Článek
Téma tchyně je v příbězích vděčné a nesmírně čtivé. Proč? Protože právě ona zosobňuje zvláštní napětí mezi rodinnou blízkostí a nevyžádaným vměšováním. Někdo ji maluje jako vlídnou babičku s koláčem, ale mnohem častěji se stává postavou, která „ví nejlépe“, jak má být uklizený byt, vychované děti či opečovávaný manžel. To, že lidé tak rádi konzumují příběhy o jejích eskapádách, souvisí s jednoduchou lidskou potřebou ulevit si smíchem z každodenních třenic, které by jinak mohly být těžko řešitelné.
Dehonestace, ztrapňování či karikatura tchyně vlastně funguje jako kolektivní ventil. Tam, kde by se napřímo řeklo „nech mě být, nemíchej se do mého života“, se raději sáhne po vtipu, historkách či přehánění. Smějeme se tedy cizímu neštěstí – manželově tváři, když tchyně hodnotí chuť polévky, nebo nevěstiným zoufalým očím při další lekci, jak správně žehlit. Ale vtip stojí na tom, že v tom každý z nás poznává něco ze své zkušenosti, nebo alespoň slyšel desítky podobných historek.
Proč je však tchyně tak nesnášenou osobou? Možná proto, že stojí na zvláštní hranici. Není to už mateřská autorita, kterou bychom museli respektovat, a není to ani cizí člověk, jehož názor můžeme prostě ignorovat. Je to „blízký cizinec“ – někdo, kdo má pocit práva zasahovat, ale nemá už moc přímé legitimity. A právě tato poloha z ní dělá dokonalý terč: snadno lze vyzobat přehnané rysy a udělat z nich zábavnou karikaturu.
Čtivost příběhů o tchyních je dána i tím, že kombinuje humor se skrytým napětím. Je to jako sledovat hororovou komedii: nikdy nevíte, zda přijde polibek na tvář, nebo kritika vašeho nového koberce. V tomto smyslu se tchyně stává postavou mezi žánry – poloviční pohádkovou babičkou, poloviční drakem, který hlídá most mezi generacemi.
Česká kinematografie zná několik ztvárnění tchyně jako hlavní postavy, která je více či méně humorně popsána:
1. „Tchýně“ (dvoudílný televizní film, 1985/86)
– V této dvoudílné hře od Markéty Zinnerové se uchyluje k typickému napětí mezi snachou Zdenou (Markéta Fišerová) a její tchyní Marií (Věra Galatíková). Tchyně zde symbolizuje tradiční autoritu, která — kvůli zachování rodiny — nejprve kritizuje novou generaci a její rozhodnutí, a teprve až se zhroutí rodinné vazby, postupně se otevírá k pochopení a dokonce pomáhá snache překonat osobní zlom. První část se věnuje rozvratu manželství, druhá pak posunu k vzájemnému sblížení a podpoře .
2. „Tchyně a uzený“ (TV film 2010 podle románu Simony Monyové)
– V tomto snímku se setkáváme s jiným portrétem tchyně — matky, která se svým dospělým synem velmi úzce svazuje, až se stává překážkou pro jeho manželství. Alžběta (Jiřina Švormová) intenzivně manipuluje a brání svému synovi, aby se oddělil od ní či vytvořil vlastní domácnost — což vede ke konfliktu se snachou Sylvií (Sandra Nováková). Film se věnuje tragickému psychologickému napětí, které umocňuje vnímání tchyně jako temné, přehnaně ochranářské síly .
3. „Tchýně“ (krátká černobílá komedie, 1969)
– Klasická černobílá komedie, ve které tchyně Marie (J. Šejbalová) svými „dobře míněnými“ nápady nejen provokuje svou dceru, ale i zcela rozvrací domácí harmonii. Snaha o pomoc vede spíše ke komickým situacím, které vyústí v absurdní rozhodnutí: dcera se pokouší tchyni „provdat“ znovu — dokonce i za nevhodné nápadníky. Tato absurdní satira ukazuje tchyni jako zdroj humoru i přehnaného rodinného chaosu .
Proč právě tyto filmové tchyně tak rezonují?
Různé tonalitní odstíny: V „Tchýni“ (1985) je tchyně nejprve nesympatická, ale později vykazuje lidskost a pochopení. Naopak „Tchyně a uzený“ připomíná temnou psychologii, kde tchyně může být až destruktivní. „Tchýně“ (1969) nabídne vtipné přehánění a lehkou absurditu.
Zrcadlo reálných situací: Diváci v nich mohou poznat vlastní zkušenosti — od nahnivého humoru až po vážné dynamiky rodinného napětí.
Emocionální šířka: Tchyně je postava, která může vyvolávat odpor, sympatii i smích — a právě tento pomyslný trojúhelník je čtení či sledování takových příběhů činí atraktivní.
Komedie i drama společně: Míchání žánrů obohacuje vyprávění — tchyně může být komická figurka, ale i zdroj dramatického konfliktu.
Možná celý zájem o tchyně je jen tím, že potřebujeme postavu, na kterou lze hodit veškeré frustrace z rodinného soužití. Tchyně je pak cosi jako „hromosvod“ manželských bouřek. Bez ní by to bylo vlastně nudné. Představte si komedii bez ní: kdo by kritizoval, kdo by hodnotil, kdo by nevědomky rozdmýchával oheň? Asi bychom museli tuto roli svěřit třeba sousedovi – a zkuste si představit, že by se vtipy místo „Moje tchyně mi zase radila…“ začínaly slovy: „Můj soused odnaproti mi zase řekl…“ – zní to podstatně méně zábavně, že?
Nakonec tedy tchyně, ať už skutečná či literární, není jen zdrojem konfliktů, ale i zdrojem nesmrtelného humoru. A i když si často povzdechneme „bože, zase ona“, možná bychom bez ní přišli o jednu z nejšťavnatějších kapitol rodinného vyprávění.
Zdroje:
https://psychologie.cz/problemy-mezi-generacemi/
https://www.idnes.cz/revue/spolecnost/tchyne-vtipy.A090525_095249_lidicky_lf
https://www.lidovky.cz/orientace/tchyne-jako-fenomen.A160125_152500_ln_noviny_sij
ČSFD: https://www.csfd.cz/film/217078-tchyne/prehled/
FDB: https://www.fdb.cz/film/tchyne/36018
ČT24 recenze: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/tchyne-a-uzeny-jsou-nejlepsi-studeny-222507
Deník.cz článek: https://www.denik.cz/film-a-televize/filmova-adaptace-romanu-simon20110805.html
Česká televize (archiv pořadu): https://www.ceskatelevize.cz/porady/134299-tchyne/
