Článek
V kanceláři jsme pracovaly čtyři ženy a naše vedoucí. Měly jsme na starosti administrativu středně velké společnosti, která dodávala vybavení školám a různým institucím. Vyřizovaly jsme objednávky, kontrolovaly smlouvy, komunikovaly se zákazníky a hlídaly termíny dodávek. Nebyla to práce, kterou by člověk zvládl bez zkušeností. Vyžadovala pečlivost, samostatnost a především schopnost řešit situace, na které žádný interní manuál nepamatoval.
Na své pozici jsem pracovala šestým rokem. Měla jsem na starosti koordinaci části administrativního oddělení, kontrolu složitějších objednávek, reklamace a komunikaci s důležitými zákazníky. Kromě toho jsem pomáhala rozdělovat práci mezi ostatní kolegyně a kontrolovala, jestli jsou všechny termíny dodrženy. Nebyla jsem jejich nadřízená, ale v řadě pracovních záležitostí jsem měla rozhodovací pravomoci. Věděla jsem, jak oddělení funguje, znala jsem dodavatele i zákazníky a dokázala jsem vyřešit většinu problémů bez toho, abych musela běžet za vedoucí.
Naše šéfová Ivana nastoupila před dvěma lety. Zpočátku jsme spolu vycházely dobře. Byla přátelská, uměla pochválit a často zdůrazňovala, že si váží zkušených zaměstnanců, kteří dokážou pracovat samostatně. Postupem času jsem si ale všimla, že nerada řeší nepříjemné situace a některá rozhodnutí raději oznámí až ve chvíli, kdy už se nedají příliš ovlivnit.
Na jaře odešla jedna kolegyně na mateřskou dovolenou a místo ní jsme přijaly Moniku. Bylo jí něco přes třicet, předtím pracovala v menší obchodní firmě a s naším provozem neměla žádné zkušenosti. Nastoupila na administrativní pozici, která byla oproti té mojí výrazně jednodušší. Jejím úkolem bylo především zadávání běžných objednávek do systému, evidence dokumentů a vyřizování rutinních požadavků zákazníků. Neměla žádné rozhodovací pravomoci a za výsledky práce odpovídala vedoucí.
Druhý den po jejím nástupu si mě Ivana zavolala do kanceláře.
„Potřebovala bych, abys Moniku pořádně zaučila. Máš nejvíc zkušeností a znáš všechny postupy. Chci, aby se co nejrychleji osamostatnila.“
Souhlasila jsem. Považovala jsem to za běžnou součást své práce. Ivana ještě dodala, že Monika bude mít zpočátku menší zodpovědnost a jednodušší agendu, zatímco já si ponechám koordinaci, reklamace a náročnější případy.
Neměla jsem důvod jí nevěřit.
První týdny probíhaly celkem dobře. Seděly jsme vedle sebe a já Monice ukazovala práci v systému, vysvětlovala jí postupy a předávala kontakty na dodavatele. Učila jsem ji, jak postupovat při reklamaci, jak kontrolovat objednávky a na co si dávat pozor při komunikaci se zákazníky. Byla snaživá a všechno si zapisovala. Několikrát mi dokonce řekla, že nechápe, jak jsem si mohla tolik věcí zapamatovat.
Postupně jsem jí začala předávat i složitější úkoly. Ne proto, že bych chtěla, ale protože Ivana tvrdila, že se musí naučit pracovat samostatně. Sama jsem mezitím dostávala stále více povinností. Připravovala jsem podklady pro měsíční uzávěrky, řešila problémy s dodavateli a přebírala některé úkoly, které předtím zajišťovala vedoucí.
Připadalo mi, že mám práce čím dál víc, ale nevadilo mi to tolik jako způsob, jakým se začala měnit situace kolem Moniky.
Po dvou týdnech ji Ivana pozvala na poradu vedení. Bylo to zvláštní, protože na podobná jednání jsem dosud chodila já. Když jsem se zeptala, zda se mění rozdělení pravomocí, dostala jsem jen neurčitou odpověď, že jde o přípravu nového systému práce.
Monika se mezitím začala účastnit dalších schůzek a Ivana s ní probírala věci, které se dříve řešily se mnou. Jednou jsem dokonce zaslechla, jak jí vysvětluje, že by měla mít přehled o celém oddělení. Zpočátku jsem si říkala, že jí možná jen chce dát širší představu o fungování firmy. Přesto mi to začalo být nepříjemné.
Když jsem se Moniky zeptala, jestli ví, co se plánuje, jen pokrčila rameny.
„Ivana říkala, že se možná budou měnit pozice. Ale zatím mi nic konkrétního neřekla.“
Něco mi na tom nesedělo, ale nechtěla jsem dělat předčasné závěry. Vždyť jsem ji sama zaučovala a neměla jsem důvod podezírat ji z toho, že se snaží získat moje místo.
Přesně měsíc po jejím nástupu nám Ivana poslala pozvánku na krátkou poradu. Sešly jsme se všechny v malé zasedací místnosti. Vedoucí měla před sebou několik papírů a oznámila nám, že se rozhodla změnit organizační strukturu administrativního oddělení.
Nejdříve začala mluvit o tom, že Monika se velmi rychle zapracovala, prokázala dobré organizační schopnosti a podle jejího názoru je připravena převzít větší odpovědnost.
Pak se podívala přímo na mě.
„Proto jsme se rozhodli, že si s Monikou vyměníte pozice. Monika převezme tvoji současnou agendu včetně koordinace a odpovědnosti za složitější případy. Ty přejdeš na její dosavadní místo, tedy na zpracování běžných objednávek a evidenci.“
Na chvíli jsem měla pocit, že jsem špatně rozuměla. Podívala jsem se na Moniku, potom znovu na Ivanu.
„Chceš mi říct, že mě přeřazuješ na pozici, na kterou Monika před měsícem nastoupila?“
„Ano. Jde o organizační změnu. Myslíme si, že takhle bude oddělení fungovat efektivněji.“
„A proč jste mi to neřekli předtím, než jsem ji začala zaučovat?“
Ivana si povzdechla a začala vysvětlovat, že rozhodnutí nebylo jednoduché, že vedení sleduje dlouhodobé fungování oddělení a že Monika má podle něj vhodné předpoklady pro koordinaci. Prý nejde o žádné osobní hodnocení mé práce.
To už jsem nevydržela.
„Takže já jsem jí měsíc předávala svoje zkušenosti, učila ji svoje postupy, seznamovala ji se zákazníky a vysvětlovala jí všechno, za co teď bude zodpovídat ona. A vy jste celou dobu věděli, že mě chcete přesunout na její původní místo?“
Ivana se zatvářila podrážděně. Odpověděla, že rozhodnutí se vyvíjelo postupně a že jsem se na zaučování podílela v rámci běžných pracovních povinností.
Jenže tomu jsem nevěřila ani na okamžik. Některé věci totiž začaly být zpětně až příliš jasné. Moničiny schůzky s vedením, postupné předávání mých pravomocí, její seznamování s úkoly, které měla původně pouze sledovat. Celý měsíc jsem ji připravovala na převzetí své pozice, zatímco sama jsem o ničem nevěděla.
Nejvíc mě rozčílilo, že se mnou nikdo ani neprobral, zda o takovou změnu stojím. Šest let jsem práci odváděla spolehlivě, několikrát jsem zastupovala vedoucí a pomáhala řešit problémy, které ostatní kolegyně neuměly vyřešit. Nikdy jsem nedostala žádné upozornění, že by moje výsledky byly neuspokojivé. A teď jsem měla jednoduše přijít o své místo a začít dělat práci, kterou před měsícem dostala nová zaměstnankyně bez předchozích zkušeností.
Po poradě za mnou Monika přišla. Byla viditelně nesvá.
„Já opravdu nevěděla, že to takhle dopadne. Ivana mi jen řekla, že by pro mě měla zajímavější pozici.“
Nechtěla jsem si na ní vybíjet vztek. Věděla jsem, že konečné rozhodnutí udělala šéfová. Přesto jsem jí řekla, že by měla vědět, za jakých okolností se na nové místo dostala.
„Doufám, že víš, že jsem tě celý měsíc zaučovala na práci, kterou teď budeš dělat místo mě.“
Monika sklopila oči a odpověděla, že si toho je vědoma a že jí to není příjemné.
V dalších dnech jsem se pokusila situaci řešit s personální manažerkou. Chtěla jsem vědět, na základě čeho bylo rozhodnuto, že mám přijít o svoji dosavadní pozici. Zajímalo mě také, zda se změní moje mzda a jestli mám možnost se proti přeřazení nějak ohradit. Personální manažerka mi vysvětlila, že organizační změnu připravilo vedení a že podrobnosti musíme projednat s Ivanou.
Ta se ale k ničemu konkrétnímu neměla. Opakovala, že mám být ráda, že si mě firma chce ponechat, a že práce na nižší pozici není žádným trestem. Prý budu mít méně stresu, méně odpovědnosti a více času na sebe.
To mě rozčílilo snad ještě víc.
Já jsem o méně odpovědnosti nežádala. Nikdy jsem si nestěžovala, že je moje práce příliš náročná, ani jsem neříkala, že chci přijít o pravomoci, které jsem si za šest let vybudovala. Najednou mi někdo předkládal vlastní rozhodnutí jako laskavost, za kterou bych měla být vděčná.
Začala jsem si proto hledat jiné zaměstnání. Nechtěla jsem odejít bez rozmyslu, ale představa, že budu každý den sedět vedle Moniky a zpracovávat objednávky, zatímco ona bude rozhodovat o věcech, které jsem ještě nedávno měla na starosti já, pro mě byla nesnesitelná.
Ivana si po několika týdnech všimla, že už se tolik nezapojuji do společných rozhovorů a odmítám přebírat další úkoly mimo svou novou pracovní náplň. Jednou se mě dokonce zeptala, jestli jsem na ni pořád naštvaná.
„Ano, jsem. A myslím, že mám docela dobrý důvod. Kdybys mi hned na začátku řekla, že mě chceš vyměnit za novou kolegyni, mohla jsem se podle toho zařídit. Místo toho jsi mě nechala měsíc učit člověka, který měl převzít moje místo.“
Ivana mi na to řekla, že bych se měla přestat vracet k minulosti a soustředit se na současnou práci.
Jenže já se k minulosti nevracela kvůli tomu, že bych neuměla přijmout změnu. Vadilo mi, jakým způsobem se mnou bylo zacházeno. Zkušenosti, které jsem firmě šest let předávala a díky nimž oddělení fungovalo, se najednou hodily jen k tomu, aby se na moje místo mohl připravit někdo jiný.
Monice přeji, aby se jí na nové pozici dařilo. Nemám důvod jí vyčítat rozhodnutí, které udělala šéfová. Sama ale dobře vím, že už nikdy nebudu tak bezstarostně přistupovat k žádosti o zaučení nového kolegy.
Zvlášť pokud mi někdo bude tvrdit, že jde o pozici s menší zodpovědností a že ta moje zůstane beze změny. V naší kanceláři totiž stačil jeden měsíc, aby se z člověka, který zaučuje ostatní, stal zaměstnanec přeřazený na jejich původní místo.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.





