Článek
Když mě snacha Veronika poprvé požádala, abych brala kluky častěji ven, vůbec mi to nepřišlo zvláštní. Sama jsem měla dvě děti a dobře jsem věděla, že člověk někdy potřebuje pár hodin klidu, aby mohl uklidit, uvařit nebo si jednoduše odpočinout. Mému synovi Martinovi bylo šestatřicet, Veronice o tři roky méně a jejich synům, osmiletému Kubovi a šestiletému Ondrovi, se u mě vždycky líbilo. Bydleli asi patnáct minut autem od našeho bytu, takže nebyl problém, abych si pro ně v sobotu dopoledne přijela. Veronika mi tehdy vysvětlila, že kluci tráví příliš mnoho času na telefonech a že by potřebovali trochu pohybu. Souhlasila jsem s ní. Jen mě nenapadlo, že se z občasného hlídání postupně stane pravidelný program, za který budu zodpovídat nejen já, ale vlastně i podle jejích představ.
První měsíce byly příjemné. Vzala jsem kluky do lesa, kde jsme sbírali šišky, stavěli domečky pro skřítky a pozorovali mravence. Jindy jsme šli na hřiště, projeli se na kolech nebo jsme doma pekli buchty. Kuba byl zvídavý, pořád se na něco ptal a chtěl všechno zkoušet. Ondra byl trochu opatrnější, ale když se pro něco nadchl, dokázal u toho vydržet celé hodiny. Oba byli zvyklí, že u mě se telefon používá jen výjimečně. Když jsem jim ho nabídla při dlouhé cestě autem, připadalo jim to jako zvláštní odměna. Veronika mi opakovaně děkovala a říkala, že jsem jediná, komu se daří kluky od obrazovek skutečně odtrhnout. Brala jsem to jako pochvalu, přestože jsem si občas říkala, že bych takovou pochvalu raději slyšela za něco jiného.
Postupem času se ale začaly měnit i naše soboty. Zatímco dřív mi Veronika zavolala, jestli bych si kluky nemohla vzít, najednou se z toho stala téměř samozřejmost. V pátek večer mi přišla zpráva, že je ráno přiveze v devět, protože potřebuje doma něco vyřídit. Někdy chtěla, abych je vzala na celé odpoledne, jindy rovnou na celý den. Martin mi občas zavolal, jestli by u mě nemohli přespat, protože si s Veronikou potřebují odpočinout. Nechtěla jsem být protivná babička, která počítá každou hodinu s vnoučaty, a tak jsem většinou souhlasila. Měla jsem je ráda a těšilo mě, že se mnou chtějí být. Jenže jsem si začala všímat, že jejich rodiče mají stále více času na sebe, zatímco já si podle jejich požadavků plánuju víkendy.
Jednou jsem si kvůli tomu dokonce musela odpustit výlet s kamarádkou Věrou. Domluvily jsme se, že pojedeme na celý den do Kroměříže, projdeme si zahrady a dáme si někde oběd. V pátek večer mi ale Veronika napsala, že kluci mají být v sobotu u mě, protože si potřebuje zařídit několik věcí a Martin bude pomáhat kamarádovi se stěhováním. Když jsem jí připomněla svůj výlet, odpověděla, že to snad nějak zvládneme jindy. Nakonec jsem kamarádce zavolala a omluvila se. Kluky jsem měla u sebe od rána až do půl osmé večer. Když si pro ně Veronika přijela, poděkovala mi a ještě mezi dveřmi poznamenala, že příště bychom mohli vyrazit někam na delší túru, protože kluci potřebují pořádnou fyzickou aktivitu.
Tehdy jsem poprvé pocítila podráždění, které jsem se snažila sama před sebou omlouvat. Celý den jsem se jim věnovala, připravila jim oběd, koupila zmrzlinu a absolvovala s nimi několik kilometrů pěšky. Přesto jsem měla pocit, že jsem splnila pouze část úkolu, který mi někdo zadal.
Největší problém ale nastal až během letních prázdnin. Veronika mi oznámila, že by potřebovala, abych si kluky brala dvakrát týdně. Prý by jim prospělo, kdyby měli pravidelný režim a nebyli pořád doma. Nabídla jsem jí, že je budu brát každou středu, ale druhý den se mi ozvala znovu s tím, že by se jí hodil ještě pátek. Vysvětlila jsem jí, že mám také své povinnosti. Starala jsem se o manžela Karla, který měl problémy s kolenem, chodila jsem na nákupy a jednou týdně pomáhala své sestře s nemocnou maminkou. Veronika mi na to řekla, že přece nemusíme pokaždé někam jezdit a že kluci mohou být klidně u mě doma.
Jenže právě to byl problém. Když byli kluci u mě, nechtěla jsem je posadit na gauč s telefonem a nechat je tam celé dopoledne. Chtěla jsem s nimi něco dělat, a tak jsem jim vymýšlela program. Někdy jsme šli na koupaliště, jindy jsme navštívili muzeum nebo jsme doma hráli deskové hry. Připravovala jsem jim svačiny, vařila a večer uklízela byt, který po jejich návštěvě vypadal jako po menší dětské oslavě. Měla jsem je ráda, ale po dvou dnech s nimi jsem bývala unavená. Nebylo mi už třicet a neměla jsem tolik energie jako dřív.
Jednoho pátečního odpoledne jsem si pro ně přijela jako obvykle. Veronika seděla v obýváku na pohovce, oba kluci měli v rukou telefony a na televizi běžela pohádka. Na stole ležely prázdné obaly od sušenek a sklenice s nedopitým džusem. Ondra měl sluchátka a Kuba se ani nepodíval, když jsem vešla. Veronika mi podala jejich batůžky a řekla, že už se těší, až je vytáhnu ven, protože doma je s nimi poslední dobou k nevydržení.
„Mami, hlavně je nenechávej zase celý den u telefonu. Kuba už má poslední dobou problém vydržet chvíli bez něj,“ poznamenala.
Podívala jsem se na ni a pak na kluky. Nechtěla jsem se hádat, a tak jsem jen přikývla. V duchu jsem si ale říkala, že jestli jí jejich závislost na telefonech opravdu tolik vadí, mohla by začít tím, že jim je sama nebude dávat na celé hodiny, když potřebuje mít doma klid.
Ten den jsme šli do lesa. Kluci se zpočátku tvářili otráveně, protože chtěli zůstat doma a dokončit rozehranou hru. Nakonec se ale rozběhli po cestě, házeli šišky do potoka a soutěžili, kdo najde největší kámen. Když jsme se vraceli, Kuba mi vyprávěl, že by chtěl jet někdy se školou na výlet do hor. Ondra zase objevil brouka, kterého jsme společně hledali v knížce, když jsme přišli domů. Večer jsem měla dobrý pocit, že jsme prožili pěkný den.
Jenže následující týden se situace opakovala. Veronika mi přivezla kluky a hned mi oznámila, že má odpoledne schůzku s kamarádkou. Když jsem jí řekla, že bych je tentokrát ráda vzala jen na kratší procházku, protože mě bolí záda, zatvářila se nespokojeně. Prý by nebylo dobré, kdyby si zvykli, že se jim vždycky ustupuje. Připomněla mi, že právě proto mě o hlídání žádá, protože já mám na kluky dobrý vliv.
To už jsem se neudržela.
„Veroniko, já je ráda vezmu ven, ale nemůžu za to, že doma tráví celé hodiny na telefonech. Když jsou u mě, snažím se jim vymyslet program. Jenže nejsem jejich rodič a nemůžu za vás řešit všechno, co se vám doma nedaří.“
Zůstala stát u dveří a chvíli na mě hleděla. Potom řekla, že jsem to pochopila špatně a že mi přece jen chtěla poděkovat za pomoc. Odjela a já si připadala jako někdo, kdo právě udělal něco nepříjemného, přestože jsem pouze vyslovila to, co jsem už dlouho cítila.
Večer mi zavolal Martin. Řekl, že Veronika je z našeho rozhovoru smutná a že bych měla být trochu tolerantnější. Vysvětlil mi, že dnešní děti jsou jiné než my a že telefony jsou běžnou součástí jejich života. Připomněla jsem mu, že mi nevadí, když si kluci občas zahrají hru nebo se podívají na pohádku. Vadí mi, že se po mně chce, abych je před obrazovkami zachraňovala, zatímco jejich rodiče jim je doma dávají do rukou pokaždé, když potřebují chvíli klidu.
Martin chvíli mlčel a pak řekl, že se o tom s Veronikou pobaví. Žádná velká změna ale nenastala. Následující dva týdny mi kluky nepřivezli, což mi vlastně přišlo vhod. Mohla jsem si odpočinout, zajít se sestrou na kávu a vyřídit věci, které jsem odkládala. Zároveň mi ale vnuci chyběli. Byla jsem zvyklá, že mi Kuba vypráví o škole a Ondra mi ukazuje svoje obrázky. Nechtěla jsem, aby se kvůli neshodě mezi dospělými cítili odstrčení.
Nakonec jsem Martinovi zavolala sama. Domluvili jsme se, že si kluky budu brát každou druhou sobotu, jak jsme to dělali dřív. Když je Veronika přivezla, byla trochu odměřená, ale nehádaly jsme se. Vzala jsem kluky na hřiště, potom jsme si doma udělali palačinky a hráli Člověče, nezlob se. Kuba se mě během hry zeptal, jestli u mě může někdy zůstat i tehdy, když nebude chtít jít ven.
Řekla jsem mu, že samozřejmě může. Že nemusíme pokaždé běhat po lese nebo jezdit na výlety, abychom spolu měli hezký den.
Od té doby se snažím držet si své hranice. Když mám čas a sílu, ráda kluky vezmu ven a něco s nimi podniknu. Když jsem unavená, zůstaneme doma, upečeme něco dobrého nebo si budeme povídat. Už ale nepřijímám automaticky každou žádost o hlídání a nenechávám si rušit vlastní plány jen proto, že si to někdo na poslední chvíli rozmyslel.
S Veronikou máme pořád trochu napjatý vztah. Občas utrousí poznámku, že kluci u mě tráví méně času než dřív, ale já už se kvůli tomu necítím provinile. Mám své děti ráda a vnoučata ještě víc, jen jsem pochopila, že babička nemusí být náhradní rodič na plný úvazek.
A jestli si kluci někdy vzpomenou na naše společné soboty, doufám, že si nevybaví jen kilometry nachozené po lese a seznam aktivit, které jsme museli splnit. Byla bych raději, kdyby si pamatovali třeba to, jak jsme jednou celé odpoledne pekli nepovedené sušenky, smáli se nad jejich podivnými tvary a nakonec je stejně všechny snědli.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
