Článek
Jarka pracovala za pokladnou.
Do jejího stereotypu všedních dnů se postupně začala vkrádat ona. Tajemná žena, která s přesností hodinek Tissot, každé úterý vcházela do krámku se smíšeným zbožím. Ženská, která se chovala minimálně velmi podivně.
Byla jako vystřižená z časopisu. perfektně oblečená, decentně nalíčená a s luxusní kabelkou. Jako obvykle se procházela kolem regálů podezřele pomalu a nakonec si vzala koláček, který vložila do košíku. Pak se ale zastavila, rozpačitě se poškrábala na zátylku a Jarka už věděla, co v následující chvíli přijde. Do polootevřené kabelky vsunula tajemná zákaznice obyčejný rohlík. Přiběhla k pokladně a zaplatila makový koláč. Jarka na ženu zvýšila hlas s naléhavou intonací v hlase: „Bude to všechno?“, „Ano“, nuceně zvedla nákupní košík skoro nad hlavu a s cinknutím dveří vyskočila ven.
Jarka si postupem času začala všímat, že v kapsách, igelitkách, kabelkách, postupně i v jiných předmětem, kam se dají vkládat drobnosti, sem tam mizely papírové kapesníčky, sirky, hašlerky, nebo žvýkačky. „Proč to ta ženská dělá? Má tohle zapotřebí? Kdyby kradla dražší zboží, vypadala by jinak, než vypadá, bylo by mi jasné, že prostě nemá peníze a třeba chce hodnotnější zboží prodat. Však to bych po ní skočila. Ale takhle?“, pomyslela si Jarka. Přistihla se však, že se víceméně komickými krádežemi elegantně vypadající dámy dokonce baví.
Jarka sama byla asi rok po rozvodu. Potřebovala myslet na na něco jiného než na krušné „rány“ osudu. Potřebovala impuls. Říkala si: „Počkej ty nádhero, ukradneš něco dražšího a spadne klec.“ Ale stále nic. Její „lup“ snad nikdy nepřesáhl takových čtyřicet korun. Tato paní se však časem proměnila v chátrající zjev.
Jarku však nepřestala zajímat. Přihlížet vydržela měsíc a konečně začala jednat. Tajemná žena jednou na pult položila mražené kuře a plaše se usmála. „Sto třicet korun“, cinkla pokladna. Žena si ukládala do peněženky drobné a v tom jí Jarka jemně chytila za zápěstí šeptajíce: „A co ty sirky?“ Žena s sebou cukla, chtěla utéct. „Tak dost, už mě to s Vámi přestává bavit,“ Jarka přešla do vážného tónu v hlase. „Doma máte už spoustu zboží, a to bez placení!“, pokračovala. Zlodějka jakoby oněměla. Znovu k Jarce zvedla své velké, tmavé oči, dokonce jí ukápla slza: „Já si nemůžu pomoct…,“ třesoucí se rukou podala Jarce tisícikorunu.
Jarka si ženu vzala dozadu. Ta těžce dosedla a spustila provinile: „Vy to asi nemůžete pochopit, ale od té doby, co ode mě odešel můj muž, nevím, nechápu se, já prostě musím. Až teprve potom ze mě opadne strašný stres a napětí, a aspoň na chviličku se cítím lépe.“ Jarka nad jejími slovy přemítala, ale nedalo jí se ženy nezeptat: „Když kradete?“ Dáma jen bezradně rozhodila rukama a odpověděla: „Věřte mi, že ale nikdy nic dražšího.“ Jarka zvedla mobil na hlavu. Žena ze sebe stačila vyhrknout: „Ne, policii, prosím, nevolejte.“ Jarka ji uklidnila: „Nebojte, jen prozváním kolegu, aby mě vystřídal. Vás odvedu domů.“
Jarka nabídla ženě posezení v kavárně, aby mohla všechno trápení ze sebe takříkajíc „vysypat“. Ta dáma se jmenovala Irena. „Víte, manžel si našel jinou, já jsem se složila a své trápení jsem řešila drobnými krádežemi. Byla jsem tak nešťastná. Někdo řeší rozchody alkoholem, jiný drogami, já takto. Chápu, že mě asi nebudete rozumět, ale mě to strašně pomáhá..“
Jarka s napětím poslouchala a pak odpověděla: „Ani nevíte, jak Vám rozumím, moc jste mě dojala. Jsou to mizerové. Já prožila něco podobného. Jiří, můj ex manžel mi provedl podobné věci. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala.“
Jarka ještě ten večer pozvala paní Irenu na sklenku vína domů a díky sdílení silných příběhů, které je spojily, se z obou žen staly dobré kamarádky.
Po několika týdnech zavedla Jarka Irenu k doktorce, která jí pomohla překonat těžkosti po rozvodu. „Děvčata“, mluvila vlídně, až téměř mateřsky, "za podobnými drobnými krádežemi stojí obyčejná nemoc, kleptomanie. Může ji vyvolat životní prázdnota, či jiné trápení. Ale pozor, vzniká na ní závislost podobně jako třeba na drogách. Po „lupu“ se člověk cítí blaženě. Říká se tomu „kleptomanský orgasmus.“
Doktorka Ireně napsala uklidňující pilulky a její závislost nejen díky nim, ale i díky nové, chápající přítelkyni postupně vymizela.
Za Jarkou nová kamarádka začala chodit do krámku čím dál častěji a dokonce si ji všiml i Jarčin šéf a majitel obchodu. Vypadá to, že mu padla do oka.
Zažili jste někdy něco podobného?
Potkali jste v životě někoho, kdo se choval nestandardně, či divně proto, že měl poruchu, či nemoc způsobenou prodělaným traumatem, nebo dlouhodobým trápením?
Nabídli jste někomu takovému pomocnou ruku?
Příběh byl napsán dle příběhu z webové stránky: https://casjenprome.cz/
