Článek
Střecha na našem domě nevydržela všechno. Po několika silných deštích začala na půdě prosakovat voda a bylo jasné, že opravu už dál odkládat nejde. Myslel jsem si, že nejtěžší bude zaplatit řemeslníky. Nakonec se ukázalo, že mnohem dražší může být pomoc od vlastní rodiny.
Déšť si letos z našeho domu udělal pravidelnou zastávku. Nejdřív se objevil malý mokrý flek na stropě půdy. Pak druhý. Za pár týdnů už jsem po každém větším lijáku automaticky vytahoval kýbl a přemýšlel, jestli voda zase najde novou cestu. Dům jsme s manželkou měli přes dvacet let a kromě běžné údržby po nás nikdy nechtěl nic zásadního. Jenže střecha není plot ani okap. Když se pokazí, člověk to nemůže odložit na příští rok.
Začal jsem obvolávat firmy. Jedna neměla čas, druhá nabízela termín až za tři měsíce, třetí přijela, změřila střechu a pak se už nikdy neozvala. Nakonec jsem měl na stole dvě cenové nabídky. Nebyly zrovna nízké, ale odpovídaly tomu, co jsem čekal. Když jsem je večer doma probíral, seděla u nás i manželčina sestra Jana. Poslouchala nás jen napůl, až najednou prohlásila, že se zbytečně stresujeme.
„Vždyť Roman dělá střechy už roky.“
Roman byl její manžel. Švagr. Chlap, který se celý život pohyboval kolem stavebnictví a uměl snad všechno. Když bylo potřeba položit dlažbu, opravoval dlažbu. Když někdo sháněl plot, zrovna dělal ploty. Jednou jsem si z něj dělal legraci, že kdyby někdo potřeboval postavit maják uprostřed Vysočiny, Roman určitě řekne, že už jich pár dělal.
Druhý den mi zavolal sám.
Řekl, že se na střechu přijede podívat a že se nemusím nechat od firem zbytečně odírat. Tvrdil, že když už jsme rodina, udělá mi to za rozumné peníze. Ta věta zněla přesně tak, jak člověk od příbuzného čeká. Ani levně, ani zadarmo. Prostě po rodinnu.
Když přijel, prošel střechu opravdu pečlivě. Ukazoval mi popraskané tašky, špatné oplechování kolem komína i několik latí, které už měly nejlepší roky dávno za sebou. Působil sebejistě. Člověk vedle něj snadno získal pocit, že všechno ostatní jsou amatéři.
Na závěr jen odhadl částku. Nebyla přesná, spíš orientační. Řekl, že by se měl vejít přibližně do sto dvaceti tisíc i s materiálem. Bylo to dokonce o něco méně, než nabízela jedna z firem.
Přikývl jsem.
Nenapadlo mě chtít smlouvu ani rozpočet rozepsaný do posledního šroubku. Vždyť to nebyl cizí člověk z internetu. Byl to švagr, kterého jsem znal skoro patnáct let. Společně jsme slavili Vánoce, jezdili na grilování a hlídali si navzájem děti. Přesně v takových chvílích člověk zjišťuje, jak snadno se slovo „rodina“ stane náhradou za všechny papíry.
Roman začal hned následující týden. Přivezl dva pomocníky, lešení a dodávku plnou materiálu. Pracovali rychle. Občas jsem jim donesl kávu nebo limonádu, ale jinak jsem se do ničeho nepletl. Věděl jsem o střechách asi tolik jako o opravách klavíru.
Jen mě občas zarazilo, jak často během práce pronášel věty typu, že „tohle se bude muset udělat navíc“ nebo že „tohle pod taškami nikdo nemohl čekat“. Bral jsem to jako součást každé rekonstrukce. Starý dům umí překvapit.
Po necelých dvou týdnech bylo hotovo.
Střecha vypadala výborně. Dokonce lépe, než jsem čekal. Roman se spokojeně rozhlédl po dvoře, poklepal mě po rameni a řekl, že teď budu mít na dvacet let klid.
Měl jsem radost.
Trvala asi deset minut.
Pak otevřel desky, vytáhl několik listů papíru a podal mi je.
Nejdřív jsem hledal konečnou částku.
Pak jsem ji raději hledal znovu, protože jsem byl přesvědčený, že jsem se spletl.
Na faktuře stálo sto sedmdesát osm tisíc korun.
Na okamžik jsem si opravdu myslel, že mi podal špatné papíry.
Jenže nepodal.
Pod položkami byly rozepsané desítky hodin práce, pronájem lešení, doprava, odvoz odpadu, spotřební materiál i několik víceprací, o kterých jsme spolu nikdy pořádně nemluvili.
Když jsem se zmohl na otázku, jak se z původních zhruba sto dvaceti tisíc stalo téměř sto osmdesát, Roman jen pokrčil rameny.
Prý staré domy člověk nikdy dopředu neodhadne.
Nezvýšil hlas.
Nemusel.
Mnohem víc mě zarazilo, s jakou samozřejmostí dodal, že kdyby mi to dělala firma, zaplatil bych ještě víc.
Jenže večer jsem vytáhl obě původní nabídky, které jsem si schoval do šuplíku.
Jedna byla na sto třicet pět tisíc.
Druhá na sto čtyřicet dva.
Najednou jsem seděl v kuchyni a díval se na čísla, která se nedala nijak okecat.
Nezachránila je ani věta o rodinné slevě, ani řeči o nečekaných komplikacích.
Švagr, který mě přesvědčoval, že firmy jen zbytečně natahují ceny, mi nakonec vystavil účet vyšší než obě jejich nabídky dohromady.
A nejhorší na tom nebylo ani těch několik desítek tisíc navíc, ale hlavně vědomí, že jsem vůbec nevěděl, jestli mě švagr měl za hlupáka, nebo jestli si skutečně myslel, že si ničeho nevšimnu.
Každopádně rodinu už do podobných obchodů už nikdy zatahovat nehodlám.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorův čtenář. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěče.
