Článek
V té představě existuje jakési „později“, ve kterém se věci zpomalí a člověk si konečně začne užívat to, co dnes jen odkládá.
Jenže toto později má jednu zvláštní vlastnost – téměř nikdy nepřijde.
Život totiž nefunguje jako seznam úkolů, který lze jednou provždy odškrtnout. Jakmile jedna starost skončí, objeví se jiná. Jakmile se jedna kapitola uzavře, otevře se další. Čas se tím nezvětšuje. Jen mění podobu věcí, které ho zaplňují.
Mnoho lidí proto žije v tichém odkládání. Odkládají rozhovory, které chtěli vést. Odkládají věci, které chtěli zkusit. Odkládají chvíle, které chtěli prožít jinak než jen mezi dvěma povinnostmi.
Často to nedělají proto, že by nechtěli. Dělají to proto, že věří, že na to bude jednou lepší chvíle.
Jenže čas není něco, co se nám jednoho dne začne hromadit. Není to účet, na který přijdou větší vklady, až budeme starší nebo úspěšnější. Čas přichází vždy jen v jedné podobě – jako dnešní den.
Paradox moderního života spočívá v tom, že nikdy v historii neměli lidé tolik nástrojů, které šetří čas. Technologie zrychlily komunikaci, práci i cestování. Přesto má stále více lidí pocit, že nestíhají.
Možná proto, že problém nikdy nebyl v samotném čase. Problém je v tom, jak snadno uvěříme, že skutečný život může začít až někdy později.
Jenže život nezačíná později. Začíná vždy právě teď, v obyčejných dnech, které se mohou zdát nenápadné. V rozhovorech, které bychom mohli vést. Ve věcech, které bychom mohli udělat, i když nejsou dokonalé.
Možná proto není největší otázkou, kolik času máme. Skutečná otázka zní jinak: co všechno odkládáme na dobu, která možná nikdy nepřijde.
Pavel Hrejsemnou
