Článek
Období Litic u Plzně od první světové války až do roku 1938
Průběh mobilizace roku 1914 v Liticích
Přiblížilo se tragické období let 1914 – 1918. Na obzoru světové politiky se už rýsoval válečný požár. Přišel rok 1914 a ten zahájil tragické čtyřleté období, které se bolestně promítlo do života skoro všech lidí v Evropě. Rozbuškou se stal atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choť Žofii.
Také občané Litic se zapojili do válečné vřavy, především občané německé národnosti, kteří v té době v Liticích bydleli. Dne 26. července 1914 proběhla také v Liticích mobilizace. Všichni potencionální vojáci až do věku 38 let museli během 24 hodin narukovat a museli vzít s sebou také koně a vozy, což bylo velmi smutné v době začínajících žní.
Mobilizace se týkala především Rezervistů z Litic, kteří se před odchodem na sraz sešli před hospodou „U města Plzně,“ na litické návsi. Odkud se rozhodli pochodovat do Plzně, kde se měli přihlásit u své jednotky. Tehdy všichni s velkým nadšením táhli do války a věřili, že nejpozději do Vánoc roku 1914 budou zase doma. Ale bohužel to dopadlo úplně jinak.
A sotva se to skončilo, přišlo druhé nařízení, tentokráte pro záložníky do 42 let a pak jedno nařízení za druhým, až už nebyli po ruce žádní muži. Nakonec přišli na řadu i dělníci ze Škodovky a farníci, rolníci, ženy a děti.
Tato válka trvala od 28. července 1914 do 28. října 1918 a ještě mnozí mladí i starší museli být povoláni. Tak jako jinde, tak i litické dobrovolníky postihly ztráty na životech. Řada z nich zahynula na frontě, někteří v nemocnicích a na konci války přišla hrozná nemoc, tzv. španělská chřipka, která skosila doma mnohého špatně živeného člověka. Pak skončila velkým zhroucením. Jejich jména a místo, kde padli, byly zaznamenány.
V době války trpělo obyvatelstvo velkým hladem, nejvíce ti zcela chudí, zatímco rolníci měli své obilí na poli a dobytek ve stáji, slámu, mléko, máslo, vejce, zkrátka všechno. Hned ve druhém roce války byly zavedeny poukázky na chléb a pak na mouku, cukr, tabák, mýdlo, kávu a čaj, petrolej, ano dokonce poukázky na šaty a boty a tento celý systém poukázek, neboť bylo předepsáno na hlavu 1 kg 20 dkg chleba a 60 dkg mouky na týden, cukru na hlavu ¾ kg za měsíc a kuřiva 1 paklík tabáku na týden nebo 6 doutníků nebo 18 cigaret. Mýdlo často vůbec žádné nebylo pouze mýdlový prášek. Káva vůbec žádná, máslo 1,5 libry na měsíc. Masové poukázky na ½ kg masa měsíčně.
Ke konci války již nebylo co jíst, vše bylo spotřebováno, a proto byly opět vydávány potraviny na lístky. V oběhu byly chlebenky, moučenky, tabačenky, mýdlenky, masovky a tyto potravinové lístky ani to málo odměřené množství ještě nestačilo a na mnohé se i přesto nedostalo. Ani šatstvo a prádlo nebylo a též bot se lidem nedostávalo.
Také litický mlýn stál a nic se nemlelo, protože nebylo co. Rolníci směli mlít jen určité množství, a to na poukázky. Ti, kteří z litických nebyli na vojně, byli většinou zaměstnáni ve Škodovce v Plzni, kde pracovali pod vojenským dozorem a často o hladu.
Po porážce německé armády ve Francii a rakouské armády v Itálii na Piavě došlo k rozpadu Rakousko-Uherské říše.
Po skončení v roce 1918 oplakávali Litice 19 padlých. Avšak pomník padlým nebyl v Liticích nikdy vybudován, snad proto, že v obci žilo více českých lidí, kterým se podařilo prosadit, že tu pomník nevznikl. Přesto jsou jména padlých občanů Litic zachována včetně jejich fotografií.
Svou pamětní desku mají umístěnu v místním kostele sv. Petra a Pavla na jižní stěně blíže oltáře. I když to byli většinou občané německé národnosti, bojovali na frontách první světové války za ostatní, kteří měli to štěstí, že se bojů nemuseli zúčastnit.
Po porážce německé armády ve Francii a rakouské armády v Itálii na Piavě došlo k rozpadu Rakousko-Uherské říše. První zprávy o tomto světovém obratu došly do Litic dopoledne dne 29. října 1918. Večer téhož dne byl uspořádán veškerým českým obyvatelstvem v obci nadšený projev. Projev se konal v české škole v č. p. 152 na Budilově náměstí za doprovodu koncertu tamburašů Národní jednoty pošumavské a byl ustaven Národní výbor.
Členové tohoto Národního výboru se hned druhý den dostavili na Obecní úřad a žádali:
1) účast zástupců Čechů v obecním zastupitelstvu
2) možnost převedení českých dětí z německé školy do české
3) okamžité předání opoziční komise do rukou českých zástupců
Když jednání s německým starostou Č. Schwarzem nevedlo k cíli, byl Obecní úřad rozpuštěn vlasteneckou politickou správou v Plzni a byla ustanovena správní komise. Jejím předsedou byl jmenován tajemník Národní jednoty pošumavské v Plzni pan J. Fikrle. Za českou stranu byl do komise jmenován Karel Vild, František Eismann a Eduard Tercl. Za německou stranu byli jmenováni Č. Schwarz, Vavřinec Lippert a Šimon Böhm.
Za českou aprovizační komisi byli zvoleni: Václav Hoffman, členy se stali Karel Vild, Josef Vysloužil, František Eismann a Václav Vyleta starší. Výše jmenovaná správní komise vedla obec až do řádných voleb, tj. do 15. června 1919. Podle nařízení vlády českého státu ze dne 22. ledna 1919 č. 38 Sb. se mohly zabrat byty pro nebydlící, pokud se v obci nějaké nacházely.
Obec Litice tak učinila v č. p. 100, kde zabrala 4 byty. Taktéž bylo zabráno několik bytů u majitelů domů v Liticích. Do těchto zabraných bytů byli nastěhováni ti, co neměli, kde bydlet. Na podzim roku 1919 pak obec zabrala dům č. p. 100 celý, když z něho vystěhovala mnichy, zvané Opati, kteří byli příslušníci ze Štýrska, a nastěhovala tam 14 rodin.
Později vyjednala s vlastníkem tohoto domu, panstvím Thurn-Taxise v Chotěšově, nájem tohoto domu. V témže roce, ještě před zabráním tohoto domu, nebylo připuštěno umístit v domě část sirotčince z Liberce. V roce 1921 bylo na Obecním úřadě, na návrh českých členů, jednáno o postavení pomníku padlým ve světové válce.
Bylo již určeno místo, učiněna sbírka, která činila od Němců částku 1.240,- Kč a od Čechů částku 767,- Kč. Nakonec jednání ztroskotalo pro formality a obě strany si peníze vyzvedly zpět. Pomník tak nebyl postaven a to ani v budoucnu.
Objektivně lze konstatovat, že první světová válka nepřinesla pro obyvatelstvo Plzně a okolí nic pozitivního, pouze hlad, nedostatek potravin, střelbu do dětí čekajících na výdej kukuřičného chleba a oběti životů mnoha mužů na frontách.
Politicko-vojenské výsledky první světové války přinesly sice mnoho utrpení, ale také zásadní politicko-geografické změny, především v Evropě. Mimořádně pozitivní důsledky měla válka pro české země: porážka a rozpad Rakouska Uherska, po třech stech letech cizí nadvlády si mohlo české obyvatelstvo svobodně založit vlastní stát a řídit jej podle svých potřeb a představ.
Již v říjnu roku 1920 se nastěhovalo do obce Litice vojsko a to 3. baterie těžkého dělostřeleckého pluku č. 2 z Plzně i s děly a koňskými potahy. Vojáci byli ubytováni na Ovčíně, na faře a na litickém velkostatku. Kanceláře byly v hostincích a u některých soukromníků. Poměr mezi vojskem a civilním obyvatelstvem byl velmi přátelský a mnohému se po nich stýskalo, když se v květnu roku 1921 odtud vystěhovali.
Od 1. května 1928 až do dne 18. července 1928 byl v Liticích ubytován těžký dělostřelecký pluk č. 301 z Jaroměře, který zde cvičil v Plzni a okolí s těžkými děly. Od 27. července až do 8. srpna 1928 tu byl také ubytován lehký dělostřelecký pluk č. 2 ze Stříbra. Vojsko s civilním obyvatelstvem velmi dobře spolupracovalo a dobře se snášelo. Vojíni se jen neradi s Liticemi loučili.
Rok 1933 patří k letům kritickým pro vývoj mnoha zemí. Stal se neblahým mezníkem v historii Německa a střední Evropy. Patři k němu i nastolení fašismu v Německu dne 30. ledna 1933. Na celé Německo padl stín hákového kříže, který o několik let později zastínil značnou část Evropy. Hospodářská situace Československa nebyla na prahu roku 1933 nijak příznivá.
A opět to byly západní Čechy, které se staly jedním z nejvíce ohrožených území republiky. Přímé sousedství s Německem a silná německá menšina, usídlená od hranic poměrně hluboko do vnitrozemí – to byly okolnosti, s nimiž bylo nutno za stávající situace vážně počítat. Pozornost jejich štvavé propagandy se zaměřila právě na německy mluvící obyvatele Československa. Šlo převážně o příslušníky nacistické strany v Československu – DNSAP, která získávala stále více stoupenců, kteří byli i v Liticích. Byli to ti, pro něž se nejvíce užívaným označením stalo slovo – hakenkreuzleři.
Od začátku května až téměř do konce roku 1933 přinášel plzeňský tisk zprávy o řadě provokací, drzostí a hanebností, jejichž původci byli němečtí nacionalisté. Formy těchto protistátních činů byly různorodé a svědčily o tom, že jejich pachatelé měli zájem co nejvíce rozjitřit ty, jímž byly určeny. Ani zákaz DNSAP v Československu nezlepšil stále se přiostřující poměry.
K tiché, ale výmluvné demonstraci sáhli také litičtí Němci v den státního svátku dne 28. října 1933. Kromě dvou, z nichž jeden byl státní zaměstnanec a druhý hostinský, nevyvěsili na svých domech státní prapory. Státní svátek s nimi ignorovali i někteří čeští živnostníci. Rafinovanou a skrytou formou provokace se staly na podzim roku 1933 zakuklené odznaky, které nebyly ničím jiným, než u nás zakázaným hákovým křížem - tvořily je čtyři kosy nebo čtyři písmena –„F“.
To svědčilo nejen o drzosti těch, kteří je otevřeně nosili, ale i o tom, že zřejmě počítali s brzkým zmírněním tvrdšího kurzu, který byl proti nim v té době uplatňován ze strany Československých úřadů. Vlivem mocenských politických změn v Evropě, zvláště v Německu, se také v Liticích projevovalo mezi obyvateli jisté napětí.
V červnu 1933 odstoupil z úřadu vedoucího Sudetského hnutí mládeže Gustav Hacker, aby začal pracovat politicky ve Svazu rolníků. Dva roky nato byl při nové volbě zvolen Seep Seer z Litic u Plzně, který byl zodpovědný za celou Zemskou mládež jeho první zástupce. Mimořádnou službu prokázal Sepp Seer v roce 1938 zapojením do Sudetského svazu, když po nabytí platnosti Mnichovské dohody byla jeho rodná ves Litice zahrnuta do Protektorátu.
Nebál se odjet do Berlína a u říšského kancléře argumentovat, že skoro všechny pozemky v Liticích jsou v německých rukou. Proto požádal o korekturu hranic jeho rodného místa a Litice tak byly také začleněny k Protektorátu. Po krátké práci v Liberci byl už v roce 1940 povolán k Wehrmachtu a v roce 1944 byl v ruském vojenském vlaku těžce zraněn a svým zraněním v lazaretu v Estonsku podlehl. Tam byl také pohřben.
Dne 27. listopadu 1933 vzala městská rada v Plzni na vědomí zprávu o aktuálním stavu tzv. kolonizační akce na katastrálním území Chotěšova, Lhoty, Litic, Losiné a Nýřan.
V roce 1934 byl příslušník české národnosti Václav Mach se ženou a třemi dětmi vypovězen z Německa pro politické smýšlení a poslán do Litic. Byl ubytován v domě č. p. 100, protože byl horníkem a tak se mu brzy podařilo zapojit na Valše a v okolních dolech, kde se ještě pracovalo.
V roce 1935 se utvořila SHF – Sudetoněmecká vlastenecká fronta. Představitelem této strany se stal Konrád Henlein, všechny občanské strany se sjednotily pod tuto novou a žili pro SdP. Henleinovci si po vzoru Goebbelse rovněž vybudovali důmyslný propagandistický aparát. K provádění teroru si henleinovci zřizovali po vzoru NSDAP zvláštní orgány – úderné oddíly ordnerů.
Příslušníci oddílů nosili bílou košili, černou vázanku s odznakem strany, tmavomodrou placatou čepici se štítkem, černé kalhoty a jezdecké holinky. Na levém rukávě nosili pásku s označením „Ordner.“ Byli vyzbrojeni kapesními noži, dýkami, boxery a pendreky, někdy i revolvery.
V roce 1935 se po změně názvu strany na Sudetendeutsche Partei také v Liticích zřetelně projevují sympatie k této extrémní německé straně a v pozdějších letech ještě narůstaly. Po vyhlášení 8 karlovarských požadavků proti československé vládě také v Liticích a okolních obcích se silnou nebo většinovou částí německého obyvatelstva se velice aktivizovali ti, kteří s těmito požadavky bezvýhradně souhlasili.
Mimořádný nátlak vyvinulo vedení SdP v Liticích na německé obyvatelstvo, aby neposílalo děti do českých škol. V Liticích toto nařízení také pocítili litičtí obyvatelé, když jejich děti nesměly do německých škol a také obyvatelé museli nakupovat jen v německých obchodech, jinak se konaly proti nim nepřátelské akce.
V jarních měsících roku 1936 bylo zřejmé, že Sudetendeutsche Partei výrazně nezměnila postavení německé menšiny v Československu. V Henleinově hnutí vykrystalizoval mocenský konflikt, zápas o vedení strany. Jednalo se o boj dvou ostře protičeských skupin, které se různily v otázkách jak zlikvidovat Československo. Závěrečný projev prvního dne přednesl Karl Herman Frank, který se věnoval zahraniční politice, kde žádal přechod Československa do mocenské sféry nacistického Německa.
Dne 23. února 1936 vystoupil v Praze Henlein v Německém domě s projevem, ve kterém promluvil k funkcionářům SdP. V úvodu Henlein prohlásil, že jeho strana je jedinou reprezentací sudetských Němců. Budoucnost Němců v Československu viděl v národní pospolitosti, tedy ve fašistickém uspořádání veřejného života německé minority.
Dne 4. června 1936 se konala v Liticích přednáška se zaměřením na Civilní protileteckou obranu Litic. Přednáška byla ze strany obyvatel Litic hojně navštívena, a to jak ze strany Čechů, tak i litických Němců. Přednášel nadporučík Hadrava z Plzně na téma – Protiletecká obrana se světelnými obrazy
Své požadavky vůči republice formulovala SdP na chebském shromáždění funkcionářů ve dnech 19. až 21. června 1936. Volby nového předsedy SdP se uskutečnily dne 21. června 1936 – návrh na zvolení Henleina přednesl K. H. Frank. Henlein zvítězil díky 3.506 hlasům funkcionářů SdP.
Dne 13. srpna 1936 uspořádal Hitler slavnostní večeři pro četné hosty olympijských her. Z Československa byl pozván jediný host – Konrád Henlein.
Řada členů SDP organizovala zpravodajskou činnost proti republice, kde se nejednalo jen o vojenské cíle. Mimořádný nátlak vyvinulo vedení SdP na německé obyvatelstvo, aby neposílalo děti do českých škol. V Liticích toto nařízení také pocítili litičtí obyvatelé, když jejich děti nesměly do německých škol a také obyvatelé museli nakupovat jen v německých obchodech, jinak se konaly proti nim nepřátelské akce.
Dne 28. září 1937 byli poprvé svoláni všichni Němci z obce Litice do Dobřanské pivnice, aby založili Sudetoněmeckou stranu, jejímž předsedou byl Konrád Henlein. Iniciátorem tohoto shromáždění byl Eberl Johann z Litic. Jeho průběh řídil Wenzel Wenisch ze Lhoty, který hovořil k účastníkům a vylíčil jim nezbytnost sjednocení všech politických stran do SdP.
K jejímu založení však nedošlo, neboť se ještě nikdo nemohl vžít do této tak důležité strany, přesto se však národní duch nevytratil, a tak se mohlo již v únoru 1938 přikročit k založení strany. Zakládajícími členy byli: Schlaffer Franz z Litic č. 151, Eberl Johann, Jesentzky Matias, Prokscha Johann, Kubasta Johann, Jesentzky Johann, Schmied, řídící učitel Baumgartl Wenzel, Muhr Gustaf a Hoke Willhelm.
V Plzni, do jejíž bezprostřední blízkosti sahala řada obcí s německým obyvatelstvem, vyvolávaly tyto nebezpečné skutečnosti silný ohlas, bylo tomu tak i v Liticích. Cílem SdP bylo co nejvíce rozvrátit chod Československa. Konkrétně bylo pro nacistický režim zajímavé přiblížit své aktivity co nejvíce k Plzni. Vesnička na samém jejím okraji nabyla pro příslušníky SdP na důležitosti.
Tato strana se stala hlavním nacistickým spojencem pro ovlivňování politické situace uvnitř Československa. Její agenti rozdmýchávali v Sudetech dle přesných instrukcí z Berlína účinnou atmosféru masové protičeské nenávisti a prováděli teroristické akce. Zněly však spíše jako diktát, než jako žádost „utiskované“ menšiny.
Vlna vypjatého nacionalismu zasáhla i pohraniční oblast plzeňského kraje. Významnou událostí, která zasáhla do politické situace v zemi, a zejména v pohraničí byly plány na puč ze strany sudetských Němců, kteří šířili mezi německým obyvatelstvem v pohraničí pověsti, že dne 20. května 1938, tj. v den, kdy na mnoha místech měly probíhat obecní volby, se stane dnem plebiscitu, v němž Němci projeví svou touhu po připojení k nacistické třetí říši.
V polovině května roku 1938 byly potvrzeny zprávy o vzrůstající radikalizaci Němců v Sudetech na německé straně hranic a koncentraci 10 divizí německého Wehrmachtu v severovýchodním Bavorsku a Sasku. Hlavně po tzv. „anšlusu“ Rakouska vyvrcholily snahy SdP také v Liticích a okolních obcích se silnou nebo většinovou částí německého obyvatelstva se velice aktivizovali ti, kteří s těmito požadavky bezvýhradně souhlasili.
U českého obyvatelstva vzbudila mobilizace nebývalý zájem o ochranu a obranu státu. Vojáci nastupovali s největším urychlením do svých vojenských středisek. Němci byli zakuklení, nejevili valné chuti jít do československých vojenských útvarů. Dne 21. května 1938 byly k hranicím vyslány další vojenské jednotky.
To ochladilo bojovnost stoupenců SDP a tak obecní volby proběhly klidně a květnová krize byla překonána. Agitace henleinovců se však projevila jiným, účinnějším způsobem - dezercí vojáků německé národnosti z československé armády. Nejvíce stoupla po anexi Rakouska a v době květnové mobilizace, v níž v řadě případů Němci vůbec nenastoupili. V létě 1938 se připravoval masový útěk těch sudetských branců do Německa, kteří měli narukovat v září na vojnu.
Ve dnech 21. až 24. května 1938 uteklo do Německa 73 příslušníků německé národnosti. Také v nejbližším okolí Plzně došlo k několika případům protistátní činnosti henleinovců.
Dne 19. června 1938 se konaly v Liticích poslední volby do obecního zastupitelstva, v nichž získala SdP 7 mandátů, němečtí sociální demokraté 3 a Češi měli dohromady 20 mandátů, z toho získala Československá sociálně demokratická strana dělnická 13 hlasů. Starostou byl zvolen Rudolf Albl. Jeho zástupcem se stal řídící učitel František Přeučil.
Ke spolupráci ale již nedošlo, protože byla ze strany československé vlády vyhlášena dne 21. května 1938 částečná mobilizace jednoho ročníku československé armády proti Německé říši a také několik sedláků z Litic muselo s povozy na nějaký čas narukovat.
Téhož dne, kdy byla vyhlášena mobilizace, přišel český poštmistr Karl Kohut do lokálu SdP a velmi hrubě nadával všem přítomným litickým Němcům, takže vyvstal mezi německým obyvatelstvem velký rozruch. Od tohoto momentu se projevoval český teror vůči tak silně utlačovanému vlasteneckému německému obyvatelstvu stále silněji a silněji, až měl konečně příležitost dne 21. června 1938, při letním Slunovratu, který byl společně vítán ve Šlovicích, vypuknout veřejně.
Situaci na Plzeňsku dokresluje i případ ze Šlovic u Litic, kde na zdejším vrchu pořádali Němci dne 21. června 1938 slavnost slunovratu. Tyto oslavy probíhaly ve většinovém zastoupení německých obyvatel. Kromě Němců ze Šlovic, Litic a okolí se dostali na místo také někteří Češi z Litic a Šlovic, kteří z povzdálí přihlíželi.
Samozřejmě se akce neobešla bez nacionalistických proklamací. Při oslavě volali někteří němečtí účastníci, především při házení věnců do ohně, „Sieg Heil“ a zdravili „německým pozdravem“. Volali také: „Alles mit Konrád Henlein“. Tyto projevy nemínili tolerovat přihlížející Češi a němečtí sociální demokraté slovem a odpovídali - „Fuj“ a pak „Praha, Moskva, Paříž, Henlein patří za mříž“.
Přítomná četnická hlídka z Dobřan zakročila a zjednala klid, takže „oslava“ skončila bez násilností. Nicméně se mnozí s tímto stavem nesmířili. Část účastníků pak odpochodovala do nedalekých Šlovic. V závěrečné části oslav odcházeli na výzvu četnické hlídky také Češi po skupinách domů do Litic. Když odcházeli do Litic i přítomní Němci a míjeli přihlížející Čechy, byl dav zastaven skupinou Čechů, kteří si na ně posvítili silnými světly svých motorových dopravních prostředků a za zpěvu a křiku došlo na konci německého průvodu ke rvačce Čechů s Němci.
Od slov a nadávek nebylo daleko k násilí. Jednalo se o odvetu za předchozí střety. Násilí plodilo násilí. Němečtí a čeští „litičáci“ se do sebe zcela bez ostychu pustili a došlo i na kameny, klacky a hole. Jakmile rvačka začala, počali Němci utíkat do polí a někteří utíkali po silnici do Litic. Češi a němečtí sociální demokraté za nimi běželi až k Liticům a když se někdo z Němců opozdil, dostal od nich další nakládačku. Mezi Němci byly i ženy s dětmi. Děti a přítomné ženy byly odehnány do okolních obilných polí. Na této rvačce se podíleli i starší čeští muži.
Tento incident pak vyšetřovali plzeňští četníci. Opis hlášení zaslali následně na ministerstvo vnitra. Ve zprávě prezídia zemského úřadu v Praze ze dne 23. června 1938 pak dodali, že „incident se stal na rozhraní okresu Stříbro a Plzeň, z větší části v obvodu Plzeň“.
O necelé dva dny později už hlásil tuto událost ze Sudetské obce Litice u Plzně německý rozhlas Deutschlandsender. Toto rozhlasové hlášení bylo přijato německými občany s nevolí a všude se už mezi Němci říkalo, že to již nebude trvat dlouho, že se Německo postará o jejich osvobození. Událost byla posluchačům předkládána jako akt nesmírné krutosti Čechů a byla prezentována ve světle všeobecné česko – německé nesnášenlivosti.
V roce 1938 se udály případy podobného charakteru v největší blízkosti Plzně jako v pohraničí, ovšem v oblasti zčásti osídlené německým obyvatelstvem, které právě v Liticích dosahovala až k Plzni. Události v nejbližším okolí Plzně nebyly však zdaleka tak závažné jako protistátní činnost henleinovců v pohraničí také proto, že jedinými místy, kde si antifašisté udržovali pozice a autoritu, byly některé obce v národnostně smíšených oblastech Nýřanska, Stodska a Dobřanska. V ostatním pohraničí stáli nakonec proti převaze henleinovců po boku české menšiny jen němečtí příslušníci KSČ a sociální demokracie.
Od té doby již nebylo snadné ze strany německého obyvatelstva udržovat klid mezi litickým obyvatelstvem a uspořádáním nějakého shromáždění, což se ukázalo dne 21. srpna 1938 na oslavě dožínek v lokálu SdP, kterou pořádala pouze hrstka uvědomělých mužů německé národnosti, a tak byla slavnost kvůli nízké účasti zakončena slovy jednoho z německých mužů: „Chceme zůstat věrni, i když je nás jen několik.“
Dne 16. září 1938 rozpustila československá vláda SdP a vydala zatykač na vůdce strany Konrada Henleina a Karla Hermana Franka. Lídři SdP již ovšem byli schováni v Německu. V té době již Adolf Hitler schválil vznik Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru – Sudetendeutsches Freikorps – SFK. Jeho úkolem bylo udržovat v českých a moravskoslezských pohraničních oblastech napětí, vyvolávat nepokoje a ozbrojené srážky.
Také v nejbližším okolí Plzně došlo k několika případům protistátní činnosti henleinovců. V roce 1938 se udály případy podobného charakteru jako v pohraničí i v největší blízkosti Plzně. Zvláště v oblastech zčásti osídlené německým obyvatelstvem. Krátce po vyhlášení Henleinových karlovarských požadavků se již henleinovci cítili pány situace v celém západočeském pohraničí.
Také v Liticích byla organizace SdP, v níž byl organizován také 29letý konstruktér Škodových závodů z Mladé Boleslavi, který udržoval styky se členy této organizace SdP v Liticích. Působil v podniku důležitém pro zajištění potřeb obrany státu a pracoval v oddělení nákladních vozů. Vojenský odbor Škodovky požádal o jeho zatčení koncem září 1938.
Dne 26. srpna 1938 uprchl do Německa jeden horlivý Němec z obce Litice, člen SdP, který si sebou vzal i vojenskou dokumentaci. Byl podezřelý, že za hranicemi vyzradil údaje o čs. armádě. Večer dne 21. září 1938 oznámil domácí rozhlas, že rozložená československá vláda kapitulovala, a že vláda Československé republiky přistoupila na návrh západních mocností na revizi našich hranic.
Koncem září 1938 prožívala Plzeň, stejně jako celá republika, dny vysokého napětí a vzrušení. Dne 21. září 1938 došla do Plzně zpráva, že vláda Československé republiky přistoupila na návrh západních mocností na revizi našich hranic. To vyvolalo silnou reakci obyvatelstva. Pod tlakem rozhořčeného lidu vláda dr. Hodži padla a byla jmenována nová vláda. Její předseda, armádní generál Syrový, se snažil širokou veřejnost přesvědčit, že armáda bude nad její bezpečností bdít.
Vláda Československa, která nevyužila nabídnuté pomoci Sovětského svazu, vzala zradu západních mocností trpně na vědomí a podrobila se mnichovským ujednáním - kapitulovala. Tím zaskočila demokratické síly národa, připraveného hájit celistvost republiky a samostatnost státu bez ohledu na oběti.
Dne 23. září 1938 vyhlásila Syrového vláda všeobecnou mobilizaci. Ta byla provedena vzorně, rychle a ukázněně, zapůsobila hlubokým dojmem. Všeobecná mobilizace vyhlášená dne 23. září 1938 ve 22:15 novou vládou generála Syrového se nakonec stala jen tragickým zneužitím odhodlané, dobře vyzbrojené armády, které bylo odepřeno bránit svou vlast.
Proběhla rychleji, než se očekávalo, za velkého nadšení české veřejnosti. Do zbraně bylo povoláno 1,253.000 mužů, nastoupilo 1,127.000 mužů, přičemž přes 100.000 záložníků německé národnosti nenastoupilo. Rozhodnutí vlády bylo přijato veřejností s porozuměním a s projevy sympatií k armádě.
Zatímco se demokratické síly národa a armáda hotovily ke společné obraně Československa, probíhala nová tajná jednání zástupců buržoazních vlád Anglie a Francie s představiteli hitlerovského Německa. Tato jednání byla součástí dalekosáhlého mezinárodního politického komplotu, který vyústil v hanebnou mnichovskou diktaturu. Ten nám přikazoval postoupit pohraniční území fašistickému Německu.
Po vydání zákazu činnosti SdP začala jednat česká policie a četnictvo. Dne 24. září 1938 ve 3 hodiny ráno došlo v Liticích k zatýkání vedoucích činitelů SdP, kteří podněcovali německé občany, aby odmítali nastoupit do československé armády, když byla den předtím vyhlášena mobilizace. Mezi nimi byli i vůdčí osobnosti Jesentzky Matias, Prokscha Johann, Eberl Johann, Possinger Anton, Hoke Wilhelm a Kubasta Johann.
U všech příslušníků SdP provedena v Liticích domovní prohlídka. Předseda strany Johann Eberl nebyl zpočátku k nalezení. Protože se ještě nemohli němečtí obyvatelé skrývat, našla si policie náhradníka. Byl jím jednatel SdP v Liticích pan Matias Jesensky. Byl vyzvednut ze zaměstnání. Musel s nimi chodit dům od domu a přihlížet k jejich policejním prohlídkám.
U členů zakázané SdP byly hledány zbraně a protistátní tiskoviny. Byly zabaveny legitimace, hotovost ve stranické pokladně a doklady o účetnictví. Následující den byl hledán předseda místní SdP Johann Eberl. Byly kontrolovány tři statky č. 9. č. 7 a č. 6, ve stájích, v sýpkách a stodolách. Následující den byl Johann Eberl stíhán policií, protože se pořád nenacházel doma, hledala jej policie po okolních loukách v okolí Litic, na statcích č. 9. č. 7 a č. 6, ve stájích, v sýpkách a stodolách.
Později se hledaný dostavil na obecní úřad, kde jej starosta obce Rudolf Albl a česká policie nechala uvěznit. Dalšími zatčenými byli Matias Jesensky, Johann Prokscha, Anton Possinger. Wilhelm Hoke a Johann Kubasta. Zatčení byli dopraveni šesti policisty k okresnímu soudu v Plzni, kde byli uvítáni kopanci a ranami pěstí, jak později po válce potvrzoval bývalý litický starosta Johann Prokscha. Následně byli propuštěni.
Od 28. září 1938 je v Liticích doložena přítomnost vojáků Československé armády. K ubytování jim posloužila budova české školy. Nezdrželi se dlouho. Dne 29. září 1938 byla bez účasti Československa podepsána potupná mnichovská dohoda.
Dne 29. září 1938 byla na území Německa podepsána zástupci čtyř velmocí – Anglie, Francie, Itálie a Německa smutně proslulá Mnichovská dohoda, kterou Československo opět neústavně přijalo. Tímto tragickým řešením skončila ona „Československá krize“, která po mnoho měsíců upoutávala pozornost celého světa.
Litice v období Mnichovské zrady
Mnichov – temná kapitola v historii Československa, byl tragickým výsledkem dvacetileté československé zahraniční politiky. Na podzim roku 1938 vedli zástupci čs. vlády vleklá jednání s Německem o vytyčení nové státní hranice okleštěné republiky.
Dne 30. září 1938, v odpoledních hodinách bylo i v nedalekých Liticích vyslechnuta rozhlasová zpráva, že se vláda republiky podrobila krutému rozhodnutí mnichovské konference. Podle ní mělo Československo vydat Německu území s německou většinou. Našemu státu bylo uloženo, aby vyklidil a předal do 10. října 1938 pohraniční okresy včetně Litic.
A tak byla v tomto kraji zahájena realizace ujednání čtyř velmocí v Mnichově. Bezprostředně po mnichovské konferenci obsadila říšskoněmecká vojska ve dnech 1. až 10. října 1938 rozsáhlé pohraniční území Československa a dostala se až k Plzni. V jejím okolí byly okupovány mnohé obce s převážnou většinou českého obyvatelstva. Mezi těmito obcemi byly kromě Litic také Robčice, Lhota, Dobřany, Zbůch, Nýřany, Touškov, Malesice, Kozolupy, Šlovice, Chotíkov a další, v nichž žilo na 13.000 českých obyvatel a kolem 4.500 Němců
Němci do obce přišli po jejím vylidnění za třicetileté války a Litice se tak staly Plzni nejbližší německou obcí. Národnostní poměry se postupně vyrovnávaly, až se nakonec vychýlily ve prospěch českého obyvatelstva. Proto byl pro mnohé šok, když se z rozhlasu dne 4. října 1938 dozvěděli, že obec bude dnem 10. října 1938 připojena k Říši v rámci Mnichovské dohody.
Podle vynuceného pravidla, že ve volbách v roce 1917 převažovalo v Liticích německé obyvatelstvo, byly Litice zařazeny do území Sudet. Nacistické Německo si totiž vynutilo, aby k němu byly připojeny obce, kde podle sčítání z roku 1910 byla německá většina. Drtivá zpráva vyvolala všude smutek a nacistická Wehrmacht měla volnou cestu.
V následujících dnech pak bylo postupně obsazováno území západních Čech až k Plzni, v jejímž okolí byly dne 10. října 1938 okupovány obce Litice a Chotíkov. V důsledku této územní změny byly v Plzni zřízeny celní úřady pod borskou trestnicí a za Bolevcem
Před dnem 10. října 1938 bylo do Litic přiděleno několik českých četníků k udržování pořádku. Ti ve dnech 7., 8. a 9. října 1938 stěží udržovali klid za pomoci členů CPO. Němci v noci totiž přepadávali domy známých českých občanů a ohrožovali je na životě. A tak nejen dělníci, řemeslníci, ale i majitelé domků se ve dnech, 5. až 9. října 1938 stěhovali z Litic do Plzně a okolí, podle toho kdo dostal byt.
Ve zcela přeplněné Plzni a okolních vesnicích byly pro tyto uprchlíky, jež museli navždy, téměř okamžitě, opustit své domovy a stavení, zřizovány společné ubytovny. Také v Liticích hledali útočiště mnozí z nich. U některých německých sedláků bylo ubytováno až 20 osob. Půdy se podobaly hromadným ubytovnám. Plzeň opustili z opatrnosti, stejně tak jako v téže době odcházeli i obyvatelé Litic do Plzně. Pro Litice začala nyní radikální přestavba a obnova.
V Liticích s dopravou pomáhala i malá část německých sedláků. Je nutno dodat, že se mezi nimi našlo i několik takových, kteří se nabídli sami a pomáhali narychlo utíkajícím českým rodinám. Tyto jednotlivce ovšem záhy dohonil hněv jejich soukmenovců. Ordneři SdP si uměli sjednat pořádek. Soucit a pomoc k bližním z řad Čechů rozhodně nebyl žádoucí.
Některé rodiny zanechaly své domy plně vybavené, neměly možnost odstěhovat ani nejnutnější nábytek. Někdy jim v této snaze bránili i němečtí ordneři. Lidé doslova utekli jen s trochou šatstva a osobních věcí. Z Litic utíkali v obavách zejména aktéři incidentu z oslavy letního slunovratu. Hrozilo jim lynčování ze strany ordnerů. Celkem z Litic odešlo 156 českých rodin. Jejich domy zůstaly prázdné.
Ve stejném období procházely Liticemi jednotky Československé armády, které se stahovaly z pohraničí. Zejména díky jejich přítomnosti nedošlo k fyzickým útokům a násilí. Po zveřejnění zprávy, že budou Litice také připojeny do Sudet, začalo rychlé stahování Československé armády z Litic. Vojáci pochodovali do Radobyčic a Černic.
Ti, co tu zůstali, museli se v říjnu, listopadu i v prosinci 1938 urychleně vystěhovat. Mnozí i do několika hodin museli opustit své majetky a byty. Bylo jim bráněno docházet do práce v Plzni a posílat děti do české školy v Plzni. Zůstalo jen několik českých rodin a několik smíšených. Stejně tak se vystěhovala řada rodin, která tu bydlela a také odešly i deputátnice z velkostatku. Mnozí si nestačili s sebou vzít všechny svršky a nábytek a také škola musela zanechat veškerý majetek na místě.
V obci zůstal jen jeden český rolník a několik dělníků s rodinami. Z českých rodin zůstali v Liticích Hanzlíčkovi, Jeřábkovi, Sedlákovi, Frousovi a Eliášovi. Většinou zaměstnanci Škodových závodů. Převážně česká část obce Valcha byla od Litic oddělena. Při pozdějších jednáních byla Valcha včleněna do Protektorátu Čechy a Morava.
Velké dilema zažívala smíšená manželství, během pár hodin museli manželé vyřešit otázku, zda zůstat či odejít. Zůstat znamenalo přihlásit se k Němcům. Muže, kteří se takto přihlásili k německé národnosti, samozřejmě zanedlouho dohonili povinnosti z toho vyplývající. Například vojenská služba. Obyvatelé německé národnosti, kteří už byli od konce první světové války v menšině, zradili Československou republiku a spontánně žádali o připojení do říše.
Dne 10. října 1938 se jejich přání splnilo. Obec Litice, ač vzdálena jen tři kilometry od Plzně, prožívala osud našeho pohraničí. Litice byly připojeny do takzvané německé župy sudetské a okupovány německým vojskem. Podle sčítání lidu z roku 1930 bylo z 2.223 obyvatel obce 868 německé národnosti.
Téhož dne vstoupila do obce vojska německého Wehrmachtu. Jednalo se o příslušníky motorizovaného 42. Infanterie Regimentu náležící do sestavy 10. Infanterie Division. Velícím důstojníkem byl Oberstleutnat Mayer.
Vojenská jednotka, která přijela od Šlovic a zastavila na návsi, byla pozdravena starostou a příznivci henleinovců. Němečtí vojáci byli vítáni za velkého nadšení místních Němců. V jejich očích se jednalo o osvoboditele. Obyvatelé německé národnosti Litic vítali příslušníky Wehrmachtu a provolávali známá hesla: Heim ins Reich, Wir danken unserem Führer, Heil, wir sind frei von der cscheoslowakei, ein Volk, ein Reich, ein Führer – jeden bůh, jedna říše, jeden vůdce.
Velitel jednotky vystoupil na zděné ohrazení přes most a mírnil rozvášněný dav, který hned po jejich odjezdu rozbil výkladní skříň krejčímu Plešákovi na hlavní ulici. Německá vojenská posádka se usadila v místní škole, kde bylo zřízeno velitelství Wehrmachtu.
Důstojníci byli ubytováni na faře. Mužstvo bylo ubytováno ve staveních. Po necelých čtrnácti dnech vojenská jednotka odjela. Jejich novou posádkou se stala kasárna v Dobřanech. Opuštěné domy po uprchlících byly rychle obsazovány. V mnoha domech se zanedlouho usídlili důstojníci Wehrmachtu, policejní a celní úředníci s rodinami.
Svoje vzpomínky na tyto události sepsala paní Blažena Šebková. „V roce 1938 jsme bydleli v Liticích na Plzeňsku, mně bylo deset let. Jednoho říjnového dne se objevili němečtí vojáci a my děti jsme byly u všeho, co se dělo. Viděla jsem, jak ti Němci, kteří v Liticích pokojně žili, se najednou změnili. Na každém domě visel německý prapor a německé vojáky vítali jako osvoboditele. Byl jasem u toho, když místní hostinský a řezník vyvalili sudy piva, přinesli salámy a hostili vojáky vším možným. Místní Němci snášeli československé vlajky na náves a tam je spálili.
Od Plzně přicházel náš československý voják a oni se na něho vrhli, trhali mu knoflíky na uniformě, až ji celou zničili. Já, celá vyděšená, jsem se na to dívala. Naše parta dětí si řekla, že se musí něco udělat, že se budeme bránit. Tak jsme si nakoupili naše vlaječky a všem Němcům jsme je zastrkali do oken. U domu, kde jsem bydlela, byla stodola a tam ubytovali německé vojáky. Za domem byla louka s kompostem a my jsme si z něho udělali bunkr s pozorovacím okénkem.
Ale dlouho jsme se z něho netěšili. Za naší maminkou, která uměla německy, přišel německý důstojník a řekl, že je to provokace, že to nebude trpět, vytáhl pistoli, že nás zastřelí. A že to myslel vážně, jsem poznala z toho, jak dlouho ho maminka přesvědčovala, že jsme děti, takže z toho nemáme rozum. I když jsme byli jenom děti, přece jen jsme chápali, že se v té době děje něco strašného. Pak se jednoho dne u nás objevil obecní policajt s nařízením, že se musíme do 24 hodin vystěhovat.“
Obecní úřad museli opustit všichni čeští členové obecního zastupitelstva včetně starosty Rudolfa Albla, který tuto funkci zastával od roku 1935 po odstoupivšim starostovi Sezimovi. Odsunutý český starosta Rudolf Abbl byl nahrazen Martinem Steidlem, č. p. 214, a toho nahradil po jeho povolání do Staré Říše – Altreich – řídící učitel německé obecné školy Wenzel Baumgartl.
Po něm převzal pozici starosty Litic Johann Eberl z č. 151. Obecní sekretářkou se jako dosud stala slečna Barbara Watzka z č. 69. Úředníky byli: Gerlitschka Adalbert z č. 68 a Johann Kubasta z č. 46. Obecní radu tvořili: Wenzl Baumgarte z č. 320, Vinzenz Rauner z č. 144, Jesentzky Mathias z č. 63, Johann Prokscha z č. 18 a Vinzenz Eberl z č. 17.
Celkem odešlo z Litic 156 rodin. Mimo to se vystěhovalo z městských plzeňských domů na Ovčíně ze 44 rodin 42 rodiny. Stejně tak se vystěhovala řada rodin, která tu bydlela a také odešly i deputátnice z velkostatku. Židé a Češi prchali již před vpochodováním se svým movitým majetkem do Plzně a do sousedních vsí, kde měli své příbuzné. Jejich domy zůstaly prázdné. Litičtí ordneři dělali při odchodu českých obyvatel Litic potíže. Přestože byli ordneři civilní osoby, bránili litickým občanům opouštějících v měsíci říjnu 1938 obec v odvozu svého majetku.
Litice opustilo přes 1.000 českých lidí. Počet obyvatel Litic klesl z 2.223 na 868 Němců, tedy necelých 40%. Z Litic neodešlo jen 10 českých rodin. Ti, kteří v Liticích zůstali, nesměli v krámech a na ulici mluvit česky, zejména ti, na něž měli Němci spadeno. Těm Čechům, kteří z Litic odešli, nebyla dovolena návštěva jejich majetku.
Byla jim také odepřena návštěva hrobů na litickém hřbitově a nebyl jim ani dovolen pohřeb českého člověka v Plzni, který měl být uložen do hrobu v Liticích. I litickému faráři bylo vyhrožováno vyhnáním, nebude – li kázání v němčině.
Za byty, které Němci zabrali, se nikdo z majitelů nedovolal přiměřeného nájmu. Správce českých domů, truhlář Dobner, účtoval vše podle svého a tak mnozí místo nájmu měli na svůj majetek doplácet. To již strach a nejistota v říjnu 1938 ovládla české obyvatele. Litice opustilo přes 1.000 českých lidí.
Někteří čeští obyvatelé se přihlásili k Němcům dobrovolně, aby zde mohli zůstat. Později narukovali k Wehrmachtu a se zbraní v ruce šli proti českým lidem, našemu státu a našim spojencům. K nim patřil také Karel Schneidr z č. 29 s celou svou rodinou. Vystěhované Čechy Němci vyšetřovali, některé zavřeli do koncentračních táborů a mezi nimi vězněný Otakar Lepík byl odsouzen k trestu smrti a popraven.
Jméno obce se od této chvíle již nepsalo jako Lititz, ale jako po celá staletí před vznikem ČSR – Littitz. Místo, které dosud náleželo k politickému obvodu Plzně, teď patřilo Stříbru, vládnímu obvodu Cheb se sídlem v Karlových Varech. Obyvatelé Litic nyní tedy žili v Liticích (Littitz), Kraj Stříbro (Kreis Mies) a byli spojeni s naším krajským městem díky zavedení třikrát denně jezdícího poštovního omnibusu, zatímco dosavadní autobusová doprava do Plzně byla zcela pozastavena.
Místní silnice byla pojmenována ulicí Adolfa Hitlera. Brzy následovalo také vytvoření místní skupiny NSDAP, jejíž základy existovaly již mezi členy SDP. Pan Anton Beran ze Šlovic, č. p. 52 převzal pozici místního vedoucího.
Ve dvou vlnách vždy po čtyřech blocích následovala evidence a důkladná organizace litických obyvatel. Sedláci se seskupili pod vedoucím místních sedláků Johannem Prokschou z č. 18, do hnutí Reichsbauernbund, mladí muži pak byli částí SA, SS a NSKK. Ženy se sjednotily v NS Frauenschaft, pod vedoucí slečnou Heni Kraus z č. 55, později byla jejich vedoucí paní M. Watzka, č. p. 135.
Mládež byla součástí mládežnických organizací Jungvolk a Hitlerjugend, zatímco učitelé byli členy učitelského spolku NS Lehrerbund. Tak pronikala mezi obyvatelstvo pevná stranická organizace a spojovala ho. A tak se vychovávali všichni příslušníci ve všech strukturách k věrnosti vůdci a říši a k rezolutní obraně práva na život německého lidu.
Opomenout nelze ani organizaci sociální péče NSV, pod vedením praporčíka v penzi a léčitele koní Johanna Eichlera, která na jedné straně vychovávala v podobě pouličních a domácích shromáždění k milodarům a obětím, na druhé straně podporovala potřebné a poskytovala peníze hustěji obydleným oblastem a oblastem s nížšími půdními výnosy, čímž tak naplňovala slovo vůdce: „Lid si pomáhá sám!“
Pod šlovickým vrchem byl zřízen zajatecký tábor, kde byli nasazeni francouzští zajatci přidělení německým sedlákům k polním pracím. Na litické ostrožně byl vybudován Němci zákop na severozápadní straně předhradí, který pokračoval svahem západní stráně ke kruhové jámě pro umístění kulometu nebo malého protiletadlového děla, jež sloužilo ke střežení silnice od Valchy do Litic.
Když se učitelé, dne 12. října 1938 vrátili hromadně do Litic, aby zkusili, zda bude možné vyučovat česky, dostali od německého velitele krátkou odpověď: Heraus! Na příkaz řídícího učitele Baumgartla byla přemístěna Německá obecná škola z dosavadní školní budovy č. 72 u kostela do prázdného panského sídla – statku.
Dne 14. října 1938 bylo také vyhrožováno římskokatolickému faráři v Liticích místními německými sedláky, že když nebude kázání v německé řeči, že jej z Litic vyženou. Okupace způsobila rovněž zásobovací potíže. Na posvícenský trh se do Plzně nedostavilo kolem 50 prodejců ze zabraného území. Cena husí stoupla za 1 kg na 10 až 14 korun. Obzvláště citelný byl nedostatek másla, vajec a mléka.
Dne 16. října 1938 vyklidil německý Wehrmacht Valchu, protože zde došlo k incidentu, že byla stržena nacistická vlajka a došlo tu také k údajnému fyzickému napadení místního „německého“ obyvatelstva, což velitel okupačního 42. pěšího pluku klasifikoval jako provokaci. Ze spáchání obvinil příslušníky Stráže obrany státu – SOS. Českou stranu zároveň napadl za šíření nepodložených tiskových zpráv o navrácení Dobřan republice a za údajné vyhrožování římskokatolickému faráři v Liticích.
Dne 17. října 1938 se obrátil starosta města Plzně Luděk Pik zvláštním dopisem na velkostatkáře Karla Schwarzenberga, který doprovázel britské pozorovatele v Československu. K dopisu byl přiložen přehled hlavních územních požadavků města Plzně. Představitelé města naléhali, aby byly ze záboru vyňaty převážně české obce jako Nýřany, Litice, Chotíkov, Dobřany, Zbůch, Šlovice a Chotěšov s důležitým velkostatkem, který kdysi město Plzeň zakoupilo s úmyslem zajistit zlepšení zásobování západočeské metropole.
Dne 20. října 1938 došlo i přes zmírňující rozhodnutí Zemského finančního ředitelství v Praze o bezcelním dovozu mléka z okupovaných obcí, zejména z Kozolup, Krukanic a Litic, ke zvýšení ceny mléka, kde byla vyhláškou stanovena cena 1 litru a to z 1,50 Kč na 1,70 Kč.
Dne 22. října 1938 emigroval prezident dr. Edvard Beneš do Anglie.
Ve dnech 26. až 28. října 1938 bylo z Litic, Nýřan, Lhoty a Dobřan vypovězeno asi 400 českých rodin, které musely opustit svá bydliště v co nejkratších lhůtách, mnohdy do 8 až 12 hodin. Rozkazy k vypovězení vydával starosta obce za součinnosti s orgány místní policie a německé tajné státní policie gestapa, které jednaly s vypovězenými občany často velmi surově.
Po Benešově abdikaci byl dne 30. října 1938 zvolen novým prezidentem dr. Emil Hácha a ve stejném dni byla jmenována nová vláda v čele s reakčním předsedou agrární strany Rudolfem Beranem.
Na české straně tak zůstaly podél nové hranice např. Chlumčany, Předenice, Čižice, Štěnovice, Útušice, Radobyčice, Líně, Vochov a Křimice. Nacionálně socialistický fanatismus se promítl i do vztahu k českému obyvatelstvu v pohraničí. Projevil se vyháněním českých rodin z okupovaných území. V době od 20. září do konce roku 1938 se muselo vystěhovat z pohraničí do vnitrozemí přes 150.000 osob, z nichž bylo asi 122.000 Čechů, 15.000 Židů a 13.000 německých antifašistů.
Někteří si zachránili jen holý život. V sudetské župě zůstalo asi 291.000 Čechů, kterým byla odpírána základní lidská práva. Bylo zakázáno používat češtiny jako úředního jazyka, byly odstraněny české nápisy a zrušeny české spolky. Byla znemožněna účast na správě obcí, zrušeny české střední a měšťanské školy a byly ponechány jen některé obecné školy s 32.000 žáky.
Do nejhorší situace byla přivedena doprava. Nové hranice přerušily nejdůležitější železniční spoje ve směru Plzeň – Klatovy – Domažlice. Dočasně byla obsazena okresní silnice mezi ryze českými obcemi Radobyčicemi a Útušicemi a tím došlo ke značným komplikacím.
Do Radobyčic, Útušic, Štěnovic, Čižic a Předenic vedla objížďka ze státní silnice Plzeň – Nepomuk. Vedle toho bylo přerušeno kratší spojení z Plzně do Přeštic a Klatov. Ze zabraných obcí bylo vypovězeno velké množství českých rodin, které musely svá bydliště opustit v co nejkratších lhůtách.
Místní policie a gestapo jednaly s vypovězenými českými občany velmi surově. Mnoho Čechů se vystěhovalo do vnitrozemí ještě před příchodem německého vojska. Nové hranice mezi Německem a okleštěnou Československou republikou byly v lese hned za Lhotou směrem k Valše. Dělníci, kteří se vraceli z odpolední směny z plzeňských závodů, zde narazili na stráže. Byly zavedeny přechodky hranic, které byly v prvních dnech okupace důkladně kontrolovány.
Sudety žily od té chvíle v neustálém vzruchu. Přešťastní henleinovci si nevydechli, hlava se jim točila ze spádu událostí. Hajlovalo se každým dnem a každým dnem docházelo k novým a novým zatýkáním antifašistů. Na podzim roku 1938 vedli zástupci čs. vlády vleklá jednání s Německem o vytyčení nové státní hranice okleštěné republiky. Německo přicházelo po prvním záboru pohraničí s dalšími územními požadavky.
Dne 18. listopadu 1938 se zcela dobrovolně rozpustily všechny politické strany od agrární strany a Národní fašistické obce až po Národní socialisty a spojily se v jedinou fašistickou stranu, stranu Národní jednoty, jejímž předsedou se stal agrárník Rudolf Beran. Československá skupina při mezinárodní misi v Berlíně soustředila návrhy a územní požadavky ze všech krajů republiky. Zástupci fašistického Německa však zcela ignorovali převážnou většinu návrhů a námitek.
Konečné slovo ve stanovení hranice připadlo fakticky Hitlerovi. Tato nová „definitivní“ státní hranice, navržená Hitlerem, byla schválena zástupci západních mocností již dne 5. října 1938. Československou delegaci nikdo nepodpořil. Němečtí fašisté však nebyli spokojeni ani s touto vynucenou hranicí. Dne 10. listopadu 1938 žádali ultimativně připojení dalších asi 111 českých obcí. Syrového vláda se bez odporu podrobila i tomuto diktátu.
Dřívější plzeňská župa tak ztratila záborem pohraničí téměř polovinu svého území, na němž sídlilo kolem 50.000 Čechů. Československé celní úřady byly zřízeny v Plzni, jen několik desítek metrů od borské věznice a Litice se tímto osudným rozhodnutím staly součástí třetí říše. V Plzni byly pro uprchlíky zřízeny společné ubytovny v tělocvičně Sokola I. v budově bývalého německého spolku v Husově třídě, v Doubravecké Svornosti, v Lidovém domě ve Skvrňanech, na Roudné a jinde.
Dne 11. března 1939 dokončil německý generální štáb z Hitlerova rozkazu soubor ultimativních požadavků československé vládě, jehož cílem bylo zajištění okupace Čech a Moravy. Zároveň se k československým hranicím začaly stahovat německé jednotky a dramatické události začaly nabírat rychlý spád.
Využitá literatura a vzpomínky účastníků
Litická kronika č. 1.
Vzpomínky pana Eliáše, účastníka uváděných událostí
Vojenské dějiny Československa I. až 5. díl – Praha, 1985
Fotografie z archivu autora: Příjezd německé armády do Litic u Plzně dne 10. října 1938






