Článek
Jmenuji se David, je mi třicet osm let a posledních jedenáct z nich jsem strávil v jedné firmě. Nastoupil jsem tam hned po škole. Pamatuju si svůj první den – nové boty, půjčené sako a pocit, že jsem konečně někde, kde můžu vyrůst. A vyrostl jsem. Začínal jsem jako řadový technik, končil jako vedoucí směny. Nikdy jsem neodmítl přesčas. Nikdy jsem si nevzal neplánované volno. Když ostatní marodili, já zůstával. Když bylo potřeba dodělat zakázku, zůstal jsem třeba i do noci.
„Na Davida je spoleh,“ říkával o mně šéf. A já na to byl hrdý.
S manželkou máme dvě malé děti. Starší dceru a tříletého syna. Žena pracuje na poloviční úvazek, ale většina péče je stejně na ní. Vždycky jsem si říkal, že moje role je hlavně vydělávat a držet jistotu. Být ten pevný bod.
Jenže jistota je křehčí, než si člověk myslí.
Ten týden začal obyčejně. V pondělí ráno měl syn horečku přes třicet devět. Žena už měla domluvené důležité směny, které nemohla zrušit – hrozilo, že by o práci přišla. Seděli jsme u kuchyňského stolu, syn spal na gauči a dcera si tiše kreslila.
„Já to vezmu,“ řekl jsem po chvíli ticha.
„Jsi si jistý?“ podívala se na mě.
Přikývl jsem. „Za ty roky jsem si snad zasloužil týden doma. Zvlášť, když je to opravdu nutné. V práci to snad jednou pochopí.“
Volal jsem do práce s pocitem, že dělám správnou věc. Že rodina je přednější. Personalistka byla stručná. „Dobře, nahlašte ošetřovné, ať je to v systému.“ Žádné drama. Žádný problém.
Netušil jsem, jakou cenu za něj zaplatím.
V pondělí po týdnu jsem přišel do práce dřív než obvykle. Chtěl jsem dohnat, co se dalo. Něco ale bylo jinak. Kolegové se mi vyhýbali očima. Ticho bylo nějak hustší než obvykle.
Na stole jsem měl obálku.
Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký interní dokument. Otevřel jsem ji bez obav. Když jsem uviděl nadpis „Výpověď z pracovního poměru“, svět se mi zúžil do jednoho bodu.
„To je nějaký omyl,“ vydechl jsem.
Zašel jsem ke šéfovi. Zaklepal jsem a vešel.
Seděl za stolem, ruce složené před sebou. Nedíval se mi do očí.
„Davide, posaďte se.“ Já však zůstal stát se slovy: „Co to má znamenat?“
Chvíli bylo ticho. Pak řekl větu, která se mi vryla do paměti:
„Potřebujeme flexibilní lidi. V poslední době nejsi tak k dispozici, jak bychom potřebovali.“
„Byl jsem týden na ošetřovném, bylo to opravdu potřeba“ řekl jsem jen tiše. „Poprvé za jedenáct let.“
Pokrčil rameny. „Firma se mění. Optimalizujeme náklady.“
„Takže za to, že jsem byl doma s nemocným dítětem?“ hlas se mi zlomil. „Za tohle?“
Nevzhlédl. „Není to osobní.“
Bohužel to bylo osobní. Strašně osobní.
Vyšel jsem z kanceláře s papírem v ruce. Kolegové dělali, že pracují. Nikdo nic neřekl. Jedenáct let loajality se vešlo do jedné obálky.
Cestou domů jsem přemýšlel, jak to řeknu manželce. Jak vysvětlím, že jistota, kterou jsem sliboval, je najednou pryč.
Seděla u stolu, děti si hrály na zemi. Podívala se na mě a hned věděla, že něco není v pořádku.
Co se stalo?“ zeptala se.
Položil jsem papír před ni. Mlčela, četla. Pak zvedla oči plné slz.
„To kvůli tomu týdnu?“
Přikývl jsem. „Asi jsem nebyl dost flexibilní.“
Chvíli bylo ticho. Pak vstala, přišla ke mně a objala mě.
„Víš co?“ zašeptala. „Ten týden jsi byl tam, kde jsi měl být.“
Poprvé od rána jsem se nadechl.
Ano, přišel jsem o práci. O jistotu, o pozici, o pocit nepostradatelnosti. Ale ten týden jsem držel svého synka, když mě potřeboval. A to mi žádná výpověď nevezme.
Dnes hledám novou práci. Je to těžké. Někdy mě v noci budí strach. Ale už vím jedno – loajalita k firmě nesmí být větší než loajalita a láska k vlastní rodině.
A kdybych se měl rozhodnout znovu?
Šel bych domů za svým dítětem. Bez váhání, bez výčitek.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
