Článek
A kdyby vadilo, tak co? Ona se nikoho na nic ptát nebude. Proč by se taky ptala? Ona ví přeci všechno nejlíp.
Jenže ten, kdo si myslí, že všechno ví a že všechno může, nekončí dobře. Nějakou dobu se nic nemusí stát, ale nakonec se stane, co se stát musí – a v případě rozpustilých tramvají něco špatného, co vždycky zdrží celý tramvajový provoz a lidi v něm. A lidi nemají rádi, když jsou zdržovaní.
Rozpustilá tramvaj celé dopoledne jezdila, kudy měla, ale pak si řekla, že je to nuda. Bylo hezky a sluníčko svítilo, ale tramvaji se už nechtělo do rozpáleného města a rozhodla se, že si zajede na druhou stranu, ať se to lidem líbí nebo ne.
Ale tramvaje tohle dělat nemohou, to ví každé malé dítě. Nemohou si jet jinam, než kam mají určeno, nebo nejet zase tam, kam je pošle pan Dispečink, který se musí poslouchat jako tatínek nebo maminka.
Tramvaj ale nikoho neposlouchala. Na výhybce na Palmovce místo doprava udělala hop doleva, a jelikož byla rozpustilá a rozjívená, tak si nedávala pozor a vůbec se nekoukala, jestli nějaká jiná tramvaj nejede v protisměru. A taky že jela.
V protisměru jela paní Třicet jedna a paní Třicet jedna byla moc slušná a hodná tramvaj. Byla to tramvaj, která každého zdravila a cinkala si, jako by si zpívala pro lepší den – a vůbec si nepomyslila, že by nějaká jiná tramvaj jen tak mýrnyx týrnyx jela jinudy, a navíc do profilu jiné tramvaje. A Bum – stalo se.
Tramvaj linky 24 se rozkřičela, jak tak křičí každý, kdo ví, že něco provedl, ale nechce, aby to věděli i ti ostatní, přestože to samozřejmě už všichni dobře vědí. Paní Třicet jedna se moc vylekala, jak do ní rozpustila tramvaj narazila, a moc jí to bolelo, jak se na ní velká tramvaj namáčkla.
Rozpustilá tramvaj hned křičela a říkala, že za nic nemůže. Dokola opakovala, že kam jela, vlastně jet nechtěla, a že je všechno jinak, než jak ve skutečnosti je, i když to tak bylo.
Ale to se taky tak děje a dělají to i lidi, a nejen tramvaje, že si nejprve myslí, že mohou všechno, a když pak to všechno udělají a není to vůbec dobře, tak povídají, že to vůbec neudělali. U lidí je to těžká věc, protože lidi se rádi hádají, ale tramvaje se moc hádat nemohou, protože když se něco stane, přijede přísný pan Dispečer a ten se poslouchá, jelikož hodně brzy ví, jak se to mezi tramvajemi má.
A i tady pan Dispečer přijel a taky hned věděl, jak se věci mají, a to víte, že nenechal tramvaj linky 24 jen tak na sebe křičet. Pohladil paní Třicet jedna její bolístku a rozpustilé tramvaji řekl, ať si nic nevymýšlí, protože tramvaje nemají lhát, a naopak se mají chovat slušně a jezdit jenom tam, kam mají.
Rozpustilá tramvaj se zastyděla. Bylo jí to líto. Ale lítost někdy nestačí. Lítost je sice správná věc, avšak kdo umí litovat, musí pochopit, že přijde i něco víc. Kdyby byla jenom lítost, to by se to nakonec jenom litovalo a nikdo by se z toho nepoučil.
Rozpustilá tramvaj musela dostat trest. Bez trestu to nejde. To by si pak někteří dělali jenom to, co chtějí oni a dělali to na úkor těch, co se chovají slušně a jezdí podle svých jízdních řádů a lidi je mají rádi. A tak tramvaj linky 24 dostala domácí vězení. Odjela do vozovny a zůstala na hanbě na koleji úplně vpravo, což je oslovská kolej, kde stojí jenom neposlušné tramvaje a nikdo se s nimi nebaví. A stojí tam tak dlouho, až si tramvaje uvědomí, že se musí chovat slušně a nemohou si dělat, co by samy chtěly.
A tramvaje, na rozdíl od lidí, na to přijdou vždycky brzy.
