Článek
„Ve světle aktuálních událostí se s vámi musím podělit o zkušenost, která ve mě vzbudila pocit, že se komunismus vrátil.“ Touto větou začíná středeční příspěvek slovenského MMA bojovníka Atilly Végha na sociální síti Instagram. „Toto je ta svoboda slova,“ rozčiluje se pro změnu na stejné platformě slovenská modelka a moderátorka Jasmína Alagič.
Zakázal jim někdo veřejně vystoupit? Omezil je na osobní svobodě? Bránil jim jít k volbám nebo jim dokonce určil, jaký volební lístek do urny hodit?
Ne, nic tak dramatického se nestalo.
Jen s oběma celebritami, které se zároveň živí jako influenceři a prodávají svoje příspěvky na sociálních sítích jako reklamní prostor, rozvázaly smlouvu či odmítly budoucí spolupráci soukromé firmy. A to proto, že Alagič i Végh veřejně podpořili právě na svých profilech před druhým kolem prezidentských voleb na Slovensku dnes již zvoleného kandidáta Petera Pellegriniho.
Samotná podpora politického reprezentanta je samozřejmě v pořádku. Pominu spekulace o tom, zdali náhodou nedostali oba za podpůrné příspěvky zaplaceno a neoznačili je. Mimo ponechám i etickou a právní otázku, jestli by v takovém případě nebylo porušeno volební moratorium, tedy zákaz jakékoliv kampaně a zveřejňování výsledků volebních průzkumů. V osobní rovině dokonce dokážu velmi dobře pochopit frustraci a pocit nespravedlnosti znásobené faktem, že oba přichází o nějakou část ze svých současných či potenciálních příjmů.
Ale na jakoukoliv zmínku o neférovosti, šikaně či kádrování je tu v tomto případě naprosto jednoduchý a neoddiskutovatelný argument. Rozhodnutí soukromých firem či značek Renault a Rauch nezařadit osobnosti Végha a Alagič do svých kampaní na základě uvedených důvodů je v demokratickém režimu naprosto legitimní.
A to právě proto, že žijeme ve svobodné společnosti, kde se soukromé subjekty mohou řídit jen a pouze vlastními hodnotami a přesvědčením. Svoboda slova totiž nespočívá pouze v právu na to cokoliv říct. Ale také v následující odpovědnosti za to, co jsem řekl.
Stejné právo mají i Alagič a Végh. Pustili by na své sítě obsah společností či politiků, s jejichž hodnotami hrubě nesouhlasí? Promovala by modelka na svém profilu limitovanou řadu džusů Rauch s Ivanem Korčokem na etiketě? Stal by se bojovník tváří Renaultu Talisman a jeho akčního modelu Vémola? Možná ano, ale oba by měli tu možnost se rozhodnout, stejně jako ji měly automobilka a výrobce nápojů.
Není tohle tedy příkladná ukázka demokracie?
