Článek
Jmenuju se Ivan, je mi dvacet osm a za volantem jsem strávil víc hodin než u televize. Řízení je pro mě rutina. Ne adrenalin, ne frajeřina. Prostě přesun z bodu A do bodu B. Jenže můj tchán, Karel, to vidí jinak. Pro něj je řízení disciplína, umění, až skoro morální zkouška charakteru.
„Ivane, ruce patnáct tři,“ napomíná mě pokaždé, když držím volant „jen“ v deset dvě.
„Ivane, s předstihem! Řidič musí předvídat.“
„Ivane, brzdi motorem, spojka se ti jednou rozsype.“
Prostě mistr teoretik.
Kdyby existovala olympiáda v poučování, měl by zlato jisté.
Karel řídí celý život. No, minimálně to tak prezentuje. Každá jízda s ním je přednáška. Vysvětluje mi fyziku zatáček, psychologii řidičů i to, proč jsou dnešní auta „měkká a bez citu“. Nejhorší jsou parkování. Tam se mění v generála.
„Tohle je otázka citu v nohách,“ říká, když se blížíme k podélnému stání. „To musíš mít v oku.“
Já parkuju normálně. Ne na centimetr, ale bezpečně. On po mě chce až chirurgickou přesnost.
Minulý týden jsme jeli na rodinnou oslavu do centra. Úzká ulice, plno aut, klasika. Já řídil. A samozřejmě přišlo parkování.
„Tady to vem,“ ukázal na místo, které bylo tak o dvacet centimetrů delší než naše auto.
„To je dost natěsno,“ řekl jsem klidně.
„Prosím tě, tohle je úplně ideální. Sleduj.“
Sledoval jsem. Dal jsem blinkr, začal couvat.
„Více zatočit!“
„Teď rovnat!“
„Moc brzo rovnáš!“
Po třech korekcích jsem tam stál. Mezera vpředu malá, vzadu malá, ale stál jsem. Motor vypnutý, ruční zatažená.
„No… dobrý,“ uznal neochotně. „Ale šlo to i lépe.“
O pár dnů později jsme jeli znovu – tentokrát jeho autem a řídil on. Usadil se za volant s výrazem profesionála. Já vedle něj. Mlčel jsem. Učil jsem se od „mistra“.
Před supermarketem bylo parkoviště plné. Našel místo mezi dvěma auty. Nebylo jednoduché, ale rozhodně širší než to minule.
„Teď uvidíš, jak se to dělá,“ pronesl.
Začal najíždět. Nejdřív moc ostře. Zadní kolo najelo na obrubník.
„To je jen kontrola vzdálenosti,“ zamumlal.
Couvl. Znovu najel. Tentokrát moc široce – zadek auta zůstal trčet do silnice. Auto za námi už vyčítavě zatroubilo.
„Klid, klid,“ procedil mezi zuby.
Potřetí. Přední část už byla skoro rovně, ale zadní kolo znovu škrtnulo o obrubník. Tentokrát slyšitelně.
Otočil se na mě. „Vidíš ten obrubník? Je špatně postavený.“
To už jsem měl co dělat, abych se neusmál.
Čtvrtý pokus. Dvě auta čekala, jedno couvalo zpět, aby mu udělalo víc místa. Karel byl čím dál nervóznější. Ruce už neměl patnáct tři, ale spíš „křeč a panika“.
Nakonec zaparkoval. Šikmo. Zadní kolo lehce na čáře. Předek blíž k jednomu autu než by bylo zdrávo.
Vypnul motor. Chvíli bylo ticho a pak býznamně pronesl:
„Tohle místo je fakt blbě řešené. “
Vystoupil jsem a podíval se na výsledek. Nebyla to katastrofa, ale rozhodně ne mistrovské dílo. Řidič vedlejšího auta si nás změřil pohledem, který říkal víc než tisíc slov.
Cestou do obchodu byl tchán nezvykle tichý. A já poprvé za ty roky neměl potřebu se bránit, vysvětlovat nebo dokazovat, že nejsem úplné řidičské tele.
Ten den jsem si uvědomil jednu věc. Nešlo o parkování. Nešlo o volant ani spojku. Šlo o nadřazenost, která roky potřebovala malou prasklinu.
A ta přišla v podobě obyčejného obrubníku.
Od té doby mě při řízení poučuje už méně. Občas si rýpne, to ano. Ale už to není tón profesora před tabulí. Spíš zkušeného chlapa, který si jednou zažil vlastní „parkovací lekci“.
A já? Když dneska parkuju, slyším v hlavě jeho větu: „To musíš mít v oku“ a usměju se lehce ironicky.
Protože někdy stačí jeden obrubník, aby se i věčný instruktor stal jen obyčejným řidičem.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
