Článek
Když se mi narodil Davídek, zjistila jsem, že na světě existuje spousta lidí, kteří přesně vědí, jak bych měla vychovávat vlastní dítě. Nejvíc rad jsem ale dostávala od tchyně. Nikdy na mě nekřičela, nikdy mi neřekla, že jsem špatná máma. Uměla to mnohem nenápadněji. Stačila jedna věta pronesená skoro mimochodem a já přesně věděla, co si myslí.
„Ty jsi na něj hrozně přísná.“
Slyšela jsem to tolikrát, že jsem to časem přestala počítat.
Přitom jsem si nikdy nepřipadala jako přísná matka. Davídek měl čtyři roky a byl to veselý, zvídavý kluk, který vydržel celé hodiny stavět silnice pro autíčka nebo hledat na zahradě brouky. Jen byl zároveň neuvěřitelně tvrdohlavý. Když se pro něco rozhodl, dokázal vyjednávat tak dlouho, až by jeden pochyboval sám o sobě. Právě proto jsme s manželem od začátku trvali na několika jednoduchých pravidlech. Sladkosti až po jídle. Když se odchází z hřiště, řekneme mu to dopředu. Večer se chodí spát přibližně ve stejnou dobu. A když něco rozhází, pomůže to uklidit.
Pro nás to byla obyčejná pravidla, která nám usnadňovala život.
Pro tchyni zbytečná přísnost.
Vzpomínám si na jednu sobotu, kdy jsme společně zašli do cukrárny. Davídek sotva ochutnal polévku a už ukazoval na dortíky za sklem.
„Mami, já chci ten čokoládový.“
„Až dojíme oběd,“ odpověděla jsem.
Tchyně se na mě podívala skoro nechápavě.
„Vždyť snědl skoro všechno.“
„Skoro.“
„Kvůli pár soustům?“
Usmála jsem se na Davídka.
„Víš přece, jak jsme domluvení.“
Chvíli se mračil, ale pak talíř dojedl. Za deset minut seděl spokojený nad dortíkem a na celou věc dávno zapomněl.
Jen tchyně ne.
Když jsme odcházeli, pronesla polohlasem: „Někdy mám pocit, že by mohl být dítětem o něco častěji.“
Jindy se zase zastavila u nás doma. Davídek měl po hraní uklidit vláčky, které ležely po celém obýváku.
„Nech to být,“ mávla rukou. „Vždyť si s nimi zítra zase bude hrát.“
„Právě proto je teď uklidíme,“ odpověděla jsem.
Davídek se chvíli ošíval, ale za dvě minuty bylo hotovo.
„Ty z něj jednou uděláš vojáka,“ povzdechla si.
Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že podobné debaty nikam nevedou.
Pravda byla taková, že tchyně svého jediného vnuka zbožňovala. Dokázala si s ním hrát celé odpoledne, četla mu pohádky, pekla s ním bábovky a byla ochotná poslouchat jeho vyprávění o bagrech a dinosaurech tak soustředěně, jako by šlo o nejdůležitější věc na světě. Davídek ji miloval stejně. Jenže ona ho znala hlavně z návštěv. Z těch nejhezčích dvou nebo tří hodin. Nikdy nezažila večer, kdy už byl unavený, ani ráno, kdy se mu nechtělo oblékat nebo čistit zuby.
Jednoho večera seděla u nás déle než obvykle. Davídek už spal a my s manželem dopíjeli čaj.
„Stejně si myslím, že ty děti dneska mají zbytečně moc pravidel,“ řekla najednou.
Manžel se pousmál.
„Mami, to říkáš pokaždé.“
„Protože je to pravda. Když byl malý Petr,“ kývla na svého syna, „taky jsem neřešila každou maličkost.“
Manžel se rozesmál.
„To si pamatuju trochu jinak. V osm jsme byli každý večer v posteli.“
Tchyně mávla rukou.
„To bylo něco jiného.“
„A v čem?“
Na chvíli se zamyslela, ale místo odpovědi se obrátila ke mně.
„Víš co? Nechte mi někdy Davídka na celý víkend. Aspoň si odpočinete a uvidíš, že to půjde i bez tolika pravidel.“
Řekla to úplně vážně.
Podívala jsem se na manžela. Ten jen pokrčil rameny.
„Proč ne? Davídek bude nadšený.“
Souhlasila jsem. Jen jsem tchyni nabídla, že jí sepíšu pár věcí, na které je zvyklý.
Usmála se.
„Prosím tě, vychovala jsem dvě děti. Nějakého čtyřletého rošťáka snad zvládnu.“
V pátek odpoledne jsme ho přivezli. Davídek měl batůžek s pyžamem, plyšového ježka a knížku o dinosaurech, bez které poslední dobou neusínal. Nadšeně běžel babičce naproti a sotva jsme vyložili věci z auta, už mě skoro nevnímal.
„Neboj se,“ řekla tchyně, když viděla, že ještě kontroluji, jestli má všechno. „Za dva dny si pro něj přijedete a uvidíš, že jsme to zvládli.“
Usmála jsem se.
„O tom nepochybuju.“
V tu chvíli jsem tomu opravdu věřila.
Jen jsem ještě netušila, že první telefon zazvoní dřív, než stihnu v sobotu v klidu dopít ranní kávu.
Telefon zazvonil v sobotu krátce po půl deváté. S manželem jsme právě seděli na balkoně a po dlouhé době pili kávu ještě horkou. Když jsem na displeji uviděla jméno tchyně, napadlo mě, že si možná jen chce ověřit, jestli Davídek může k snídani kakao.
„Promiň, že volám tak brzy,“ ozvala se. „Jen se chci zeptat… on nechce snídat.“
„To se někdy stává,“ odpověděla jsem klidně. „Co jsi mu připravila?“
„Palačinky. Včera o nich pořád mluvil. Jenže teď říká, že chce sušenky.“
Usmála jsem se.
„Tak mu řekni, že budou až později. A nech ho chvíli být. On dostane hlad.“
„A když nebude chtít nic?“
„Tak nebude. Ale za půl hodiny si to nejspíš rozmyslí.“
Bylo slyšet, že jí moje odpověď nepřipadá moc přesvědčivá. Přesto poděkovala a zavěsila.
Za necelou hodinu volala znovu.
„Tak jsi měla pravdu,“ přiznala trochu neochotně. „Nejdřív trucoval, ale pak přišel a úplně normálně snědl rohlík se sýrem.“
„Vidíš.“
„Já už jsem mu chtěla dát ty sušenky.“
„To by příště chtěl rovnou je.“
Na druhém konci se ozval tichý smích.
„Možná.“
Myslela jsem, že tím všechno skončilo. Jenže po obědě telefon zazvonil potřetí.
Tentokrát už tchyně nezněla pobaveně.
„Jsme na hřišti a já nevím, co s ním.“
„Copak udělal?“
„Řekla jsem, že půjdeme domů, a on se rozbrečel. Pak si sedl doprostřed cesty a prohlásil, že nikam nejde.“
„Řekla jsi mu dopředu, že budete odcházet?“
Chvíli bylo ticho.
„Ne. Prostě jsem usoudila, že už je čas.“
„Zkus mu říct, že za pět minut půjdete. A těch pět minut opravdu dodrž.“
„To může fungovat?“
„U nás většinou ano.“
„Dobře. Zkusím to.“
Večer mi vyprávěla, jak to dopadlo.
„Víš, on sice ještě chvíli remcal, ale nakonec opravdu šel. Jen jsem nechápala, proč to předtím nešlo.“
„Protože děti nemají rády, když se věci mění ze vteřiny na vteřinu.“
„Nikdy mě nenapadlo, že je to až tak důležité.“
Pak se na okamžik odmlčela.
„Jenže pak jsem udělala další hloupost.“
„Jakou?“
„Řekla jsem si, že když je víkend, nebude po obědě odpočívat. Bylo hezky, tak jsme šli ještě krmit kachny.“
Nemusela pokračovat.
„Teď je protivný?“
„Protivný je slabé slovo. Chvíli plakal, že chce zmrzlinu. Pak ji nechtěl. Za deset minut chtěl domů. Když jsme přišli domů, zase chtěl zpátky ven. A teď sedí v koupelně a tvrdí, že se koupat nebude.“
Tentokrát jsem se už nerozesmála.
Najednou mi jí bylo skoro líto.
„On už je jen unavený.“
„Víš… já si opravdu myslela, že přeháníš. Že každé dítě přece někdy usne později.“
„To ano. Jenže ne každé to zvládne stejně.“
Po telefonu bylo chvíli ticho.
„Dneska jsem měla pocit, že čím víc jsem mu ustupovala, tím víc věcí chtěl.“
„To znám.“
„A nejhorší je, že jsem vlastně celý den nic jiného nedělala, než něco řešila.“
V neděli dopoledne zazvonil telefon znovu.
Tentokrát ale byl její hlas úplně jiný.
„Dneska jsem to udělala po vašem.“
„Po našem?“
„Hned ráno jsem mu řekla, co budeme celý den dělat. Že po snídani půjdeme na hřiště, pak domů na oběd, po obědě si chvíli odpočine a odpoledne pro něj přijedete.“
„A co on?“
„Jen řekl: dobře.“
Skoro jsem slyšela, jak se usmívá.
„A víš co? Když jsem mu na hřišti připomněla, že za chvilku půjdeme domů, jen dokončil jednu jízdu na skluzavce a přišel za mnou.“
Odpoledne jsme si pro Davídka přijeli. Byl šťastný, umazaný od hlíny a hned začal vyprávět, jak s babičkou pekli bábovku, stavěli přehradu na potoce a hledali žáby. Na tchyni ale bylo vidět, že je unavenější než po celém pracovním týdnu.
Když jsme nakládali věci do auta, přišla ke mně.
„Víš… asi jsem tě poslední roky soudila moc rychle.“
Neřekla jsem nic.
„Já jsem vždycky přijela na dvě hodiny. Viděla jsem hodného vnuka, pohrála si s ním a zase odjela domů. Nikdy mě nenapadlo, kolik práce je za tím, že je většinu času takový.“
Usmála jsem se.
„On je hodný kluk.“
„To je,“ přikývla. „Jen potřebuje vědět, kde jsou hranice.“
Podívala se směrem k Davídkovi, který zrovna nadšeně ukazoval dědovi svůj kamínek z potoka.
„Neboj, hlídat ho budu dál. Jen už si asi nebudu myslet, že jste na něj zbytečně přísní.“
Pak se pousmála tím svým typickým způsobem.
„Stejně mu ale občas nějakou sušenku navíc dám.“
„To jsem ani nečekala jinak.“
Rozesmály jsme se obě.
A od té doby už se naše rozhovory o výchově změnily. Tchyně mě nepřestala občas škádlit, že bych mohla být o něco benevolentnější, a já jí nepřestala připomínat, že babičky jsou od rozmazlování. Jen mezi námi zmizelo to tiché přesvědčení, že jedna z nás to dělá špatně.
Stačil k tomu jediný víkend, během kterého si každá z nás uvědomila něco jiného. Já, že není nutné obhajovat každé své rozhodnutí. A tchyně, že důslednost není opak lásky, ale často právě způsob, jak dítěti vytvořit klidný a bezpečný svět.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
