Článek
Jmenuji se Kamila, je mi šestatřicet a s Luďkem jsem už dvanáct let. První roky našeho manželství byly jako z reklamy. Luďek byl pozorný, pracovitý, galantní. Když se narodila Barča, vstával k ní se mnou. S Viktorem chodil v kočárku i v dešti. Uměl mě obejmout přesně ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že padám únavou na zem.
„Všechno spolu zvládneme,“ říkával tehdy a já mu věřila.
Jenže roky plynuly. Děti rostly. A Luďek… jako by se zastavil. Po práci přišel domů, zul boty, sedl si na gauč a otevřel pivo. Pak druhé. Pak třetí. Přecházel mezi gaučem a lednicí jako kyvadlo. Děti kolem něj běhaly, smály se, hádaly, ale on byl mimo.
Tati, pojď si se mnou stavět Lego,“ tahala ho za ruku Barča.
„Teď ne, jsem unavený,“ odpověděl, aniž by odtrhl oči od televize.
Pracoval v kanceláři. Ano, mohl být unavený psychicky. Ale já byla unavená taky. Pracovala jsem na zkrácený úvazek, vyzvedávala děti, vařila, uklízela, řešila úkoly, nákupy, lékaře. A ještě jsem měla být ta milá manželka, která muže „neotravuje“.
„Já už nemůžu všechno táhnout sama,“ vyjela jsem na něj jednou večer, když Viktor usnul s tabletem v ruce.
„Tak co jako chceš? Dělám, vydělávám,“ odsekl.
„Já přece nechci jen peníze! Já chci partnera, tak jako dřív!“
Hádky byly čím dál častější. A nejhorší bylo, že probíhaly před dětmi. Viděla jsem v Barčiných očích strach a ve Viktorových zmatek. Rodiče obou z nás se snažili zasahovat a hlavně Luďkovi promlouvat do duše. Ale čím víc se snažili, tím menší to mělo úspěch.
„Luďku, vzpamatuj se konečně,“ domlouval mu můj táta.
„Kamilo, tak dej mu čas, on se dá dohromady,“ občas ho trochu bránila máma.
Jenže čas nic nezměnil. Poslední roky byly stejné. Gauč. Pivo. Televize. Tablet jako náhradní rodič. A já jako služka, která má doba dvě děti a jedno nepřítomné individuum.
Možná měl krizi středního věku. Možná se v něm něco zlomilo. Ale nemluvil o tom. Nechodil do hospody, neutíkal za jinou. Prostě jen nebyl přítomný. Jako by nás přestal potřebovat, jako bychom ho úplně přestali zajímat.
Jednoho dne jsem seděla v kuchyni, dívala se na něj, jak se znovu zvedá pro další plechovku, a něco ve mně prasklo.
Zavolala jsem kamarádce Janě.
„Pojeď se mnou na týden do Krkonoš,“ vypálila jsem na ni bez přemýšlení.
„A děti?“ zeptala se opatrně.
Podívala jsem se do obýváku.
„Nechám je doma. Ať se postará Luboš. “
„Ten? To nemyslíš vážně? “
Jana znala naší situaci. Po chvíli přemlouvání ale svolila. Ať si chlapec po delší době zase zkusí.
Dovolenou jsem objednala tajně. A oznámila mu to v pátek odpoledne, když jsem začala balit tašky.
„Co to děláš?“ zvedl oči od televize.
„Odjíždím na týden do Krkonoš. Děti zůstávají s tebou. Zařiď si to, jak chceš.“
V tu ránu ztuhl: „To si děláš srandu.“
„Nedělám. Už toho mám s tebou po krk. Jestli se nevzpamatuješ a nepostaráš se, nemáme se už o čem bavit.“
Poprvé po dlouhé době vstal z gauče bez reptání. Najednou byl strašně malý. Nejistý.
„Já to ale nezvládnu. Mám svou práci.“
„Já mám taky práci, Luďku. A musím to zvládat.“
Pak ale přišla výhrůžka: „Jestli odjedeš, tak…“ Otočila jsem se k němu: „Tak co?“
Nedořekl to. Jen zatnul čelist a věděl, že končí legrace.
„Moje máma tě tu bude kontrolovat. A jestli mi děti nebo ona řeknou, že jsi je celý týden odbyl tabletem, můžeš si rovnou připravit rozvodové papíry.“
Pak bylo ticho. Tak husté, že by se dalo krájet.
Nedala jsem se zlomit a stejně jsem odjela.
První dva dny jsem měla trochu výčitky. Pak mi ale Barča do telefonu nadšeně vyprávěla:
„Mami, byli jsme na hřišti! A táta nám dělal palačinky!“
Viktor se smál do sluchátka.
„A byli jsme krmit kachny!“
Máma mi trochu nuceně přiznala: „No snaží se. A hodně.“
Když jsem se vrátila, čekal mě doma docela jiný muž. Unavený, s kruhy pod očima, ale jiný. V kuchyni byl nepořádek, ale děti byly šťastné.
„Byli jsme na výletě na rozhledně,“ hlásila pak Barča.
Luďek stál opřený o linku.
„Je to záhul,“ přiznal mi nakonec tiše.
Podívala jsem se na něj.
„Já to vím, a jsem ráda, že to víš už taky.“
Ten týden pro něj byl studenou sprchou. Hození do vody. Najednou viděl, co všechno obnáší běžný den. Kolik energie stojí dvě malé duše. Možná poprvé pochopil, že únava není jen jeho výsada.
Od té doby se snaží. Hraje si s dětmi. Občas uvaří. Pivo si dá, ale už ne každý večer jako rituál útěku.
Sice nevím, jak dlouho mu to vydrží, ale určitě vím jedno: ta dovolená byla nejlepší lekce, jakou jsem mu mohla dát. Nastavila jsem mu zrcadlo. A on se do něj konečně pořádně podíval.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
