Církevní zajímavosti z okolí Litic u Plzně

Církevní zajímavosti z okolí Litic

Pád věže kostela sv. Petra a Pavla

Dne 23. února 1967, po slunečném a teplém dni, se přihnala do kraje silná vichřice. Zpočátku vál mírnější vítr, který se postupně zvětšoval. Vichřice vyvrcholila v 17.45 hodin, kdy se strhla hrozná větrná smršť, která strhávala tašky ze střech, porážela ploty a převracela těžké předměty na dvorech. Dle novin dosáhla síly až 180 km za hodinu. Ze střech se řítily k zemi hřebenáče a střešní tašky. Také věž kostela utrpěla touto silnou vichřicí. Na věži kostela bylo vidět, jak se plechová střecha kymácí ve větru. Bylo pozorováno také jiskření mezi elektrickými dráty. Při jednom silném zadutí se zdvihl základ věže, při dalším se již naklonila natolik, že její těžiště převážilo základ a věž se zřítila na zem, a to směrem k Minaříkům.

Špička věže se zarazila hluboko do země, naštěstí nikoho neporanila. Vichřice řádila ještě asi 10 minut a pak velmi zvolna ustupovala k východu. Lidé přicházeli ještě večer ve tmě ke kostelu se podívat na strženou věž a kus stržené střechy. Spadlá věž kostela byla zabořena do země ještě celý další rok než, byla vytažena traktorem.

Při této vichřici utrpělo mnoho střech v obci, nejvíce škod však bylo na Hůrce. Také domy u Trochů, Koperů a Ženíšků ztratily mnoho krytiny ze svých střech. Také některá selská stavení a stodoly, které nebyly celé léta opravované, byly stejně postižené. I pěkná budova místní ZDŠ byla velmi poškozena, byl zbořen komín od kuchyně a scházeny tašky ze střechy. Bylo jen málo domků, které nebyly vichřicí nějak poškozeny. Předseda Národního výboru pan Václav Schejbal v prvé řadě zajišťoval opravy školy, rozbitou střechu kostela opravoval pan Podlipský sám, aby do něj nezatékalo, než se seženou řemeslníci.

Při pádu věže v kouli (makovici) na konci špičky byly uschovány dvě plechové krabice, ve kterých byly uloženy písemnosti z roku 1840 a z roku 1880. Jedna z písemností byla v latinském jazyce, druhá písemnost byla v německém jazyce. Obě listiny byly přeloženy do českého jazyka a prozatímně uloženy na Národním výboru do doby, než bylo možné je opět vložit do nové schránky.

Odkrytý otvor na kostelním základě byl prozatímně v týdnu od 7. do 12. dubna 1967 opraven. Byla zatím zřízena prozatímní nízká dřevěná vížka, která nahrazovala spadlou věž, aby do prostoru věže nezatékalo. Tato prozatímní věžička tu byla až do roku 1984, kdy dostával kostel teprve novou špičatou věž, která byla o 12 m nižší než ta původní. Od té doby byla litická věž opět viditelná ze všech světových stran.

V roce 1986 se počalo s budováním nové střechy kostela. Nové rekonstrukce kostela v Liticích zahájila v roce 1997 římskokatolická farnost za pomoci místního sdružení Koinoia Jan Křtitel. Devítiletá investice tak dosáhla částky 4,500.000,- Kč. Gotický kostel sv. Petra a Pavla dostal v roce 2006 novou podobu. Na závěr ještě jedna zajímavost: podle jedné z verzí se náměstí kolem kostela sv. Petra a Pavla jmenuje Budilovo, a to ne podle známého herce a ředitele divadla, ale podle toho, že se zde dříve zvonilo ráno, v poledne a večer. Zvonění obstarával pan Podlipský starší a tím, že zvonil ráno, tak tím budil lidi z nočního spánku a proto se tu od té doby tomuto místu říká Budilovo náměstí.

V roce 1919 bylo kolem kostela sv. Petra a Pavla vysázeno stromořadí lip, které tu stojí dodnes.

Kostelní zvony

V dnešní uspěchané době je kolem nás slyšet povětšině hukot automobilů, autobusů a jiných dopravních prostředků. V minulých dobách to byly většinou jen zvony, jejichž zvuk se z kostelních věží rozléhal kolem měst a vesnic na kilometry daleko. Zvon oznamoval obyvatelům, že se něco děje nebo se bude dít. Když někdo zemřel, oznamovalo vyzvánění zvonu místního kostela nebo kapličky tuto smutnou událost.

Hlas zvonu vyprovázel zemřelého, až do hrobu na místním hřbitově. Naopak malým zvonkem se na vesnicích oznamoval čas. Stával na konci vesnice a jeho obsluhou byl pověřen vždy nějaký sedlák, nebo spíše selská usedlost, stojící nejblíže. Zvoník vyzváněl tzv. „klekání“ v podvečer příslušného dne. Hlas zvonku byl vždy takový, jakým způsobem se tahalo za provaz, a to většinou uměl jen pověřený člověk. Velký kostelní zvon naopak zval obyvatele ke mši, která se konala, a jeho hlas měl upozornit, aby se lidé začali oblékat do svátečních šatů a vydat se do kostela na bohoslužbu.

Kdo uměl vyrobit krásně znějící zvon, byl váženým řemeslníkem. Zvonařské dílny byly jen ve městech a Plzeň šikovné zvonaře měla. Ze záznamů je známo, že např. roku 1663 byli plzeňští radní požádáni radními z města Žatce o „půjčení“ souseda Matouše Michelina, od kterého potřebovali odlít nový kostelní zvon. Matouš Michelin byl zvonař, který dovedl zvony opravovat i odlévat.

Téměř o půldruhé století později byl vysvěcen opravený kostelík U Ježíška, a ten byl tehdy rodinnou hrobkou zvonařského rodu Pernerů. Rodina Pernerů byla hlavním dodavatelem zvonů pro plzeňské kostely, až do doby poloviny 20. století i když dílny rozvětveného rodu pracovaly v různých částech Čech. Zvony zničil většinou požár nebo válka, případně obojí. Na požár doplatily v roce 1835 zvony chrámu sv. Bartoloměje, kdy byl zničen i ten nejstarší zvon z počátku 15. století.

Už o dva roky později, v roce 1837, byly na opravu věž umístěny nové zvony a poté i hlavní zvon Bartoloměj. Ten vzal za své až při rekvírování zvonů pro válečné účely v roce 1917. V roce 1931 byly vysvěceny nové zvony, včetně více než čtyřtunového zvonu sv. Bartoloměje, který byl tehdy druhým největším zvonem v Čechách.

Pak přišla další válka a čtyři zvony byly opět roztaveny a zůstal jen v pořadí druhý nejmenší. Ostatní kostely na tom nebyly lépe. V červenci roku 1931 převzal tehdejší arciděkan Havelka odlitý zvon pro chrám sv. Bartoloměje vážící více než čtyři tuny

V srpnu roku 1911 byly věže kostela sv. Jana Nepomuckého osazeny čtyřmi zvony, z nichž největší byl dvouapůltunový Jan. Už o šest let později, v roce 1917, některé z nich padly za oběť války. V roce 1929 byly zvony opět kompletní, ale během druhé světové války byly znovu všechny zničeny.

Kostel Panny Marie Růžencové se po svém postavení v roce 1913 pyšnil pěti zvony, z nichž největší z nich vážil přes 1200 kg. První světovou válku přežily jen dva nejmenší. Po vzniku republiky byl počet obnoven, ale druhou válku přečkal už jen nejmenší zvon. Pokud se stalo, že zvon přestál obě války, pak nepřežil komunismus padesátých let 20. století, kdy vše církevní bylo prohlášeno za škodlivé. Po roce 1989 se na věže kostelů začaly zvony pomalu vracet. Škoda jen, že v dnešním hluku městské dopravy je není slyšet, snad jen o Vánocích, kdy se přece jen dočkáme jejich krásného zvuku.

Litické zvony

V září 1917 byl rekvírován pro válečné účely druhý zvon, zvaný „sv. Anna“. Měl nápis: Honori Sanctae Annae matris deiparae ac sacrae familiae ejus refusa Clattae anno 1705 sub reverendissimo domino Andrea Norberto Fabritio (Ke cti svaté Anny, matky Bohorodičky a její svaté rodiny přelito v Klatovech roku 1705 za důstojného pána Ondřeje Norberta Fabritia). Zvon měl i reliéfy sv. Anny a sv. Josefa. Vážil 213 kg, za 1 kg váhy bylo farnosti zaplaceno 4 K rakouské.

V roce 1918 musel být obětován i malý zvonek. Vážil 49 kg a nesl nápis: Leta 1614 ctihodní kniez Adam Brzezenski farář Litycki nakladem swim slíti dal, v letu 1717 przelití nakladem téhož chrámu.

V roce 1925 bylo na hlavním oltáři, tak i postranních oltářích zavedeno elektrické osvětlení, které provedl elektrikář Wilhelm Portner z Dobřan.

V roce 1927 byly do Litic dodány dva nové zvony firmou Rudolf Perner z Českých Budějovic, které vážily 283 kg a 125,5 kg a byly slavnostně vysvěceny panem prelátem Gilbertem Helmerem v klášteře Teplá dne 24. dubna 1927.

Dne 15. dubna 1942 byly ze tří kostelních zvonů v Liticích dva odebrány pro válečné účely. Velký zvon nesl nápis: Anno Domini 1576 in die S. Georgii compusta est campana illa anno cero 1587 nutu R. NDI PrIS Adami Hasleri prepositi Chottesowiensis denuo restaurata et consecrata est in honorem Dei omnipotentis et beatorum Apod. Petri et Pauli. Gregor Albrecht von Schlackenwerth hat mich gegossen. (Léta Páně 1576 v den sv. Jiří slit jest tento zvon, roku 1587 zásluhou důstojného převora Adama Haslera, probošta chotěšovského, obnoven a vysvěcen jest ke cti Boha Všemohoucího a svatých apoštolů Petra a Pavla. Řehoř Albrecht z Ostrova nad Ohří mne slil). Zvon byl ozdoben reliéfním křížem a obrazy obou apoštolů.

Druhý odebraný středně velký zvon odlitý v roce 1926 byl zasvěcen padlým ve světové válce.

Český překlad latinsky psané listiny z roku 1846 z věže

Od blesku a bouře vysvoboď nás, Pane! Jezu Kriste! Ke cti a chvále Nejsvětějšího, nejvyšší nerozdílní Trojice také Otce, Syna a Ducha svatého ke cti nejblahoslavenější a neposkvrněné Panny Marie, ke slávě Petra a Pavla za dozoru při vkládání nové mitry obnovena jest.

Roku po Kristově narození MDCCCXLVI (1846) v octávě po sv. Janu Křtiteli. V tu dobu připadalo reverendisimu mitru na hlavu vložiti velmi proslulý a známý Pán v Kristu Otec Marian Heinel, slavný opat tepelský a zemský prelát byl infulovaný (mající právo nosit infuli – biskupskou čapku) a berlu (vyplývající z vysoké hodnosti náležejícího privilegia i arciděkanům).

Páter Milo Mayer, tohoto litického kostela, toho času správce zapsal toto: Hospodářský správce Kruhanický. Tento záznam se stal léta Páně 1846. Následoval ještě dovětek, který byl napsán německy, a který sděloval toto: panský stavitel se jmenoval Thumer. Tesařský mistr Simon Kubík z Bílého Touškova (Weis Tuschkov). Klempíř Rus Wenzel z Plzně.

Poznámka autora: latinský překlad pořídil dne 1. 3. 1967 dr. J. Beneš z Plzně.

Z latinského překladu není dost jasné, zda byl list vložen při opravě, kdy se na věž vkládala nová mitra (to byla špička), či při příležitosti předání nové mitry (infulování preláta Heinla). Bylo možné, že latinský zápis nebyl gramaticky správný a tak nám dává dva smysly. Promovaný filozof Karel Seidl z Historické knihovny v Teplé myslí, že pojem nová mitra byl přenesený význam – jako mitra na hlavě biskupa chránila i věž celý kostel.

Opat Marian J. Heinl byl zvolen opatem dne 30. Března 1843 a byl infulovaný v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie v Teplé, dne 2. dubna 1943. Kdyby se snad jednalo o jeho inflaci v Liticích, byla by to pro obec v té době velká událost. Ale to vše je třeba ještě dohledat v archivech.

Český překlad německy psané listiny z roku 1893

Pochválen Ježíš Kristus! Buď pozdraven, kdož čteš!

Když byl v roce 1893 dne 9. června sejmut kříž z věže s makovicí (koulí), aby se mohlo oboje pozlatit, byl nalezen přiložený balíček, který se svým plným obsahem byl opět předán tomuto dobře zachovalému pouzdru.

V tomto roce 1893 byl byť tudíž za příčinou vizity nejdůstojnějšího pana kardinála a knížete arcibiskupa pražského Franz de Paula, hraběte ze Schönbornu na slavnosti dne 18. července t. r. litický kostel uvnitř i zvenku co nejdůkladněji opraven a proto byla také věž nově natřena a kříž a makovice pozlaceny.

Nechť tedy zlaté znamení našeho spasitele zadrží od nás blesk a nepohodu a nechť tato zlatá báň září na naše nivy jako laskavá hvězda, jež nás veden k obydlí našeho dobrého Vykupitele – a protože po mnoha, mnoha letech e toto pouzdro zase otevře a jeho obsah se zvědavě, jako my jsme zvědavi byli, prozkoumá, snad žádný z těch, kteří se snažili o uskutečnění této obnovy nebude již na živu, tak budiž zde poznamenáno, že se tato oprava prováděla za slavného vedení (vlády) nejdůstojnějšího pana preláta z Teplé Alfréda Ambrose Clementsa, jehož erb byl v tomto kostele připevněn.

Farářem v Liticích byl tenkrát Anselm Eduard Kochler. Kaplanem byl P. Raphael Liška, taktéž kanovník kláštera v Teplé. Stavitel se jmenoval František Menčík z Plzně. Polír a dozorce dělníků Josef Friseben z Plzně. Tesařský polír: Wenzel Günzel, narozen v Penharzu. Klempíř: Heinrich Rudolf z Plzně. Malíř: Wenzel Hora z Plzně.

Hospodářským inspektorem v Krukanicích a patronátním komisařem byl P. Rudolf Ratyka, kanovník kláštera v Teplé. Starosta obce Litice se jmenoval: Wincenz Pecher z č. 11. Řídící učitel a varhaník: Wenzel Hromada. Kostelník: Georg Pankráz (wulgo Koppl – opasek).

V plechovém pouzdru se našly další památky, a to velmi stará latinská modlitba proti všem útokům, jako zlých lidí, tak démonů. Letopočet nebyl zjistitelný. Druhý list byl nejspíše papežský list – oba dva tištěné. K modlitbám byly přiloženy medailonky, malý růženec, vizitka faráře Kochlera a svatý obrázek bl. Hroznaty – klášter Teplá.

Litický farář Anselm Eduard Kochler psal v listině při příležitosti opravy kostela v roce 1893 ještě tato slova na adresu těch, kteří se zasloužili o zvelebení kostela.

„Doporučuji tyto pány a muže do laskavé vzpomínky. Prosím zvláště svého příštího nástupce v úřadě o bratrské memento za mne při sv. mešní oběti, aby se splnilo slovo sv. apoštola Jakuba – 5. a 16. Bratři modlete se jeden za druhého, abyste blaženosti došli, a vyslovuji mu za to již nyní srdečné „Zaplať Bůh“. Ať se dostane mu nejbohatějšího požehnání nebes a nechť je po dlouhá léta mým milým ovečkám dobrým pastýřem.“

Dne 16. června 1893 byl tento kříž a tato makovice opět nasazeny na věž kostela.

Vzpomínky z dětských časů

Jeden z litických obyvatel si vzpomínal na dobu, když byl ministrantem. Bylo to tenkrát o velikonočním čase, který byl pro děti velkým zážitkem. Obzvlášť období „zmrtvýchvstání.“ Tehdy přicházeli dobrovolníci pro nošení svící ze Šlovic, Lhoty, Robčic a samozřejmě také z Litic, kteří pochodovali s procesím.

Když právě procházeli Liticemi a zastavili se u obecní váhy, spustil se velice vydatný déšť z nebes. Déšť trval tak dlouho, dokud procesí neprošlo ulicí ve Winkelu (dnešní ul. V Úhlu) k Moritzově usedlosti (místo, kde byl později postaven starostenský úřad). Všichni účastníci procesí včetně ministrantů byli promoklí až na kůži.

Jen litický farář Václav Sládek si z toho nic nedělal, protože on šel „pod nebesy.“ Před kostelem nosiči baldachýnu nebesa naklonili a na okolostojící se vylilo obrovské množství vody, které se na baldachýnu nashromáždilo z probíhajícího deště.

Litický farář udržoval se svými ovečkami neustále vřelý kontakt a zažíval od nich přiměřenou úctu. K ministrantům se choval velice pěkně, i když jim nebylo do řeči. Dostávali od něj hrušky a jablka farské zahrady. Rovněž od farářovy kuchařky, jeho sestry, něco ministranti dostávaly.

Křestní jména

Lid býval k sobě zcela upřímný a důvěrně přátelský. Kterékoliv sousedce říkala mládež „teta“. Důvěrné přátelství se jevilo také v tom, jak se lidé volali křestními jmény. Nebylo přeněžných zdrobnělin, které často bývaly velmi neupřímné.

Ženě, ať hospodyni, nebo děvečce, pro kterou je dnes málo něžné: „Máňa“, „Mařenka“, „Boženka“, „Anička“ říkalo se prostě a všude „bez urážky“. Podobně dnešní: „Jeníček, Frantík, Pepíček, Vašíček nebo Ruda“ býval obyčejným českým: Honzou, Frantou, Pepíkem Vénou nebo Rudlou - vlivem sousedních zněmčených Litic též Venclem.

O starých sochách, křížích a dalších zajímavostech v Liticích

Když se šlo z Plzně do Litic, dospělo se v polovině cesty k samotě „U nadávajícího křesťana.“ Tam se nacházel nezastavěný pozemek, který se dříve používal ke kompostování. Uprostřed volné plochy trávníku stála malá skupina stromů. Čtyři malé lípy skláněly své hlavy před železným křížem, který stál na kamenném podstavci. Když obec Litice dala tuto plochu k dispozici pro stavební účely, byl kříž postaven na okraj sousedního pole.

U kapličky pana Krause, na místě, kde se u Kotlíku odkláněla cesta na Robčice, stál pět kroků severně od kapličky 2,5 metrový pískovcový sloup s lucernovitým nástavcem, do něhož byly vytesány na všech čtyřech stranách ploché prohlubně. Na podstavci byl, na východní straně umístěn nápis, který byl již vinou zvětrání nečitelný.

Na severní straně bylo ještě možné rozeznat letopočet 1639. Sloup byl tedy postaven během třicetileté války. Podle svědectví starších lidí mohlo jít o morový sloup (v roce 1630 byly některé části Evropy postiženy morem). Později se zde našly jen trosky sloupu, rozbitého lidmi bez svědomí na kusy.

Na Kotlíku vedla cesta kolem zbytků jiného pomníku. Uprostřed skupiny akátů bylo možné spatřit před 1. světovou válkou sochu sv. Jana Nepomuckého, která byla od nepaměti považována za modlitební zastávku. V roce 1919 byla i s vrchní závěrovou deskou stržena a socha k nepoznání zničena. Trosky ležely dlouhou dobu na západní straně úvozu. Jen hranolový, 49 cm široký podstavec pachatelům odolal. Na jižní straně se nacházel zřetelně čitelný nápis vytesaný do kamene.

Svatý Jan Nepomucký se bude modlit za litického faráře Alberta Ottického a jeho farníky, aby je božský majestát ochránil před kacířstvím a morem. Albert Ottický byl v letech 1711 až 1729 litickým duchovním pastýřem.

O tomto sv. Janu Nepomuckém na Kotlíku vyprávěli staří litičtí obyvatelé následující příběh: dvě děti u Útušic se vydaly uprostřed kruté zimy na cestu do školy v Liticích. Panoval třeskutý mráz. Děti, unavené chůzí se posadily u pomníku, aby si odpočinuly. Mráz je přemohl a byly druhý den nalezeny zmrzlé.

Poblíž Plzně, v místech dnešní vodní hráze, stával uprostřed vlnících se obilních lánů a kvetoucích luk pískovcový sloup, kterému lidé říkali „smutný Pavel,“ protože ještě po válce zde bylo možné vidět asi 80 cm vysokou postavu sv. Pavla. Podle obličeje prý připomínal tento svatý litický kostel, zasvěcený oběma apoštolům Petrovi a Pavlovi. Proč se tato socha jmenovala „smutný Pavel,“ si nedokázal nikdo vzpomenout ani nejstarší obyvatelé Litic.

Osud sochy Jana Nepomuckého

V místech, kde cesta vedoucí od hřbitova (dnešní Veveří) křižovala říšskou silnici (dnešní Klatovskou) a pokračovala východně přes malou náves (dnes Budilovo náměstí) stála asi 20 kroků vzdálena od říšské silnice stará pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého. Byl na ní uveden letopočet 1673 a byla silně zvětralá. Na jaře roku 1930 musela být odstraněna, neboť se stala překážkou stále sílícího provozu. Zbytky pomníku byly dopraveny na farský dvůr, kde je bylo možné spatřit otevřenou branou uprostřed prázdného nádvoří. Dnes se kamenný podstavec bez sochy Jana Nepomuckého, nachází asi 1 km vzdušnou čarou směrem na Útušice, kudy kdysi vedla cesta z Litic od kostela do nedalekých Útušic (dnes již není celá, končí v polích).

Socha Matky boží s Ježíškem

Říšská silnice (dnešní Klatovská), která vede z Plzně do Železné Rudy přes Litice, se stavěla kolem roku 1830. Ještě v roce 1920 stála na místě, kde stará vozová cesta ústila u severního vstupu do obce do říšské silnice – později tam byl postaven dům č. 132 – socha, která představovala svatou Matku boží s Ježíškem. Toto modlitební místo bylo ohrazeno jednoduchým železným zábradlím. O této soše se vyprávěl následující příběh:

V minulých letech se dodávalo ze Šumavy do Plzně hodně dřeva. Barorští povozníci přiváželi kmeny do Plzně na těžkých vozech. Na místě, kde se výše zmíněná terasa svažuje k řece Radbuze nejpříkřeji, přibližně pod „Zámeckou kaplí“ – kde cesta vedla těsně nad svahem, se jednou splašili koně nějakého povozníka. Jako zázrakem se nic vážného nestalo ani vozkovi, ani koním. Z vděčnosti za šťastný konec nedobrovolného pádu nechali bavorští povozníci postavit tuto mariánskou sochu. Tehdy se v Liticích nacházela velká selská usedlost „U Bavora,“ která se ujala péče o tuto sochu.

Obecní pozemek za obcí směrem na Šlovice byl už před válkou postupně prodáván zájemcům o stavení, a když se stavební činnost stále více rozšiřovala, musela „Matka boží,“ která stála na obecním pozemku, uvolnit místo lidem. Její ochránce ze statku ji tedy postavil na svém vlastním pozemku v blízkosti své cihelny. Zde našla socha své útočiště až do roku 1946.

Přifaření

K obci Litice byly v roce 1900 přifařeny následující místa: Litice– 1.139 katolík§ a 13 židů, Mathildin důl – 934 katolíků a 2 nekatolíci, Mariin důl – 134 katolíků a 6 židů, Doudlevce– 1.819 katolíků, Lhota – 272 katolíků, Robčice – 222 katolíků a Šlovice – 288 katolíků a 4 židé. Celkem měla litická farnost ve své správě– 4.907 katolík§, 2 nekatolíky a 23 židů.

Příslušností náboženskou patřila obec Doudlevce k farnosti litické. V Liticích děly se všechny matriční zápisy doudleveckých, svatby, křtiny i pohřby z Doudlevec. Na litickém hřbitově jsou rovněž pochováváni někteří doudlevečtí zemřelí občané. Bylo zajímavé, že i přes léta trvající přifaření obce k Liticům si houževnatě udržovali doudlevečtí svou národní příslušnost, takže ani jediný Němec se tu neusadil, ač hranice katastrů litického a doudleveckého bylo již hranicí české obrany a německého tlaku na Plzeň.

Pamětníci říkají, že obec Doudlevecká byla k Liticům přifařena vždy. Předtím patřily Doudlevce k plzeňské faře. Doudlevečtí zemřelí byli tehdy pochováváni v Plzni, na Mikulášském hřbitově. Když v Doudlevcích zuřila cholera, přinesená sem jistým vojákem z války koncem 17. století, nechtěli plzeňští kněží chodit zaopatřovat nemocné do Doudlevec. Dobrovolně sem chodili kněží z Litic a za odměnu dala duchovní nadřízená správa Doudlevce od Plzně odfařiti a přifařit k Liticům.

Na katechismus

Doudlevečtí chodívali k „představenému“ ke Krásným a ještě nějaký čas i k jeho nástupci Pokornýmu „na katechismus“ – pravidelné povinné zkoušky náboženské výchovy. Vždy asi za měsíc přijel do Doudlevec litický farář. Zkoušky s katechismu se dělaly v chalupě představených v „sednici“, kde byl pokojík s okny na ulici proti škole.

Sešli se sousedé i sousedky, dospělí i mládež, a farář jim kladl otázky, které museli zodpovídat, jako děti ve škole. Pokaždé přinesl s sebou malované obrázky formátu osmerkového, a těmi poděloval ty školáky, kteří ukázali nejlepší zdatnost v náboženském cvičení. Obrázky sám na faře v Liticích maloval. Kdo takový obrázek za odměnu obdržel, pokládal si to před všemi ostatními za velikou čest.

Do kostela

Na nedělní a sváteční mše chodívali doudlevečtí i po přifaření k Liticům do Plzně, buď k františkánům, nebo do kostela Bartolomějského. Rovněž tak na roráty advetní, na „půlnoční“, na „boží těla“. Ale ke zpovědím, přijímání a biřmování jednou za rok v „postě“ museli do Litic.

Drobné sakrální památky

Typickou součástí krajiny je drobná sakrální architektury, představovaná kaplemi, kapličkami, božími muky a polními křížky. V případě kaplí jde v prostředí českého venkova převážně o samostatné zděné objekty, které svým architektonickým pojetím a výtvarným řešením mají blízko k lidovým vesnickým stavbám.

Vnitřní vybavení vesnických kaplí tvoří zpravidla socha nebo vyobrazení světce. Kaple nahrazující v obcích kostely bývají často situovány uprostřed návsi. V jejich horní části se nezřídka umísťoval zvonek, takže plnily i funkci zvoniček.

Kapličky se stavěly uprostřed obcí, na jejich okrajích, případně na rozcestích. Svým charakterem mají ke kapličkám blízko boží muka. Jde o drobné stavbičky, které připomínají Kristovy pašije. Objevují se zpravidla v podobě kamenného sloupu, pilíře či zděného hranolu. Původně boží muka tvarově připomínala sloup, u kterého byl Ježíš bičován. Zděná boží muka bývají často kryta stříškou. V horní části se nacházel výklenek pro obrázek, reliéf nebo sošku. Na vrcholu se upevňoval menší železný křížek.

Z drobných sakrálních památek jsou v krajině nejvíce zastoupeny železné kříže na kamenných podstavcích. Byly umisťovány v osadách, často na jejich návsích, dále na rozcestích u silnic a polních cest, při polních tratích, případně volně v krajině, např. na mírném návrší. Zbožní lidé je obvykle stavěli na vlastním pozemku – poblíž usedlosti nebo u cesty na pole, často také u cest vedoucích ke hřbitovu nebo některému poutnímu místu.

Kříže a boží muka nacházely své umístění i tam, kde lidé běžně nepobývali, cítili se zde cizí, osamělí a zranitelní – jako např. v horách, hlubokých roklích či odlehlých zákoutích. Mnohá tato místa spojovala tradice s nějakou dramatickou událostí, např. s případem tragické smrti, nebo naopak zázračného vyváznutí z nebezpečí.

Problematickými místy bývala rozcestí a křižovatky pozemních komunikací, kde se v pohanských dobách konaly obřady za mrtvé a později se tu pohřbívali popravení zločinci, sebevrazi, případně lidé, kteří zemřeli násilnou smrtí. Věřilo se, že postavením kříže, sochy světce či božích muk dojde na těchto místech ke „smíření“ a že toto místo se tak uvede pod boží ochranu.

Často byly křížky stavěny z vděčnosti za uzdravení, šťastný návrat z války, zejména byly výzvou k zastavení a modlitbě. V minulosti si lidé křížky někdy spojovali i se svými magickými očekáváními. Křížek, zvláště návesní, býval významným místem v osadě. V největším množství se dochovaly litinové kříže z druhé poloviny 19. a počátku 20. století, zasazené do kamenných podstavců.

Kříže z litiny jsou převážně výrobky domácích českých a moravských hutí. Podstavce tesaly místní kamenické hutě.

V současné době bereme tyto památky jako samozřejmost a neuvědomujeme si, že většina jich byla v nedávné době hrubě poškozena nebo dokonce zničena. To, co generace našich předků v pokoře a víře vybudovaly a co vydrželo v přírodě stovky let, neobstálo v rychle se měnících náladách a politických podmínkách poválečného období.

Využité zdroje

Litická kronika č. 1.

Ze vzpomínek německých sedláků z Litic u Plzně

Vlastní zkušenosti autora

Fotografie z archivu autora: Věž kostela sv. Petra a Pavla při opravě – otevření věžní makovice