Článek
Jmenuju se Sára, je mi dvacet devět a mám dvě děti. Dvouapůlletého syna Matyáše a půlroční dceru Aničku. Miluju je nade všechno na světě. Jenže někdy mám pocit, že mě mateřská kompletně převálcuje.
Ráno začíná dřív, než se rozední. Anička se budí na kojení, Matyáš vstává s energií tornáda. Sotva jednomu utřu pusu, druhý pláče. Hračky křupou pod nohama, v kuchyni bliká dřez plný nádobí a já si říkám, že dnes už to zvládnu líp. Že budu klidná trpělivá a usměvavá máma. Jenže se často přistihnu, jak na děti nekontrolovaně křičím. Upřímně se za to nesnáším.
Když jsou oba zdraví, je to maraton. Když jsou nemocní, je to peklo. Teplota jednomu, kašel druhému. Jeden chce pít, druhý zvrací. Stojím mezi nimi a mám pocit, že bych se potřebovala rozdvojit. Držím teploměr, míchám sirup, utírám nos, peru propocené pyžamo a mezitím se snažím potlačit vlastní paniku. Co když se to zhorší? Co když něco zanedbám?
Manžel je manažer. Odchází brzy ráno, vrací se pozdě večer. Když přijde, je vyčerpaný. „Promiň, lásko, dneska byl zase náročný den,“ říká a já vím, že nelže. Jenže i já mám náročný den. Každý den. A někdy bych potřebovala, aby někdo unesl kousek toho mého.
Samozřejmě jsem zkoušela hledat oporu u rodičů. Táta je celý život zvyklý hodně pracovat. Když mu vyprávím, že už nemůžu, že jsem unavená a někdy i zoufalá, jen pokývá hlavou. „To přejde. Musíš vydržet,“ řekne. Není zlý. Jen neumí naslouchat. Emoce ho znervózňují.
Máma je jiná. Uvaří polévku, pohladí mě po vlasech, vezme Matyáše na chvíli ven. U ní si aspoň na moment oddechnu. Ale i ona má své starosti, práci, domácnost. Nemůžu u ní být pořád.
Jednoho odpoledne, když oba děti ležely s horečkou a já už třetí noc skoro nespala, jsem to nevydržela. Seděla jsem na zemi mezi postýlkou a gaučem a brečela. Třásly se mi ruce. Vzala jsem telefon a zavolala tchyni.
Nevím, co jsem čekala. Možná větu: „Přijedu, uvařím, poklidím. To zvládneš.“ Možná jen: „To musí být těžké, Sáro.“
Místo toho přišlo ticho. A pak její hlas, tvrdý a chladný a mezi jinými nevyžádanými radami pak:
„Dobře ti tak, neměla sis je dělat.“
Ta věta mě doslova uzemnila. Jako by mi někdo podrazil nohy. Přestala jsem brečet. Jen jsem zírala před sebe a nebyla schopná slova.
„Každá ženská si musí uvědomit, co obnáší mít děti,“ pokračovala. „Nemůžeš čekat, že ti někdo bude pořád pomáhat.“
Chtěla jsem říct, že nečekám pořád. Že prosím jen občas. Že jsem na dně. Ale hlas se mi zlomil. Hovor skončil rychle. Zůstala jsem sama. Ještě víc sama než předtím.
Ta věta se mi zabodla pod kůži. Začala jsem si ji opakovat. Možná má pravdu. Možná jsem slabá. Možná jsem si to způsobila sama.
Zkusila jsem zavolat kamarádce. Myslela jsem, že aspoň ona mě pochopí. Když jsem jí mezi vzlyky vyprávěla, jak se bojím, že to nezvládám, povzdechla si.
„Hele, to je normální. Musíš si to líp zorganizovat. Já jsem si vždycky napsala plán dne.“
Plán dne?! Hořce jsem se pousmála skrz slzy. Jak se plánuje horečka? Jak se plánuje záchvat vzteku dvouletého dítěte, když druhé zrovna potřebuje nakojit?
„A hlavně se tolik nehroutit,“ dodala. „Děti to vycítí.“
Ani jí nenapadlo pomoci. Jen radila. Z výšky. Jako by existoval univerzální návod na mateřství.
Další známé na tom byly podobně. Ty s většími dětmi už zapomněly, jaké to je. „To si užívej, to hrozně rychle uteče,“ říkaly. Ty bez dětí kroutily hlavou. „Já bych tohle nezvládla,“ smály se napůl vážně.
A já jsem si akorát připadala, že jsem totálně selhala.
Večer, když děti konečně usnuly, jsem seděla v tichu bytu. Bylo slyšet jen jejich pravidelné dýchání z chůvičky. Dívala jsem se na jejich fotky v telefonu. Matyášův první úsměv. Aniččiny drobné prsty svírající můj malíček.
Neměla sis je dělat.
Ne. Udělala bych to znovu. Každá probdělá noc, každá slzá, každá kapka potu, mají nakonec smysl. Protože je miluju.
Jen bych si přála, aby mi někdo občas řekl: „Je to těžké. A to, že je to těžké, neznamená, že jsi špatná máma.“
Začínám pomalu chápat, že tu podporu možná nenajdu tam, kde jsem ji čekala. Že některé ženy zapomenou. Že některé nikdy nepochopí. A že tchyně mi nikdy nedá to, co od ní potřebuju.
Tím vším si ale musím projít sama.
Ne proto, že bych chtěla. Ale proto, že jiná cesta není.
Každý den vstanu, i když jsem unavená. Každý den obejmu své děti, i když mám kruhy pod očima. Každý den bojuju se strachem, že to nezvládám.
A možná právě v tom je moje síla. Ne v dokonalosti. Ale v tom, že i když mě někdo srazí jednou větou na kolena, zvednu se. Kvůli nim.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
