Článek
Celý život jsem se snažila být tou „rozumnou“. Nevtíravou matkou, která pomůže, když je potřeba, ale neplete se. Jenže poslední měsíce jsem měla pocit, že místo babičky dělám skoro chůvu – a ještě k tomu slepou, která nemá vidět, co se kolem ní děje.
Pracuji na půl úvazku, jen tři dny v týdnu. Zbytek času většinu trávím s Jakubem a Simonkou – sedm a pět let. Miluju je nade všechno. Když mi moje snacha Veronika ráno napíše: „Marie, prosím tě, vezmeš si je dneska? Jsem úplně hotová,“ většinou kývnu. Chápu, že syn Libor je s kamionem pryč skoro celý týden. Chápu, i to že být sama na dvě malé děti není jednoduché.
Ale poslední dobou mi něco začalo vrtat hlavou.
Jednou jsem Simonku převlékala a všimla si, že má zase ty stejné legíny, už potřetí spravované na kolenou.
„Babi, maminka říkala, že nové teď nepotřebuju,“ řekla mi nevinně.
Jakub si zase posteskl: „Všichni kluci mají na tělocvik nové boty… já mám po bratranci od Matěje.“
To by samo o sobě nebylo nic až tak hrozného. Učili jsme děti skromnosti přece i my. Jenže pak jsem jedno odpoledne potkala Veroniku ve městě. Měla nové šaty, kabelku, kterou bych si já nekoupila ani za týdenní plat, a mířila do kosmetického salonu.
„Marie, člověk si musí taky dopřát,“ usmála se na mě. „Já to mám náročné, jsem unavená. A děti je potřeba držet zkrátka, jinak z nich vyrostou rozmazlenci.“
Jedna věta a v ní tolik pokrytectví.
Začala jsem si víc všímat. Nový telefon. Drahé parfémy. Pravidelná doprava do města. Procedury. A doma? Obnošené oblečení, šetření na kroužcích, výmluvy, že „na to teď nejsou peníze“.Začala jsem si víc všímat. Nový telefon. Drahé parfémy. Pravidelná doprava do města. Procedury. A doma? Obnošené oblečení, šetření na kroužcích, výmluvy, že „na to teď nejsou peníze“.
Jednou večer, když jsem jí děti přivedla, jsem už nevydržela.
„Veroniko, nechci se ti plést do života, ale nemyslíš, že by měly mít děti nové boty? Jakubovi už jsou malé.“
Otočila se ke mně podrážděně.
„Marie, vy jste vyrostli jinak. Dneska se děti učí pokoře. A já si taky musím něco užít, jinak se z toho zblázním.“
Ale Libor ti přece posílá dost peněz,“ namítla jsem opatrně.
„A co jako?“ vyjela po mně. „To jsou naše peníze. A jestli se vám něco nelíbí, tak mi je nemusíte hlídat! Do našich financí vám nic není!“
Ta slova bolela. Hlavně proto, že dobře věděla, že bez mé pomoci by to měla mnohem těžší.
Poslední hádka byla asi nejhorší. Děti jsem měla u sebe už čtvrtý den v kuse. Veronika prý „musí něco zařídit“. Když jsem se zeptala co, odbyla mě.
„Nejste jejich matka!“ křikla na mě. „Tak se podle toho chovejte.“
Tehdy jsem si sedla doma ke stolu a poprvé zavolala Liborovi ne jako ta chápající máma, ale jako babička, která má strach. Naštěstí jsem věděla, že s ním mám dobrý vztah a dost na mě dá.
„Libore,“ začala jsem tiše, „já ti do toho nechci mluvit. Ale musíš vědět, jak to je.“
Byl překvapený.
„Mami, co se děje?“
Všechno jsem mu popsala. O oblečení. O botách. O tom, jak často děti hlídám. O nákupech, které vídám. O větách, že je potřeba držet děti zkrátka, ale sobě dopřát.
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„To snad ne…“ vydechl. „Já jí posílám deset, někdy patnáct tisíc měsíčně navíc. Myslel jsem, že to jde hlavně na děti.“
„Možná část ano,“ řekla jsem opatrně. „Ale zbytek… nevypadá to tak.“
Když přijel další víkend domů, Libor mi prozadil, že se dost pohádali, něco v tomto duchu:
„Ty mi nevěříš?“ křičela Veronika.
„Nejde o důvěru,“ odpověděl pevně Libor. „Jde o děti. Odteď peníze bez podmínek posílat nebudu. Věci pro ně budu kupovat sám.“
„Tak si je živ sám!“ vyštěkla.
„Klidně,“ řekl. „Ale chci mít jistotu, že mají, co potřebují.“
A skutečně – další měsíc peníze nepřišly. Místo toho Libor objednal dětem nové boty, zaplatil Jakubovi kroužek a Simonku přihlásil na tanečky.
Veronika mu prý nějakou dobu dělala tichou domácnost. Nemluvila s ním, chodila kolem něj jako kolem cizího. Ale on neustoupil.
„Mami, možná jsem byl slepý,“ řekl mi pak. „Vím, že jsem pořád pryč. Chtěl jsem jí to ulehčit. Ale ne za cenu, že děti budou na druhé koleji.“
Nevím, jak to mezi nimi dopadne. Nechtěla jsem rozbít jejich manželství. Chtěla jsem jen, aby Jakub a Simonka nebyli ti, na kterých se šetří. Doufám, že se Veronika aspoň částečně poučí a své chování přehodnotí.
Přece jen je fakt, že už mě na hlídání tolik nevyužívá. Možná díky Liborově zásahu už nemá tolik času a možností si užívat.
Možná mě někdo odsoudí, že jsem zasahovala. Ale když mi Simonka nedávno ukázala nové boty a zářila radostí, měla jsem slzy v očích.
„Podívej, babi! Ty jsou jen moje.“
A tehdy jsem věděla, že jsem tentokrát mlčet nemohla. Protože někdy být dobrou matkou znamená být i odvážnou babičkou.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
