Článek
Karel pracoval skoro celý život jako údržbář ve výrobním podniku na okraji města. Nastoupil tam krátce po škole a původně si myslel, že zůstane pár let, než si najde něco zajímavějšího. Nakonec tam strávil přes čtyři desetiletí. Začínal u běžné údržby, později se dostal k opravám strojů a posledních patnáct let měl na starosti menší tým. Nebyl to člověk, který by o své práci vyprávěl u piva jako o dobrodružství. Přesto na něm bylo znát, že ji bral vážně. Uměl opravit kapající ventil, vyměnit ložisko, najít závadu tam, kde ostatní už jen bezradně stáli nad rozebraným strojem, a hlavně měl zvyk věci dokončovat. Právě tenhle zvyk se mu doma často vracel jako bumerang.
S manželkou Hanou byli svoji pětatřicet let. Karel si na ní kdysi vážil toho, že byla praktická a dokázala udržet domácnost v chodu i v dobách, kdy peněz nebylo nazbyt. Hana pracovala jako účetní a měla ráda, když věci měly svůj řád. V jejich společném životě to dlouho fungovalo. Karel vydělával, po práci se věnoval domu a zahradě, Hana řešila domácnost, nákupy a děti. Když byly děti malé, nikdo z nich příliš nepřemýšlel o tom, kdo toho dělá víc. Každý měl svůj díl a dny byly naplněné tak, že na podobné úvahy nezbýval čas.
Jenže děti postupně odešly z domu a pracovní tempo se začalo měnit. Hana odešla do předčasného důchodu o něco dříve než Karel, hlavně kvůli tomu, že už nechtěla každé ráno dojíždět. Karel zůstal v práci. Ještě několik let vstával před šestou, vracel se odpoledne unavený a po večeři často jen seděl v křesle. Hana mezitím začala mít vlastní režim. Chodila nakupovat dopoledne, uklízela, starala se o zahradu, občas zašla za sestrou nebo na kávu ke známé. Když Karel přišel domů, někdy měl pocit, že její den teprve končí ve chvíli, kdy začíná ten jeho.
O důchodu proto mluvil čím dál častěji. Ne proto, že by práci nenáviděl. Spíš už cítil, že mu bere poslední zbytky energie. Těšil se na obyčejné věci, které předtím nestíhal. Chtěl si konečně opravit staré kolo, které měl deset let opřené v garáži. Plánoval, že začne chodit na ryby, protože rybník za městem byl pěšky sotva půl hodiny. A hlavně si představoval, že některá rána prostě vstane, až se vyspí. Bez budíku, bez pracovních bot připravených u dveří a bez pocitu, že každá minuta má nějaké využití.
Když pak přišel poslední pracovní den, kolegové mu koupili láhev a dort. Karel se smál, potřásl si rukou s lidmi, se kterými strávil většinu dospělého života, a cestou domů si připadal zvláštně lehce. Poprvé po dlouhé době nemusel myslet na to, co bude zítra ráno. Hana na něj čekala doma s večeří a na stole ležela obálka.
Karel si nejdřív myslel, že v ní bude nějaké přání. Když ji otevřel, našel několik listů papíru.
Byl na nich seznam.
Hana ho nazvala jednoduše „věci, na které teď konečně bude čas“.
Karel si sedl ke stolu a začal číst. První body byly ještě docela běžné. Vyčistit okapy. Protřídit sklep. Opravit dvířka u zahradního domku. Natřít plot. Seřídit dveře na terase. Zkontrolovat kapající kohoutek u venkovního umyvadla.
Pak pokračoval dál.
- [ ] Umýt a přetěsnit okna v přízemí.
- [ ] Vyklidit starou skříň v garáži a odvést nepotřebné věci do sběrného dvora.
- [ ] Opravit poličky ve sklepě.
- [ ] Přerovnat dřevo a připravit ho na zimu.
- [ ] Natřít zahradní lavičku.
- [ ] Opravit branku, protože se špatně zavírá.
- [ ] Prořezat dvě staré jabloně.
- [ ] Vyčistit okapový svod za domem.
- [ ] Zkontrolovat střechu zahradního domku.
- [ ] Vyměnit silikon kolem vany.
- [ ] Přidělat držák na ručníky v koupelně.
- [ ] Smontovat novou skříňku, kterou chce Hana do předsíně.
- [ ] Opravit zásuvku v ložnici.
- [ ] Přetřídit nářadí a označit krabice.
- [ ] Zkontrolovat pneumatiky na autě a objednat přezutí.
- [ ] Uklidit půdu.
- [ ] Změřit prostor u plotu a vymyslet, co se tam dá vysadit.
- [ ] Vymalovat chodbu.
- [ ] Opravit kapající kohoutek v kuchyni.
- [ ] Umýt zahradní nábytek a schovat ho před zimou.
Karel dočetl poslední řádek a chvíli mlčel. Nevadilo mu, že má doma něco opravit. Vadilo mu, že ten seznam vypadal, jako kdyby jeho odchod do důchodu nebyl začátkem volna, ale přeložením z jedné pracovní směny do druhé.
„Tohle má být na kdy?“ zeptal se nakonec.
Hana pokrčila rameny. „Nemusíš všechno hned. Teď už máš přece čas.“
Právě ta věta mu zůstala v hlavě. Teď už máš čas. Karel ji během dalších týdnů slyšel ještě několikrát. Když chtěl dopoledne vyrazit na ryby, Hana připomněla, že pořád nejsou hotové okapy. Když si jedno odpoledne lehl na gauč s novinami, přišla se zeptat, jestli už se podíval na tu branku. Když v sobotu navrhl výlet, připomněla mu, že zahradní domek pořád nemá zkontrolovanou střechu.
Karel přitom nikdy nebyl člověk, který by se práci vyhýbal. Právě naopak. Celý život měl doma něco rozdělaného. Jenže po čtyřiceti letech v zaměstnání si poprvé dovolil představit, že nebude muset každý den něco opravovat, zařizovat nebo dokončovat.
Začal proto seznam postupně plnit. Nejdřív si vzal branku. Pak lavičku, okap a dvířka u domku. Některé věci byly hotové za hodinu, jiné zabraly celý den. U oken zjistil, že těsnění bude potřeba koupit, takže si udělal cestu do hobby marketu. Skříňka do předsíně mu zabrala celé sobotní dopoledne, protože v návodu byly tři stejné sáčky se šroubky a dva z nich se lišily jen délkou o několik milimetrů.
Hana byla spokojená. Postupně odškrtávala jednotlivé položky a seznam se zkracoval.
Jenže čím víc věcí Karel udělal, tím víc měl pocit, že mu něco uniká. Jednoho rána si uvědomil, že je osm hodin a on automaticky vstává z postele s myšlenkou, co bude dnes opravovat. Pak si uvědomil, že nikam nemusí. Mohl si uvařit kávu, sednout si venku a nic nedělat.
Jenže právě nicnedělání mu najednou připadalo skoro jako provinění.
Nakonec si jednoho dne vzal seznam a přeškrtl poslední tři položky. Ne proto, že by je všechny dokončil. Některé odložil na později. U některých si řekl, že počkají. Papír složil a položil ho na kuchyňský stůl.
Hana si ho všimla až večer.
„Ještě tam toho pár zbývá,“ řekla.
Karel se na seznam podíval. „Já vím.“
„Tak proč to škrtáš?“
Chvíli hledal slova. Nechtěl se hádat a nechtěl jí vysvětlovat celý svůj život. Připadalo mu zbytečné dokazovat ženě, se kterou žil pětatřicet let, že důchod není jen jiný druh pracovního poměru.
„Protože už nejsem v práci,“ řekl nakonec. „A nechci si z domu udělat další.“
Hana na něj chvíli hleděla. Nebyla zvyklá, že jí něco takového říká. Karel býval spíš ten, který věci udělal, než ten, který o nich dlouze mluvil.
Od té doby se jejich domácnost nijak zázračně nezměnila. Karel dál občas opravil kapající kohoutek, na podzim uklidil zahradu a jednou za čas vzal do ruky nářadí, když bylo potřeba něco spravit. Jen už to nedělal proto, že na seznamu čekala další položka.
Začal také chodit na ryby. Nepravidelně, někdy jen na dvě hodiny. Kolo vytáhl z garáže a postupně ho dal dohromady. Některá rána zůstával doma, četl noviny a snídal tak dlouho, dokud mu káva nevychladla.
Hana si na to chvíli zvykala. Stejně jako Karel si zvykal na to, že nemusí být pořád užitečný.
Po několika měsících ten původní seznam stále ležel v kuchyňské zásuvce. Některé body byly splněné, jiné už nedávaly smysl a několik nových úkolů přibylo úplně přirozeně. Karel ho ale už nevytahoval.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl čtenář autora. Jména a postavy jsou v něm fiktivní.
