Hlavní obsah

Podivná krádež u řezníka Máchy - cyklus - Malý litický pitaval

Foto: Patriot

Snímek ukazuje část uzenin, které se záhadně ztratily u litického řezníka Máchy

Litický rychtář Vavřinec se po příchodu k řezníku Máchovi podivil, jak bylo možné, že se něco mohlo ztratit, když byl řezník doma a nic neslyšel.

Článek

Podivná krádež

Aby to kat spral, klel v duchu litický rychtář Vavřinec, když dorazil k Máchovu domu. „Hlavy skopové,“ rozkřikl se na vesničany, kteří se tísnili na dvoře rozlehlé selské usedlosti. „To nemáte nic lepšího na práci, než tu hloupě zevlovat?“ Pak se jimi prodral a vstoupil do domu.

Sotva rychtář vešel do síně, oklepal nejprve sníh z kožichu a teprve potom vkročil do příjemně vyhřáté světnice. U stolu seděl řeznický mistr Mácha se svou ženou a čekal na něj. Zatímco řezníkova manželka plakala, Mácha se tvářil zarputile. Sotva se představitel litického práva objevil, vyhrkl řezník přísně: „Vítám tě. Doufám, že toho lotra dostaneš!“

„Nejdřív musím přesně vědět, co se tu stalo,“ odpověděl opatrně rychtář, na stůl odložil rychtářské právo a natáhl ruce k peci, kde hořel oheň.

„Moc toho nevím. Prostě ráno vstanu, jdu jako obvykle do komory pro své oblečení a hned vidím, kolik uhodilo,“ pokrčil rameny řezník Mácha. „Okno bylo vyražené a komora vykradená. Šaty pryč, peníze pryč!“

„Nikdo v domě nic neslyšel?“

„Co je to za hloupou otázku?“ neuctivě se utrhl okradený řezník. „Kdyby někdo něco slyšel, tak toho zloděje chytíme sami, to dá přece rozum!“

„Vidíte, to mě nenapadlo,“ ironicky se ušklíbl litický rychtář. Pak se otočil a vyšel ven, aby se ujistil, zda si v noci nevšiml něčeho podezřelého někdo ze sousedů. Ale jak předpokládal, bylo to marné. V noci sněžilo a všichni tvrdě spali. Zlostně je vyhnal na ulici, aby nepřekáželi ve vyšetřování.

Pak se vrátil do domu, aby si prohlédl místo krádeže. Doprovázel ho řezník Mácha. Otevřel dveře a mlčky ukázal do komory. Na první pohled bylo zřejmé, že tu řádil někdo nepovolaný. Přesně jak vypověděl okradený řezník. Truhlice byly zotvírané, na zemi poházené věci a okno rozbité. Teď dostal rychtář ještě větší vztek na zevlouny, kteří pošlapali celý dvůr a určitě poničili stopy, které by jinak byly na čerstvém sněhu výtečně vidět.

Obešel pomalu celou komoru, ale nic zvláštního nenašel. Pak si začal zimomřivě třít dlaně. Když se vrátil do světnice, sepsal společně s řezníkem Máchou vše, co se mu ztratilo. Seznam byl pěkně dlouhý a hodnota ukradených věcí se blížila stovce korun.

„Taková škoda!“ bědovala řezníkova manželka a rukou si stírala slzy z očí. „Jsme teď žebráci! Kde my chudáci vezmeme peníze na rentu vrchnosti? Vždyť nám ukradli nejen zásoby, ale i všechny peníze!“

„Nebojte se,“ konejšil je rychtář. „Toho lumpa chytneme. V noci sněžilo, nemohl utéci daleko. Z obce to určitě nebyl nikdo a cizince najdeme snadno. Půjdu se podívat na humna, jestli tam nenajdu nějaké stopy. A požádám sousedy, aby se jeli podívat do sousedních vsí. Hlavně do šenku, jestli tam někoho podezřelého neobjeví. Tak zatím sbohem.“

Jenže hledat stopy nebyla žádná hračka. V noci napadlo tolik sněhu, že všude ležely hluboké závěje. Téměř po kolena se brodil tou studenou nadílkou a klel. Širokým obloukem obešel usedlost, protože si byl jistý, že zloděj musel ve sněhu zanechat zřetelné stopy. Jenže ke svému zklamání nenašel nic. Sníh na ulici mezi domy ke křižovatce byl rozdupaný nohama desítek zvědavců, zahrady po obou stranách stejně jako pole za statkem, se bělaly neposkvrněnou bělostí. Kromě koček a lasičky nikde žádná stopa.

Když se utrmácený a s promoklými nohavicemi, na jejichž spodním okraji namrzl led, vrátil do Litic, zamířil na malý rynek. Polohlasně uvažoval.

„Jestli za domem nejsou žádné stopy, znamenalo by to, že zloděj musel přijít od malé návsi. A stejně směrem z domu odešel. Že by v tom měl přece jen prsty někdo z místních?“

Jenže právě tohle už zjistit nemohl. Ulici před domem řezníka Máchy pošlapali zvědavci hned ráno, sotva se po Liticích rozkřiklo, co se stalo. Zastavil se a vrtěl nespokojeně hlavou. Něco se mu na tom nezdálo. Pochopil by ještě, že zloděj přišel od malé návsi, ale proč by riskoval a vracel se stejnou cestou?

Pobral toho navíc tolik, že by to stěží jeden člověk unesl. A že by tu měl povoz s koněm? Nebo kárku? To by byla do nebe volající drzost! Vyloučit nemohl samozřejmě nic, ale tohle se mu nezdálo. Vždyť to bylo totéž, jako si dobrovolně navléknout na krk oprátku.

Zamyšleně zamířil na rychtu, aby se usušil a najedl. Horká polévka a sladká kaše s malinami mu spravily náladu. Sepsal zprávu o krádeži a odpoledne si dal zavolat ponocného Machulku. Nemusel čekat dlouho. Stařík se přikolébal dříve, než zvonili z kostelní věže. Mžoural ospalostí, jak ho vzbudili. Jeho přihlouplá tvář rychtáře vždy dokázala naštvat. Vyjel na něho přísněji, než měl v úmyslu:

„Machulko, víš, co se dneska v noci stalo? Ne? Ale to je chyba, protože my tě platíme proto, abys věděl, co se v noci děje. Tvou povinností je střežit klidný spánek celých Litic. Zatím ti někdo vykrade přímo pod nosem Máchův dům. A ještě si odnese lup přes náves, jako by se nechumelilo. Pověz mi, nač tu jsi?“

Stařík se ošíval a bylo vidět, že má strach, aby nepřišel o místo, jež mu zajišťovalo sice skrovnou, ale přece jen jistou obživu. Sklopil oči k dřevěné podlaze a v ruce žmoulal prastarou opelichanou kožešinovou beranici.

Tiše, skoro jako by se bál odporovat, řekl: „Ale já hlídal celou noc, jak mi milostivá obecní rada nakázala. Každou půlhodinu jsem troubil na roh a všechna stavení obcházel jako jindy. Ani na chvilku jsem se nebyl nikde ohřát. Pořád jsem chodil po vesnici. Přísahám!“

„I kdybych ti věřil, jak je možné, že zloděj odnesl lup přes malou náves? Pokud jsi byl tak svědomitý, jak tvrdíš, máš pro to nějaké vysvětlení? Kdes byl v tu dobu?“

„Při všech svatých přísahám, že jsem se ani na krok nevzdálil,“ naříkal ponocný a zvedl dva prsty na znamení přísahy.

„Jdi!“ rozmrzele mu nařídil rychtář Vavřinec.

„Co se mnou bude?“

Rychtář jen pokrčil rameny. Bylo mu jasné, že bude muset ohlásit obecní radě podezření, kudy zloděj z Máchova domu uprchl. A byl si skoro jistý, že radní nepozorného ponocného propustí. Takový byl život. Každý nesl odpovědnost za své chyby. Jak by to vypadalo, aby si zloději dělali, co chtějí? A věděl, že výtky stihnou i jeho.

Večer zašel do šenku, aby zapil hořkost z pokárání, které mu dostalo od obecní rady. Posadil se ke stolu vrchnostenského správce Kokše. I když byl jen rychtářem a on úředníkem vrchnosti, rozuměli si. Společně probírali celou událost. Stejně jako všichni ostatní sousedé. Krádež u řezníka Máchy byla událostí, o níž se bude ve vsi ještě dlouho hovořit.

„Každého zloděje by měli potrestat co nejpřísněji,“ zlobil se rychtář. „Jo, dříve platilo: ukradl jsi, budeš viset na šibenici. Bez výjimky. Ale dneska? Bůh mi odpusť, že se rouhám, ale nás nejmilostivější císař Josef II. neměl rušit trest smrti. To jsou pak ty konce, ke kterým to vede. Zloději se už ani neskrývají.

Klidně si to rázují s lupem přes náves. Jeden darebák zničí život hned několika lidem – řezník Mácha bude muset prodat pole, nebo co já vím, protože nemá na zaplacení vrchnosti, ponocného vyhodí obecní rada a aby teď šel žebrotou a mně vynadali jako malému klukovi. Císaři se to řekne, že máme být milosrdní! Ale vykládej něco o milosrdenství lotrům!“

„Tak strašné to snad zase není,“ opáčil panský správce Kokeš s úsměvem, napil se a spokojeně mlaskl. Pivo bylo výtečné. „Naše osvícená doba je milosrdná nejen ke zlodějům, i když vás to rozčiluje, ale i k poctivým poddaným. Řezník Mácha dnes odpoledne přinesl do kanceláře supliku, aby mu vrchnost pro letošek prominula kvůli krádeži platy a kontribuci.

Náš pan kníže se sice netvářil zrovna přívětivě, ale vyhovět musí, protože císař Josef II. vydal pro podobné případy dekret. Nu a ten nepozorný ponocný může odejít do chudobince, tam najde zaopatření až do smrti. Vás snad pár ostrých slov nepoloží! Kdepak, za vlády našeho osvíceného císaře Josefa …“

Rychtář nezdvořile skočil vrchnostenskému správci do řeči: „Co říkáte? Vy musíte prominout Máchovi kontribuci a plat?“

„Je to bohužel tak! Milostivý císař pamatoval na neštěstí poddaných a vydal v té věci dekret! V případě požáru, loupeže, vojenského drancování či jiného neštěstí musí být vrchnost shovívavá. Tak to tam stojí!“

„Tak to si řezník Mácha pospíšil,“ odpověděl rychtář trochu roztržitě a rovněž se napil. „Dekrety, podle kterých se poddaným v povinnostech uleví, znají lidé lépe než slovo boží, to mi věřte,“ zasmál se suše rozložitý vrchnostenský správce. Potom se hovor stočil jinam, ale rychtář stále přemýšlel o tom, co mu správce prozradil.

Dosud předpokládal, že zloděj svůj lup odnesl. Jenže, co když to bylo jinak? Téměř se bál domyslet. Co když měl ponocný pravdu? Ostatně, proč by musel mít pravdu pouze bohatý obyvatel obce a chudák by lhal? Proč by to nemohlo být jednou obráceně? Vždyť žili v době osvíceného císaře, jehož dekretem se lidé stali rovni. Proč bylo nevolnictví.

Skoro celou noc nespal a přemýšlel. Vstal ještě před ranní mší a vydal se za přítelem z mládí Eberlem, který zastával jeden z obecních úřadů. Venku mrzlo ještě silněji než včera. Usadil se vedle pece, v níž se teprve rozhoříval oheň, natáhl pohodlně nohy a začal o svých pochybnostech: „Ve sněhu za humny jsem neobjevil žádné stopy. To znamená, že tudy ten zloděj uprchnout nemohl. A aby zmizel v Liticích? Nezdá se mi to.“

„Ponocný také přísahá, že nikoho neviděl. Je to sice hlupák, ale spolehlivý a nikdy nelhal,“ přikývl obecní radní Eberl. „Máš pro to nějaké vysvětlení?“

„Možná! Co když nikde ani žádné stopy najít nelze? Řezník Mácha si mohl svůj dům vykrást sám, aby se vyhnul placení kontribuce!“

„Odvážné! Slovo zámožného proti ponocnému.“

„Proč bychom neměli věřit ponocnému? Ne, promiň, já vím, že říkám hlouposti. Ale i kdyby obecní rada ponocnému uvěřila, nedokážu řezníkovi vůbec nic.“

„Ale jdi! Jak jsme to dělali jako děti? Kolik dospělých jsme dokázali oklamat! Proč bychom to nezkusili zase? Copak se dospělí nemohou občas chovat jako děti? Nastrojíme léčku,“ vykládal dychtivě kamarád Eberl a oči mu svítily jako uličníkovi. V duchu uvažoval, zda se povede. Řezník Mácha měl totiž pole, které rozdělovalo jeho lán, a nechtěl mu ho prodat. Teď by musel!

„Jenže na to sami nebudeme stačit,“ namítl věcně rychtář a pokrčil rameny. Když byli dětmi, jeho přítel vždy velel. Rychtář se rozhodl, že se mu podřídí i nyní.

„Ale budeme. Chce to jen nápad,“ zavrtěl kamarád Eberl hlavou a přinesl lahvici s pálenkou. Nalil do dvou malých sklínek a jednu do sebe obrátil. Otřel si rty a sklenku ihned dolil. Zamyšleně opakoval: „Ano, chce to jen nápad.“

Odpoledne si rychtář předvolal řezníka Máchu. Usadil ho na lavici v rozlehlé přízemní světnici rychty a radostně mu oznámil: „Mám pro vás dobrou zprávu. Už toho zloděje máme. Dneska ráno jsme chytili kousek za Liticemi podezřelého tuláka.“

Řeznický mistr sebou překvapeně trhl, ale rychtář pokračoval, jako by se nic nedělo. „Už jsem o tom podal zprávu milostivému panu správci Kokešovi. Měl velikou radost, že nebude muset žádat vrchnost, aby se vzdala platu od vás, když jsme zloděje chytili a vy určitě dostanete ukradený majetek zpět.“

„Ale to je nesmysl,“ vybuchl řezník rozzlobeně a udeřil pěstí do desky stolu. „U toho tuláka přece nic nenajdete!“

„Jak to víte?“ optal se medovým hlasem rychtář.

„Jak … jak?“ zajíkl se řezník Mácha. Uvědomil si svou chybu a rychle začal vysvětlovat, že ten tulák by přece nemohl všechno ukrýt.

„Jak můžete vědět, co jsme u něho našli?“ přísně ho zarazil rychtář. Už se netvářil přátelsky.

Popletený řezník se rozkřikl: „Děláte si ze mne legraci?“

„Ne!“ odpověděl s vážným výrazem ve tváři rychtář. Pokynul rukou a zpoza závěsu vystoupil vrchnostenský správce Kokeš. Rychtář na něho ukázal a přitom pokračoval: „Před věrohodným svědkem jste se prořekl. Pokud byste sám krádež nenastrojil, nemohl byste vědět, že ten tulák – jehož jsem si mimochodem vymyslel – u sebe nic nemohl mít. Už tohle podezření stačí k tomu, abych vás nechal vyslechnout právem útrpným.“

„To nemůžete!“ vykřikl vyděšený řezník Mácha.

„Ale mohu,“ usmál se s převahou rychtář. „V rukách kata přizná pravdu i otrlejší lhář. No … čekám!“

Řezník Mácha se chvěl strachem a rozhlížel se poděšeně jako zvíře chycené v pasti. Strašně se bál mučení. Chvíli mlčel, pak svěsil ramena a tiše řekl: „Doznávám se!“

Sotva rychtář řezníkovo přiznání zapsal a strážník jej odvedl do místní šatlavy, rozloučil se i vrchnostenský správce Kokeš. Ve dveřích ještě podotkl: „Pane rychtáři, dovolím si upozornit, že podle dekretu milostivého císaře Josefa II. je zakázáno používat výslechu mučením.“

„Já vím,“ spiklenecky přikývl rychtář.

Povídka je z cyklu: Malý litický pitaval

Je to soubor historických povídek s kriminální zápletkou

Autor: Jan Calta – badatel, publicista a rodák z obce Litice u Plzně

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz