Článek
Jmenuji se Agáta, je mi třicet pět let a můj manžel Štěpán je pravděpodobně nejméně praktický muž, jakého jsem kdy poznala. Což by samo o sobě nebyl problém, kdyby si to alespoň připouštěl.
Na začátku vztahu mi to připadalo dokonce docela roztomilé.
Když jsme spolu chodili, jednou se pokoušel otevřít láhev vína vývrtkou. Po pěti minutách soustředěného zápasu řekl:
„To víno je nějaké vadné.“
Já jsem mu láhev vzala z ruky, dvakrát otočila vývrtkou a korek byl venku.
„Vidíš,“ usmála jsem se, „stačí trochu citu.“
„Já mám cit na jiné věci,“ odpověděl důstojně.
Tehdy jsem si myslela, že je to jen milá nepraktičnost.
Jenže po svatbě člověk zjistí, že romantické detaily se mění v každodenní realitu.
Jednoho večera praskla v obýváku žárovka.
„Štěpáne, mohl bys ji prosím vyměnit?“ zavolala jsem z kuchyně.
„Jasně,“ odpověděl.
Ticho.
Po pěti minutách jsem nakoukla do obýváku. Stál pod lustrem a prohlížel si ho, jako by zkoumal starověký artefakt.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Přemýšlím, jestli se to šroubuje doprava, nebo doleva.“
„Štěpáne, děláš si ze mě srandu?“
„No tak promiň,“ bránil se. „Ne každý vyrůstal s otcem elektrikářem.“
Můj otec byl účetní.
Vzala jsem židli, vyšroubovala starou žárovku a za deset sekund našroubovala novou.
Štěpán mě sledoval s lehkým úžasem.
„Ty jsi ale šikovná žena,“ pronesl.
V tu chvíli mi to ještě přišlo legrační.
Jenže podobných situací přibývalo.
Když se rozbila klika u dveří, tři dny jsme chodili do koupelny přes obývák, protože Štěpán „studoval možnosti opravy“.
Když kapala baterie v kuchyni, podložil pod ni hrnek.
A když jsem jednou našla návod k vrtačce otevřený na stole, myslela jsem si, že konečně něco opraví.
Ne.
„Jen jsem chtěl vědět, jak to funguje,“ řekl.
Ten večer s žárovkou byl ale zlomový.
Stála jsem na židli, šroubovala ji a něco ve mně prasklo.
„Víš, Štěpáne,“ řekla jsem trochu ostřeji, než jsem chtěla, „je ti čtyřicet a neumíš vyměnit ani žárovku. To je trochu smutné.“
Podíval se na mě dotčeně.
„Já mám snad jiné kvality.“
„No, to by mě zajímalo jaké?“ vyhrkla jsem.
Na chvíli zavládlo ticho a vyčítavé pohledy.
Pak si sedl ke stolu, otevřel šuplík a vytáhl papír.
„Když už jsme u těch výčitek,“ řekl klidně, „tak já mám taky pár poznámek.“
„Prosím?“
Papír se rozvinul jako účtenka ze supermarketu.
„Zaprvé,“ začal číst, „neumíš parkovat rovně.“
Zamrkala jsem.
„Zadruhé – kupuješ jogurty, které nikdo nejí.“
„To snad—“
„Zatřetí – máš tendenci přerovnávat věci, které jsem už jednou uklidil.“
„Štěpáne!“
„Začtvrté,“ pokračoval nevzrušeně, „při hádce používáš větu ‚to je typické pro chlapy‘. To není konstruktivní.“
Seděla jsem tam s otevřenou pusou.
„Ty sis… udělal seznam mých mínusů?“
Pokrčil rameny.
„Když ty můžeš hodnotit moje technické schopnosti, já zase můžu hodnotit tvoje organizační.“
Chvíli jsme na sebe jen koukali.
Pak jsem se začala smát.
Nejdřív potichu. Pak víc.
„Co je?“ zeptal se.
„Ty jsi blázen,“ řekla jsem.
„Já jen vedu evidenci.“
„Evidenci manželky?“
„Analýzu vztahu,“ opravil mě důstojně.
Ten večer jsme se nakonec udobřili.
Ale uvědomila jsem si jednu věc.
Nepraktický muž není jen někdo, kdo neumí vyměnit žárovku.
Je to někdo, kdo místo aby řekl „promiň, příště to zkusím“, vytáhne tabulku a začne vyrovnávat skóre.
A to je mnohem větší problém než kapající kohoutek.
Protože kohoutek opravíte.
Ale když se v manželství začne vést účetnictví chyb, najednou zjistíte, že místo partnera máte doma auditora.
A já pořád ještě nevím, jestli je horší žít s mužem, který neumí držet šroubovák, nebo s tím, který si zapisuje, kolikrát jste koupili špatný jogurt.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
