Hlavní obsah
Příběhy

Dcera vydělává 70 tisíc měsíčně. Moje matka jí ze svého důchodu už dva roky platí třetinu nájemného

Foto: www.pexels.com

Obrázek je ilustrační

Maminka pobírá slušný důchod, ale ani tak pro ni sedm tisíc měsíčně není zanedbatelná částka. Vnučce chtěla ulehčit začátky samostatného života. Až později jsem zjistila, že její pomoc možná vůbec nebyla potřeba.

Článek

O tom, že maminka přispívá mé dceři na nájem, jsem se dozvěděla úplnou náhodou. Seděly jsme spolu v kuchyni, popíjely kávu a probíraly běžné rodinné věci. Maminka se zmínila, že jí zase přišel výpis z účtu a že ji trochu překvapily vyšší výdaje. Zeptala jsem se, co se děje, protože jsem věděla, že se svými penězi hospodaří rozumně. Tehdy jen tak mezi řečí poznamenala, že posílá Veronice každý měsíc sedm tisíc na bydlení a že se jí kvůli tomu poslední dobou hůř odkládají peníze stranou.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně rozuměla. Moje dcera Veronika je samostatná žena, má slušnou práci a už několik let bydlí ve vlastním pronajatém bytě. Maminka mi vysvětlila, že se před dvěma lety vnučka dostala do složitější situace. Změnila zaměstnání, stěhovala se a potřebovala překlenout období, než se finančně postaví na vlastní nohy. Prý jí tehdy nabídla, že jí bude přispívat na nájem. Dohodly se na třetině částky, což při tehdejším nájemném vycházelo přibližně na sedm tisíc korun. A tak to zůstalo dodnes.

Maminka má důchod kolem pětadvaceti tisíc korun. Není na tom nejhůř, má vlastní byt, žádné dluhy a větší výdaje si dokáže rozplánovat. Přesto mi připadalo zvláštní, že z takového příjmu pravidelně odevzdává téměř třetinu peněz za bydlení dospělé vnučce. Sama si totiž neodpustí ani obyčejné věci, které by jí zpříjemnily stáří. Nový kabát odkládala už druhou zimu, na výměnu starší pračky si musela našetřit a na dovolenou jezdila naposledy před několika lety.

Nechtěla jsem maminku hned kritizovat. Vždycky byla člověkem, který pro rodinu udělá první poslední. Vychovala mě sama a ani v době, kdy jsme neměly nazbyt, mi nedala pocítit, že by jí něco chybělo. Když jsem začala pracovat, snažila jsem se jí pomoc vracet, ale většinou všechno odmítala. U Veroniky to měla jinak. Byla to její jediná vnučka a od malička ji rozmazlovala. Kupovala jí oblečení, přispívala na školní výlety a později jí pomohla i s vybavením prvního bytu. Nikdy jsem jí to nezazlívala. Jen jsem si myslela, že s dospělostí přichází také určitá míra odpovědnosti.

Ještě ten večer jsem zavolala Veronice. Nechtěla jsem dělat scénu, pouze jsem se jí zeptala, jestli ví, že babička má poslední dobou problém něco ušetřit. Odpověděla, že o tom samozřejmě ví, ale že babička sama trvala na tom, že jí bude pomáhat. Připomněla mi, že nájmy jsou dnes vysoké a že sedm tisíc není žádná závratná částka. Prý má babička z pomoci radost a ona by jí nechtěla brát něco, co sama nabízí.

Zarazilo mě hlavně to, že Veronika vůbec neprojevila zájem o to, zda babičce peníze nechybí. Místo toho začala vysvětlovat, kolik stojí její byt, energie, doprava a další výdaje. Věděla jsem, že se jí nežije úplně levně, ale také jsem věděla, že má dobrou práci. Přesto jsem se jí na konkrétní příjem neptala. Nepovažovala jsem to za svou věc a nechtěla jsem se dostat do situace, kdy bych jí kontrolovala výplatní pásky.

Následující týdny jsem si začala všímat drobností. Maminka si například při návštěvě odpustila objednání zákusku, který měla vždycky ráda, a místo něj si dala jen čaj. Řekla, že se snaží trochu šetřit. Také mi oznámila, že letos nebude kupovat nové brýle, přestože ty staré už má poškrábané a špatně se jí přes ně čte. Přitom sedm tisíc měsíčně posílala dál, jako by šlo o samozřejmou položku v jejím rozpočtu.

Jednou jsem se jí zeptala, jestli by nebylo lepší, aby se s Veronikou domluvila na ukončení příspěvku. Maminka se okamžitě ohradila. Prý nechce, aby si vnučka myslela, že jí něco vyčítá. Navíc měla pocit, že by ji tím zklamala. Přiznala mi, že Veronika jí nikdy přesně neřekla, kolik vydělává, a že se na to ani neptala. Vnučka jí pouze opakovala, že má s penězi hodně práce a že je ráda za každou pomoc.

Právě to mě přimělo, abych si s dcerou promluvila znovu. Tentokrát jsem se jí zeptala přímo, zda babičce někdy řekla, že už je její situace stabilní. Veronika mi odpověděla, že není důvod něco měnit, protože se na ničem nedohodly časově. Babička prý sama řekla, že jí bude pomáhat, dokud bude potřebovat. Jenže právě v tom byl problém. Maminka nevěděla, jak na tom vnučka skutečně je, a Veronika neměla důvod jí to sama vysvětlovat.

Nakonec jsem se rozhodla zjistit, jaká je skutečnost. Nechtěla jsem dceři prohlížet účet ani se vyptávat jejích kolegů. Při jedné rodinné návštěvě jsem se jí ale zeptala, zda je v nové práci spokojená a jestli se jí podařilo vyjednat lepší podmínky. Odpověděla mi, že ano, že je tam už přes rok a že si finančně výrazně polepšila. Když jsem se zajímala o podrobnosti, řekla, že bere přibližně sedmdesát tisíc korun měsíčně.

Zůstala jsem chvíli překvapeně sedět. Ne proto, že by dcera vydělávala hodně. Pochopitelně jí to přeji. Spíš jsem si uvědomila, že babičce už dávno mohla říct, že žádnou pravidelnou pomoc nepotřebuje. Sedmdesát tisíc samozřejmě neznamená, že člověk nemá výdaje, ale při takovém příjmu mi připadalo absurdní, aby jí její babička ze svého důchodu posílala sedm tisíc korun každý měsíc.

Veronika se mě pokusila uklidnit tím, že má dražší byt a že si také něco odkládá na budoucnost. Řekla, že si díky babiččině příspěvku může dovolit žít trochu pohodlněji a nemusí tolik přemýšlet nad každým výdajem. V tu chvíli mi došlo, že jsme každá celou situaci vnímaly jinak. Pro maminku to byla pomoc vnučce, která se údajně potýká s vysokými náklady na bydlení. Pro Veroniku to byl pravidelný příjem navíc, na který si za dva roky zvykla.

Nejvíc mě ale mrzelo, že dcera babičce neřekla pravdu. Nemusela jí přece oznamovat přesnou výši výplaty. Stačilo říct, že už má stabilní zaměstnání a že se jí daří dobře. Pokud by maminka přesto chtěla přispívat, mohla by se rozhodnout sama, ale alespoň by věděla, komu a proč peníze dává.

Při další návštěvě jsem mamince řekla, co jsem zjistila. Nejdřív se jen dívala do stolu. Potom se mě zeptala, jestli jsem si jistá, že Veronika opravdu vydělává tolik. Potvrdila jsem jí to. Maminka dlouho mlčela a pak řekla, že jí vnučka nikdy nic takového neřekla. Prý jí vždycky připadala trochu nešťastná ze svého finančního postavení a nechtěla se jí vyptávat, aby ji neztrapnila.

Druhý den Veronice zavolala. Nehádaly se, alespoň ne podle toho, co mi maminka později vyprávěla. Jen jí oznámila, že od příštího měsíce už jí na nájem přispívat nebude. Potřebuje si prý nechat peníze na vlastní výdaje a také by si ráda po letech něco našetřila. Veronika to přijala dost chladně. Řekla, že ji to mrzí, protože s příspěvkem počítala, a připomněla babičce, že jí pomoc sama nabídla.

Od té chvíle se jejich vztah trochu změnil. Veronika už nechodí za babičkou tak často jako dřív. Dříve se u ní zastavila třeba dvakrát týdně, někdy jen na kávu cestou z práce. Teď přijde jednou za několik týdnů a většinou má naspěch. Maminka to navenek nijak nekomentuje, ale vím, že ji to trápí. Nejde jí ani tolik o peníze, jako o pocit, že její pomoc byla považována za samozřejmost.

Nedávno mi maminka řekla, že si konečně objednala nové brýle. Také si koupila kabát, který si už dlouho prohlížela ve výloze. Měla z toho radost jako malé dítě a já jsem byla ráda, že si alespoň něco dopřeje. Přesto se občas ptá, jestli jsem s Veronikou mluvila a zda jí dcera něco nevyčítala. Nechce přijít o vnučku a pořád má potřebu ji omlouvat.

S Veronikou se o tom snažím mluvit co nejméně. Je dospělá a svůj život si může zařídit podle sebe. Nemohu jí nařídit, jak má hospodařit, ani rozhodovat o tom, zda má přijímat peníze od babičky. Jedno jí ale stále nedokážu odpustit. Ne to, že si nechala pomáhat, ale že věděla, že babička žije z důchodu, a přesto jí neřekla, že už takovou pomoc nepotřebuje.

Někdy si říkám, jestli jsem neměla zasáhnout už dávno. Možná by maminka nemusela dva roky počítat každou větší útratu a odkládat věci, které potřebovala. Zároveň vím, že jí nikdo nemohl zakázat dělat radost vlastní vnučce. Pořád ji má ráda a pravděpodobně by jí pomohla znovu, kdyby ji o to Veronika požádala.

Jen doufám, že tentokrát by se nejdřív zeptala, zda je ta pomoc skutečně nutná. A že by se Veronika nezlobila za to, že babička chce mít konečně také něco pro sebe.

Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz