Článek
Klára chtěla osmnáctiny oslavit doma. Nešlo o žádnou obrovskou párty pro desítky lidí, alespoň podle toho, jak mi to popisovala. Mělo přijít asi deset kamarádů, možná někdo další. Chtěla hudbu, něco k jídlu, pití a hlavně klid, protože jí bylo osmnáct a připadalo jí přirozené, že první narozeniny po dosažení plnoletosti nebude slavit někde v dětském koutku nebo v restauraci s rodiči za zády. Chápala jsem to. Sama jsem si ještě pamatovala, jak důležitě mi podobné narozeniny připadaly, a nechtěla jsem být matka, která své dospělé dceři zakáže večírek jen kvůli tomu, že se bojí o gauč.
Domluvily jsme se proto poměrně jednoduše. Klára bude mít v sobotu večer návštěvu, já odjedu k sestře a vrátím se v neděli odpoledne. Ještě před odjezdem jsem jí vysvětlila, že nechci žádný zákaz kouření v obýváku, zákaz jídla na sedačce a seznam dvaceti pravidel. Chtěla jsem jen jediné – aby po sobě uklidila. Řekla jsem jí, že mi nevadí, když se v sobotu večer byt trochu převrátí vzhůru nohama, protože právě proto jí ho nechávám. Ale v neděli chci přijít domů a mít možnost normálně projít dveřmi.
„Neboj, mami. Všechno uklidím,“ slíbila Klára.
Ještě jsem jí připomněla, že máme světlou sedačku a že bych opravdu nerada našla na polštářích rozlitou colu nebo něco podobného. Klára se zasmála a řekla, že jí není deset a že snad ví, jak se člověk chová v obýváku. Věřila jsem jí. Bylo jí osmnáct, chodila na střední školu, brigádničila a v mnoha věcech už byla samostatnější, než jsem si někdy chtěla připustit. Neviděla jsem důvod, proč bych jí měla stát za zády a kontrolovat, jestli po sobě správně uklidila.
V sobotu večer mi ještě přišla zpráva, že všechno probíhá dobře. Klára poslala fotografii, na které seděla s několika kamarády kolem stolu. Na stole byly talíře, něco k jídlu a skleničky, ale nic nevypadalo dramaticky. Odpověděla jsem jí jen, ať si to užijí, a dál jsem se do toho nepletla. U sestry jsme seděly dlouho do noci, povídaly si a já byla vlastně ráda, že jsem doma nebyla. Říkala jsem si, že Klára si užívá svůj večer a já mám po letech jeden víkend, kdy nemusím nic řešit.
V neděli jsem se vracela po obědě. V autě jsem si představovala, že přijdu domů, Klára už bude mít většinu věcí uklizenou, já si vybalím tašku a večer si uděláme čaj. Jenže jakmile jsem otevřela dveře bytu, bylo mi jasné, že úklid probíhal trochu jinak, než jsem si představovala.
Na chodbě ležely bundy, boty a několik kabelek. U dveří byly poházené papírové kelímky a mezi nimi se válely ubrousky. Pod botníkem jsem našla rozšlápnuté chipsy a na jedné stěně byla malá tmavá šmouha, kterou jsem nedokázala určit. V obýváku byl nepořádek ještě větší. Na konferenčním stolku zůstaly zaschlé kruhy od sklenic a celý povrch byl ulepený. Na sedačce byly dvě výrazné skvrny od sladkého nápoje a mezi polštáři se válely kousky chipsů, popcornu a něco, co vypadalo jako rozdrobené pečivo.
Koberec byl posetý drobky. U televize ležely prázdné obaly od sladkostí a několik plastových kelímků. Jeden polštář ze sedačky byl na zemi a na jeho světlém potahu byla šmouha od něčeho mastného. Když jsem ho zvedla, našla jsem pod ním ještě otevřený sáček s oříšky.
V kuchyni už jsem skoro nevěděla, kde začít. Ve dřezu bylo nádobí až po okraj. Některé sklenice byly napůl plné, v jiných zůstaly zbytky nějakého sladkého nápoje. Na lince byly krabičky od pizzy, otevřené sáčky s chipsy, několik lahví a miska se zbytky dipu. Na podlaze byly drobky, papírky a několik lepkavých míst. Odpadkový koš přetékal a kolem něj byly další obaly, které se do něj už nevešly.
Otevřela jsem lednici a pochopila jsem, že tam se po oslavě také nikdo nezdržoval s nějakým úklidem. Na jedné polici byla převržená krabička se salátem, vedle ní otevřená omáčka a na dně lednice pár kapek něčeho, co už začínalo zaschnout. V koupelně byly na zrcadle otisky prstů a drobné cákance, ručník ležel přes vanu a na podlaze byly další papírové kelímky. Na balkoně jsem našla několik prázdných lahví, krabice od jídla a popel rozsypaný kolem květináče.
Nejhorší ale nebylo ani tak to množství nepořádku. Bylo to vědomí, že Klára je doma. Nezmizela někam na celý den. Seděla ve svém pokoji, telefonovala s kamarádkou a podle všeho vůbec nepovažovala stav bytu za problém.
Zaklepala jsem na dveře.
„Kláro?“
„No, co je?“
Vešla jsem dovnitř.
„Ty jsi dneska uklízela?“
Podívala se na mě a chvíli přemýšlela.
„Jo.“
„A co?“
„No… uklidila jsem trochu obývák.“
„Kláro, pojď se tam se mnou podívat.“
Šla za mnou. Ukázala jsem jí na stůl, na sedačku, koberec, kuchyň a potom na balkon.
„Tohle je podle tebe uklizené?“
Klára se podívala kolem sebe a povzdechla si.
„Mami, vždyť jsem říkala, že to ještě dodělám.“
„Kdy?“
„Nevím. Dneska.“
„Já jsem se dneska vrátila.“
„Tak to udělám teď.“
„Dobře. Tak to udělej.“
Klára chvíli stála uprostřed kuchyně a potom pronesla větu, která mě opravdu zarazila.
„Tak si třeba zaplať úklidovku.“
„Cože?“
„No úklidovku. Když ti to tak vadí.“
„Kláro, tohle je po tvojí oslavě.“
„Já vím.“
„Tak proč bych ji měla platit já?“
„Protože ty chceš mít všechno perfektní.“
Podívala jsem se na ni. „Já nechci mít všechno perfektní. Chci mít čistou kuchyň.“
„Vždyť se to uklidí.“
„Tak to ukliď.“
„Já na to dneska nemám čas.“
„Ale já ho mám mít?“
Klára protočila oči. „Mami, byly to moje osmnáctiny. Chtěla jsem si je užít. Nemůžu přece po lidech uklízet ještě ve dvě ráno.“
„To po tobě nikdo nechce. Ale teď je neděle odpoledne.“
„Já jsem unavená.“
„Já taky.“
Chvíli bylo ticho. Pak Klára řekla, že by podle ní bylo jednodušší objednat někoho na úklid, než se kvůli tomu hádat. Řekla to úplně klidně, skoro jako kdyby navrhovala objednat pizzu. A právě to mě na tom rozčílilo. Ne že chtěla oslavu. Ne že se doma udělal nepořádek. Ale že vůbec neviděla důvod, proč by za jeho odstranění měla nést nějakou odpovědnost.
„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Úklidovku si klidně objednej.“
Klára se na mě podívala.
„Fakt?“
„Ano. Ale zaplatíš ji ty.“
„Já nemám tolik peněz.“
„Tak si ji neobjednávej.“
„Mami, to je přece hrozně drahé.“
„To je právě důvod, proč jsem ti říkala, abys po sobě uklidila.“
Klára chvíli mlčela a pak se zeptala, jestli bych jí aspoň nepomohla. Řekla jsem, že ano, ale jen pokud bude opravdu uklízet se mnou. Nechtěla jsem, aby si sedla na gauč a já obíhala celý byt s hadrem.
Nakonec jsme si rozdělily práci. Klára vzala kuchyň a koupelnu, já obývák a chodbu. Ona nejdřív posbírala všechny lahve a kelímky, potom odnesla odpadky a pustila se do nádobí. Já čistila sedačku, vysávala koberec a utírala stůl. Když jsme zjistily, že jedna skvrna na potahu nejde dolů obyčejným čisticím prostředkem, Klára sama začala hledat na internetu, čím ji odstranit. Nakonec se nám ji podařilo vyčistit.
Během úklidu jsme se ještě několikrát pohádaly. Klára si stěžovala, že jí říkám každý krok, já jí zase připomínala, že když by uklidila sama od sebe, nemusela bych jí nic říkat. Přesto se práce pomalu posouvala.
Večer už byt vypadal skoro jako před oslavou. Na balkoně nezůstala jediná láhev, kuchyňská linka byla čistá, odpadky byly vynesené a sedačka byla zase světlá. Klára si sedla na koberec a řekla, že vůbec netušila, kolik práce po takové oslavě zůstane.
„Proto jsem ti říkala, že to máš uklidit,“ odpověděla jsem.
„Já jsem si myslela, že stačí vyhodit věci.“
„To jsem si myslela taky, když mi bylo osmnáct.“
Podívala se na mě a rozesmála se. Tentokrát už bez podráždění.
Za měsíc chce Klára uspořádat menší oslavu znovu. Tentokrát už je domluva úplně jiná. Dala jsem jí ještě šanci, ale řekla jsem jí, že pokud chce využít celý byt, musí počítat s tím, že po skončení ho dá sama do pořádku. A to do stavu jako před oslavou.
Jsem zvědavá, jestli bude tentokrát rozumná. Protože pokud ne, nedostane vstupenku pro další párty, ale leda tak na internát.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
