Článek
Jmenuji se Šárka, je mi třicet jedna let a nikdy jsem si nemyslela, že budu ta „drzá snacha“. Přesto přesně tak mě dnes tchyně vidí.
Když jsem ji poznala, žila ještě ve světě, který si pečlivě budovala – nebo spíš ve světě, který jí vybudoval její manžel. Můj tchán byl manažer v prosperující firmě, nosil domů slušné peníze a tchyně si zvykla na drahé kabelky, dovolené u moře a obědy v restauracích. Nikdy nepracovala. Tvrdila, že „se stará o domácnost“, ale když jsem ji poznala, děti už byly dávno dospělé a domácnost dávno zajištěná uklízečkou.
Pak přišel zlom. Tchán o práci přišel. Firma změnila vedení, přišly škrty a on byl najednou nadbytečný. Bylo mu přes padesát a už se mu nepodařilo vrátit na podobnou pozici. Z dobře placeného manažera se stal muž, který bral práci pod svou kvalifikaci – a často jen krátkodobou.
Jenže tchyně jako by tenhle pád odmítala přijmout.
„My přece nejsme žádní chudáci,“ říkávala s bradou zdviženou. Jenže účty se hromadily, úspory mizely a životní styl zůstával stejný. Nikdy jsem ji neslyšela říct: „Půjdu si něco najít.“ Byla roky bez práce a brala to jako samozřejmost.
Když se blížily její pětapadesáté narozeniny, začala nenápadně mluvit o hodinkách. Ne o obyčejných. O značkových, které stály skoro víc než naše měsíční splátka hypotéky.
„Takové hodinky jsou investice,“ pronesla jednou u kávy a podívala se na mě pohledem, který jasně říkal, že by bylo vhodné, abych si to zapamatovala.
Podívala jsem se na manžela. Jen pokrčil rameny. Věděla jsem, že peníze nemají. A věděla jsem, že je mít nebudou.
Oslava probíhala u nich doma. Skromnější než dřív, ale tchyně se snažila tvářit, že je vše při starém. Na stole byly chlebíčky, dort z cukrárny a láhev sektu, kterou si evidentně šetřila na „velkou chvíli“.
Přišlo předávání dárků.
Dostala parfém. Šálu. Knihu. Květiny.
Očekávané hodinky nenašla.
Její úsměv začal tuhnout už po druhém balíčku. Po posledním daru bylo ticho. Takové to těžké, lepkavé.
„A to je všechno?“ zeptala se nakonec.
Manžel polkl. „Mami, víš, že teď… není úplně jednoduché období.“
„Jednoduché období?“ zopakovala a zasmála se. „Na moje pětapadesátiny? Myslela jsem, že si snad zasloužím něco výjimečného.“
V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Vzpomněla jsem si na to, jak si stěžovala, že nemá na kosmetiku, ale odmítla brigádu v místní prodejně. Jak si půjčovala peníze, ale dál chodila na kávu do kavárny. Jak tchán mlčky seděl u stolu a díval se do talíře.
„Myslím, že si zasloužíš hlavně klid,“ řekla jsem pomalu.
Podívala se na mě ostře. „Prosím?“
„Možná by bylo fajn přiznat si, že doba se změnila,“ pokračovala jsem. „Nemůžeme všichni žít jako před deseti lety.“
„Takže mi chceš říct, že na mě nemáte?“ vyjela.
A tehdy jsem to řekla.
„Chci říct, že jestli chceš drahé hodinky, můžeš si na ně našetřit. Jít do práce. Jako to dělají ostatní.“
Ticho.
Tchán zvedl oči. Manžel ztuhl. Švagrová otevřela pusu, ale nic neřekla.
Tchyně zbledla. „Ty si dovolíš… mě poučovat?“
„To ne,“ odpověděla jsem rozhodně o dost klidněji, než jsem se cítila. „Jen už nechci předstírat, že je všechno v pořádku. Není. A není fér čekat, že vám to budeme dotovat.“
„Já celý život…“ začala.
„Celý život jsi žila z tátova platu,“ skočil jí do řeči můj muž – a to mě překvapilo víc než vlastní odvaha. „A teď je prostě jiná situace.“
Oslava se změnila v debatu o pýše, o tom, kdo komu co dluží, o tom, jak těžké je přijmout, že člověk už není středem pozornosti. Tchyně mluvila o nevděku. Já o realitě. Tchán mlčel – ale poprvé jsem v jeho mlčení necítila souhlas s ní.
Když jsme odcházeli, práskla za námi dveřmi.
Cestou domů bylo trochu zvláštní ticho.
„Možná jsem to přehnala,“ řekla jsem tiše.
Manžel zavrtěl hlavou. „Ale ne. Někdo jí to říct musel.“
Nevím, jestli mi to někdy odpustí. Možná jsem pro ni už navždy ta drzá snacha, která jí zkazila narozeniny. Ale já vím, že jsem jen odmítla podporovat iluzi, která nás všechny dusila.
Ale někdy je pravda cennější než ty nejdražší hodinky.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
