Církevní zvyklosti a rituály v Liticích u Plzně

Dne 3. února - Na sv. Blažeje zaříkával kněz v kostele, aby nebolelo v krku, přitom dával dvě hořící svíčky křížem pod krk.

Na svatou Hátu se chodila do kostela světit voda, tato hátová voda měla velkou moc, tou se postříkala chalupa i pole proti jedovatému hmyzu, jako byli hadi, žáby, štíři a takové potvory, tehdy žáby plavaly i v mléce odstaveném v hrnci.

Vždy v neděli a ve svátek se šlo do kostela. Také se chodilo na „roráty“katolické církevní advetní ranní mše se zpěvy, kdo je zanedbával, byl považován za hříšníka.

V padesátých letech 20. století zaniklo procesí k sv. Janu Nepomuckému. Místo toho jsou dodnes pořádány o sv. Petru a Pavlu (dne 30. června) v Liticích před kostelem pouťové atrakce.

Advent byl podle křesťanské tradice klidnou dobou, kdy byla rodina pohromadě a dlouhé večery trávila vyprávěním příběhů. Zvykem dobrých křesťanů byla účast na tak zvaných – rorátech, tedy na ranních bohoslužbách. Advent nebyl prožíván jen nábožensky, ale také světsky. Postavy v nich často mívali zvířecí podobu, bíle oděné Barborky obdarovávaly děti na svátek sv. Barbory (dne 4. prosince).

Tradice Mikuláše, jehož doprovázel čert a anděl, se udržela dodnes. Byl předzvěstí štědrých svátků vánočních. Byl to bázlivý, ale i radostný večer dětských duší. Mikuláš se pokládal za přítele dítek a byl znázorňován přestrojeným hochem, který v průvodu čerta a anděla obcházel stavení. Strach dětí zaplašila štědrá nadílka.

Mikuláš probíhal tak, že se domluvila skupina mladých v ulici s rodiči menších dětí, že přijdou předat cukroví nebo brambory s uhlím, podle toho, jak děti zlobily. Masky si dělali z toho, co bylo. Mikuláše většinou dělal chlapec nebo některý z rodičů, anděla dělala dívka a čerta chlapci, kteří honili na ulici přihlížející lidi a hlavně naháněli děvčata. Když se předával dárek dítěti, chtěl Mikuláš slyšet nějakou básničku a ptal se, jak se choval ve škole a doma.

Když bylo dítě hodné, tak dostalo připravený dárek, a to buď v látkové nohavici, nebo v košíčku. Mezi cukrovím bylo také ovoce, ořechy, mandarinky, banán se v té době neznal. Někdo tam našel uhlí a brambory a čert jej vyšupal koštětem. Čert byl celý černý se svítícími rohy, přes sebe měl kožešinu a rachotil řetězem a vydával duté zvuky. Většina dětí se ho bála a začala brečet. Za svůj výkon dostala skupina peníze. Když to byli dospělí, dostali napít kořalky.

Zima, krutá vládkyně, byla zosobněna v lidových zvycích nejlépe Luckou, jak se lidově říkalo Lucii. Lucie – bíle oděné dívky – Lucky, kontrolovaly zase ve staveních úklid, zákaz předení a strašily děti.

V jiném podání to naopak byl některý hoch, který se přestrojil do bílého prostěradla, ovinul si kolem rukou a nohou hrachovinu, do pravé ruky si vzal nůž, do levé brousek a v tomto zakuklení v průvodu dospělejší mládeže vyšel do rodiny, kde měli děti. Ty když ho uviděly, tak se daly do křiku, schovávaly se pod stůl, pod postel i za kamna nebo maminčina záda.

Lucka jim naháněla strachu a slibovala, že jim rozpáře břicho a nacpe dovnitř hrachovinu, když budou zlobit a k tomu si brousila nůž.

Ke svátku Lucie se vázala pranostika: Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá – říkalo se s povzdechem po návratu delšího dne.

Betlémy

Křesťanství mělo svou osobitou kulturu, která pronikala do života obyvatel velké části světa, a neodmyslitelně k němu již po staletí patřilo. Zvláště výrazné to bylo o Vánocích se všemi jejich zvyky. Patřily mezi ně samozřejmě i betlémy. Jejich iniciátorem byl sv. František z Assisi, který o Vánocích roku 1223 v Grecciu se svolením papeže postavil první jesličky a uspořádal živý betlém. Byla to doba, kdy lidé neuměli číst a psát, a proto jim byly biblické události předkládány především ve formě malovaných scén na zdech kostelů. Říkalo se tomu biblia pauperus – bible chudých.

Ovšem zvyk stavět betlémy se zachoval i v době všeobecné gramotnosti a naopak koncem 19. století a zvláště ve 20. století se stal velmi rozšířeným lidovým zvykem, zvláště v některých oblastech v naší zemi i jinde ve světě.

Vánoce mají předkřesťanský původ a navazují na oslavy zimního slunovratu. Pohanské národy slavily v době zimního slunovratu vítězství světla nad tmou, dobra nad zlem a věřily, že v tomto čase všechna příroda je plna obrozující síly a moci. Snad proto radostný ráz všech pohanských slavností s křesťanskými vánocemi měl takový ohlas, že se vánoční obyčeje a pověry zachovaly až do dnešní doby.

Slovo Vánoce bylo odvozeno z německého slova Weihnachten - Svatá noc. Původní pohanské svátky byly církví nahrazeny oslavami narození Ježíše Krista. Křesťané slavili Vánoce v Římě již kolem roku 336. Zvyk se odtamtud postupně šířil do všech katolických zemí. Západní církev zavedla oslavu narození Spasitele ve 4. století, ale ještě ve 14. století se Vánoce podle jejího pojetí neslavily.

Obecně se pak Vánoce v křesťanské církvi slaví od 7. století. Nezbytnou součástí vánoc je ozdobený stromek. První zmínka o něm pochází z roku 1570 a byl postaven v Brémách. Byla to jedle ozdobená sladkostmi. První stromek v Čechách ozdobil ředitel pražského Stavovského divadla Liebich v roce 1812. První vánoční strom na veřejném prostranství byl postaven v Plzni v roce 1925.

Také v obci Litice byl v roce 1948 před domem pana Hobla u kostela sv. Petra a Pavla vysazen smrk, který měl sloužit jako vánoční strom republiky. Pouze dvakrát však byl za ta léta, co tu roste o vánocích rozsvícen. Smrček však na místě v kamenité půdě živořil, až zaschl. Od roku 1920 se začalo používat k ozdobě vánočních stromků skleněných ozdob – koulí a dalších skleněných figurek. Do té doby se používaly ozdoby vyráběné ze slámy, ořechů, papíru, různých plodů, prostě co bylo k ruce z přírody.

Sváteční atmosféra přicházela do domácností obvykle první adventní neděli. Zejména děti odpočítávaly každý den do vytouženého Štědrého dne. Starší chodili pilně na tzv. roráty – tak se dříve nazývaly ranní mše. Kdo je zanedbával, byl považován za hříšníka. Pro venkovský život byly v tomto období typické tzv. „přástky“ a „dračky“ … všude se pilně dralo husí peří a předlo. Při této činnosti se scházeli sousedé a diskutovali dlouho do noci. Draní peří trvalo celý advent. V Čechách začínají oslavy Vánoc už po staletí na Štědrý den, tedy 24. prosince.

Dříve však měly trochu jinou podobu. Především byly mnohem skromnější, než jsou v současnosti. Nejvíce je prožívaly děti, které se těšily na dárky. Obdarovávání bylo neodmyslitelnou součástí Vánoc. Každý sedlák a chalupník pekl vánočku pro obecního pastýře, který za odměnu chodil po staveních a troubil pastýřské melodie. Lepší potravu dostávala v tento den také domácí zvířata a dobytek. Hospodář jim obvykle donesl mísu otrub, do níž se přidávaly tři lžíce štědrovečerního jídla.

Snídaně byla považována za velký oběd a tak všichni vydrželi bez jídla až do samotného večera. Dětem se slibovalo, že uvidí “ zlaté prasátko“, postí-li se. Ráno, na poslední adventní jitřní mši, bylo požehnáno ozdobám z přírodního materiálu, kterými se pak krášlila domácnost. Až v podvečer bylo na řadě zdobení stromečku.

Štědrovečerní večeře byla spojena s účastí celé rodiny. Při večeři musel být u stolu sudý počet osob, kde nebyl, přizvali si známé. Báli se, že by z lichého počtu jeden do roka zemřel. Brzo ráno chodívala mládež do zahrad a ovazovala ovocné stromy. Před usednutím ke štědrovečerní večeři čekali všichni před domem, až se někde rozsvítí. Nikdo nechtěl začít s večeří první. A pak začala večeře, která měla několik chodů.

Servírovaly se většinou pokrmy, které patřily do každodenního jídelníčku v průběhu celého roku. Dříve patřil k nejtypičtějším štědrovečerním jídlům kuba z jáhel, krup a trhaných krupek, černá omáčka ze sušeného ovoce a ořechů, ryba na černo, kynuté knedlíky mlékem spařené, skořicí a cukrem sypané buchtičky, různé vdolky a buchty, které se podávaly s medem.

Také se podávala hrachová nebo čočková polévka – to aby byly po celý rok v domě peníze. Dále kyselé zelí, aby nikdo nedostal zimnici. Na vánoční tabuli nikde nechyběla vánočka, ořechy a sušené ovoce. Ryba v oblibě příliš nebyla. Kapr se stal tradičním vánočním jídlem až ve druhé polovině 19. století. Poprvé se smažený kapr objevil roku 1895 v kuchařce Magdalény Dobromily Rettigové.

Bramborový salát, bez kterého si většinou nedokážeme Vánoce vůbec představit, v českém prostředí zapustil kořeny dokonce až ve 40. letech 20. století. Na vánoce se všichni těšili, protože to byla doba, kdy se rozdávaly dárky, peklo se cukroví a každý se najedl, až mu břicho praskalo. Večer dávaly děti za okno kousek sena pro Ježíškova osla, aby jim Ježíšek nadělil více dárků.

Když ještě stromečky nebývaly, tak Ježíšek naděloval do punčochy. Ty se pověsily za okno a čekalo se, jak to dopadne. Dárky děti dostávaly až ráno na Boží hod vánoční, tedy 25. prosince. Ne všichni však měli takové štěstí. V obci Litice byli i takoví, kteří si nemohli dopřát to, co ostatní. A tak se musela postarat obec.

Ta v prosinci 1933 a v lednu 1934 uspořádala pro nezaměstnané občany Vánoční nadílku, kde bylo rozděleno mezi 176 osob několik metráků mouky. Ženatí dostali 10,5 kg a svobodní 5 kg na osobu. Obecní úřad rozdal také 177 poukázek pro děti nezaměstnaných. Také ministerstvo sociální péče věnovalo obnos 2.300,- Kč na potraviny. Z toho obdrželo 189 osob poukázky, ženatí po 13,50 Kč a svobodní po 7,- Kč.

Mnozí se bavili zkoumáním budoucnosti, byli zvědaví na svůj osud v příštím roce, budou-li živi a zdrávi. Ke Štědrovečernímu dni se váže řada tradičních zvyků a rituálů a také se tento den ledaco provádělo. Děvčata chodila do zahrady, třásly švestkami a volaly: „třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milej večeří dnes“ … to chtěly vědět, odkud je. Nebo tahaly obráceně polínko z hranice dříví, aby se dozvěděly, jak bude vypadat jejich mládenec … věřily, že pokud vytáhnou rovné poleno, jejich nastávající bude urostlý chlap, pokud si vytáhly dřevo křivé, jejich mládenec bude „šmachťavej“.

Rovné dřevo znamenalo muže svobodného, zatímco křivé dřevo vdovce. V ten den také hospodyně hádala osud svých dětí. Před večeří jim dala pod talíř peníz, chléb a hřeben a podle toho, co komu připadlo, čekalo dotyčného bohatství, štěstí v hospodářství nebo chudoba. Nebo se pod hrnečky pokládal prsten, peníz, uzlík a popel … to byly symboly vdavek, bohatství, cesty do světa a smrt. O své budoucnosti věštili naši předkové z rozkrojeného jablka, když byla uvnitř hvězdička, to znamenalo zdraví, když byl uvnitř křížek, tak to znamenalo smrt.

Častým zvykem bylo lití olova a plovoucí skořápky ořechů s hořící svíčkou. Koledě byl věnován druhý svátek vánoční, tedy 26. prosinec, svátek sv. Štěpána. To bylo radosti, vzruchu a křiku. Děti obcházely domy a zpívaly tradiční koledu. Za to byly obdarovány vánočkou, ořechy, jablky a někdy i penězi. Tento den byl za starých časů spojen s vykuřováním stavení, které prováděl tzv. „kantor“ … koncem 18. století se od tohoto zvyku upustilo a zůstalo jen tzv. „podělování“, které bylo stanoveno na jeden bochník chleba od každého hospodáře.

Večerní mší svatou začínala v církevní tradici vánoční doba, která trvala až do neděle, která následovala po 6. lednu. K vánočním obyčejům patřilo ještě stavění jesliček, které starší děti samy zhotovovaly a dávaly je za okno. Jesličky se staly jedním z nejdůležitějších symbolů Vánoc. V současnosti mají nejrůznější podobu od jednoduchých papírových až po velmi složité mechanizované. Jejich obliba vyvrcholila v 19. století, kdy je všichni chtěli mít ve svém domě. Stavění jeslí je doprovázeno zpíváním koled.

Ještě něco o Vánocích a Vánočním stromečku

V naší vlasti se poprvé objevil vánoční ozdobený stromek už před 205 lety, na Štědrý den roku 1812 v Praze.

Historici nedokážou říci, kdy dějiny podobných oslav přesně začínají. Pro staré Germány a Kelty v období slunovratu stále zelenkavé větve chvojí symbolizovaly věčný život. Podobný návrat hřejivých slunečních paprsků do mrazivé krajiny vítali Skandinávci malými „stromky světla“ okrášlenými hlavně figurkami zvířat. Jedličku uctívali již starověcí Římané, byla symbolem saturnálií – slavností zimního slunovratu.

Křesťanská církev však podobné zvyky považovala za pohanské. Preferovala legendu, že prvním člověkem, jenž vánoční strom použil, byl v roce 573 irský opat Kolumbán. Jako významného reformátora ho nadřízení poslali do Burgundska, aby tamějším pohanům kázal o narození Krista. Duchovní chtěl přilákat co nejvíce posluchačů.

Hořící pochodně tedy sestavil do tvaru kříže a umístil je na pamětnický obřadní jehličnan, který byl původně pohanskou modlou uctívanou v době slunovratu. Oslnivá zář ohně na kopci přilákala k podivnému jevu množství přihlížejících. Když vyslechli opatův dojímavý příběh o narození Jezulátka v Betlémě, mnozí se nechali pokřtít.

U kostelů se stromky ve společnosti jesliček objevovaly od 16. století. Podle církevního výkladu strom znamená mnohostranný symbol: vždy v jeslích ze dřeva ležel Ježíšek, který byl ve svých 33 letech zahuben na dřevěném kříži. Věčně zelené větve stromku symbolizovaly věčný život přislíbený Kristem věřícím. Připomínaly také ten rajský Adama a Evy, kteří slaví svátek právě o Štědrém dnu.

Vše začalo v Německu. Symbolickou kolébkou vánočního stromku je Německo. Kronika města Brémy zaznamenala v roce 1570, že byla slavnostně vyzdobena zdejší cechovní budova. Nechyběla velká jedle ověšená datlemi, sladkostmi a papírovými girlandami k radosti dětí řemeslnických mistrů.

Písemně doložený vánoční stromek v soukromém domě se datuje do roku 1642. Ve Štrasburku ho zdobily loutky a cukrovinky. Důležité je, že na něm poprvé zářily voskové a lojové svíčky. Pokud jde o německý „Tannenbaum,“ nechyběli na větvích papíroví ptáci, motýli i andělé. Zvláštní roli měly papírové růže upomínající na „růži bez trnů“ – Matku Boží Pannu Marii. Málo se ví, že barevné hostie předznamenaly dnešní vánoční cukroví.

Z Německa se hezká tradice šířila do dalších zemí: u rakouského císařského dvora ve Vídni se z vánočního stromku poprvé radovali roku 1816. V Uhrách ho znali od Vánoc 1830, ve Francii o deset let později. Ve stejné době ozdobil také Anglii, v USA je doložen až ve druhé polovině 19. století. Tehdy se už nabízely křehké ozdůbky ze skla. Jako první je vykouzlili skláři z Míšně.

V mezinárodním srovnání nezaostaly ani země Koruny české. Zasloužil se o to rodák z německé Mohuče Jan Karel Liebich (1733 až 1822). Divadelní herec a režisér se po skvělé kariéře ve Vídni i jinde přistěhoval v roce 1798 do Prahy. Působil jako režisér a od roku 1806 vedl oblíbené Stavovské divadlo. Patřil mezi mecenáše různých dobročinných ústavů.

Jeho domovem se stal letohrádek Na Ztracené vartě v Libni, dnešní části Prahy 8. Malebný zámeček s parčíkem na skalním výběžku Čertův vršek byl dějištěm dýchánků pro jeho vlivné přátele. Rádi sem zavítali ministři, generálové, bohatí měšťané, šlechtici, učenci i jiné osobnosti.

Bodrý „papá“ Liebich jim však největší překvapení přichystal na Štědrý den roku 1812. Po bohaté večeři, jejímž vrcholem byl kapr na černo, hostitel otevřel dveře do vedlejšího salónu. Přítomní užasli: na stole zářila urostlá jedle dovezená z Německa.

Zdobily ji rozsvícené svíčky, pozlacené řetězy, ořechy, jablíčka i jiné ozdůbky. Pod ní byl betlém a dárečky. Všichni přítomní se kolem něho shlukli a paní Liebichová začala rozdávat, co Kristkindle (Ježíšek) přineslo. Obdarovaní páni se nenechali zahanbit a milé překvapení nachystali i Liebichovi. Od lichvářů vykoupili všechny jeho směnky, aby měl dost financí na divadelnickou činnost.

Tak tedy proběhla před 205 roky premiéra vánočního stromku v naší vlasti. Do českých rodin se tento zvyk poté rozšiřoval dost pomalu. Nejprve to bylo v pražských měšťanských domácnostech. První prodej zelených pichláčů v Praze se datuje do roku 1843.

Postupně se nová móda šířila do dalších měst. Faktem však zůstává, že celou naši zemi, včetně zapadlých koutů, vánoční poslové ovládli až v první polovině 20. století. To však neznamená, že voňavá zelená výzdoba byla pro naše předky neznámou záležitostí. Až do první světové války jejich obydlí provoněla chvojka – rozsochatá větev nebo špička jehličnanu.

Věšela se nad stůl ke stropu, ponejvíce špičkou dolů. Zdobily ji perníčky, sušené ovoce, jablka, vejce, slaměné ozdůbky, ale občas i pestré šátky a červená barva na papírkách a stuhách. Někdy slavnostní obal ukrýval kostky cukru, u chudých jen obyčejné kamínky.

Zavěšení špičkou dolů mělo být lstí na zemřelé duše, aby snědly pochoutky a poté už neměly chuť zabírat místo živým. Což souvisí s myšlenkou, že v určité dny mohou vstupovat do života blízkých a zaujmout jejich místo. Odtud pochází pověra, že stolovníci nemají vstávat od štědrovečerní večeře.

Tradicí i v našich zemích se postupně stávala ryba v různých úpravách. V Praze všem chutím vycházel vstříc, Jindřich Vaňha, jenž vlastnil hojně rybáren. Největší sloužila od roku 1934 uprostřed Václavského náměstí. Před Vánocemi zde přibyly dvě obrovské vodní nádrže. V jedné čekaly na zájemce všemožné ryby sladkovodní. Druhá káď se slanou vodou dočasně hostila rozmanité mořské potvory – včetně chobotnic.

Zákazník si ukázal a už si budoucí sváteční večeři odnášel. Lidumil Vaňha nechal podřízené napéci mnoho ryb, které uložili do dřevěných pekáčků se zapálenými svíčkami a pustili po proudu Vltavy k neznámým konzumentům. Výjimkou nebyl ani dvoumetrový nazdobený sumec. Kaštany patřily ke koloritu a levným pochoutkám

Bez ohledu na bohatost výzdoby stromečku děti netrpělivě čekaly na rozdávání dárků. V bohatších rodinách se objevoval nábytek na hraní, houpací koník, panenky, plyšová zvířátka, cínoví vojáčci, autíčka, loutkové divadlo, různé hry, později tříkolka, koloběžka, ba i kolo, sportovní potřeby. V chudších rodinách se musely děti spokojit se skromnými hračkami, botkami, ponožkami, kabáty i jiným oblečením.

Zanechme však historie - Dnes se žije poněkud jinak – i o Vánocích. Přesto ale přetrvává nostalgie, když se spolu se svými blízkými sejdeme pod voňavým jehličím. Ve společnosti plamínků svíček i vzpomínek na ty, kteří už nejsou mezi námi. Vždyť Vánoce byly a jsou svátky pokoje a míru pro lidi dobré vůle.

Tento svátek byl jakýmsi zakončením vánoc. Toho dne přinesl hospodář z kostela tříkrálovou svěcenou vodu, sůl a křídu. Den před svátkem Tří králů se dopoledne v kostele světila tříkrálová voda, do které se dával bobek (nějaké plody). Křídou se psalo na horní futro dveří velkými písmeny – K + M + B a rok – a to na všechny dveře. Hospodář s hospodyní vykropili svěcenou vodou celý dům i hospodářství. Písmeno K – Kašpar, M – Melichar a B – Baltazar. Tyto písmena se začaly psát od roku 1856 a nezbedníci říkali: Kašpar mačkal Barku.

Sůl a bobek se dávaly dobytku do žlabu, proč nikdo neví. Vodou se vykropila všechna místa – to bylo proti čarodějnictví. Hodně se také pilo. Kropilo se, aby bylo v domě štěstí a boží požehnání. Zbytek vody hospodář schoval k jaru, aby jí vykropil všechna svá pole. Hoši přestrojení za „Tři krále“ obcházeli stavení kolem návsi a zpívali známou koledu: „My tři krále, my k vám jdeme, štěstí, zdraví, vinšujeme …“

Dříve to byl důležitý právní termín. V tento den se světily v kostele svíce „hromničky“. Ty měl každý doma pro případ, že by byl někdo nemocný. Ten se obcházel s hromničkou, aby se mu ulehčilo. Tehdy chodil k nemocným často kněz, a ten hromničku také potřeboval. Lidé je pak chovali ve stavení pro případ úmrtí a bouři. Když hodně hřímalo, rozsvítila se hromnička, aby neuhodilo. Říkalo se: „Na Hromnice – o hodinu více“ a pozoroval se běh slunce na nebi. To znamenalo, že bylo denní světlo v ten den přibližně o hodinu delší.

Velikonoční svátky patří k nejstarším křesťanským svátkům. Jsou pokládané za počátek hospodářského roku. Přinášejí v sobě příslib nového začátku. Znamenaly odpradávna oslavu jarního slunovratu, kdy mohly začít první jarní práce. Proto se k nim vázaly různé obřadní činnosti, které měly zabezpečit úrodu, zdraví lidí i dobytka od zlých sil.

Pod vlivem křesťanství byly velikonoce zasvěceny památce umučení a vzkříšení Krista, k němuž došlo o Veliké noci ze soboty na neděli. Výpočet data pro velikonoce se řídí úplňkem měsíce. Podle křesťanských tradic se slaví první neděli po prvním úplňku, tedy po 21. březnu. Pokud úplněk vychází na neděli, jsou velikonoční svátky posunuty na druhý týden, tedy na další neděli.

Letos tato neděle připadla na den 8. dubna 2012. Také v obci Litice se tradice velikonoc udržovala a ještě udržuje. Velikonoce, kdysi s překrásnou tradicí lidových zvyků, které byly součástí národopisného bohatství u nás v obci, byly přerušeny vypuknutím druhé světové války. Ještě v letech před okupací se v naší obci slavily svátky nastávajícího jara pěknými zvyky. Děti, ať české nebo německé, rámusily klepačkami a řehtačkami, ohlašovaly tak ráno, poledne i večer.

Zastupovaly zvony a hlavně na Bílou sobotu si nezapomněly přijít pro koledu. Dostávaly od sedláků vajíčka, sladkosti i peníze. Koledníci se pak u sošky Panny Marie u litického velkostatku podělili o to, co dostali. V obci se udržovala velikonoční tradice v jídle. Snad ve všech staveních zavoněly mazance a velikonoční nádivka z uzeného masa, vajec a rohlíků, na kterou se sháněl na mezích sotva vyrážející – kontryhel.

Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Velikonoční neděle a pondělí. Už jen názvy těchto dnů napovídají, že velikonoce v sobě mají cosi magického. Původní pojmenování Květné neděle je slovo Palmarum – neděle palem. V Česku ale palmy nerostou, proto se významné osobnosti kdysi vítali květinami. A podle toho se u nás drží pojmenování Květná neděle.

Je to týden před velikonocemi a slaví se na památku příjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma, kde ho vítali palmovými ratolestmi. U nás se slaví svěcením ratolestí jívy – kočiček, které tak dostávají kouzelnou moc proti nemocem z nachlazení a živelným pohromám. Modré pondělí a šedivé úterý jsou dny, kdy měly hospodyňky plné ruce práce s předsvátečním úklidem. Škaredá středa se jmenuje podle toho, že se Jidáš škaredil na Krista. Proto se ten den nemá nikdo na nikoho škaredit, jinak se bude škaredit všechny dny v roce. Kněží během dne pálí snítky kočiček, jež byly posvěceny předcházející rok na Květnou neděli.

Popelem pak dělají věřícím na čele znamení kříže. Proto se tomuto dni říká také Popeleční středa. Zeleným čtvrtkem vlastně velikonoční svátky začínají. Tento den je takto označován pravděpodobně podle Kristovy modlitby na zelené louce v Getsemanské zahradě na Olivové hoře. Tradičně se tento den jí něco zeleného. Když na Zelený čtvrtek utichl hlas zvonů, které odletěly do Říma, nahradily jejich volání řehtačky a hrkačky, jimiž obvykle malí chlapci zaháněli Jidáše a zvali lidi do kostela.

Organizace průvodu při rachtání byla vskutku vojenská. Všichni museli poslouchat dva nejstarší hochy, kteří průvod vedli a říkalo se jim „páni“. V Liticích měl celou organizaci na starosti hoch ze statku, který se jmenoval Kokeš a ten také chodil do kostela, a proto dobře znal velikonoční zvyklosti. V Liticích se chodilo rachtat hlavně v zemědělské části, protože tu žili většinou sedláci. Šlo se ulicí „ve Winkelu“ od domu k domu až ke kapličce, která byla na půli cesty u Nováků ve štítu domu.

Zde se účastníci průvodu pomodlili a potom se pokračovalo do Řepné ulice směrem ke konci návsi a pak zpět až ke statku, kde byl na zdi správní budovy obraz svaté Panny Marie. Zde průvod končil a došlo k dělení kořisti rovným dílem. Jezdilo se také s vozíkem plným sena, do kterého se ukládala syrová vajíčka, která hoši dostávali od sedláků a selek.

Při rachtání se zpívala koleda: „Paní mámo krásná, dejte kousek másla, nedáte-li máslíčko, dejte aspoň vajíčko, nebude-li červené, dejte aspoň bílé, slepička vám snese zítra jiné“. Od čtvrtka do neděle byl přísný půst. Mnozí lidé po celé tři dny nejedli, někteří jen pečivo, vejce a mléko a v ty dny se pekly „jidášky“ mazané medem či sirupem.

Z jídel se mohly jíst jen pokrmy zelené barvy jako: špenát, zelí, aby byl člověk po celý rok zdravý. Kdo se chtěl zbavit bolesti šíje, musel se vykoupat v ranní rose. K prastarým zvykům patřilo koupání a mytí na Velký pátek. Před východem slunce vycházeli hospodáři k potokům nebo ke své pumpě na dvoře, kde se omývali studenou vodou, aby si pojistili na celý rok dobré zdraví. Věřili, že mytí je bude po celý rok chránit od prašiviny a jiných nemocí.

Nesmělo se hýbat s půdou, aby dobře rodila a půjčovat cokoli z hospodářství, aby nedošlo k očarování půjčených předmětů. Rozbít nějakou věc znamenalo neštěstí po celý rok. Na Velký pátek se také otevírají poklady, ale jen po dobu, kdy se v kostelích zpívají pašije. Bílá sobota je dnem vzkříšení - Kristus vstal z mrtvých, jež bylo zvěstováno opětovným vyzváněním zvonů, které se vrátily z Říma. Bílá sobota je posledním dnem dlouhého 40 denního půstu a bílou se nazývá podle bílého roucha lidí, kteří přijímají první křest.

Na Bílou sobotu se dělal zrána u litického kostela oheň, kterému se říkalo „pálení Jidáše“. Po uhašení ohně si každý vzal domů malý uhlíček, který si doma dávali lidé na půdu na krokve, aby do stavení neuhodilo. Jakmile se začalo na Bílou sobotu zvonit, daly se děvečky do metení a metly, dokud zvonilo, aby ve stavení nebyly blechy.

Na Bílou sobotu se rachtalo naposled. Boží hod velikonoční je dnem hodů a odtud také název, kdy se světí mazance, beránci, vejce a víno. Křesťanská tradice říká, že je to nejočekávanější den. V noci na neděli byl Kristus vzkříšen a vstoupil na nebesa. Červené pondělí neboli Pondělí velikonoční má název podle původní barvy vajec-červené, jako symbolu zářícího slunce, které zvítězilo nad dlouhou zimou. Vejce zároveň symbolizují nový život. V Pondělí velikonoční rozdávaly dívky hochům pomlázku – obarvená vejce. Chlapci ten den chodili s metlou spletenou ze čtyř vrbových prutů, ověšenou pentličkami, kterou šlehali děvčata, která se vykupovala pomlázkou. Aby byly ženy a dívky po celý rok ohebné a pružné, tak je chodili chlapci vyšvihat a za to dostali malované kraslice.

Také děti chodily po pomlázce a za dveřmi zpívaly: “ Hody, hody doprovody na červené vejce, nedáte-li červené, dejte aspoň bílý, slepička vám snese zejtra zase jiný, za humny v koutku, na zeleném proutku, proutek se otočí, soudek piva natočí, jen vy páni píte, jen se nevopíte, pomlázku nám darujte“. Na Boží hod velikonoční se šlo do kostela na „velkou mši“ za radostné nálady. V poledne byl oběd, kaše, nádivka z telecího masa a bochníky neboli mazance. Hojně se pekl beránek cukrem posypaný.

Na prostřední svátek (pondělí) už bývala muzika, chlapci a děvčata přišli k muzice již vyparádění. Děvčata měla plzeňský kroj a sametové botky vyšívané žlutým hedvábím se zelenými mašlemi a červenými punčochami. Chlapci měli uherské boty vzadu s vyříznutým srdíčkem, vestu nebo kazajku. Tancovalo se do půl kola a druhá část chodila v půlkruhu a potřásalo se do rytmu muziky.

Velikonoce pokládají za své svátky křesťané, židé a hlásili se k nim už před tisíci lety i pohané. Podle katolické tradice začínají velikonoce v předvečer na bohoslužebnou neděli a trvají čtyřicet dní až do Letnic, slavností seslání Ducha svatého na apoštoly. Ve většině zemí západní Evropy je zvykem schovávat v zahradách sladkosti a drobné dárky, které tam pak děti na Velikonoční pondělí hledají. Nechává je tam prý velikonoční zajíček, ale v některých částech Německa to může být prý i liška, kohout nebo čáp.

Když Ježíš se sv. Petrem chodili po světě, přišli jednoho dne do statku a poprosili hospodáře o kousek chleba. Ten však neměl ani skývu. V tom uslyšel kdákání slepice, seběhl do kurníku a našel vejce. Upekl ho v teplém popelu a nakrmil jím pocestné. Když odešli, chtěl smést ze stolu koštětem skořápky. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl, že se proměnily ve zlato. Hospodář potom každého pocestného častoval vejci, ale žádná skořápka se ve zlato již neproměnila. Časem začal vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných, a to bylo právě o Velikonocích.

Církevní rituály

Křest

Zatímco pro raně křesťanskou církev byl základem náboženského života sám fakt křtu, ve středověku, kdy byli již všichni lidé pokřtěni, se důraz začal klást nikoli na křest samotný, ale na vyznání víry, symbolizované v prvé řadě eucharistií. V apoštolské době se křest prováděl vstoupením do řeky a poléváním vodou.

Pouze tekoucí voda symbolizovala život (navazuje na tradici židovské lázně mikve). Nejstarší doklad baptisteria, samotné stavby sloužící ke křtění, pochází z 3. století (z území dnešní Sýrie). Vzhled nejstarších baptisterií navazoval do jisté míry na podobu římských lázní (bazénky byly čtvercové nebo obdélníkové) a doloženy jsou i v obytných domech (první křesťané neměli chrámy, ale odbývali své bohoslužby v soukromých stavbách).

Od 4. století se bazénky ke konání křtu zřizovaly také přímo v bazilikách. Křest byl symbolem znovuzrození, a proto se bazénky zapouštěly pod úroveň podlahy (aby se podobaly hrobce, z níž křtěný člověk vstává). Do bazénku člověk na jedné straně vstoupil a na protější vystoupil. S tím souvisela změna tvaru (především v Itálii a Francii) na kruhové a šesti nebo osmiúhelníkové.

Katechumen (člověk křtěný v dospělém věku) do bazénku vstoupil a byl poléván vodou (neponořoval se). Křest katechumenů se obvykle konal během Velikonoc společně s oslavou Vzkříšení Krista. Křtu předcházely několikatýdenní přípravy spojené s výukou evangelií. Křtít směl pouze biskup.

V 7. století bazénky mizí, protože se stále více dětí křtilo hned po narození a obřad křtu katechumenů tak ztrácel na významu. Současně se právo křtu přenáší z biskupa na všechny kněze. Pro účely křtu dětí se začaly užívat přenosné dřevěné nebo kamenné křtitelnice – obvykle jednoduché válcovité nádoby, do nichž se dítě ponořilo.

Tyto křtitelnice stávaly v kostele, ale protože šlo o prosté nádoby, nedají se v archeologických nálezech odlišit od běžných hospodářských nádob. Je pravděpodobné, že se užívaly i v raně středověkých Čechách, jak vyplývá ze zmínek o křtech dětí. Ve křtitelnicích bývala voda se svěceným olejem, a proto se od 12. století zakrývaly víkem (aby se zabránilo znečištění křestní vody).

Svátost oltářní

První křesťané přijímali tělo i krev Páně, tuto praxi středověká církev však postupně omezovala a na IV. lateránském koncilu v roce 1215 ji od základu změnila. Laičtí věřící směli přijímat jen podjednou (tělo Páně, hostii – nekvašený chléb), zatímco kněz na znamení své výlučnosti jako zprostředkovatel mezi věřícími a Kristem přijímal podobojí (hostii i víno).

IV. lateránský koncil změnil pohled na podstatu přijímání; to, co bylo původně chápáno jako společná hostina věřících s Kristem, se stalo svátostí oltářní, při níž dochází mystickým způsobem k transsubstanciaci (hostie a víno se mění ve skutečnou součást Kristova těla). Podstata oltářní svátosti byla oblíbeným námětem polemik mystiků a koncem 14. století i kritiků církve.

Podle učení středověké církve docházelo při přijímání chleba a krve ve faktickou proměnu v tělo a krev Páně (transsubstanciační dogma). Johan Viklefpřišel s opačným názorem, označovaným jako remanenční teorie. Podle ní zůstávala hostie po konsekraci knězem svou hmotnou podstatou stále chlebem. Jeho učení bylo okamžitě odsouzeno jako kacířské.

V českém prostředí definoval na počátku 15. století Jan Hus teorii konsubstanciací, podle které byly přítomny v hostii po jejím posvěcení obě podstaty, šlo tedy současně o chléb i tělo Páně. Dnes nám mohou podobné diskuze připadat malicherné, ale pro středověkého člověka měly zásadní význam, neboť přesně vymezovaly přítomnost boží v průběhu bohoslužby a tedy způsob jakým se věřící spojuje s Kristem.

Využité materiály

Litická kronika č. 1.

Vzpomínky německých obyvatel Litic jak probíhaly různé rituály za jejich mládí

Vlastní vzpomínky autora

Fotografie z archivu autora: Hlavní oltář kostela sv. Petra a Pavla v Liticích u Plzně