Pojďme zrušit poplatky

Představme si politika, který to myslí vážně. Ne toho, jemuž zrušení poplatků stačí jako celý program, nýbrž toho, který si nejprve zjistí, jak věc funguje, a teprve potom otevře ústa. Co takový člověk vidí?

Platí se za domácnost vybavenou přijímačem — a přijímačem je dnes vedle televize a rádia i notebook nebo chytrý telefon. Zařízení připojitelné k internetu má přitom prakticky každá domácnost, takže poplatek se blíží tomu, co platí úplně všichni.

Tím se ovšem dostává do zvláštní pozice. Vybírá se dál, jako by šlo o úhradu za vlastnictví přístroje: s evidencí plátců, s přihlašováním a odhlašováním, s výjimkami a s vymáháním u těch, kdo se nepřihlásili. Co se fakticky chová jako daň, vybíráme odděleným a nákladným aparátem, jako by to daň nebyla.

K tomu se přidává druhá potíž. Částka je na domácnost stejná bez ohledu na příjem, takže domácnost, která počítá každou stovku, odvádí totéž co ta, které se daří. A každá výjimka, kterou zákonodárce přidá, aby systém zcivilnil, jej zároveň dále znepřehlední a prodraží.

Potud se zodpovědný politik od populisty neliší. Oba vidí totéž.

Vidí, že to funguje. Že ten nemotorný, zastaralý a nespravedlivý mechanismus každý měsíc spolehlivě přinese peníze, z nichž vzniká zpravodajství, na které se lze odvolat. A ví, že do něčeho, co funguje, se bez rozmyslu nevrtá.

Z toho plyne první podmínka, kterou si zodpovědný politik uloží sám: zrušením poplatku nesmí vzniknout ani jeden měsíc, kdy by veřejnoprávní médium nevědělo, z čeho zaplatí práci svých lidí. Kontinuita financování není ústupek. Je to vstupenka do diskuse.

Proč vůbec platit? Protože veřejnoprávní médium je celospolečenský statek, podobně jako bezpečnost nebo infrastruktura. Z existence nezávislého zpravodajství má prospěch i ten, kdo si je nikdy nepustí, stejně jako z fungujících hasičů má prospěch i ten, komu nikdy nehořelo.

Na celospolečenské statky se přispívá daněmi, a to úměrně příjmům. Hasiče přece neplatíme z poplatku za domácnost vybavenou sporákem nebo kotlem, i když právě od nich požáry často začínají — a nikoho by nenapadlo vést evidenci, kdo kotel má, kdo si ho odhlásil a u koho je třeba přihlášení vymáhat. U veřejnoprávních médií přesně to děláme.

Zrušme poplatek, nikoli financování. Na místo poplatku nastupuje fixní státní příspěvek, jehož výši stanoví zákon a který se automaticky valorizuje o inflaci.

Podstatné jsou obě části té věty. Příspěvek stanovený zákonem znamená, že se o rozpočtu veřejnoprávních médií nerozhoduje každoročně podle toho, jak se kdo komu zrovna zalíbil. Automatická valorizace znamená, že se k témuž výsledku nelze dopracovat ani oklikou, pouhým nicneděláním, při němž inflace odvede práci za politika, který by si na otevřený škrt netroufl.

Čím jasnější jsou pravidla financování, tím menší je prostor pro tlak na obsah. Redakce, která každý rok obhajuje svůj rozpočet u těch, o nichž má psát, není nezávislá, ať má v zákoně napsáno cokoli.

A tady se zodpovědný politik dostává k otázce, které se populista vyhýbá obloukem. Není to levná záležitost. Po dřívějším zvýšení poplatků a rozšíření okruhu poplatníků na zařízení připojitelná k internetu je celkový výnos pro rok 2026 naplánován zhruba na 8,8 až 9,2 miliardy korun. Ty se zrušením poplatku nikam neztratí ani odnikud nepřibudou — pouze se přesunou z odděleného poplatku do daňového systému.

Přesun ale není kouzlo. Znamená, že se těm miliardám musí v rozpočtu najít místo, ať už odpovídajícím nastavením daňového parametru, nebo úsporou jinde. Kdo slibuje zrušení poplatků a neřekne, odkud peníze vezme, neslibuje reformu. Slibuje škrt.

Z obojího dohromady plyne jediný rozumný závěr: takovou změnu nelze provést lusknutím prstu. Musí jí předcházet důkladná politická a odborná rozprava — o výši příspěvku, o mechanismu valorizace, o zdrojích, o pojistkách proti pozdějšímu obcházení zákona.

A při té příležitosti se nabízí udělat ještě něco, co se dlouho odkládá: zpřesnit definici veřejné služby. Tedy říci nahlas, co přesně si jako společnost objednáváme a platíme. Dokud to řečeno není, je každý spor o peníze zároveň sporem o to, zač vlastně jsou — a takový spor nemůže skončit dobře.

Ta rozprava není zdržování. Je to přesně ten rozdíl mezi reformou a demolicí.

Až potud byla řeč o politikovi hypotetickém. Skutečnost vypadá jinak. Vládní koalice předložila návrh, který koncesionářské poplatky ruší a Českou televizi i Český rozhlas převádí na financování ze státního rozpočtu. Na první pohled tedy přesně to, co tenhle text navrhuje. Na druhý pohled pravý opak.

Protože nezáleží jen na tom, co se mění, nýbrž jak. A z principů, o nichž je celý tenhle text, neporušila koalice snad jen ty, na které si nikdo nevzpomněl.

Rozprava? Návrh přišel narychlo, bez hlubší odborné diskuse s mediology, s vedením obou institucí i s nezávislými odborníky. Neprošel ani řádným meziresortním připomínkovým řízením — tedy procedurou, jejímž jediným smyslem je dát dotčeným možnost říct, co je špatně. Právě to bylo zapotřebí vyloučit.

Parlamentní kultura? Projednání bylo do programu prosazeno silou a zařazeno přednostně. Zákon, který rozhodne o financování veřejné služby na roky dopředu, prošel prvním čtením po noční debatě — hlasovalo se ve 4:36 ráno. Ve 4:36 se nehlasuje o ničem, nač by byl člověk hrdý. Kdo si je svou věcí jistý, projedná ji za denního světla.

Kontinuita? Žádná. Navržený státní příspěvek znamená pro Českou televizi a Český rozhlas reálný pokles příjmů o více než 1,4 miliardy korun ročně. To není přechod na jiný způsob financování. To je škrt, který se jako přechod tváří. A kdo škrtá a říká tomu reforma, se nepřeřekl.

Koncepce? Chybí — a to je na celé věci to nejpromyšlenější. K návrhu nebyla předložena dopadová studie ani jediná věta o tom, které služby či vysílací okruhy mají média zrušit, aby se do nového rozpočtu vešla. Ten výběr se totiž nechává na nich. Ať sama rozhodnou, co zmizí. Ať je to vidět na obrazovce. A ať se to pak dá označit za jejich selhání.

Pojmenujme to bez obalu. Populismus: slib, který zní dobře v každé hospodě, protože nikdo nemusí dočíst, co bude následovat. Diletantismus: odříznout instituci miliardu a půl ročně, aniž jí řeknete, co má přestat dělat, se omylem nepovede ani nadanému amatérovi. Nezodpovědnost: následky ponese někdo jiný a později — na to je u této vlády větší spolehnutí než na valorizační vzorec.

A pak to čtvrté, vedle něhož jsou předchozí tři jen řemeslné nedostatky. Veřejnoprávní médium se neptá proto, že by bylo v opozici. Ptá se proto, že je to jeho práce, uložená mu zákonem, který kdysi schválila táž sněmovna. Vláda, která mu za vykonávání té práce sáhne na rozpočet, právě sdělila, co si o své vlastní kontrole myslí. Kdo trestá otázku, dává odpověď.

Nazvěme to tedy jménem: odveta. Pomsta převlečená za úsporu je pořád pomsta, jen s důvodovou zprávou. A tahle neumlčí nikoho naráz — ona jen všem ostatním ukáže, co se stane tomu, kdo se ptá. To je na ní to nejhorší a zároveň to jediné, co na ní spolehlivě funguje.

Jedna výhrada kritiků míří i na to, co navrhuji výše, a je poctivé ji přiznat. Valorizační vzorec v zákoně není věčný — budoucí sněmovna jej může změnit, příspěvek zkrátit nebo podmínit. Právě proto tolik záleží na způsobu přijetí. Co projde těsnou většinou ve 4:36 ráno, lze stejnou cestou zase odejmout. Skutečnou pojistkou nezávislého financování není vzorec, nýbrž tak široká shoda, že se nikomu nevyplatí ji porušit. Té se žádným přednostním zařazením na program nedobere.

Nic z toho není nehoda. Vynechat připomínkové řízení, vynechat dopadovou studii, vynechat rozpravu a hlasovat před svítáním — to není řetěz nešťastných náhod, to je postup. Vláda, která takto zachází s institucí, jež ji má veřejně hlídat, dává docela slušný odhad toho, jak zachází s tím, u čeho se nikdo nedívá.

Zrušit poplatky tedy ano. Ale jako promyšlenou reformu se zajištěnou kontinuitou, s poctivě pojmenovanými zdroji a po pořádné rozpravě vedené za denního světla — nikoli jako předvolební gesto a už vůbec ne jako účtování s nepohodlnými. Takhle ne. A touto vládou už vůbec ne

Odborné výhrady k návrhu a dopady převedení financování pod státní rozpočet podrobně vysvětluje rozhovor s redaktorem České televize Danielem Stachem.

Návrh nestojí osamoceně. Jeho zasazení do širšího souboru změn rozvádím v textu Náměty k modernizaci státu.