Článek
Existují lidé, kteří už na základní škole vědí, že budou lékaři, právníky nebo piloty. Pak existuji já. Člověk, který si ještě ve čtyřiceti nebyl úplně jistý ani tím, co chce dělat příští pondělí.
Když se dnes ohlédnu zpátky, připadá mi, že většinu života jsem strávil hledáním své cesty metodou pokus–omyl. Problém byl v tom, že počet omylů výrazně převyšoval počet pokusů. Zatímco bývalí spolužáci budovali kariéry, kupovali byty a plánovali rodinné dovolené, já střídal zaměstnání s takovou pravidelností, že si mě na pracovním úřadě pamatovali lépe než někteří příbuzní.
Jedna z mých prvních prací byla v menším skladu. Dodnes si pamatuji, jak mě vedoucí při nástupu uklidňoval, že jde o jednoduchou práci, kterou zvládne každý. Už po týdnu jsem začal mít podezření, že jsem výjimkou potvrzující pravidlo. Jednoho dne jsem měl připravit objednávku pro zákazníka. Všechno jsem pečlivě zkontroloval, několikrát přepočítal a spokojeně odeslal. Druhý den přišel rozzuřený telefonát. Ukázalo se, že jsem omylem zaměnil dvě podobné objednávky. Jeden zákazník obdržel materiál za několik tisíc korun navíc a druhý téměř nic. Když se mě vedoucí zeptal, jak se mi to podařilo, odpověděl jsem po pravdě, že netuším. Na chvíli se na mě zadíval a pak řekl, že ho vlastně děsí moje upřímnost víc než samotná chyba.
V jiné práci jsem dělal vrátného. To zní klidně a důstojně, ale realita byla jiná. Během nočních směn jsem měl pravidelně kontrolovat areál. Jednou v zimě jsem se vracel z obchůzky a zjistil, že jsem si zabouchl dveře od vrátnice. Mobil uvnitř. Klíče uvnitř. Topení uvnitř. Já venku v lehké bundě. Nakonec jsem skoro hodinu postával pod přístřeškem a čekal na kolegu z ranní směny. Když dorazil a uviděl mě promrzlého jako sněhuláka, dlouho se nezmohl na slovo. Pak jen poznamenal, že za dvacet let služby ještě nezažil, aby někdo zamkl sám sebe ven z vlastního pracoviště.
Ani za volantem jsem nebyl zrovna hvězda. Když jsem rozvážel zboží dodávkou, podařilo se mi během jednoho týdne třikrát zabloudit ve městě, které mělo sotva deset tisíc obyvatel. Dodnes nechápu, jak je to možné. Navigace mě posílala doprava, já odbočil doleva a následně se ocitl na místě, kde jsem už před půl hodinou stál. Jeden zákazník mě tehdy přivítal slovy, že už si nebyl jistý, jestli vezu objednávku, nebo natáčím dokument o místních ulicích.
Kromě pracovních přešlapů jsem příliš nevynikal ani v osobním životě. Kamarádi se ženili, rozváděli, znovu ženili a řešili dospívající děti. Já zůstával starým mládencem. Ne snad proto, že bych o vztah nestál, ale nějak jsem v tom nebyl moc úspěšný. Kdysi mě kolegové přemluvili, abych pozval jednu sympatickou kolegyni na večeři. Celý týden jsem sbíral odvahu. Když konečně souhlasila, měl jsem takovou radost, že jsem v restauraci převrhl sklenici s minerálkou přímo do košíku s pečivem. O deset minut později jsem si při pokusu zachránit situaci shodil ubrousek do talíře s polévkou. Druhé rande už nebylo.
Po čtyřicítce jsem začínal mít pocit, že jsem zaspal vlastní život. Stále jsem bydlel sám, střídal zaměstnání a sledoval, jak lidé kolem mě působí dospěleji, úspěšněji a jistěji. Já měl často problém rozhodnout se, co budu dělat za půl roku.
Pak přišel další z mnoha pracovních pokusů. Nastoupil jsem do firmy, kde jsem měl komunikovat se zákazníky. Upřímně řečeno, moc jsem tomu nevěřil. Celý život jsem si připadal spíš jako člověk, který občas nezvládne ani komunikaci s vlastním kávovarem. Jenže stalo se něco nečekaného.
Zjistil jsem, že mě rozhovory s lidmi baví.
Nepotřeboval jsem složité tabulky ani technické výkresy. Když měl někdo problém, dokázal jsem ho vyslechnout, uklidnit a hledat řešení. Možná právě proto, že jsem sám zažil dost zmatků, uměl jsem pochopit i zmatky ostatních. Poprvé v životě jsem měl pocit, že něco dělám přirozeně.
Samozřejmě by to nebyl můj příběh, kdyby nepřišel další problém. Firma po čase propouštěla a mezi odcházejícími jsem byl i já. Když mi to oznámili, nebyl jsem ani překvapený. V duchu jsem si říkal, že se alespoň držím své životní tradice.
Jenže několik týdnů nato zazvonil telefon.
Volal jeden klient, se kterým jsem často komunikoval. Řekl, že si pamatuje naše rozhovory a že by mě rád doporučil do společnosti, kde hledají člověka na podobnou pozici. Dodnes si vybavuji, jak jsem po skončení hovoru seděl v kuchyni a podezíravě zíral na telefon, jestli si ze mě někdo nestřílí.
Nestřílel.
Nastoupil jsem do nové firmy a během několika měsíců jsem pochopil něco, co mi předtím unikalo celé desítky let. Nejde o to být nejlepší ve všem. Stačí najít jednu věc, ve které jste opravdu dobří. V mém případě to nebyly stroje, sklady ani logistika. Byli to lidé.
Dnes pracuji v oboru, který mě baví. Každé ráno vstávám bez pocitu, že mě čeká trest. A když se někdo diví, jak jsem se k takové práci dostal, musím se smát. Za většinou kariérních úspěchů bývá údajně talent, píle a promyšlený plán.
V mém případě za tím stála zamčená vrátnice, několik špatně doručených zásilek, zabloudění v malém městě, mokré pečivo v restauraci a dlouhá řada dalších drobných trapasů.
A víte co? Nakonec se ukázalo, že i člověk s iniciálami P. H., který většinu života působil dojmem, že hledá návod k vlastní existenci, může jednou najít místo, kam skutečně patří.
Jen k němu občas vede trochu klikatější cesta než u ostatních.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorův čtenář. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1.osobě z pozice vypravěče.
