydírání obyvatel města. Rekvizice postihly i okolní obce. Vojáci obírali bezmocný venkovský lid, který neměl možnost ani obrany, ani náhrady. Jestli také z nedalekých Litic zaslali na pomoc do Plzně nějaké žoldnéře, není známo. Zdržovací taktika Plzně tentokrát nevyšla.
Vojska hraběte Arnošta Mansfelda, vojevůdce savojského vévody Karla Emanuela, nyní generála dělostřelectva českých stavů, dostala přikázáno ihned se zmocnit Plzně, jakmile přitáhne se svým vojskem do Čech.
Fridrich Falcký vyjel z Prahy dne 28. září 1620 směrem na Konopiště, kde byl druhý den. Dne 30. září 1620 přicestoval do vojenského ležení u Sedlčan, kde u armády setrval až do dne 4. listopadu 1620, ale svým generálům mnoho platný nebyl, protože vojenským záležitostem vůbec nerozuměl.
Válka vstupovala do závěrečné fáze a tak se generál Buquoy a Maxmilián Bavorský nepokoušeli o přímou cestu na Prahu, protože by pak měli v zádech silný Mansfeldův sbor, který toho času dlel za hradbami města Plzně. Roku 1620 začala v září a říjnu ofenzíva spojené armády a ligy postupem z jihu.
Spojená armáda, vedená Maxmiliánem Bavorským, postupovala z Písku do Strakonic a odtud dne 3. října 1620 do Horažďovic a pak směrem na Nepomuk. Císařské vojsko bavorského vévody Maxmiliána, které táhlo z Horních Rakous do Čech směrem od Budějovic, se rozložilo u Plzně mezi Štěnovicemi, Liticemi, Losinou a Chválenicemi.
Armáda generála Marradase, velícího císařské armádě, postupovala ze Sušice na Klatovy a pak pokračovala na Přeštice a Plzeň přes Litice, kde se ve dnech 12. až 21. října 1620 spojila s armádou Maxmiliána Bavorského. České vojsko stavů bylo rozloženo v té době u Rokycan. Císařští jednali s hrabětem Mansfeldem, zdali by nevydal za příznivých podmínek Plzeň.
Když však Mansfeld jednání úmyslně protahoval, odhodlal se Maxmilián Bavorský po 11 dnech marně tu strávených neúspěšným vyjednáváním raději zanechat Plzeň prozatím tak, jak je a raději se svým vojskem zamířil ku Praze, kde se jí chtěl pokusit dobýt.
V době přítomnosti vojáků Maxmiliána Bavorského v Liticích se zde udála malá vojenská akce. Ležení bylo nečekaně přepadeno protivníkem, který disponoval tisícovkou jezdců, ale byl Maxmiliánovými vojáky odražen, že se musel stáhnout zpět k městským hradbám. Tato šarvátka se asi udála na bývalém předhradí, které bylo chráněno valem a příkopem a bylo pro vojenské ležení velice příhodné, a proto se zde vojáci bavorského vévody ubytovali, aby mohli lépe čelit útoku.
Mansfeldovi vojáci přišli do Litic směrem od plzeňských předměstí, kde se pokoušeli o opětovné dobytí města. O litické tvrzi se více v písemných pramenech již nemluví. Pravděpodobně se staré hradiště u vsi Litice stalo svědkem boje, a to posledního. V samotných Liticích se v říjnu 1620 nacházelo vojsko bavorského kurfiřta Maxmiliána.
V té době tu také vypukl mor, který vznikl patrně proto, že museli vojáci pít vodu z nedalekého Litického potoka, kde se nakazili pro nedostatek hygieny. S tímto obdobím asi souvisí nález hromadného hrobu, který byl objeven na zahradě rolníka Martina Slavíka v roce 1926 poblíž stodoly velkostatku, kde se našlo mnoho koster - šlo asi o hromadný hrob. Byla tu pravděpodobně šachta, kam byly mrtvoly nebožtíků ukládány. Podle starých, ústně dochovaných pověstí, byly tyto jámy dvě, kde je ta druhá, to se nedochovalo ani v ústní, ani písemné podobě.
Přes všechny možné potíže postupovala spojená armáda z Litic přes Touškov (obešla tak Plzeň) na Plasy a Kralovice a odtud pokračovala směrem k Rakovníku. Tlačila před sebou povstalecké vojsko ku Praze. Cestou došlo mezi oběma stranami ve dnech 30. října až 4. listopadu 1620 k řadě srážek, které nerozhodly situaci ani pro jednu, ani pro druhou stranu. Císařské vojsko odtáhlo od Plzně přes vsi Malesice, Plasy, Kralovice k Rakovníku a odtud odtáhlo ku Praze, kde byla později svedena osudná bitva na Bílé Hoře.
V bitvě na Bílé Hoře dne 8. listopadu 1620 zvítězila císařská armáda a Fridrich Falcký se vydal dne 9. listopadu 1620 do Slezska. Vrchním velitelem stavovské armády byl hrabě Kristián z Anhaltu a pěchotě velel hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Císařské armádě velel generál Buquoy, vojskům Katolické ligy velel Maxmilián Bavorský a maršál Tilly.
Roku 1623 byl kolem Plzně opět větší vojenský ruch. Velmi těžký kvartýr postihl Plzeň těsně před vypuknutím války s Dánskem koncem roku 1624, kdy v plzeňských vesnicích byli ubytováni Kolovratovi kuchti. Ti si počínali tak, že muselo město zasáhnout a obrátit se přímo na císaře s žádostí, aby byla tato vojska odvolána z vesnic.
Roku 1624 protáhla také Plzní kompanie velitele dona Filipa de Areyzaga, kterou muselo město zásobit masem, chlebem a pivem. Roku 1625 procházel Plzní opět Collaltův pluk a Scheffenbergova jízda. Roku 1626 se přesunulo přes Plzeň na Jihlavu 26 pěších a 6 jízdních regimentů vévody Františka Albrechta a saský vojenský lid z Plzně do Berouna.
Roku 1628 ležela litická fara celá v troskách. V dubnu roku 1632 se v Plzni a okolí soustřeďovaly císařské vojenské jednotky k tažení proti Sasům do středních Čech. Pochodu proti Sasům se v Plzni ve dnech 7. až 14. května 1632 připravoval s vojskem i kníže Albrecht z Valdštejna. Na přelomu roku 1633 – 1634 byl hostem v Plzni generál Albrecht z Valdštejna, kterého později dne 25. února 1634 zavraždili v Chebu.
Na podzim roku 1634 zemřelo na morovou ránu (nákazu) 1.000 obyvatel Plzně a okolí. Přes ves Litice ještě několikrát za třicetileté války táhly vojska. Přes ves Litice ještě několikrát za třicetileté války táhly vojska. V roce 1639 to byli Švédové, kteří přišli na Plzeňsko pod velením generála Torstenssona a vypálili v okolí Plzně 13 osad … včetně Litic. Při svém průchodu Plzní plenili a brali vše, nač přišli při pochodu na Prahu. V Liticích byla pleněním postižena fara a kostel sv. Petra a Pavla.
V Liticích byla pleněním postižena fara a kostel sv. Petra a Pavla. Dne 4. března roku 1641 se vracely z Bavorska oddíly císařské armády a navzdory panovníkovým slibům a privilegiím, kvartýrovaly 8 dní v Plzni a okolí k velikému smutku obyvatelstva. V letech 1647 až 1648 probíhaly boje mezi Švédy a císařskými u Chebu.
V roce 1648 to byli Švédové, kteří přišli na Plzeňsko pod velením generála Königsmarka a vypálili v okolí Plzně 13 osad - včetně Litic. Západní Čechy opět trpěly pleněním a nájezdy vojsk obou válčících stran. Při svém průchodu Plzní plenili a brali vše, nač přišli při pochodu na Prahu.
V létě roku 1648 s poslední fází diplomatických jednání ve vestfálských městech probíhala také poslední akce celé třicetileté války. V létě roku 1648 vtrhl do Čech švédský generál Königsmark a přes Cheb přitáhl k Praze, kde opanoval levoboční polovinu včetně Pražského hradu.
Přestože byl dne 24. října 1648 uzavřen mezi oběma stranami mír, Švédové se stále pokoušeli zmocnit zbytku Prahy. Teprve počátkem listopadu 1648 začali Švédové svá vojska stahovat a dne 29. listopadu 1648 bylo mezi nimi a obránci Prahy uzavřeno příměří. Třicetiletou válku ukončil až vestfálský mír v roce 1648. Válka, která v Praze začala, také v Praze skončila.
Za třicetileté války trpěla velice střední Evropy. Zvláště Čechy se podobaly v té době z velké části poušti. Hrady, města, vsi byly vydrancované a vypálené, chlévy vybité, pole neosetá, statky a chalupy opuštěné. Ze všech koutů země hleděla bída, hlad a zoufalství.
Vznikala lidová povstání proti vrchnostem i proti žoldnéřským vojskům. Na některých panstvích bral venkovský lid útokem feudální zámky, kláštery a fary, otevíral panské žaláře, osvobozoval uvězněné rebely a vyháněl feudály.
Litice ve válkách o dědictví habsburské
Když Marie Terezie převzala po smrti svého otce dne 10 října 1740 moc v habsburské monarchii, bylo jí dvacet tři let. Hned po smrti Karla VI. se přihlásil o podíl na habsburském dědictví bavorský kurfiřt Karel Albrecht, který vznesl nároky na Čechy a část rakouských zemí.
Také pruský král Fridrich II. již koncem října roku 1740 projednal se svými rádci plán na získání Slezska. Bez ohledu na vyjádření Vídně zahájil Fridrich II. v neobvyklé době, dne 16. prosince 1740 válečnou výpravu do Slezska s úmyslem dobýt tuto zemi a připojit ji k Prusku.
K první velké srážce došlo u slezských Molvic. Počátek bitvy byl pro rakouské vojsko velmi nadějný, ale nakonec byla rakouská armáda dne 10. dubna 1741 poražena. Diplomatické úsilí Francie nakonec vedlo k uzavření smlouvy ve Frankfurtu nad Mohanem dne 19. září 1741 o rozdělení dědictví po Karlu VI.
V letech 1741 a 1742 procházela Liticemi vojska, která se zúčastnila bojů o dědictví habsburské. Byli to francouzští vojáci. Na podzim roku 1741 až do léta roku 1742 okupovaly Plzeňsko a Loketsko za první slezské války francouzská a bavorská vojska.
Dne 26. ledna 1742 byl osvobozen Linec od francouzské posádky a pak Horní Rakousy. V následujících dnech postupovalo habsburské vojsko v několika proudech do Bavorska. Ponenáhlu se začala karta obracet, protože státy koalice mezi sebou ztrácely důvěru.
Do sporu se vmísila Anglie, která se obávala, že by porážka Rakouska mohla oslabit stabilitu v Evropě. První opustil koalici prohnaný Fridrich II. a aby si zabezpečil Slezsko, uzavřel s Marií Terezií tajné příměří.
Dne 16. února 1742 požadovali vesničtí konšelé z některých panství v západních Čechách na svém shromáždění v Plzni od velení francouzské posádky osvobození od robot a přednášeli také další stížnosti proti svým vrchnostem. Zdejší velitel francouzské posádky je však odkázal na císaře Karla VII., který však zaujal k jejich žádostem negativní stanovisko.
Začátkem března 1742 byla v habsburských rukách značná část Bavorska, a tím se vytvářely příznivé podmínky pro osvobození Prahy od francouzské okupace. Pruský král Fridrich II. opět přeběhl k Francouzům a koncem roku 1741 rozvinul válečné operace v Čechách a na Moravě.
Vrchní velitel habsburské armády Karel Lotrinský považoval za nutné nejprve se zbavit Prusů a pak podniknout akce na osvobození Prahy. Během svého postupu osvobodil Moravu od pruských vojsk a směřoval za pruskou armádou, která ustupovala ku Praze.
Znovudobytí Prahy bylo nemalým úspěchem habsburských vojsk a toto vítězství bylo dovršeno korunovací Marie Terezie za českou královnu, k níž došlo dne 12. května 1742. Obě vojenská uskupení se setkaly v bitvě u Chotusic dne 17. května 1742.
Ta skončila nakonec smírem a podepsáním míru dne 11. června 1742 ve Vratislavi. Tímto mírem bylo stvrzeno odstoupení téměř celého Slezska a kladského hrabství Prusku.
Nyní se vytvořila příznivá situace pro vyproštění Prahy z moci francouzské okupační posádky a Čech z rukou Karla VII. Habsburské vojsko postupně vytlačovalo francouzské posádky z jednotlivých měst ležících na hlavních komunikacích až k Praze, kterou dne 27. července 1742 oblehlo.
Dne 28. července 1742 následovalo podepsání berlínského míru, který potvrdil podmínky míru vratislavského. Berlínským mírem se habsburská monarchie zbavila dvou protivníků - Pruska a Saska a získala vojenskou podporu Anglie a Holandska.
Obležení trvalo až do dne 12. prosince 1742, kdy se podařilo velké části francouzského vojska, vyhladovělého a vyčerpaného, za záhadných událostí z Prahy uniknout do Chebu a pak do Falce.
Litice v dobách napoleonských válek
Stupňování revoluce, poprava krále Ludvíka XVI. dne 21. ledna 1793 a úspěchy francouzské revoluční armády na bojištích vedly k vytvoření evropské protifrancouzské koalice, jejíž duší byla Anglie. Ofenzíva rakouské a pruské armády pak zatlačila válečné operace na francouzské území. Spravedlivé války se změnily ve války nespravedlivé, dobyvatelské. Rakousko bylo nuceno uzavřít dne 17. října 1797 s Francií mír, kterým ztratilo Lombardii a potvrdilo postoupení Belgie Francii.
Roku 1799 byl v Liticích farářem Ladislav Erben, který tu musel vytrpět za francouzských válek utrpení, když tudy několikráte táhlo ruské vojsko, které mělo na faře vždy hlavní stan, kde byli ubytováni ruští generálové a vyšší důstojníci. Roku 1799 prošlo obcí Litice na 20.000 ruských vojáků, kteří se zúčastnili napoleonských válek.
V lednu roku 1800 bylo v Liticích ubytováno ruské vojsko, které se vracelo z jihoněmeckého bojiště zpět do vlasti. Hlavní stav měli na faře u kostela, kde po odchodu sebrali vojáci vše, co jim přišlo do rukou – řetězy, zámky, klíče, svícny, různé nádoby a jiné předměty.
V roce 1812 se uskutečnila výprava Napoleona do Ruska, kterou tvořilo 600.000 mužů sehnaných ve Francii i v porobených zemích. V prvních měsících roku 1813 se začala formovat prorakouská koalice, která vyhlásila Francii válku.
Dne 29. srpna 1813 zaútočila francouzská vojska na ruské pozice u Teplic. Prudký útok a převaha spojenců způsobily, že se Francouzi obraceli na útěk. Srážka u Chlumce přinesl Francouzům zdrcující porážku, která byla dovršena ve veliké bitvě nazývané „bitvou národů“ ve dnech 16. – 19. října 1813 u Lipska, v níž vojska Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska způsobila Francouzům zdrcující porážku.
Při vojenských taženích na konci napoleonských válek, v letech 1813 a 1814, přišel na Plzeňsko opět velký počet ruských vojáků, kteří zde odpočívali a léčili se ze svých zranění utrpěných v bitvě národů u Lipska. Kolem Plzně byly tehdy rozloženy velké vojenské tábory a polní lazarety. Na následky zranění tu zemřelo mnoho vojáků, kteří byli většinou pohřbeni na starém vojenském hřbitově na Roudné.
Ve dnech 8. až 12. června 1815 protáhla Plzní ruská armáda v počtu 46.884 mužů, vracejících se z napoleonských válek domů do Ruska. Srážka Francouzů s armádami Anglie, Pruska a Holandska byla nevyhnutelná a dne 18. června 1815 se odehrála u Waterloo krvavá bitva, která znamenala definitivní porážku francouzské armády a uzavřela třiadvacetileté období válek, jimiž Evropa vstoupila do nového období.
Období první světové války
V roce 1885 na podzim proběhlo u Litic velké vojenské jízdní cvičení trvající 4 dny za osobní přítomnosti císaře. V Liticích bylo ubytováno 11 infanteristů regimentu Jana Saského a 2 eskadrony dragounů 7. Regimentu k tomu ještě kvartýr generálního štábu. Za způsobené škody na polích dostali poškození náhradou 2.300 zlatých.
Využitá literatura
Hora Petr – Toulky českou minulostí – I. až 9. díl, Praha 1985
Bergold K. – Černá smrt v Evropě – Velký mor a konec středověku – Praha, 2002
Bělohlávek M. PhDr. – Minulostí západočeského kraje sv. I. až XIII. – Plzeň, 1962
Čechura J. – České země v letech 1310 – 1378 – Lucemburkové na českém trůně I Praha, 1999
Kořalka J. – Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 – 1914 – Praha, 1996
Fotografie z archivu autora: Mapa cesty bojujících armád přes Litice u Plzně do bitvy u Prahy na Bílé Hoře
