Satirický manuál ohledně správného zacházení se změnou vlastního názoru

O změnách na vojně tedy již v tomto okamžiku víme, že jsou možné a rovněž i velmi časté – avšak málokdo nám už poví, jak na takové změny reagovat jako osoba v týlu, aniž bychom změnou utrpěli úhonu, a to nejvíc úhonu na svém egu, nebo nedej osude vlastní pověsti.

Je proto dobré zapamatovat si několik pravidel. A ta jsou zde.

Slova v nadpisu podkapitoly jsou z písně repertoáru kapely, která u nás kdysi vířila prach a texty pokládala společnosti otázky ne zrovna obvyklým směrem. Je pro mě zvláštní, že jistou určitou transformaci slov z písňového textu vidím v novějším populárním skandování – Kdo neskáče, není Čech, HOP, HOP, HOP. Obě věty nás však hlavně vedou k zásadnímu poznání sebe sama.

Pro základy správné změny názoru je nejdůležitějším pravidlem moudro, které si opakujte při jakémkoli náznaku neshod, názorového tápání, případně při srážce s někým, kdo tvrdí, že nemáte pravdu.

To pravidlo zní:

„Jsem Čech, a tak se vždycky s každým domluvím.“

Tuto větu si opakujte několikrát za sebou. Několikrát za den. Užívejte si její jednoduchost, a přesto pravdivost, dokázanou dějinami. Važte si své doslova vrozené jedinečnosti patřit k těm, co hýbou světovými dějinami, aniž se vůbec pohnou.

A pokud vám stání přijde až příliš statické, třikrát poskočte. Budete Čechy o to víc.

Dávno je pryč pravidlo, že slovo dělá muže a názor je pevný jako sevřená pěst připravená k ráně názor hájící. Možná je pryč z důvodu zjištění o existenci žen, případně že ne každý muž svírá v boji za pravdu pěst, nýbrž se dnes může „rvát“ pouze pomocí jediného šibalského plácnutí protivníka po hrudníku a větou, která zní – „A máš to, ty čůzo!“

Změna názoru je věc zdravá a v dnešní době moderní. Nejsem první, kdo vám říká o pravém vývoji názoru a že jej nemění pouze blbec, a tak jestliže pociťujete potřebu názor změnit, nijak sami sebe v myšlenkovém rozletu neomezujte a dejte průchod svému novému názorovému JÁ.

Na pichlavé poznámky a útoky jiných lidí odpovídejte větami zmíněnými výše, že názor nemění pouze hloupý člověk a názor může najít svoji hodnotu. Případně oponentům sdělte:

Pevnost tvrzení názoru je odvozena od možnosti tento názor měnit, a tím stvrzovat právě jeho pevnost.

Nemějte strach – oni tomu rozumět nebudou, ale uklidní se míněním, že něco na něčem tak blbém být chytré musí.

Diskuze je věc překonaná a pro změnu vašeho názoru zcela nepodstatná. Můžete být osočováni z převlékání kabátů a nazýváni užovkami, které se plazí z jedné strany na druhou za vidinou osobního zisku, ale nic z toho neděláte a ani nejste. Abyste byli schopni obrany před napadáním, diskuze nerozepisujte a nijak neodpovídejte na hloupé poznámky. V opačném případě vás budou diskutéři víc a víc napadat – a co je více paradoxní, bude vás v té chvíli napadat někdo, kdo má díky vaší změně stejný názor jako vy, takže by se k vám měl vlastně chovat hezky.

Hádky jsou v těchto rovinách diskuze naprosto zbytečné. Stále si opakujte větu, že se jako Čech domluvíte s každým – a k tomu několik dalších motivačních myšlenek o tom, že se někdo nevalné inteligence vůbec snaží napadnout někoho jako vás, případně, že vy nejste povinni se komukoli zpovídat, jenom protože máte pravdu.

V opačném případě vás čeká strhnutí do víru hádek, chytání za slovo, vytrhování z kontextu a zbytečného protahování faktu o neochvějnosti a síle vašeho nového názoru.

Pak vás může přepadnout i Syndrom zapomenutých myšlenek.

Pokud se vám někdy stalo, že jste s někým diskutovali a uraženě odešli, přičemž jste si hned vzpomněli, co ještě hodláte v diskuzi dodat, a proto se vrátíte a začnete nové kolo debaty, trpíte syndromem zapomenutých myšlenek.

Upřímnost za upřímnost, mám tenhle syndrom taky. Mám ho od dob dávných hádek s mojí tehdy budoucí exmanželkou, s níž jsem udělal onu osudnou chybu, že jsem ji za manželku pojmul.

Naše hádky byly šťavnaté, výživné, hlasité a sousedi při nich vypínali televizory, neboť jsme jim poskytli daleko zajímavější večerní program, aniž by museli používat hrníčky a hrnce na zdi.

Syndrom u mě, tehdy ženáče, jel na plné obrátky, až jsem mnohdy připomínal komediálního herce, který se vrací zpátky na jeviště, aby urval ještě kousek z přízně publika – načež se rozloučí trefnou replikou, odejde, a pak se opět vrátí, jelikož si vzpomněl na něco dalšího.

Spíš než komediální herec jsem však byl neherec vůl.

Vy se však tím nijak nenechte rozhodit. Jestliže máte potřebu oponenta utvrdit zapomenutou myšlenkou (a už se delší dobu hádáte – což byste neměli), bez váhání se do diskuze vraťte a své nalezené poznatky valte na oponenta silou bagru.

Bude vás mít sice taky za vola jako mě exmanželka, avšak hlavní je, abyste se za něj neměli vy sami.

... a nikdo by vás o nový názor neměl připravovat, případně vás za jeho změnu jakkoli hanět. Nejste žádným viníkem, i kdybyste o nějaké hloupé nesmyslné vinně uvažovali. Nemůžete za to, že jste natolik myšlenkami flexibilní a že svět ve svém dynamickém rozvoji vaši schopnost myslet si věci jiným způsobem tak ke změně doslova pokouší. A někdy i zneužívá.

Tak či onak, viníky nejste, a nesmíte si ani nic podobného od ostatních vnutit. Změna názorů je dobrá a je čerstvým hnojivem na pomyslný záhonek rozkvětu vaší osobnosti. Změna vám může přinést nejen uspokojení se zařazením se v současné společnosti, ale i s pochopením, co si máte o současném světě správně myslet. Nikoli o správném světě, nýbrž opravdu o světě správně.

Připomínám, nikým se nenechte omezovat. Omezování k vám nepatří. Jste velká myslící bytost a změnu si vychutnávejte se vším kladným a pozitivním, co vám přinese. Cokoli negativního si nepřipouštějte. Pamatujte si, že váš nový názor může být názorem daleko lepším než názor předchozí a může vás upevnit na vyšších společenských stupíncích.

A to vše přirozeně až do chvíle, než vám přijde jako dobré myslet si něco zase trochu jinak. Avšak vy nemějte z další změny jakékoli obavy – jsme Češi a ti, jak už nám dobře známo, se vždy domluví s každým.

Dokonce i sami se sebou.