Článek
Shodou okolností mé narozeniny připadají na červenec. Parné léto přeje nejen dovoleným, koupání, ale také nevázané zábavě.
Završení teenagerského věku, 20.narozeniny, nemohly přichystat velkolepější „show“. Vzhledem k obrovskému zájmu byly na zábavy povětšinou vypraveny dokonce zvláštní autobusové linky, které byly narvané k prasknutí. S partou kamarádů jsme se však tentokrát rozhodli jinak. Necháme se dovézt do vedlejší vesnice jiným, linkovým spojem a odtud se na 4 kilometry vzdálené místo akce dopravíme pěšky. Cestu nám bezesporu zpříjemňují flašky „lepiřití“, jak jsme tehdy s oblibou říkali všem zeleným, griotkám, Jelzinům, Berentzenům a jim podobným likérům.
Po příchodu k fotbalovému stadionu, kde se zábava koná, ještě není zdaleka naplněná kapacita. Tak se alespoň posilníme prvními půllitry, jejichž kvalita není úplně valná, což ale nevadí ničemu. Po nějakém čase se na nebi objevují ohňostroje, jejichž autoři jakoby věděli o mých právě slavených narozeninách. Ten si užívám v obležení několika dívek, o jejichž identitě vím pramálo. Společně se seznamujeme, vtipkujeme, tančíme, trochu flirtujeme a to ve vší počestnosti.
Likér již dávno vyprchal a v rámci dobře probíhajícího letního večera chytíc „slinu“, piju už asi páté pivo a nejsem již zcela střízliv. V povzdálí najednou zpozoruji svou dávnou platonickou lásku, o níž jsem sníval celé dny mezi patnáctým a šestnáctým rokem v mých začátcích na střední škole. Skrze stud jsem ji tehdy nebyl schopen oslovit, pozvat na rande, přestože byla asi o rok mladší. Vzpomínky se vracejí jako bumerangy. Je pořád stejně krásná. Sebral jsem odvahu za ní přijít, pozvat na tanec alespoň tentokrát? Zcela popravdě, nesebral. Možná jsem si chtěl uchovat ty pěkné, romantické vzpomínky a nechtěl si kazit večer případným drsným odmítnutím. Tato slečna mi zůstala již navždy zapovězena. Od té chvíle jsem ji už nikdy víc nespatřil.
Myšlenky na nejisté seznamování s „femme fatale“ zaplaším a s partou kamarádů se oddávám dalším zlatavým mokům a užívám si narozenin za zvuku notoricky známých zábavových popěvků: „Pověste ho vejš, ať se houpá, pověste ho vejš, ať má dost“, nebo „V nebi se všichni jednou sejdem, tam muzikanti jdou.. “, případně „Holky a mašiny, záplaty na džíny, lahodnej žlutej mok, jen kupředu krok“..
Najednou se začíná nápadně ochlazovat a foukat. Kapela s vervou stále hraje další a další písně. Ještě nedostatečně střízliví, ucítíme několik prvních dešťových kapek. Je půl druhé ráno, párty končí.
„Stará doba“, webové dešťové radary se v telefonech nenachází, neznáme tak umístění a postup bouře. Taky vzhledem k tomu, že poslední spoj už odjel, na nic nečekáme a rozhodneme se zábavu opustit po vlastní ose, pěšky. K domovu to mám asi 12 kilometrů. Nevadí, alespoň po cestě vystřízlivím.
Po chvíli jsem díky rychlé chůzi až běhu kamarády ztratil, kromě toho mám již vybitý telefon. První hřmění, přidávám do kroku. Další hrom, spouští se silný liják. Opilecký během razím chodník zleva, doprava, domov je daleko. Adrenalin v mém těle začíná ještě více stoupat v přímé úměře ke střízlivění ve chvíli, kdy blesk zasahuje stromek, který právě míjím a já zjišťuji, že jsem se ve dvaceti možná podruhé narodil. Narozeninová oslava se mění v drama. Bouře jen tak nepolevuje, hřmí a blýská se sice v delších intervalech, ale stále poměrně intenzivně. Je půl čtvrté ráno, bouře se posunula možná dále směrem na západ. Promočený jak hadr jsem stihl vystřízlivět. Po cestě kolem luk, lesů, polí a skrze vesnice, jsem nepotkal živáčka. Po čtvrté hodině k ránu, za rozbřesku zpozoruji probouzející se Zlín. Poměrně znaven začínám míjet postavičky vyhlížející podobně unaveně jako já, vracející se z noční, nebo další otrávená individua nervózně postávající na zastávkách městské hromadné dopravy vyrážející na pátou do fabrik.
Domů se vracím při východu slunce, asi v 5:00 po třech a půl hodinách cesty. Uléhám jak padlý voják, s hlavou plnou zážitků a dobrodružství. Následující den z poloviny prospím a své noční bouřkové story odnáším silným nachlazením.
Zkrátka narozeninová oslava jako „víno“.
