Článek
Pechovy začátky - první doteky s uměním
Jiří Pecha se narodil 12. listopadu 1944 v Třebíči, v dělnické čtvrti Borovina, která byla úzce spjata s továrnou BOPO. Jeho otec zde pracoval jako zaměstnanec, ale zároveň byl redaktorem Baťových Zlínských novin a aktivním ochotníkem. Matka byla zdravotní sestra a divadelnímu spolku šila kostýmy. Domov Pechových tak nebyl jen místem rodinného života, ale i neformálním kulturním centrem, kde se scházeli ochotníci, probíraly se hry a kde se děti přirozeně učily chápat divadlo jako součást každodennosti.
Malý Jiří vyrůstal mezi kulisami, šicími stroji, rekvizitami a lidmi, kteří brali divadlo vážně, i když je neživilo. Už od druhé třídy hrál s bratrem Františkem dětské role. Když nebyl na jevišti, pomáhal v zákulisí: nosil kulisy, držel světla, sledoval dospělé herce a vstřebával jejich způsob práce. Divadlo pro něj nebylo snem, ale přirozeným prostředím, které znal od malička.
Vedle divadla jej přitahoval sport. Byl nadaným běžcem, závodil v přespolních bězích a hrál českou házenou. Sportovní kariéru mu však překazil úraz, který jej přivedl zpět k tomu, co znal nejlépe – k divadlu. Po základní škole se vyučil elektromechanikem, ale práce v továrně jej nenaplňovala. Učitel češtiny Josef Gerža, který v něm rozpoznal talent, jej přiměl přihlásit se na JAMU.
Přijetí na JAMU bylo samo o sobě dramatem. Pecha neměl maturitu, ale jeho živelné etudy komisi natolik ohromily, že jej přijali s podmínkou, že maturitu dodělá. To se nikdy nestalo, ale školu dokončil. Studoval u Loly Skrbkové a Evžena Sokolovského, kteří v něm viděli neuhlazený, ale mimořádně autentický talent.
Cesta k divadlu a filmu: první kroky, první role
Po studiích nastoupil do divadla Večerní Brno (1967–1970), kde se poprvé výrazněji projevil jeho osobitý styl – spontánní, neformální, založený na přirozeném humoru a improvizaci. Následovalo angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (1970–1972), kde se setkal s výraznými osobnostmi moravského divadla.
V roce 1972 se stal jedním ze zakládajících členů Divadla na provázku (později Husa na provázku). Tady našel svůj skutečný domov. Provázek byl tehdy laboratoří, místem, kde se experimentovalo, bouraly konvence a kde se hledal nový jazyk divadla. Pecha do tohoto prostředí zapadl dokonale.
Před kamerou debutoval v roce 1973 v pohádce Kazisvěti. Jeho první výraznější filmovou rolí byl velitel četníků v Baladě pro banditu (1978), kde se poprvé ukázalo, že jeho civilní, neokázalý projev funguje i na filmovém plátně.
Spolupráce s Bolkem Polívkou a divadlem Husa na provázku
Na JAMU se seznámil s Bolkem Polívkou, který nastoupil o rok později. Jejich přátelství přišlo okamžitě: oba byli živelní, oba měli smysl pro improvizaci, oba byli ochotni riskovat. Polívka byl vizionář, Pecha instinktivní herec. Jejich spolupráce byla založena na vzájemné důvěře, ale i na tvrdohlavosti, která občas vedla ke konfliktům.
V Provázku vytvořil Pecha řadu zásadních rolí. Jeho nejslavnější byla ženská role Babičky v inscenaci Babička – fetišistická revue, za kterou získal Cenu Alfréda Radoka (1997). Jeho Babička nebyla sentimentální postavička, ale živelná, drsná, lidská bytost. Kritici psali, že Pecha dokázal v ženské roli vytvořit víc pravdy než mnohé herečky.
Další zásadní rolí byl Král Lear: tragická postava, která ukázala, že Pecha není jen komik, ale i hluboký tragéd. Jeho Lear byl syrový, bolestný, bez patosu, ale o to silnější.
Zákulisní život Provázku byl plný historek. Pecha byl známý tím, že dokázal přijít na zkoušku po probdělé noci, ale jakmile vstoupil na jeviště, proměnil se v profesionála. Kolegové vzpomínají, že někdy sotva stál, ale jakmile začala hra, hrál s energií, která ohromovala. Jeho improvizace byly často tak silné, že je režiséři nechávali v inscenacích. Zároveň byl paličák, když se mu něco nelíbilo, dokázal se urazit a odejít, aby se po čase zase vrátil.
Vztahy s kolegy byly většinou vřelé, ale někdy napjaté. Pecha byl upřímný až na dřeň, což ne každý unesl. Ale ti, kdo jej znali, věděli, že za drsnou slupkou je citlivý člověk.
Pechovy největší filmové role
Jiří Pecha, alias „Peca“, jak se mu mezi hereckými kolegy přezdívalo, byl především divadelní herec, ale film mu poskytl několik nezapomenutelných příležitostí. Jeho styl byl civilní, spontánní, založený na přirozenosti a improvizaci.
V pohádce Lotrando a Zubejda (1997) ztvárnil starého loupežníka Lotranda: roli, která jej přiblížila širokému publiku. Jeho drsný, ale laskavý projev se stal jedním z pilířů filmu. V Poslední leči, experimentálním snímku, kde exceloval s Bolkem Polívkou, byl nejen hercem, ale i spoluautorem. Film vznikl z improvizací a hospodských historek, které Pecha a Polívka léta sbírali. V dramatu Zapomenuté světlo (1996) vytvořil po boku Polívky silnou, civilní postavu sochaře, která zapadla do drsné poetiky filmu. V Pupendu (2003), opět po boku Polívky, si zahrál profesora kunzhistorika Fáberu: malou, ale výraznou roli, která se mnohým divákům také vryla do paměti. V seriálu Bylo nás pět (1994) vytvořil nezapomenutelného starého Zilvara z chudobince: jednu z nejdojemnějších postav celého seriálu.
Osobní život, démon alkohol a potíže s učením textů
Jiří Pecha byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Andělou Šumpichovou měl dceru, která později odešla do Austrálie. S druhou manželkou Janou měl dvě dcery. Rodina byla pro něj důležitá, ale jeho bohémský způsob života, nepravidelný režim a alkoholismus vztahy komplikovaly. Přesto jej jeho blízcí popisovali jako laskavého, citlivého a starostlivého člověka, který měl hluboký smysl pro humor a empatii.
Alkohol byl jeho celoživotním démonem. Sám o sobě říkal, že je „neřízená střela“. Alkohol jej provázel od mládí a stal se součástí jeho bohémského života. Přesto dokázal i po těžkých nocích podat fenomenální výkony. Kolegové vzpomínají, že někdy přišel na zkoušku v takovém stavu, že se o něj báli, ale jakmile začal hrát, byl přesný, energický a soustředěný.
Pecha sám říkaval, že „hospoda je chrám bláženosti a vzdělání“. Byl známý tím, že v ní trávil obrovské množství času a často tam vznikaly jeho největší průšvihy. Noční tahy Brnem s Bolkem Polívkou byly tak známé, že se o nich psalo i v médiích. Pecha byl Polívkův „bratr v triku i v moku“. Někdy to končilo jen smíchem, jindy menšími průšvihy, které muselo divadlo žehlit.
Pecha byl také notorický sázkař, a nešlo o nevinné věci. Podle dostupných informací se nechal vyhecovat k šílenostem typu: přestal jíst maso jen kvůli sázce, nebo také přestal pít kvůli sázce.
Zdravotní problémy vinou alkoholu se postupně stupňovaly: žaludeční vředy, potíže s ledvinami, nakonec rakovina prostaty. V posledních letech života byl často upoután na lůžko.
Na JAMU získal přezdívku „Peca“. Podle vzpomínek spolužáků to bylo proto, že působil líně, neorganizovaně a měl potíže s učením textů. Režiséři si často stěžovali, že texty neumí přesně, ale Pecha to kompenzoval improvizací. Když zapomněl repliku, vymyslel něco, co často fungovalo lépe než původní text.
Jeho potíže s učením textů byly známé i v Provázku. Režiséři jej někdy museli hlídat, aby se text vůbec naučil. Ale když přišla premiéra, Pecha dokázal zahrát s takovou energií a přesvědčivostí, že mu mnohé prohřešky odpustili.
Závěr života a úmrtí
V posledních letech se stáhl do ústraní. Zdravotní stav mu nedovoloval pravidelně hrát, ale když se objevil na place, dokázal podat skvělý výkon. I když se snažil omezit pití, alkohol a nemoc jej nakonec zlomily. Zemřel 28. února 2019 v Brně ve věku 74 let.
Pechův přínos pro český film a divadlo
Přínos Jiřího Pechy českému divadlu a filmu je mnohovrstevnatý a nelze jej zúžit na několik rolí či ocenění. Patřil k těm hercům, kteří spoluutvářeli podobu moderního českého divadla, a to nejen svým herectvím, ale i osobností, způsobem práce, přístupem k improvizaci a schopností bourat hranice mezi komikou a tragikou. Jeho působení v Divadle Husa na provázku bylo zásadní nejen pro samotný soubor, ale i pro vývoj českého alternativního divadla. Byl jedním z těch, kteří pomohli definovat poetiku Provázku – poetiku založenou na fyzickém herectví, spontánnosti, živosti, humoru a schopnosti reagovat na přítomný okamžik.
Pecha nebyl herec, který by se opíral o techniku nebo o naučené postupy. Jeho síla vycházela z přirozenosti, z civilního projevu, z hlubokého porozumění lidským slabostem a z neokázalé schopnosti být na jevišti sám sebou. Kritici i kolegové často zdůrazňovali, že Pecha dokázal zahrát postavy, které by u jiných herců působily banálně, ale v jeho podání získaly hloubku, humor i tragiku. Jeho herectví bylo založeno na schopnosti improvizace, ale nešlo o improvizaci samoúčelnou – byla to improvizace vycházející z přesného pochopení situace, postavy a rytmu inscenace.
Významnou součástí jeho přínosu byla i jeho schopnost vytvářet ženské role. Jeho Babička v inscenaci Babička – fetišistická revue se stala jedním z nejvýraznějších výkonů v historii Provázku. Kritici oceňovali, že Pecha dokázal v ženské roli vytvořit pravdivý, lidský a nesentimentální obraz, který se vymykal tradičnímu pojetí. Za tuto roli získal Cenu Alfréda Radoka za mužský výkon v ženské roli, což samo o sobě vypovídá o jeho mimořádném talentu a schopnosti překračovat hranice běžného hereckého uvažování.
Byl také jedním z těch, kteří pomáhali udržovat specifickou atmosféru Provázku – atmosféru založenou na soudržnosti, humoru, vzájemné důvěře a ochotě riskovat. Jeho kolegové často vzpomínají, že Pecha byl člověk, který dokázal během zkoušek uvolnit napětí, přinést nový nápad, nebo naopak upozornit na to, co nefunguje. Jeho upřímnost byla někdy tvrdá, ale vždy vycházela z hlubokého vztahu k divadlu.
Ve filmu byl Pecha především představitelem vedlejších rolí, ale jeho přínos spočívá právě v tom, že dokázal i malým postavám vtisknout nezapomenutelný charakter. Jeho role starého loupežníka Lotranda v pohádce Lotrando a Zubejda se stala jednou z nejvýraznějších postav filmu, přestože nešlo o hlavní roli. Podobně tomu bylo i v Pupendu, Zapomenutém světle, Bylo nás pět či Baladě pro banditu. Jeho civilní herectví, schopnost přirozeného humoru a lidskosti dodávaly filmům autenticitu.
Za své dílo byl oceněn nejen Cenou Alfréda Radoka, ale i Cenou města Třebíče, která symbolicky uzavřela jeho životní cestu od rodného města až po brněnskou scénu. Přestože nezískal velké množství oficiálních ocenění, jeho skutečný přínos spočívá v tom, jak jej vnímali diváci, kolegové a kritici. Byl hercem, který dokázal být nezapomenutelný i v malých rolích, hercem, který dokázal spojit humor s tragikou, a člověkem, který zanechal hlubokou stopu v českém divadle.
Jeho odkaz žije dál nejen v inscenacích, které pomáhal vytvářet, ale i v paměti těch, kteří jej znali. Byl jedním z těch, kteří spoluutvářeli tvář českého divadla druhé poloviny 20. století, a jeho přínos je dodnes patrný v práci herců, kteří se inspirovali jeho přístupem, jeho odvahou a jeho schopností být na jevišti pravdivý.
Internetové zdroje:
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/597981/zemrel-herec-jiri-pecha-74-byl-to-bohem-a-velky-kamarad-bolka-polivky.html
https://www.super.cz/celebrity/jiri-pecha/ https://www.extra.cz/tema/jiri-pecha
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/157735/zemrel-jiri-pecha-74-polivku-prezil-o-rok.html
Knižní zdroje:
Putování múzy Thálie. Sto let stálého českého divadla v Brně. Autoři: kolektiv autorů Nakladatelství: Městské divadlo Brno Rok vydání: 2015 Vydání: 1. ISBN: 978-80-86997-42-1
Bolek Polívka: Klaunovy rozpravy Autor: Bolek Polívka Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2013 Vydání: 1. ISBN: 978-80-7388-810-4
