Článek
Když někdo neodpoví okamžitě, zdá se nám, že váhá nebo ztrácí jistotu. Ve skutečnosti se ale může dít něco úplně jiného – může přemýšlet.
Ticho totiž není prázdnota. Je to prostor.
Prostor, ve kterém se myšlenky mohou pomalu usazovat, propojovat a dozrávat. Bez něj se naše úvahy často mění jen v rychlé reakce na podněty z okolí. Odpovídáme dřív, než si stihneme položit správnou otázku. A někdy dokonce dřív, než vůbec pochopíme, o co jde.
Mnoho důležitých myšlenek vzniklo právě v tichu. Ne v debatách, ne v hluku, ale v okamžicích, kdy měl člověk možnost zůstat chvíli sám se svými úvahami. Tehdy se rodí věci, které by v neustálém ruchu nikdy nevznikly.
Ticho má ještě jednu zvláštní vlastnost. Nutí nás setkat se se sebou samými. A to není vždy pohodlné. Když zmizí hluk světa, zůstane jen naše vlastní myšlení – naše otázky, pochybnosti i směr, kterým jsme se vydali.
Možná právě proto se tolik lidí snaží ticho zaplnit. Hudbou, obrazovkami, informacemi. Ne proto, že by to bylo nutné, ale protože prázdný prostor může být znepokojivý.
Jenže bez tohoto prostoru se myšlenky stávají mělkými. Nemají čas zakořenit.
Někdy proto stojí za to udělat něco, co se v dnešní době zdá téměř neobvyklé – na chvíli nic neposlouchat, nic nečíst, na nic nereagovat. Jen zůstat chvíli v tichu.
Možná právě tam vznikne myšlenka, která by jinak nikdy nevznikla.
Pavel Hrejsemnou
