Článek
Jeho energie byla temná, intenzivní a nekompromisní, a právě díky tomu se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého divadla své generace.
Dětství a původ, o kterém dlouho mlčel
Narodil se v roce 1951 v Opavě a už od dětství v něm bylo cosi výbušného. O svém romském původu dlouho nemluvil, protože nechtěl, aby ho kdokoli posuzoval podle čehokoli jiného než podle práce. Teprve později o tom začal mluvit otevřeněji – s hrdostí, ale i s vědomím, že to byla část jeho identity, kterou si musel složitě obhajovat. Jeho temperament, charisma i jistá „temnota“ jako by z tohoto původu vyrůstaly, i když on sám by to nikdy tak jednoduše nepojmenoval.
Cesta k herectví: talent, který nešlo přehlédnout
Když přišel na DAMU, bylo okamžitě jasné, že je jiný než ostatní. Zatímco většina studentů se učila techniku, Rösner měl instinkt. Jeho projev byl od začátku elektrizující. Po škole zamířil do Národního divadla, kde strávil většinu kariéry a kde se zrodila jeho pověst „démona jeviště“. Jeho hlas byl hluboký, hypnotický, jeho pohyb přesný a někdy až predátorský. Dokázal stát na scéně bez jediného slova a přesto ovládnout celý prostor.
Už na DAMU bylo zřejmé, že je jiný. Zatímco většina studentů se učila techniku, Rösner měl instinkt. Jeho první výraznější role byly často temné, dramatické postavy – mladí hrdinové, kteří v sobě nesli vnitřní konflikt. Už tehdy se ukazovalo, že jeho síla spočívá v intenzitě, vnitřním napětí a schopnosti přenést na diváka emoci, která nebyla povrchní, ale hluboká a neklidná.
Po škole nastoupil do Národního divadla, kde se jeho talent naplno rozvinul. Jeho první velké role – mladí shakespearovští hrdinové, romantici i démoničtí svůdci – ukázaly, že má dar, který se nedá naučit. Dokázal stát na scéně bez jediného slova a přesto ovládnout celý prostor.
Největší divadelní role - démon, svůdce, tyran i tragický hrdina
Rösner byl především divadelní herec. Jeho nejslavnější role vznikly na prknech Národního divadla. Patřil k těm, kteří dokázali zahrát postavy s temnou energií, vnitřním bojem a charismatem, které přitahovalo i odpuzovalo zároveň.
Jeho Richard III. byl fascinující – krutý, inteligentní, manipulativní, ale zároveň lidsky zranitelný. Don Juan v jeho podání nebyl jen svůdník, ale muž, který se sám sebe bojí. Hamlet byl hluboce existenciální, plný vnitřního napětí. A jeho Falkenštejn se stal jednou z jeho ikonických rolí – muž, který se pohybuje na hraně mezi genialitou a šílenstvím.
Rösner měl dar přetavit každou roli v něco osobního. Nehrál postavu – on jí byl.
Filmové role a herecký naturel
Ačkoli byl především divadelní herec, zanechal stopu i ve filmu. Jeho filmografie není rozsáhlá, ale jeho výkony byly vždy výrazné. Objevoval se v rolích mužů s tajemstvím, s temnou minulostí nebo s vnitřním konfliktem. Jeho tvář byla výrazná, ostře řezaná, s pohledem, který působil až neklidně. Režiséři ho často obsazovali do rolí charismatických outsiderů, intelektuálů nebo mužů, kteří skrývají něco, co se bojí vyslovit.
Jeho filmové role nikdy nedosáhly takové slávy jako ty divadelní, ale vždy byly zapamatovatelné. Rösner byl typ herce, který i v malé roli dokázal vytvořit postavu, která zůstala v paměti.
Boris Rösner neměl mnoho velkých filmových rolí, protože jeho domovem bylo především divadlo, ale několik postav, které ztvárnil na plátně, se přesto výrazně zapsalo do paměti diváků. Patří mezi ně jeho aristokraticky chladný a zároveň neklidný lord ve filmu V erbu lvice, kde dokonale využil svůj noblesní, ostře řezaný projev. Za zmínku stojí také jeho účast v temném dramatu Straka v hrsti, kde jeho výrazná tvář a tajemný projev dokonale zapadly do atmosféry filmu. V historickém snímku Poslední propadne peklu zase využil svou schopnost působit jako muž s minulostí, někdo, kdo nese v sobě víc, než říká. A i když měl ve Vrchním, prchni! jen malou roli policisty, dokázal ji proměnit v zapamatovatelný moment – přesně takový typ výstupu, který ukazuje, jak silná byla jeho přítomnost i v krátkém prostoru.
Rösnerův herecký styl byl založený na vnitřním napětí. Nebyl to herec, který by sázel na efekty nebo povrchní gesta. Jeho síla vycházela zevnitř. Měl hypnotický hlas, který dokázal být jemný i hrozivý. Jeho pohyb byl přesný, někdy až predátorský. Dokázal stát na scéně bez jediného slova a přesto ovládnout celý prostor.
Byl to herec, který nepotřeboval mnoho. Stačil mu pohled, gesto, nádech. Jeho přítomnost byla tak silná, že ostatní herci museli být stoprocentní, jinak je přehlušil. Někteří ho milovali, jiní se ho báli. Ale nikdo nepochyboval o tom, že je výjimečný.
Lehce napjaté vztahy s hereckými kolegy
Jeho silná osobnost však přinášela i konflikty. Jedním z nejznámějších byl jeho napjatý vztah s Janem Kačerem. Oba byli dominantní, oba měli jasnou představu o tom, jak má divadlo vypadat. Kačer o Rösnerovi později řekl, že byl „nesmírně talentovaný, ale někdy těžko snesitelný“. Jejich spolupráce byla plná jiskření – někdy obdiv, jindy ostré výměny názorů. Když se neshodli, bylo to slyšet i vidět. Ale zároveň mezi nimi existoval hluboký respekt, protože Kačer dobře věděl, že Rösner je herec, jaký se rodí jednou za generaci.
Podobně složitý vztah měl Rösner i s Jiřím Bartoškou. Bartoška ho obdivoval, ale zároveň přiznával, že Rösner uměl být „jedovatý“ a že jeho jazyk dokázal zranit. Oba byli silné osobnosti, oba měli charisma, oba byli muži, kteří se nebáli říct svůj názor. Jejich přátelství bylo plné ostrých hran – někdy se dokázali pohádat tak, že spolu několik dní nepromluvili, jindy spolu seděli dlouho do noci a debatovali o divadle, životě a ženách. Bylo to přátelství dvou mužů, kteří se navzájem fascinovali i provokovali.
Milovník žen
Jeho kolegové v rozhovorech uvádějí, že Boris měl „velkou slabost pro ženy“ a že jeho vztahy byly často krátké, bouřlivé a plné vášně. Nebyl to muž, který by dokázal žít usedlý život. Divadlo bylo jeho hlavní láskou – a ženy byly tou druhou.
Jan Kačer o něm v knize Jedu k mámě píše, že Rösner měl „neklidnou povahu“ a že jeho osobní život byl „plný intenzivních vztahů, které přicházely a odcházely stejně prudce jako jeho nálady“. Jiří Bartoška v knize Vždycky jsem to tak chtěl zmiňuje, že Rösner byl „magnet na ženy“ a že jeho charisma bylo „až nebezpečné“.
Jeho dcera Gabriela v pořadu 13. komnata otevřeně říká, že její otec byl „velký herec, ale složitý muž“, a že jeho vztahy s ženami byly jedním z důvodů, proč byl doma málo a proč jejich rodina žila v napětí.
Hrdost, nemoc a závěr života
Když Rösner onemocněl rakovinou, dlouho o tom nikomu neřekl. Nechtěl lítost ani soucit. Chtěl hrát. Divadlo bylo jeho život a odmítal se ho vzdát. I ve chvílích, kdy už sotva mohl stát, vystupoval s neuvěřitelnou silou. Jeho poslední role byly fyzicky i psychicky náročné, ale on je odehrál s tvrdohlavostí, která byla pro něj typická. Kolegové později vzpomínali, že někdy musel být podpírán v zákulisí, ale jakmile vstoupil na scénu, jako by se v něm rozsvítil jiný člověk.
Zemřel v roce 2006, ve věku pouhých pětapadesáti let. Jeho smrt byla rychlá a pro mnohé šokující, protože o své nemoci téměř nemluvil. Odešel tak, jak žil – tiše, nekompromisně, bez sentimentu. Ale jeho odkaz zůstal. Rösner nebyl filmová hvězda v klasickém smyslu, ale jeho divadelní práce zůstává nepřehlédnutelná. Byl to muž, který žil naplno, hrál naplno a miloval naplno. Jeho energie, démoničnost a charisma zůstávají v paměti těch, kteří ho viděli naživo. A pro ty, kteří ho nezažili, zůstává alespoň legenda – legenda o herci, který byl větší než život sám.
Internetové zdroje:
Česká filmová databáze – Boris Rösner (filmografie, biografie) https://www.csfd.cz/tvurce/1499-boris-rosner/
Filmová databáze FDb.cz – Boris Rösner https://www.fdb.cz/lidi/13287-boris-rosner.html
Wikipedia – Boris Rösner (biografická data) https://cs.wikipedia.org/wiki/Boris_R%C3%B6sner
Česká televize – dokument „Příběhy slavných: Boris Rösner“ https://www.ceskatelevize.cz/porady/ (nutné vyhledat podle názvu)
iDNES.cz – Nekrolog: „Zemřel herec Boris Rösner“ https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/zemrel-herec-boris-rosner.A060625_094654_divadlo_ob
Novinky.cz – „Boris Rösner podlehl rakovině“ https://www.novinky.cz/clanek/kultura-boris-rosner-podlehl-rakovine-40115363
Knižní zdroje:
Kačer, Jan. Jedu k mámě. Academia, Praha, 2015. 1. vydání. ISBN 978-80-200-2453-0.
MATĚJKOVÁ, Jolana. Boris Rösner. Praha : XYZ, 2004. 219 s. ISBN 80-86864-01-4.
Bartoška, Jiří; Hlaváč, Jan. Vždycky jsem to tak chtěl. XYZ, Praha, 2014. 1. vydání. ISBN 978-80-7388-905-6.
Kolektiv autorů. Lexikon českého divadla. Academia, Praha, 2000. 1. vydání. ISBN 80-200-0755-5.
