Článek
Dětství a rodinné zázemí
Jiří Krytinář se narodil 20. dubna 1947 v Sezimově Ústí, v době, kdy Československo ještě vstřebávalo poválečné změny. Jeho rodina patřila k pracující vrstvě: otec byl dělník, matka pracovala v místním podniku. Nebyli bohatí, ale snažili se vytvořit domov, kde nechyběla soudržnost a humor.
Malý Jiří byl dítětem citlivým, pozorným a neobyčejně vnímavým. Už od útlého věku si vytvářel vlastní svět fantazie, v němž se mísily pohádky, příběhy z rádia a jeho vlastní představy. Rád pozoroval lidi: jejich gesta, způsob řeči, drobné zvláštnosti. Později sám říkal, že právě tato schopnost pozorování mu pomohla stát se hercem.
Jeho dětství však bylo poznamenáno častými návštěvami lékařů. Růstová porucha, která se u něj projevila velmi brzy, znamenala dlouhé pobyty v nemocnicích, odloučení od rodiny a nejistotu. Přestože byl fyzicky drobný, psychicky sílil. Naučil se brát život s humorem, který se stal jeho obranným štítem.
Útěk před operací v pyžamu
Krytinářova vážná růstová porucha zvaná osteochondrodysplazie mu zastavila růst ve 3 letech. Lékaři se pokoušeli Jiřího růst podpořit léčbou, která vyžadovala dlouhodobé hospitalizace. Jedna z epizod, kterou později sám rád vyprávěl, se stala legendou: jako desetiletý chlapec údajně utekl z nemocnice v pyžamu, protože už nedokázal snášet izolaci a přísný režim.
Ať už byl tento příběh přesně takový, jak jej líčil, nebo se časem stal součástí jeho osobního mýtu, jedno je jisté: symbolizoval jeho povahu. Jiří odmítal být pasivní obětí okolností. Chtěl žít, chtěl se smát, chtěl být mezi lidmi.
Jeho růst se nakonec zastavil na 122 centimetrech. Pro mnohé by to byla celoživotní překážka, ale Krytinář v tom našel cestu. Jeho výška se stala charakteristickým znakem, díky němuž si jej filmaři všimli. V době, kdy český film hojně pracoval s pohádkovými motivy, byl jeho vzhled jedinečný a nezaměnitelný.
Cesta k filmu a divadlu
Po přestěhování do Prahy začal Krytinář hledat cestu k umění. Nebylo to snadné: neměl herecké vzdělání, neměl kontakty, neměl nic kromě odhodlání. Navštěvoval amatérské soubory, kde se učil základům herectví, rytmu, práce s hlasem i pohybem.
Byl pracovitý a cílevědomý. Když se mu naskytla příležitost, chopil se jí. Jeho první filmové role přišly v 70. letech. Tvůrci jako Václav Vorlíček či Oldřich Lipský hledali specifické typy postav – skřítky, trpaslíky, pohádkové bytosti. Krytinář se pro tyto role hodil nejen vzhledem, ale i energií.
Jeho herectví bylo živé a spontánní. Dokázal se pohybovat s lehkostí, která kontrastovala s jeho drobnou postavou. Jeho mimika byla výjimečná: dokázal jediným pohledem vyjádřit údiv, radost, strach i komičnost.
Brzy se stal vyhledávaným hercem nejen ve filmu, ale i v divadle. Působil například v Divadle Járy Cimrmana, kde oceňovali jeho spolehlivost a schopnost přesně dodržet rytmus inscenace.
Herecký temperament a povaha Jiřího Krytináře
Jiří Krytinář byl hercem, který na jevišti i před kamerou působil jako malý, ale neobyčejně intenzivní živel. Jeho temperament byl směsí spontánnosti, rychlých reakcí, výrazné mimiky a schopnosti okamžitě přepnout mezi humorem a vážností.
Ačkoli měřil pouhých 122 centimetrů, jeho herecká energie byla často větší než energie kolegů, kteří jej převyšovali o několik hlav. Krytinář měl dar zaplnit prostor: ne fyzicky, ale výrazem. Když vstoupil do scény, divák si jej všiml okamžitě.
V soukromí byl podobně výrazný jako na jevišti. Bohémský, otevřený, někdy až příliš přímočarý. Nebyl to člověk, který by si nechával věci pro sebe. Co si myslel, to řekl. Co cítil, to projevil. Tato upřímnost mu přinášela sympatie i občasné třenice, ale zároveň z něj dělala osobnost, kterou si lidé pamatovali.
Pod jeho živostí se však skrývala i citlivost. Byl vnímavý, někdy až melancholický. Jeho životní zkušenosti: nemoc, odlišnost, boj o místo ve světě, mu daly schopnost vidět věci hlouběji, než se na první pohled zdálo. A právě tato kombinace síly a křehkosti se promítala do jeho herectví.
Největší role Jiřího Krytináře
Jednou z prvních velkých příležitostí, které jej pevně usadily do české filmové tradice, byla jeho účast v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Vstoupil do ní jako nenápadná, ale výrazná součást kouzelného světa, který film vytvářel. Jeho drobná postava, živé oči a pohádkový výraz dokonale zapadly do atmosféry příběhu, kde každá bytost měla své místo a svůj význam. Ačkoli jeho role nebyla rozsáhlá, byla přesně tím typem detailu, který dotváří kouzlo celého filmu: malý, ale nezaměnitelný tah štětcem na velkém plátně.
Podobně tomu bylo i v seriálu Arabela, kde se Krytinář objevil jako jedna z pohádkových bytostí, které obývaly svět plný kouzel, triků a fantazie. Jeho výstupy byly krátké, ale živé. Dokázal se v nich proměnit v bytost, která jako by vypadla z dětské představivosti: trochu komická, trochu tajemná, vždy však přesná a zapamatovatelná. Arabela byla pro něj důležitá nejen jako pracovní příležitost, ale i jako potvrzení, že jeho typ herectví má v české televizní tvorbě pevné místo.
V seriálu Návštěvníci se Krytinář předvedl v poloze, která mu byla velmi blízká: v komediální. Jeho timing, schopnost pracovat s drobnými gesty a výrazem, i jeho přirozený smysl pro humor zde vynikly naplno. Dokázal dodat scénám lehkost a hravost, která byla pro Návštěvníky typická. Jeho role zde nebyla jen doplňkem, ale součástí rytmu celého seriálu.
A pak tu byly Krkonošské pohádky, kde se objevil jako jedna z postav, které dotvářely svět Krakonoše, Trautenberka a jejich věčného soupeření. Krytinář zde působil jako bytost, která do příběhu přinášela pohádkovou atmosféru: drobnou, ale výraznou, přesně takovou, jakou uměl zahrát nejlépe. Jeho přítomnost dodávala seriálu autenticitu a kouzlo, které si diváci pamatují dodnes.
Kromě pohádek se objevil i v řadě dalších filmů a seriálů, například v kultovní Hospodě, kde jeho drobná postava kontrastovala s hlučným prostředím hospodského světa, nebo v komediální sérii Kameňák, kde jeho výrazná mimika a schopnost pracovat s krátkými výstupy opět našly své místo. V pohádce Čert ví proč se objevil jako součást čertovského světa, který mu svou fantaskností a hravostí dokonale seděl.
A nesmíme zapomenout ani na jeho divadelní působení, například v Divadle Járy Cimrmana. Tam se ukázalo, že Krytinář není jen filmový typ, ale skutečný herec s citem pro rytmus, přesnost a souhru. Na jevišti byl spolehlivý, disciplinovaný a přitom stále živý: jako by v sobě nosil neustálý proud energie, který dokázal předat publiku.
Jeho role měly společného jedno: ať byly jakkoli malé, nikdy nebyly prázdné. Krytinář do nich vkládal kus sebe: svůj humor, citlivost, svou životní zkušenost i svou jedinečnost. A právě proto si jej diváci pamatují. Ne jako herce velkých monologů, ale jako herce velkých momentů.
Vztahy s hereckými kolegy
Vztahy Jiřího Krytináře s hereckými kolegy byly stejně pestré jako jeho život. Patřil k lidem, kteří se nedali přehlédnout: nejen kvůli své postavě, ale hlavně kvůli povaze. Když přišel na natáčení nebo do divadelního zákulisí, bylo to, jako by s sebou přinesl vlastní mikroklima: směs humoru, otevřenosti, někdy i ostřejších poznámek, ale zároveň srdečnosti, která dokázala stmelovat.
Mezi kolegy byl vnímán jako člověk, který má rád společnost. Neuzavíral se, nehrál si na nedostupnou hvězdu. Sedával s ostatními v hereckých klubovnách, v šatnách, u stolů po představení, vyprávěl historky z natáčení, z dětství, z nemocnic, z cest. Měl dar vyprávět: jeho příběhy byly barvité, často okořeněné ironií a sebeironií. Uměl se smát s ostatními, ale i sám sobě, což mu mezi kolegy získávalo respekt.
Zároveň byl osobností, která si nebrala servítky. Pokud se mu něco nelíbilo, řekl to. Když měl pocit, že někdo přehrává, nebo že režisér tlačí scénu nesprávným směrem, dokázal to dát najevo. Ne agresivně, spíš hlasitě a napřímo. Tato přímost někdy způsobovala napětí: ne každý snese otevřenou kritiku, ale většina kolegů časem pochopila, že za jeho slovy není zlomyslnost, ale snaha, aby věci fungovaly co nejlépe.
Na place byl profesionál. Přicházel připravený, text měl v hlavě, věděl, co se od něj čeká. Režiséři oceňovali, že i když měl temperament, dokázal jej v pravý okamžik zkrotit a soustředit se na práci. To mu otevíralo dveře k opakovaným spolupracím: když si vás režisér vezme do jednoho projektu, může to být náhoda, ale když vás obsazuje znovu a znovu, znamená to, že vám věří. A Krytinář byl přesně ten typ herce, který se v různých štábech vracel.
Soukromý život Jiřího Krytináře
Soukromý život Jiřího Krytináře byl vlastně jako nekonečný seriál, který se odehrával mimo kamery, ale často byl stejně dramatický jako role, které hrál. Ačkoli si své nejbližší chránil, jeho povaha, bohémský styl života a neklidná duše způsobily, že se kolem něj neustále něco dělo.
Byl ženatý, ale manželství s jeho ženou nebylo nikdy úplně klidné. Ona toužila po stabilitě, po pravidelném rytmu, po domově, který bude držet pohromadě. On byl naopak člověk, který žil v rytmu natáčení, večírků, nečekaných setkání a spontánních rozhodnutí. Zatímco ona chtěla jistotu, on přinášel chaos. A tak se jejich vztah občas třásl jako kulisa ve větru.
Když se natáčení protáhlo, když se večírek zvrtl, když se společnost protáhla do rána, stávalo se, že Krytinář nepřišel domů. Ne proto, že by utíkal, spíše proto, že žil okamžikem. Přespával u známých, u kolegů, někdy i tam, kde se večer prostě zastihl. Nebyl to útěk, ale jeho způsob existence. A doma to samozřejmě vyvolávalo napětí.
Jeho dcera byla pro něj důležitá, ale ani jejich vztah nebyl vždy jednoduchý. On byl otec, který miloval, ale často nebyl přítomen. Ona byla dcera, která potřebovala jistotu, ale dostávala spíše příběhy, omluvy a sliby. Nebyly mezi nimi dramatické rozchody, ale byly tam chvíle ticha, nepochopení, odstupu. Chvíle, kdy se jejich světy míjely. A přesto, když spolu byli, bylo vidět, že mezi nimi existuje pouto, které nepřetrhne ani čas, ani vzdálenost.
Hazard, alkohol a dluhy - temnější strana jeho života
Krytinářův život měl i svou stinnou stránku. Miloval společnost, smích i atmosféru večerů, které se protahují do noci. A s tím přicházel i alkohol. Nebyl to člověk, který by odmítal sklenku, když se nabízela. A v hereckém prostředí se nabízela často.
Hazard byl další kapitolou jeho života. Automaty, sázky, drobná rizika: to vše jej přitahovalo. Nešlo o touhu po bohatství, ale o pocit vzrušení, o okamžik, kdy se svět smrskne na blikající světla a zvuk kovu. A jako každý, kdo hazardu podlehne, i on měl období, kdy peníze mizely rychleji, než přicházely. Dluhy se objevovaly a zase mizely, ale nikdy úplně.
A pak tu byla melancholie. Ta tichá, která přichází po večírcích, po smíchu, po světlech reflektorů. Krytinář byl citlivý člověk, a tak jej někdy přepadaly stavy, které by dnes možná někdo nazval depresí. Tehdy se o tom nemluvilo. Tehdy se to schovalo za humor, za historky, za další sklenku.
Konflikt s Olgou Žižkovou
Jednou z nejznámějších mediálních epizod jeho života byla spolupráce s modelkou Olgou Žižkovou na focení lechtivého kalendáře. Nebyl to skandál v pravém slova smyslu, ale bulvár si jej užil.
Krytinář byl muž, který se nebál provokovat, a focení s mladou modelkou bylo přesně tím typem události, která přitahuje pozornost. Média psala o napětí, o žárlivosti, o tom, že doma to nevyvolalo nadšení. Pravda byla méně dramatická: šlo o pracovní projekt, který bulvár zkrátka nafoukl. Ale atmosféra kolem toho byla živá, hlučná a přesně taková, jakou bulvár miluje.
Tuto pozornost si herec do velké míry užíval. Ne proto, že by chtěl někoho ranit, ale protože miloval pozornost. Miloval světla, kamery a pocit, že je středem dění. A Olga Žižková byla jen jednou z epizod, které ukazovaly, jak snadno se jeho život stával tématem pro titulní strany.
Pozdní léta, zdraví a smrt
V posledních letech života se kolem Jiřího Krytináře začal svět pomalu ztišovat. Z bohémského herce, který dokázal rozesmát celou šatnu a nikdy neodmítl společnost, se postupně stával muž, který častěji sedával doma, tiše, sám se sebou. Jeho tělo, oslabené celoživotními následky růstové poruchy, mu začalo dávat stále hlasitější signály. Klouby bolely, záda bolela, únava přicházela rychleji než dřív. A i když se snažil tvářit, že je vše jako dřív, bylo vidět, že jeho krok už není tak jistý a jeho dech není tak pevný.
Přesto se nevzdával. Objevoval se na veřejných akcích, natáčel menší role, setkával se s fanoušky. Jeho úsměv byl stále stejný, ale oči už někdy prozrazovaly únavu, kterou se snažil skrýt. Byl to muž, který nechtěl, aby jej lidé viděli slabého. Chtěl, aby si jej pamatovali jako herce: jako pohádkovou bytost, jako komickou figurku.
S přibývajícími zdravotními potížemi přicházela i samota. Jeho bohémský životní styl, který byl dříve zdrojem radosti, se v pozdním věku obrátil proti němu. Mnoho přátel mělo své rodiny, své povinnosti. A tak přicházely večery, kdy seděl doma, jen s televizí nebo starými fotografiemi, a vzpomínal na natáčení, na smích, na kolegy, na chvíle, kdy byl středem pozornosti. Melancholie, která jej provázela celý život, se v těchto chvílích ozývala nejhlasitěji.
V posledních měsících jeho života se zdravotní stav výrazně zhoršil. Jeho tělo bylo unavené, oslabené a nemocné. Lékaři dělali, co mohli, ale bylo jasné, že se blíží konec. Přesto se snažil zůstat důstojný. Nechtěl, aby jej lidé viděli jako nemocného muže. Chtěl odejít jako herec, jako osobnost, jako někdo, kdo si drží tvář až do konce.
Jiří Krytinář zemřel 24. října 2015 ve věku 68 let. Jeho odchod byl tichý, bez velkých dramat, ale v srdcích diváků zanechal prázdné místo. Byl to herec, který se stal součástí dětství několika generací. Muž, který dokázal proměnit fyzickou odlišnost v přednost. A člověk, který žil naplno, i když jeho tělo mu kladlo překážky, které si většina lidí neumí představit.
Přínos pro film a diváky
Jiří Krytinář se zapsal do české kultury jako herec, který dokázal proměnit fyzický handicap v přednost. Jeho přínos spočívá v tom, že rozšířil možnosti filmového obsazení a ukázal, že talent, energie a charisma nejsou závislé na výšce.
Diváci si jej pamatují pro jeho humor, osobitost a schopnost dodat každé scéně jedinečný nádech. Ačkoli nezískal velká oficiální ocenění, jeho největší odměnou byla popularita a láska publika.
Internetové zdroje:
https://www.csfd.cz/tvurce/1515-jiri-krytinar
https://www.idnes.cz/kultura/osobnosti/jiri-krytinar-zemrel.A151024_090824_lidicky_ob
https://www.denik.cz/kultura_region/jiri-krytinar-20151024.html
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-jiri-krytinar-zemrel-342012
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/
Knižní zdroje:
Miloš Fikejz – Český film: Herci a herečky. Libri, 2006, 1. vydání. ISBN 80-7277-277-9
Pavel Taussig – Filmové hvězdy stříbrného plátna. XYZ, 2010, 1. vydání. ISBN 978-80-7388-393-4
Kolektiv autorů – Encyklopedie českého filmu. Libri, 2011, 1. vydání. ISBN 978-80-7277-440-0
