Článek
Z chlapce z Arden se stal silák s duší komedianta
Když se 9. srpna 1927 narodil v severofrancouzském městě Charleville-Mézières v departementu Ardeny chlapec jménem Jacques Paul Jules Marie David, nikdo netušil, že jednou bude známý pod uměleckým jménem Mario David a stane se jednou z nejvýraznějších tváří francouzských vedlejších rolí. Vyrůstal v době, kdy se Francie stále vzpamatovávala z první světové války a zanedlouho ji čekaly další těžké zkoušky. Dětství proto nebylo nijak přepychové ani bezstarostné.
Od útlého věku však vynikal neobyčejnou fyzickou zdatností. Zatímco jiní chlapci trávili čas běžnými hrami, jeho přitahoval pohyb, síla a vše, co vyžadovalo odvahu. Fascinovaly ho cirkusy, varieté a artisté, kteří dokázali publikum rozesmát i ohromit během několika minut. Právě tam začal vznikat jeho celoživotní vztah k vystupování.
Vedle toho propadl kulturistice. Dlouhé hodiny posiloval a pracoval na své postavě. Jeho mohutná ramena, široký hrudník a silné paže se později staly poznávacím znamením. Přestože vypadal jako zápasník, lidé, kteří ho znali, vzpomínali na jeho klidnou a dobrosrdečnou povahu. Režiséři tento kontrast později využívali téměř dokonale – na plátně často vypadal nebezpečně, ale ve skutečnosti hrál laskavé nebo trochu prostoduché dobráky.
Nejdřív cirkus, potom filmové kamery
Ještě dávno před první filmovou rolí vedl Mario David život, který by vydal na dobrodružný román. Přidal se k cirkusu a varietním společnostem, kde se naučil prakticky všechno. Nebyl jen klaunem, který bavil publikum, ale také akrobatem a dokonce krotitelem divokých zvířat. Taková práce vyžadovala obrovskou disciplínu, odvahu i fyzickou připravenost.
Každé vystoupení znamenalo riziko. Jediná chyba při akrobatickém čísle nebo neopatrnost při práci se šelmou mohla skončit tragicky. Mario David si však právě zde osvojil schopnost dokonale ovládat své tělo, rychle reagovat a pracovat s výraznou mimikou. Později říkal, že právě cirkus ho naučil, jak komunikovat s publikem beze slov.
Není proto divu, že si jej filmaři začali všímat. Robustní muž s atletickou postavou, který uměl padat, prát se, dělat akrobatické kousky a zároveň měl přirozený komediální talent, byl pro film téměř ideální kombinací.
Divadelní prkna jako vstupenka mezi hvězdy
Na začátku padesátých let dostal příležitost vstoupit do slavného divadelního souboru Les Branquignols, který vedl Robert Dhéry. Právě zde se formoval jeho komediální styl. Naučil se přesně načasovat gag, pracovat s tempem i mlčením a pochopil, že někdy je největší humor ukrytý v obyčejném pohledu nebo nenápadném gestu.
Později působil také v legendárním pařížském divadle Grand-Guignol pod vedením Roberta Hosseina. Zde si vyzkoušel mnohem dramatičtější role a ukázal, že není jen komikem. Dokázal zahrát i tvrdé nebo tajemné postavy, aniž by ztratil přirozenost.
Právě divadlo mu otevřelo dveře k filmu. Zpočátku dostával jen malé role, často beze jména. Nevadilo mu to. Věřil, že každá zkušenost se jednou zúročí.
Od bezejmenných postav k nezapomenutelné tváři francouzského filmu
Během padesátých a šedesátých let se začal objevovat po boku největších hvězd francouzské kinematografie. Hrál ve filmech režisérů Jeana Renoira, Claudea Chabrola, Philippa de Brocy nebo Jeana Giraulta. Jeho filmografie se rychle rozrůstala.
Přesto se nikdy nesnažil stát prvním hercem. Vyhovovalo mu být spolehlivým charakterovým představitelem, kterého si režiséři zvali znovu a znovu. Věděli totiž, že i z malé role dokáže vytěžit maximum.
Diváci si ho začali spojovat s typickými postavami siláků, bodyguardů, policistů, zlodějíčků nebo dobrosrdečných hromotluků. Ve všech však dokázal najít lidskost a humor.
Když se setkal s Louisem de Funèsem
Osudovým okamžikem jeho kariéry bylo setkání s Louisem de Funèsem. Oba se znali už z divadelního prostředí, ale skutečnou popularitu jim přinesly společné filmy. Zajímavé bylo, že jejich herecké projevy byly naprostým opakem.
Louis de Funès byl neustále v pohybu. Chrlil grimasy, gestikuloval, křičel a vytvářel doslova herecký ohňostroj. Mario David naopak působil klidně, pevně a rozvážně. Právě tento kontrast fungoval dokonale. Tam, kde de Funès vytvářel chaos, Mario David představoval zdánlivý klid, který se často během okamžiku změnil v další komickou situaci.
Oscar – film, který z něj udělal legendu vedlejších rolí
Největší slávu mu přinesl film Oscar z roku 1967. Zde ztvárnil maséra Philippa Duboise – dobrosrdečného, ale poněkud prostoduchého muže, který se neustále dostává do komických situací.
Právě zde vznikla slavná scéna, kdy před rozčileným Louisem de Funèsem předvádí své vypracované prsní svaly a bicepsy. Nešlo jen o obyčejný gag. Mario David při natáčení využil své dlouholeté kulturistické zkušenosti a svaly ovládal tak dokonale, že publikum propukalo v smích při každém jejich pohybu.
Dodnes patří tato scéna mezi nejznámější okamžiky celé francouzské filmové komedie a mnozí fanoušci ji považují za jednu z nejvtipnějších sekvencí, které Louis de Funès kdy natočil.
Po boku Louise de Funèse: Mistr vedlejších rolí
Film Oscar sice zůstává jejich nejslavnější společnou spoluprací, rozhodně ale nebyl jediným snímkem, v němž se Mario David po boku Louise de Funèse objevil. Režiséři si totiž rychle všimli, že David dokáže i z malé role vytěžit maximum. Stačilo několik minut na plátně a diváci si jeho výraznou tvář i statnou postavu okamžitě zapamatovali.
Ještě v roce 1967 si zahrál ve filmu Senzační prázdniny (Les Grandes Vacances). Ztvárnil zde rozčileného motoristu, kterého ředitel internátní školy Charles Bosquier v podání Louise de Funèse svým zmatkařstvím a uspěchaným jednáním doslova přivádí k šílenství. Přestože jde jen o krátkou epizodu, Mario David ji zahrál s takovou energií a komediálním načasováním, že patří k drobným, ale dobře zapamatovatelným momentům filmu. Jeho vzteklé reakce výborně kontrastují s chaotickým chováním de Funèsovy postavy.
O rok později následoval třetí díl slavné četnické série Četník se žení (Le Gendarme se marie). Mario David zde ztvárnil zločince jménem „Fredo Řezník“, který nakonec unese Joséphu, snoubenku četníka Cruchota, ztvárněnou Claude Gensac. Únos odstartuje napínavé finále filmu, v němž Cruchot se svými kolegy vyráží Joséphu zachránit. David především zde dokázal této záporné postavě dodat výraznou fyzickou přítomnost a uvěřitelnost. Jeho robustní postava se pro podobné role výborně hodila.
Společně se však s Funèsem před kamerou potkávali už mnohem dříve. Objevili se například v komedii Les Tortillards (1960), kde oba ztvárnili vedlejší role v bláznivém příběhu plném nedorozumění, nebo ještě dříve ve filmu Les Corsaires du Bois de Boulogne (1953), kdy byli oba teprve na začátku své kariéry. Právě tyto méně známé snímky ukazují, že jejich profesní cesty se protínaly dlouho předtím, než se z Louise de Funèse stal největší francouzský komik své generace.
Mario David nikdy neusiloval o to, aby hlavní hvězdu zastínil. Naopak velmi dobře chápal význam charakterového herce. Uměl vytvořit postavu, která byla uvěřitelná, výrazná a přitom nechala vyniknout hlavního představitele. I proto jej režisér Jean Girault obsazoval opakovaně a Louis de Funès si s ním před kamerou výborně rozuměl. Jejich společné scény dodnes patří k tomu nejlepšímu, co klasická francouzská komedie nabízí.
Přátelství, která přetrvala filmové kulisy
Ačkoli Mario David nikdy nepatřil mezi herce, kteří zaplňovali titulní stránky časopisů, mezi kolegy měl mimořádně dobrou pověst. Režiséři i herci si jej oblíbili pro jeho spolehlivost, skromnost a ochotu pomoci. Zatímco někteří herci pečlivě budovali vlastní popularitu, David dával přednost práci před publicitou. Na place býval vždy připravený, své role nepodceňoval a respektoval ostatní členy štábu. Právě proto se k němu režiséři opakovaně vraceli a zvali jej do dalších filmů.
Nejbližší profesní vztah jej pojil právě s Funèsem. Oba se znali už z divadelního prostředí, kde společně hráli v komedii Oscar ještě dříve, než byla převedena na filmové plátno. Jejich rozdílné herecké projevy se dokonale doplňovaly.
Stejně přátelský vztah navázal také s Jeanem-Paulem Belmondem. Vedle něj se objevil v řadě známých filmů, například Borsalino, Muž z Hongkongu, Muž z Acapulca, Zvíře nebo později Neznámý v domě. Belmondovy filmy byly často plné akčních scén a Mario David zde mohl využít zkušenosti z cirkusu i kaskadérské průpravy. Nebylo výjimkou, že natáčel náročné rvačky nebo fyzicky obtížné sekvence, které zvládal s naprostou jistotou. I proto patřil mezi herce, které si Belmondo rád nechával doporučovat do dalších projektů.
Velmi úzké pracovní vztahy měl také s režiséry: Claudem Chabrolem, Jeanem Giraultem a Robertem Hosseinem. Především Claude Chabrol jej obsazoval opakovaně po několik desetiletí – od filmu Les Bonnes Femmes přes Landru až po L'Enfer, který se stal jedním z Davidových posledních filmových vystoupení.
Muž, který si své soukromí střežil
Na rozdíl od mnoha francouzských herců své generace Mario David téměř neposkytoval rozhovory o soukromém životě. Nebyl spojován s milostnými aférami ani skandály. Byl ženatý s Françoise Cornu, s níž vychoval dceru Élisu. Rodinu záměrně držel stranou zájmu médií a většina novinářů respektovala jeho přání oddělovat profesní a osobní život.
Lidé, kteří s ním spolupracovali, jej popisovali jako dobrosrdečného člověka s nenápadným smyslem pro humor. Přestože díky své mohutné postavě často ztvárňoval rváče, gangstery nebo drsné chlapy, ve skutečnosti byl spíše tichým a klidným mužem. Rád vzpomínal na cirkusová léta a nikdy nezapomněl, odkud přišel. Také proto si rozuměl s techniky, kaskadéry i statisty stejně dobře jako s filmovými hvězdami.
Hořkost z nevyužitého talentu
Přestože se objevil ve více než osmdesáti filmech a televizních projektech, občas přiznával určitou lítost nad tím, že zůstával především představitelem vedlejších rolí. V jednom z pozdějších rozhovorů otevřeně řekl, že jeho největší chybou bylo, že příliš často přijímal malé role z přátelství nebo loajality. Domníval se, že si tím u producentů nevědomky vytvořil pověst herce, který se spokojí s čímkoli, a tím se připravil o větší příležitosti. Přesto nikdy nelitoval, že mohl pracovat po boku největších osobností francouzského filmu.
Náhlý konec ve věku pouhých osmašedesáti let
Na jaře roku 1996 přišla smutná zpráva. Mario David zemřel 29. dubna v pařížské nemocnici Pitié-Salpêtrière na plicní embolii. Bylo mu 68 let. Jeho smrt byla pro mnoho kolegů překvapením, protože ještě o dva roky dříve stál před kamerou při natáčení Chabrolova filmu L'Enfer. Pohřben byl na hřbitově Louyat ve městě Limoges.
Neviditelná hvězda francouzské komedie
Mario David nikdy nezískal Césara ani jiné významné filmové ocenění. Jeho odměnou bylo něco jiného – mimořádný respekt diváků i filmařů. Patřil k těm hercům, kteří dokázali několika minutami na plátně dodat filmu energii, humor i lidskost. Jeho mohutná postava, dobromyslný výraz a jedinečný komediální talent z něj udělaly jednoho z nejvýraznějších představitelů vedlejších rolí francouzské kinematografie druhé poloviny 20. století. Dodnes si jej fanoušci připomínají především díky filmům s Louisem de Funèsem a Jeanem-Paulem Belmondem, v nichž zanechal nesmazatelnou stopu.
Internetové zdroje
https://en.wikipedia.org/wiki/Mario_David_(actor)
https://www.allocine.fr/personne/fichepersonne-8027/biographie/
https://www.imdb.com/fr/name/nm0202994/
https://francouzskyfilm.cz/mario-david/
https://francouzskyfilm.cz/pratele-mario-david-a-louis-de-funes/
https://www.fdb.cz/osobnost/10585-mario-david
Knižní zdroje
Loubinoux, Gérard. Louis de Funès. Paris: Éditions PAC, 1987. 1. vydání. ISBN 978-2850181955.
Chazal, Gilles. Louis de Funès: Ne parlez pas trop de moi, les enfants ! Paris: Cherche Midi, 2005. 1. vydání. ISBN 978-2749103907.
Brochard, Philippe. Louis de Funès, le rire éternel. Paris: Hugo Image, 2013. 1. vydání. ISBN 978-2755609653.
