Článek
Svět chce být klamán. A kdo říká, co si myslí, je blázen a zaslouží si, co ho potká. Kdysi za to upalovali, dneska člověka znemožní prolhanou propagandou a umučí ho duševně.
„Buď moudrá, jako jsi ukrutná; nemuč stále mou němou pokoru přílišným posměchem; nebo mi bolest dá rty a ty nenadále poví, co vytrpím tím nelítostným jhem…,“ právě tak zněl úvod do trýznivých zákrut duše vyjádřených v Sonetu 140 sbírky Williama Shakespeara, kde se autor zabývá vztahem ke své milence. Tento konkrétní sonet líčí úpadek jejich vztahu. Autor se dokonce v jednu chvíli přirovnává k umírajícímu muži. Ani Adině Mandlové nebylo toto téma cizí, neboť její manžel spáchal sebevraždu.
Jejím chotěm se v roce 1943 stal skromný malíř Zdeněk Tůma, který však čelil nesnázím týkajících se finanční stability a otázek rodinného jmění. Adina nechtěla trpět a v náruči jiné bytosti sice našla útěchu, ale manžel Zdeněk si přivolal domácí otravu plynem. Na rozloučenou údajně napsal Adině na její fotografii vlastnoručně „Šťastnou cestu“.
„Smím-li tě poučit, má lásko, pak máš lépe říkat mi o lásce, i když je konec s ní, tak jako s nemocným, u něhož smrt už klepe, hovoří lékaři útěšně o zdraví.“ Dost možná by tak zněla doporučení někoho, kdo ví, jaké je zemřít pro lásku. William Shakespeare zařadil Sonet 140 do sekvence sonetů s názvem Dark Lady. Zda si Adina byla tehdy vědoma něčeho jako afirmační pozitivita pro sebe i ostatní a nebo sama byla pouhou Dark Lady je velmi odvážnou otázkou vyřčenou do schránek minulosti, z nichž se odpovědi můžeme pouze pokoušet skládat prostřednictvím psané historie.
Adina sama nebyla duševně neochvějnou skálou, i když se tak v tomto významném manželství mohlo zdát, a to i při pohledu na její jinak patrně dosti odvážnou náturu. Adin první film Diagnóza X (1933) byl hodnocen s rozpory za její vlastní herecký výkon. Psychicky na tom byla tehdy velmi špatně — měla za sebou pokus o sebevraždu a dokonce nad to prodělaný potrat. Zachráncem z duševní pasti jí byl tehdy Hugo Haas, režisér, který výrazně vypracoval její herecký projev a pomohl jí stát se skutečně zářnou hvězdou stříbrného plátna.
Je však dosti možné, že sláva, která Adinu uvedla v jas, byla silnější než její vlastní tělesnost, a tak netrvalo dlouho, než propadla bujarým večírkům a bohémskému životu. Při projížďce automobilem se svou důvěrnou přítelkyní pod vlivem alkoholu například srazila chodce, kterému vůz rozdrtil nohu o sloup a on svým zraněním nakonec podlehl.
„Vždyť kdybych v zoufalství zešílel znenadání a ve svém šílenství pak tebe pomlouval, svět je tak šílený a tak rád věří lhaní, že by i pomluvám šílence víru dal.“ Adina snad nebyla od dob Shakespeara o nic jiná ve vnímání nástrojů sociální kontroly a rozdělování společnosti, které se přitom očima dnešního čtenáře mohlo ocitat v meziválečných časech teprve v plenkách. Tato moudrá žena jistě patrně již tehdy věděla své, když prohlásila: „Svět chce být klamán. A kdo říká, co si myslí, je blázen a zaslouží si, co ho potká. Kdysi za to upalovali, dneska člověka znemožní prolhanou propagandou a umučí ho duševně.“ Výrok vede k otázkám, jaký život by vedla, kdyby si nebyla těchto sociálních hranic vědoma, a kde ona sama tyto hranice sobě stavěla.
„Abychom se těch běd oba dva vystříhali,buď aspoň zraky zde, když už jsi srdcem v dáli.“ Adina vedla patrně rozporuplný život, v němž hrála zásadní roli vášeň. Zdá se, že srdeční otázky hrály pro její vlastní posunování po šachovnici vpřed vyšší roli, než by se na první pohled mohlo zdát. Zejména pak dnešnímu divákovi obdivujícímu její půvab z pozice někoho, kdo vyhledává prvorepublikovou sladce naivní ideu nebo zdánlivě nekomplikovaný půvab přednesen hvězdami, o nichž si přejeme vědět mnohem více v domnění, že se jim žilo tak blaze. A mezi ty sličná Lil Adina, jak ji německý svět filmu znal, nepochybně bude patřit již navždy.
Ve filmu Ich vertraue dir meine Frau an (1943)
Patron Media pro Médium.cz
Praha, Česká republika
