Hlavní obsah

Vojenské zajímavosti z Litic z období 1939 až 1945

Foto: Patriot

Tank přijíždí z obce Litice a právě projíždí Borskými serpentinami směrem do Plzně na náměstí, kde již byly soustředěny další jednotky americké armády, které přijeli do Plzně z jiných směrů

Příspěvek popisuje různé drobné události, které se udály při pobytu německých a amerických vojáků v Liticích u Plzně v době před a po osvobození obce v roce 1939 až 1945

Článek

Vojenské zajímavosti Litic z období 1939 až 1945

Plzeňská protiletadlová obrana

Důležitosti obou strategických cílů si bylo německé velení plně a náležitě vědomo. Neúspěšné předchozí nálety vyústily v celou řadu opatření. Systém obrany byl zdokonalován a obrana posilována. V Plzni a blízkém okolí byl vybudován poměrně sofistikovaný systém protiletecké obrany. Důležitým prvkem bylo nasazení moderního radarového systému. Plzeňský protiletadlový systém se opíral o radary typu FuMG 65 a FuMG 62 Würtburg.

Celý radarový systém byl napojen na rozsáhlou radarovou síť německé Luftwaffe. Pasivní částí obrany byly četné světlometné baterie. Tyto měly při nočních útocích nasvítit nalétávající bombardéry. Měly tím pomáhat útokům nočních stíhaček a vedení protiletadlové palby.

V dubnu 1945 bylo německé noční stíhací letectvo v troskách. Nedostatek paliva, vycvičených osádek a množství zničených základen výrazně omezilo organizaci a bojeschopnost německých nočních stíhačů. V malých počtech se na noční obloze objevovaly stroje Luftwaffe i nadále, ale šlo doslova o labutí píseň kdysi fungujících jednotek.

Tato děla se vyráběla i v Plzeňské Škodovce. Posléze tento závod i bránila. Vyznačovala se velkou spolehlivostí a přesností. Byla hojně používána i v pozemním boji, např. proti tankům. Byla vyráběna v několika verzích a byla několikrát modifikována. Síť protiletadlových děl kolem Plzně byla zejména na přelomu let 1944 až 1945 opravdu velice hustá.

Zajímavostí je jiný prostředek pasivní obrany. Na odlákání a zmatení v noci nalétávajících britských osádek byla u Vochova vybudovaná „stínová“ Škodovka. Precizně a velkoryse vybudovaná maketa závodu včetně kouřících komínů měla zmást útočící osádky bombardérů. K jejímu napadení ovšem nikdy nedošlo.

Těžiště obrany Plzně leželo na protiletadlových dělech. Postupem válečných let byly výrazně posilovány počty protiletadlových děl kolem Plzně. Jak stoupal význam zbrojovky, stoupala i intenzita její obrany. Kolem Plzně rostly baterie protiletadlové obrany jako houby po dešti. V dubnu 1945 byl počet hlavních těžkých protiletadlových děl kolem Plzně impozantní. Páteř německého flaku z největší části tvořil protiletadlový kanón ráže 88 mm, mimochodem vyráběný zčásti i ve Škodovce.

Tato zbraň měla již v době svého vzniku v roce 1934 vynikající parametry. Postupným vylepšováním se stala bezesporu nejlepší zbraní své kategorie a její masové nasazení se stalo opravdovou překážkou pro spojenecké letce. Tento kanón měl široké využití. Byl nasazen velice úspěšně jako prostředek protitankové obrany a aktivně byl nasazován do pozemních bojů. Stovky hlavní, které bránily Německo, měly výrazný podíl na ztrátách anglo – amerických bombardérů v celém průběhu války.

K největším dělostřeleckým postavením bránícím Plzeň patřily baterie u Vejprnic v místě zvaném „U Křížku,“ Chotíkova na „Štuperku“(zkomolenina z Stadtberk – městský kopec), Lochotína a Doubravky. Další baterie byly dislokovány v polích u Radobyčic, nad kostelem Všech svatých na Roudné, ve Skvrňanech u silnice do Křimic, u Křimic v místě zvaném „hornice,“ na Borech u Goldscheidrovky a nad ústředním hřbitovem v Plzni.

Do prstence obrany patřila i již zmíněná baterie u Litic. Postavení flaků spolu se světlomety bylo nad severním okrajem Třemošné. Další světlomety byly umístěny například v Záluží, Žilově, Krašovicích, Útušicích a v řadě jiných obcí kolem Plzně.

Protiletadlová baterie se nacházela i u vsi Lhota u Dobřan. Pozůstatky po těchto vojenských postaveních lze severozápadně od Lhoty najít dodnes. Tamní baterie byla tvořena šesti kanóny ráže 88 mm standardně rozmístěnými do kruhového rozestavení. Uprostřed palebních postů se pak nacházel radar pro vedení palby.

V místě nazývaném „Na Kozím vršku“ stál světlomet a naslouchací zařízení. Pro představu – posádku ve Lhotě tvořilo přibližně 350 německých vojáků. Na hrubou práci měli přiřazeno 19 ruských zajatců. Ubytování měli ve zpola zahloubených zděných budovách. Pro krácení dlouhé chvíle v ubykacích měli knihovnu, piano a další hudební nástroje. K luxusnímu vybavení patřila i vlastní kuchyně.

Němý svědek německé protiletadlové obrany v okolí Plzně. Betonový základ pro střelecký radiolokátor FuMG 65 Würzburg Riese – lidově řečený radar, kterým umožnil vyhledávání letadel. Byl začleněn do systému řízení palby těžkého protiletadlového dělostřelectva. V okolí Plzně stály tři – u Vejprnic, Chotíkova a Radobyčic. Ve středu pomyslného trojúhelníku se nacházela Škodovka.

Jednotky Luftwaffe měly své síly i na kopci u obce Šlovice. V tomto případě se nejednalo o protiletadlové baterie, ale o světlometné jednotky. Betonové základy pro radary je možno dodnes, mnoho let po válce, spatřit ještě u Chotíkova, Vejprnic a Radobyčic. Tento ucelený a propracovaný systém zasáhl do odhodlané obrany plzeňské Škodovky při osudném náletu.

Kotláři nad Liticemi

Jak se blížila fronta, zvýšila se aktivita spojeneckého letectva. Zejména co do činnosti spojeneckých stíhačů. Vzhledem k velkému poklesu činnosti německé Luftwaffe bylo jejich hlavním úkolem narušení dopravy a ničení jakýchkoliv pozemních vojenských cílů v blízkosti postupujících armád. Díky zálibě narušovat železniční dopravu ničením lokomotiv – střelbou do parních kotlů, dostali v českém prostředí přezdívku „kotláři.“

Někde se jim říkalo „hloubkaři“ nebo „Hloubkoví letci.“ Tento termín pramení z doslovného německého překladu termínu „Tiefflieger,“ který zdomácněl v protektorátním tisku. Od října 1944 do května 1945 měli na svém kontě stovky zničených lokomotiv a železničních vagónů. Faktem je, že železniční doprava byla jen částí jejich zájmu. Letiště, odstavená letadla, postavení protiletadlové obrany, automobilová doprava všeho druhu, povozy, plynárny, vodojemy a mnoho dalších cílů se dostalo před ústí jejich velkorážných kulometů.

Letecké nálety spojeneckých bombardérů a hloubkových letců narušovaly život civilního obyvatelstva nejintenzivněji. To poznala i jižně od Plzně ležící, obec Litice. Při náletu na Plzeň dne 17. dubna 1945 se musela děvčata z litické pracovní služby ukrýt v táboře RAD v leteckém krytu plzeňského hlavního nádraží. Chtěla se právě vrátit domů k rodičům po zrušení tábora.

Pro obyvatele venkova byly polní práce kvůli denním náletům hloubkových stíhačů životu nebezpečné. Koně a lidé byli nemilosrdně rozstříleni, když byli zastiženi ve volném prostoru. Obdělávání polí bylo možné jen za soumraku. Také v Liticích bylo tímto způsobem zabito koňské spřežení.

Jeden z amerických hloubkařů zasáhl na sklonku války i do dění v Liticích. Událost se nepodařilo doposud přesně termínově přiřadit, ale pravděpodobně se udála v dubnu 1945. Je zdokumentována díky vzpomínkám pana Václava Eliáše. Udála se totiž nedaleko jejich domu, kde ten den jeho matka prala prádlo. Václav byl venku a vše sledoval na vlastní oči. Selský pomocník vezl tehdy povozem děvečky z místního velkostatku na práci na pole. Šlo o Polky a Rumunky, které byly do Litic zavlečeny na práci.

Povoz směřoval na pole, které patřilo rodině pana Myslíka. Pole se nacházelo východně od Litic směrem na Radobyčice. Později, po válce se používalo, jako polní letiště pro práškovací letadla protože zde byl nejvyšší bod okolní krajiny a letadla zde mohla bez problémů přistávat.

Kolem Plzně se v té době pohybovali američtí hloubkaři. Bylo kolem deváté hodiny ranní. Selský pomocník spatřil kroužícího amerického letce. Děvčata se schovala pod stromy. Pomocník se rozhodl ke zcela neuváženému skutku. Zřejmě ve snaze zachránit sebe, vůz a dvojici koní vyrazil zprudka ke vsi. V plném trysku se řítil s prázdným povozem k Liticím. Tím na sebe zřejmě upoutal pozornost stíhače. Ten v domnění, že jde o nějaké vojenské vozidlo, se rozhodl, že se na to podívá blíže. Pomocník stihl dojet s vozem na kraj obce.

V místech, kde se cesta od Radobyčic napojovala v zatáčce na místní cestu do vsi, dohonila uhánějící vůz dlouhá dávka z kulometu. Projektily velkorážních kulometů vykonaly své. Na jedné hromadě se ocitli mrtví koně zamotaní do popruhů, na ně byl navalen zničený vůz a uprostřed té spouště ležel mrtvý selský pomocník.

K tragédii došlo před domem pana Kolaříka. Jméno mrtvého muže se bohužel nepodařilo zjistit. S velkou pravděpodobností se jednalo o cizince pracujícího na litickém velkostatku. Neobjasněnou otázkou je, kde byl tento cizí pracovník pohřben. Na litickém hřbitově hrob odpovídající danému incidentu nalezen nebyl. Prázdné vystřílené nábojnice dopadly na dům a dvůr rodiny Eliášů.

Američané v Liticích

Američtí vojáci v Liticích po nějaký čas zůstali. První bojové útvary 38. pluku 2. pěší divize, které pronikly a osvobodily obec, to však nebyly. Ty pokračovaly dále do Plzně. Do Litic dorazily později jiné jednotky. Pamětníci uvádějí působení části 16. americké obrněné divize (16th Armored Division). Později zde byla umístěna část 8. americké části 16. americké divize (16th Armored Division). Američtí vojáci obsadili ubytovací prostor, který před nimi používal Wehrmacht. Bydleli také v litické škole.

Pro místní byla velkým překvapením vybavenost americké armády. Bezvadně vyzbrojené a bohatě zásobené jednotky byly v příkrém kontrastu s německými. Američané si brzy získali místní svojí štědrostí. Místní Češi si k nim velice rychle našli cestu. Zejména děti. Jazyková bariéra nebyla velkým problémem. Někteří z amerických vojáků ovládali němčinu. Velice rychle navázali kontakt s litickými, kombinací anglických, německých a později i českých slovíček.

Navzdory prožitým válečným útrapám si američtí vojáci všímali i místních německých dívek. Samozřejmě k obrovské nelibosti litických obyvatel. Přátelské vztahy osvoboditelů s poraženými byly pro české obyvatele nepochopitelné. V tomto duchu později sepsal předseda Revolučního výboru Tomáš Fronk stížnost. Příliš však neuspěl. Mladí lidé si v některých záležitostech poroučet nedali.

Američtí vojáci se stali postupně běžnou součástí života v Liticích. Postavili si v obci dvě vývařovny jídla. Jedna byla ve škole. Druhá stála na Hůrce za stavením, kde bydleli Koperovi. Byla to taková dřevěná chata, kde se vyvařovalo pro vojáky. Samozřejmě se tam našlo něco na zub i pro civilisty. Zejména děti tam byly častými hosty. Paradoxně tam vařili dva němečtí zajatci. Jeden z nich v uniformě SS. Nikomu to nevadilo, jen když chutnalo.

Zajímavým tématem byla rasová segregace v americké armádě. Některé jednotky americké armády byly tvořeny pouze z bělochů. Některé jednotky byly smíšené. Afroameričané zastávali v americké armádě většinou pomocné funkce. Ve skladech, v prádelnách, dílnách a servisních jednotkách. Pokud byli připraveni do bojových jednotek, zpravidla byla celá část jednotky tvořena Afroameričany, kterým velel běloch. U takových jednotek se výdej stravy, bohoslužby, ubytování a spousta jiných provozních záležitostí prováděla odděleně.

I v Liticích byli k vidění černošští vojáci. Jednou v úvozu pole, kde se říkalo „U Pašků“ zapadl s americkým nákladním vozem Studebaker jeden černošský řidič. Nešťastný řidič nemohl s vozem tam ani zpět. Rasové názory šla stranou. Bílí vojáci ochotně pomohli. Přivolaní vojáci přijeli s technikou a zapadlý vůz byl vytažen.

Našli se i negativní ohlasy na přítomnost amerických vojáků v Liticích. Američtí vojáci k zábavě používali i místní sokolovnu. Večer tam probíhaly divoké večírky s jazzovou hudbou a alkoholem. Občas se neobešly bez střelby do stěn a do stropu budovy. Mladí temperamentní vojáci pod vlivem alkoholu dělali různé věci. Místní měli strach tato místa navštívit.

Dalším tématem z doby působení Američanů v obci byla likvidace ukořistěné německé munice. V Plzni a jejím okolí se nacházelo obrovské množství různé munice. Ihned po osvobození bylo započato s jejím shromažďováním. Některá munice byla uschována, jiná měla být zlikvidována. Likvidace byla prováděná ostřelováním. Bylo tak prováděno v lese na Valše a ve Lhotě u Dobřan. Odstřely nebyly prováděny příliš odborně. Mnohdy došlo při odstřelu k zničení jen malé části munice a rozmetání zbývající do širokého okolí.

Takto rozmetanou munici je možno nalézt ještě v současnosti. Detonace při likvidaci munice zejména na Valše a později ve Lhotě, byly mnohdy tak silné, že docházelo k poškozování domů nacházejících se mnohdy i více než kilometr od místa výbuchu. Množily se stížnosti na rozbitá okna, poškozené zdi, dveře a komíny.

Dne 4. července 1945 otřásla lesem na Borech obrovská exploze. Dlouho do noci tam zaznívaly velké exploze. Došlo k výbuchu uskladněné munice mnoha druhů a ráží. Pravděpodobně po tomto incidentu byla likvidace munice zejména na Valše a později ve Lhotě zastavena. Odstřely se později prováděly v lomu ve Starém Plzenci.

Američtí vojáci opustili Litice zřejmě v listopadu 1945. Konkrétně osvoboditelé Litic – „Indiáni“ z 2. pěší divize opustili Československo již v druhé polovině června 1945. Na Plzeňsku zanechali mnoho přátel. Tyto přátelské vazby se později staly trnem v oku komunistickému režimu. Později se objevila zpráva, že loď transportující „Indiány“ domů přes oceán najela na námořní minu a spousta vojáků zahynula. Nic takového není pravda. Žádná taková námořní katastrofa se nestala.

Sami američtí veteráni se později velice podivovali nad touto informací. Je doloženo, že se 2. pěší divize dostala domů do Ameriky kompletní a v pořádku. Byl to pokus komunistické propagandy o zpřetrhání přátelských vazeb s osvoboditeli. Nutno dodat, že tato fáma na Plzeňsku zakořenila. Je mezi lidmi stále živá a mnohdy se doposud mylně objevuje v článcích a literatuře.

Wehrmacht v Liticích v roce 1945

V bolestném rozpoložení nad ztrátou synů a otců, s vidinou prohrané války a nejisté budoucnosti se litičtí němečtí občané přehoupli do válečného roku 1945.

V posledním válečném roce, zejména na začátku roku 1945, se výrazně zvýšila koncentrace německých jednotek v Protektorátu a v Sudetech. Bylo to dáno vývojem na východní frontě. Rudá armáda byla v Polsku, probojovávala se na Slovensko a vedla těžké boje v Maďarsku.

Na západ bylo zatlačováno stále víc vojenských jednotek. Zvýšila se samozřejmě i potřeba nemocnic a lazaretů. Stovky a tisíce zraněných německých vojáků byly stahovány do zázemí k léčení a rekonvalescenci. Za tímto účelem bylo obsazeno německou armádou mnoho objektů. V liticích byl jedním z nich i objekt obecního ovčína. V době války byl objekt zabaven německou armádou právě pro potřebu zraněných vojáků. Byl zde lazaret, nemocnice a ubytovna v jednom.

Objekt byl později po roce 1945 využíván jako sklad domácích potřeb Plzeň. V roce 2007 byl zbourán a nahradila jej nová výstavba bytového domu.

S podobným využitím se setkala Kotkova chata. Před válkou sloužila jako turistická ubytovna. Během války byla i tato budova využita pro armádu. Byla zde zotavovna pro německé raněné vojáky. Po válce si budovu vzal do národní správy pan Balvín. Objekt sloužil jako zotavovna pro děti. Po únoru 1948 byl objekt znárodněn a figuroval na seznamu zotavoven ROH. Později jej využíval Litický Svazarm a v roce 2012 byl a chata prodána do soukromých rukou.

Revoluční garda a její působení v obci

V revoluční dny se na mnoha místech v Plzni začaly v podstatě samovolně vytvářet oddíly, které se zapojily do revolučního dění. Obsazovaly různé objekty v Plzni a zajišťovaly klid a pořádek. Stejně tak tomu bylo i v Liticích. Ozbrojený oddíl vznikl vzápětí po příchodu amerických ozbrojených sil do obce.

Jeho zřízení je uváděno již dne 6. května 1945. Velitelství RG Plzeň bylo ustanoveno však až dne 8. května 1945. Velitelem byl kapitán Rudolf Hrbek a sídlilo zpočátku na Petákově náměstí č. p. 3. Postupně počet jednotek plzeňských Revolučních gard narostl na patnáct.

Úkolem Revolučních gard byly strážní a bezpečnostní úkoly, dále dohled nad zadrženými Němci. V Liticích nebyl dostatek mužů k zajištění tak rozsáhlého úkolu. Byla sem tudíž vyslána posila z Plzně. Tento úkol převzal útvar RG 3 „Star“ – Revoluční garda č. 3. Oddíl vykonával zpočátku strážní službu na borském letišti a věnoval se výcviku nováčků. Velice rychle se stavy jednotky zvětšovaly. Jednotka byla rozdělena do deseti čet.

V Liticích působila II. četa o třiceti mužích. Stejný počet mužů měla VI. četa, která obsadila nedaleké Šlovice. Tuto jednotku vedl pan Josef Kasl. Působila ve Šlovicích do dne 30. června 1945. Po tomto datu zůstala ve vsi jen pětice mužů. Ostatní byli převeleni na exponovanější místa. Litické II. četě velel pan Procházka. V plné síle třiceti mužů působila jednotka v Liticích do dne 30. června 1945.

Jejich působení v obci bylo kontroverzní. Ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že byla jednotka tvořena různorodou směsicí lidí. Byla tam „malá ucha“ a zároveň „starší vyvedení.“ Ti mladší si se zbraní v ruce mohli dokazovat svoji důležitost a nadřazenost. Ty starší někdy hnala do Revolučních gard touha se obohatit. Se zbraní v ruce k tomu měli příležitost. Zkratka RG – Revolučních gard se brzy vykládala jako – „rabovací gardy,“ pro jejich přístup k majetku litických občanů.

Členové revoluční gardy prohledávali studny, jestli tam Němci něco neschovali. To, co členové revoluční gardy našli, tak si zabrali pro sebe. V jedné ze studní byla nad vodou plachta a pod ní našli uschované zboží – kožichy a další věci. Loupili hlavně v noci. Docházelo k případům, kdy v noci vnikli gardisté do německých obydlí a brali si co libo. Jídlo, pití, šatstvo, cennosti a mnohdy věci denní potřeby. Němečtí obyvatelé tomu samozřejmě ve velkém strachu ke všemu bezmocně přihlíželi.

Tragický byl případ řezníka Máchy. Poloněmec vykonávající řeznickou živnost v Liticích se stala v roce 1945 středem zájmu Revoluční gardy. Gardisté chodili do jeho živnosti a dle libosti zabavovali nedostatkové maso. Donutili jej k černé porážce a veškeré maso zabavili. Jednou jej navštívili v deset hodin večer. Vybrali si prase a donutili řezníka Máchu z něj okamžitě udělat zabijačku. Pan Mácha celou noc zpracovával tuto vynucenou práci. Ráno gardisté vše pobrali a odešli. Řezník Mácha musel po probdělé noci otevřít krám a prodávat. Tuto akci členové Rabovací gardy několikrát opakovali. Pro své rodiny a známé vždy pobrali maso. Řezník Mácha tento nátlak Revolučních gard nevydržel. Sáhl si na život. Zastřelil se zbraní, kterou používal na porážku dobytka.

Negativní zkušenost s gardisty měl ostatně i sám předseda Revolučního národního výboru pan Tomáš Fronk. Vzpomínal na incident, kdy musel řešit pokus o krádež ze skladu Plzeňských domácích potřeb, který byl umístěn „v Ovčíně.“ Byl tam tehdy uskladněn materiál po německé armádě. Gardisté, kteří měli majetek hlídat, se paradoxně sami pokusili o zcizení z části skladovaného majetku: Nebyl to samozřejmě přístup většiny gardistů, ale někteří jednotlivci se takto chovali a velice negativní dojem z jejich působení v obci zůstal.

Ve vzpomínkách německých obyvatel Litic jsou případy bití německých mužů. Mělo k nim docházet na úřadu starosty a ve stáji u četnické stanice v č. p. 35. Konkrétně je doložen případ Engelbrta Steidla. Koncem května 1945 se vrátil z amerického zajetí a přihlásil se na Národním výboru. Následně byl za nejasných okolností zbit. Jeho mladší bratr jej zraněného dovezl na žebřiňáku do amerického zajateckého tábora u Radbuzy. Tam byl ošetřen německým doktorem.

Není vyloučeno, že se jednalo o ojedinělý incident. Informace o nelidském zacházení s vězni v koncentračních a vyhlazovacích táborech, stejně tak o brutalitě gestapa začali naplno vyplívat na povrch. Část lidí měla potřebu tyto německá zvěrstva odbornou formou pomstít. Nebyl to samozřejmě jen případ Litic.

Blížil se termín odchodu Revolučních gard z Litic. Několik dní před odchodem této jednotky bylo rozhodnuto, že bude v Liticích probíhat strážní služba i po odchodu RG, a to pomocí vlastních sil. Dne 24. června 1945 byla vyhlášena nařízením MNV strážní služba, která byla povinná pro všechny české muže ve věku od 18 do 60 let. Nařízením bylo stanoveno, že po 20. Hodině se nesměl nikdo zdržovat na ulicích. Čeští muži z Litic se zbraní v ruce hlídkovali po setmění v obci. V tomto období se stále ještě po kraji potulovalo množství utečenců, prchajících vojáků a jiných individuí.

Zejména někteří němečtí vojáci se snažili vyhnout zajetím a dostat se domů do Německa. Při zajištění obživy si neváhali pomoci se zbraní v ruce. Loupeže, vraždy a střelba ještě mnoho týdnů po válce nebyla v Československu ničím neobvyklým.

Za účelem udržení pořádku byla krátce v Liticích umístěna i malá posádka obnovené Československé armády. Vojenské družstvo čítající maximálně 10 až 12 vojáků a 4 koně bylo umístěno do usedlosti rodiny Baumruckerů v Řepné ulici. Působili zde jen krátce a o jejich úkolech a počínání není více zpráv.

Zajatecký tábor

Během květnových dnů roku 1945 bylo v Plzni a jejím okolí zajato obrovské množství německých vojáků. Stejně tak tomu bylo i v Liticích a v nedalekých Dobřanech. Bylo potřeba zajatce někam umístit. V blízkosti Radbuzy v místech mezi železniční tratí na Klatovy a Chlumem stávala v lukách malá továrnička na hřbitovní keramiku. Její majitel jí po dobu existence zajateckého tábora pronajal americké armádě. Byla tam kuchyně a prádelna, které umožňovaly chod tábora.

Toto místo je nyní zaplaveno vodou nádrže České údolí. Na ploše, kde litičtí sedláci měli louky, byl americkou armádou zřízen provizorní zajatecký tábor. Vlastně šlo o plochu obehnanou drátěným plotem. Ve srovnání s mnoha tábory je tento vybaven alespoň stany. Na mnoha místech spali němečtí zajatci na holé zemi a někteří šťastnější ve stanech.

Americká armáda si pronajala budovu malé továrny a zřídila tam vývařovnu. Němečtí zajatci byli za dráty celkem spokojeni. Bylo jich tam umístěno odhadem asi 500. Němečtí zajatci byli používáni na odstraňování válečných škod v Plzni.

Situace se zhoršila na podzim a v zimě 1945/1946- Přišla zima a nebylo dřevo na otop. Nedaleké domky pana Dvořáka a pana Pechmana, stojící podél dnešní silnice Klatovská, přišly k dobru. Jedné noci jim někdo ulámal a odcizil všechny dřevěné plaňky u plotu. Byly zřejmě vítaným topivem v zajateckém táboru. Majitelé domků se rozhodli upustit od obnovy dřevěného plotu. Použili tehdy zaváděnou novinku – drátěný plot.

Zajatecký tábor tam nestál dlouho. Němečtí zajatci byli během zimy a jara 1946 propuštěni a odesláni do Německa. Krátce po válce se začali do Litic vracet i místní němečtí vojáci. Obzvlášť krátké byly pobyty v amerických zajateckých táborech. Obrovské množství zajatců bylo nákladné je živit, léčit a hlídat. Nacističtí pohlaváři, velitelé, příslušníci gestapa a zbraní SS v zajetí zůstávali. Běžní řadoví vojáci byli mnohdy po několika týdnech, maximálně měsících, propuštěni. Bylo postaráno i o zdravotní stránku zajatců.

Linie křovin a stromů bezprostředně lemující koryto řeky Radbuzy, se stalo přirozenou přírodní překážkou vymezující zajatecký tábor. Zajímavé jsou i pole nad táborem. Úzké pruhy jednotlivých políček byly osázeny různými plodinami. Pole tak hrála mnoha barvami. V tomto svahu blíže k Hůrce došlo v době války k nouzovému přistání německé stíhačky Messerschmitt Bf 109.

Již na konci května a průběhu června a července byl v Liticích zaznamenán návrat několika litických německých vojáků. Jednalo se například o již zmíněného Ebgelberta Steidla. Jeho otec Josef Steidl, se vrátil na konci června se zraněním. Silně nemocný se vrátil pan Spiller a následovali další.

Ostatní zajímavosti

V polích kolem Plzně stávali zadýmovací jednotky. Byly to sudy obsahující jed, který se při kontaktu se vzduchem měnil na dým. Když se blížila letadla, přišel telefonem rozkaz, aby byl prostor kolem Plzně zahalen do dýmu. Tím měly přilétající bombardéry stížené zaměření cílů, které přiletěly bombardovat. Nadýchání se tohoto dýmu nebylo moc příjemné. V místech, kde byly tyto sudy umístěny, dlouho nic nerostlo. Mohlo se orat, sázet ze všech směrů, a nic tu nerostlo.

U Litic stály tři flakové věže. Byly zakresleny Václavem Eliášem do mapy. Byly umístěny jihovýchodně od obce a jejich poloha tvořila trojúhelník. Nebyly využívány jen jako střelecká stanoviště. Věže byly obsazeny a využívány jako pozorovatelny pro výcvik. Uprostřed pomyslného trojúhelníku pod zalesněným vrchem Kotlík, byl na zemi vyznačen bílou barvou pruh, který představoval cílový prostor pro německé hloubkaře, kteří se pomocí cvičných betonových pum snažili zasáhnout bílý pruh jako svůj cíl. Z okolních věží byly výsledky cvičných náletů kontrolovány a vyhodnocovány.

V okolí Litic byly umístěny na čtyřech místech světlomety, které zaměřovaly letící letadla. Obsluhovali je výhradně němečtí vojáci. První světlomet byl v prostoru „Malé Koreje“ – tak se označovalo místo v polích směrem od Litic do Doudlevec vzdálené od vsi cca 1 km. Druhý světlomet byl umístěn na vrchu Kotlík.

Třetí světlomet stál přímo před domem pana Václava Eliáše v prostoru, kde je rozcestí ulice Řepné na Doudlevce a Radobyčice na louce, kde bývaly vrbičky. Tento post u rozcestí byl obehnán vodním příkopem jako obrana před nezvanými návštěvníky. Čtvrtý světlomet byl umístěn na Hůrce. V době náletu na Plzeň byli všichni němečtí vojáci v terénu, kde stály v rojnicích, a pozorovali vzdušný nálet.

Děvčata z Říšské pracovní služby sloužili jen u litických sedláků. Nesloužili na panském statku. Na práci na velkostatku byli najati Poláci i Polky. Jednu z nich si namluvil i pan Novotný. V roce 1942 přivezli Němci v zimě do velkostatku skupinu asi 100 mužů černé pleti (černí US vojáci) oblečených v dlouhých kabátech a ušankách.

Na statku je umístili na hnojiště, kde bylo teplo, které bylo na pravé straně před řadou budov, kde byly ustájeny krávy. Tam si černoši sedli na bobek vedle sebe, aby se zahřáli. Tak přečkali zimní noc až do rána. Ráno se svlečení němečtí vojáci do půl pasu myli před nimi ve studené vodě pod vodovodem, aby jim ukázali, jak jsou otužilí. Potom chodili zajatci také k vodovodnímu kohoutku, kde jim Německý voják pouštěl vodu na umytí a napití.

Po porážce Francie v roce 1940/1941 byli do Litic přivezeni zajatci. Mezi nimi byla většina Francouzů. Byli ubytováni naproti pivnice u Orla na hlavní silnici v židovském koloniálu Josefa Tancra a tam je hlídal jeden německý válečný invalida. Bylo jich kolem čtyřiceti mužů. Chodili označeni. Na pravé ruce nosili bílou rukávovou pásku s nápisem „Kriegsgefangene“ – Válečný zajatec.

Když z Litic odešli do války hospodáři a jejich synové ze svých statků, byly na jejich místa přiděleny váleční zajatci, především Francouzi, kteří vykonávali těžké práce na statcích, především pracovali na poli, kde si při práci hvízdali a nahradili tak selské pacholky. Museli být již ve čtyři hodiny ráno připraveni vyjet s koňmi na pole obstarat krmení pro domácí zvířata. Zajišťovali krmení pro dobytek ve staveních, kde sedláci narukovali do německé armády.

Dělali i těžší zemědělské práce. Jezdili s povozy sa starali se o hospodářství. Byli hlídáni německými vojáky, většinou staršími nebo invalidními. Na takto opuštěných statcích byly k ruce selkám přiděleny ke kravám, prasatům a do kuchyně pomocná děvčata. Jejich počet se řídil podle počtu hektarů, které patřily k hospodářství.

Napadení Sovětského svazu německou armádou v roce 1941 přispělo také k tomu, že byli do Litic přivezeni také ruští zajatci, které Němci využívali na hloubení palpostů pro děla, na kopci zvaném Hůrka. V zimě 1941/1942 hloubili v ušankách okopy a palebná postavení. Spodní část postavení musela být vybetonována a zhotoveny základy pro děla. Muselo zde být také kvalitní odvodnění, tzv. žlábky na odvod vody. Byla to obtížná práce, protože celý prostor tvořilo skalnaté podloží. Boční část postavení bylo uděláno z dřevěných klád.

Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha přijelo do Litic německé komando, které si Litice spletlo s Lidicemi u Prahy. Jen díky německému starostovi Johannu Prokschovi se tu nic nestalo – jako v Lidicích.

Po celou dobu okupace působily na Plzeňsku nejrůznější skupiny odboje. Byli v něm zapojeni bývalí čs. důstojníci, úředníci, dělníci, státní zaměstnanci, členové Sokola, skautingu a další. Jedinou partyzánskou skupinou působící v Plzni a okolí byla tzv. ETA – Jestřáb – Litice ON (Obrana národa), která se zaměřovala na přípravu sabotáží a destrukcí.

Tak např. jeden oddíl ON měl rozhazovat na silnici poblíž Litic a Šlovic malé ocelové ježky, jež měly zpomalovat automobilové transporty. František Svoboda a Josef Sedlák ukrývali výbušniny, které byly určeny pro destrukční činnost. Součástí odbojové činnosti bylo též opatřování a rozmnožování tiskovin a zpráv, které povzbuzovaly antifašisty k zesílení odporu proti nacistům.

Také v Liticích byl vybudován pracovní tábor pro zajatce a tzv. kárance, což byli dělníci, kteří se „provinili“ vůči pracovnímu řádu, vyhýbali se práci nebo měli nedostatečnou pracovní výkonnost. Jako první přicházeli do zajateckých táborů polští vojáci a pak zajatci z okupované západní Evropy a posléze z Ruska. Zpočátku byli zajatci nasazováni převážně do zemědělství a na lesní práce, později byli posíláni na práci do dolů, na železnici a na výstavbu silnic.

Pracující dívky (děvečky) se připravovaly k nastěhování do jejich nově postaveného pracovního tábora, který vznikl na poli mezi Liticemi a Šlovicemi. Ode dne 2. března 1940 byly děvčata ubytovány v Německém domě a pomáhaly ve vesnických staveních.

K hašení domů bylo vycvičeno 30 mužů a 35 žen. Do role hlásek bylo ustanoveno 11 mužů a 38 žen. Pomocnic bylo vycvičeno 43. Dohromady bylo teoreticky i prakticky proškoleno 62 mužů a 129 žen. V případě neštěstí a v případě požáru mohli zasáhnout kdekoliv ve vesnici.

Do 6. října 1940 byl zaveden letní čas. Od 1. dubna 1941 byly všechny hodiny posunuty o jednu hodinu. Tím se ušetřilo světlo. Stejně jako všude i v Liticích bylo emotivně nasloucháno rádiím a byla poslouchána každá zpráva z bojiště. Bylo přece jasné, že i litičáci tam jsou nasazeni a bojují za čest a svobodu „své vlasti“.

V Liticích se za okny třepotaly první vlajky s hákovými kříži. Oznámily tak všem obyvatelům dokončení velkého vítězství ve Flandrech ve Francii.

Vzhledem k hrozbě Německé říši prostřednictvím Rusů dal Vůdce dne 22. června 1942 příkaz ozbrojeným silám k překročení hranic. Wehrmacht vpochodoval do Ruska s cílem zatlačit ruské divize. Z Litic byli povoláni do Wehrmachtu další muži a zapojili se do těchto bojů. Boje v Rusku byly velice tvrdé. Bolševici bojovali do posledního muže a boje si vyžádali ztráty z řad německé armády.

Do konce roku 1941 padlo z Litic celkem - 19 narukovaných vojínů.

Dne 17. dubna 1943 kolem 1:30 v noci přeletělo Litice nepřátelské anglické bombardovací letadlo. Svrhlo 5 pum, které dopadli 400 metrů pod Hůrkou na pole za Meierovou zahradou. Způsobili v poli velké trychtýře. Bombardér přiletěl od Dobřan. Toto město bylo velice těžce poškozeno.

Plzeň byla v roce 1944 také bombardována třikrát. Na lidech a budovách byly způsobeny velké škody. Rovněž na katastrálním území Litic dopadlo několik pum, které však nezpůsobily žádné škody. V září 1944 došlo v Liticích také ke zřízení Volkssturmu, kam byli povoláni všichni muži od 18 do 60 let.

Bojové akce ve druhé světové válce se obce Litice u Plzně přímo fyzicky nedotkly, a to především proto, že obec byla po Mnichovu připojena k Německé říši.

K rychlejšímu obsazení krajské metropole a západních Čech podstatně pomohly vojenské akce skupin Národní stráže a revoluční gardy, uskutečňované ve venkovských okresech. Ozbrojené skupiny svedly řadu drobnějších bojů. Dobrovolníci z Litic a okolních vesnic dobyli zajatecký tábor v Liticích a dělníci Škodovky obsadili po ostrém střetnutí s Němci vojenskou střelnici v Bolevci.

Využité informace

Písemné vzpomínky a výpovědi odsunutých německých obyvatel Litic zveřejněné v roce 1990 při setkání v Liticích u Plzně při prohlídce svých bývalých zemědělských usedlostí

Vzpomínky litických pamětníků a různých novinových zpráv z té doby

Fotografie z archivu autora: Tank s americkými vojáky v Borských serpentinách při cestě do Plzně

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz