Článek
Lavrentij Georgijevič Kornilov se narodil 30. srpna 1870 v Usť-Kamenogorsku v Ruském Turkestánu (dnes Öskemen v Kazachstánu) kozáckému otci a – jak je z jeho podoby dostatečně zřejmé – kazašské matce. Zvolil si kariéru vojáka, ještě jako hoch nastoupil do kadetky v Omsku. Od roku 1889 studoval po tři roky dělostřeleckou školu v Petrohradě, po jejím absolvování sloužil další tři roky v domovském Turkestánu.
Očividně již v mládí projevil vůdcovské schopnosti, v letech 1895-1897 byl tedy poslán na Akademii generálního štábu, kterou absolvoval s vyznamenáním. Následovalo přidělení ke generálnímu štábu Turkestánského vojenského okruhu. Mezi lety 1899-1904 byl Kornilov pověřen velením několika expedicím do Východního Turkestánu, Afghánistánu, Persie, Indie a Mongolska. Tam se naučil několika středoasijským jazykům.
Za rusko-japonské války v letech 1904-1905 sloužil ve štábu brigády. Ve funkci se osvědčil, vyznamenali jej Křížem sv. Jiří a dosáhl hodnosti plukovníka. Po prohrané válce byl pověřen funkcí vojenského přidělence v Číně (1907-1911). Než vypukla Velká válka, dosáhl již hodnosti generálmajora.
Generál Kornilov v roce 1916
Za první světové války velel pěší divizi v Brusilovově 8. armádě a v dubnu 1915 byl během bojů zajat. Z rakousko-uherského zajetí ale v červenci 1916 utekl a podařilo se mu překročit frontu. Po únorové revoluci v roce 1917 byl pověřen velením důležitého Petrohradského vojenského okruhu, do kterého přirozeně spadalo i hlavní město impéria. Z titulu této funkce dal 21. března v Carském Selu zatknout rodinu svrženého cara Mikuláše. V dubnu nastaly v Petrohradě nepokoje a Kornilov požádal prozatímní vládu knížete Georgije Lvova o povolení nasadit k jejich potlačení armádu. Vláda to ale odmítla, zneuznaný Kornilov složil funkci a vrátil se na frontu.
Nejprve úderné prapory, pak i jedna z tzv. barevných divizí, pojmenovaných po jejich velitelích, nesla jeho jméno – Kornilovci. Jako vycházkovou uniformu nosili modré kalhoty, červené brigadýrky, černočervené epolety s písmenem K a na pravém rameni černých blůz velké modré štíty s bílou lebkou, zkříženými šavlemi a nápisem „Kornilovci“. V řadách Kornilovců bojovali i čeští vojáci. Ti tvořili úderné a výzvědné roty a většinou se jednalo o Čechy, kteří se v minulosti vystěhovali do Ruského impéria.
Generál Kornilov v roce 1917 v Moskvě
V červenci 1917 jej ministr války, socialista Aleksandr Fjodorovič Kerenskij, jmenoval velitelem Jihozápadního frontu. V rámci tzv. Kerenského ofenzívy v červenci 1917 bojovala samozřejmě nejen česká rota Kornilovců, a to u Stanislavova, ale i Československá střelecká brigáda, jejíž premiéra v bitvě u Zborova je dostatečně známá. Kornilov byl jako voják velmi schopný, ale byl na to téměř sám a čelil okolnostem, které nemohl přemoci. Ofenzíva nakonec selhala, protože Kornilovova armáda, která prolomila nepřátelské linie, zůstala sama, na křídlech nekrytá dalšími, bolševickou agitací demoralizovanými jednotkami, které z fronty ustupovaly a utíkaly. Část českých Kornilovců po ústupu přešla do řad československých legií.
Generál Kornilov
Krátce nato – již jako nový předseda vlády – jmenoval Kerenskij Kornilova vrchním velitelem armády. Dvě roty českých Kornilovců vykonávaly po Kornilovově jmenování do čela armády funkci jeho osobního strážního oddílu. Kornilov si pro přijetí funkce stanovil dvě podmínky: vláda nebude zasahovat do záležitostí armády, a vojenská disciplína a morálka – silně erodovaná vznikajícími sověty v jednotkách a dalšími rebely ze všech stran politického spektra – bude plně obnovena.
Kornilov byl sice kritikem carovy politiky, ale považoval za nutné, aby Rusko v rámci svých spojeneckých závazků pokračovalo ve válce. Generál se snažil zvýšit povadlou bojeschopnost armády, kde byly hlavním problémem rozkladné elementy, především bolševici a jejich sověty. Ty chtěl rozpustit, zakázat veškerou revoluční propagandu, obnovit disciplínu včetně trestů a reorganizovat prozatímní vládu. To už mu ale podle jejích členů, kteří byli sami již silně pod bolševickým vlivem, jaksi nepříslušelo…
Generál Kornilov a náměstek ministra války Boris Savinkov, 1917
Kornilov prohlásil, že ho předseda vlády pověřil úkolem obnovit v Petrohradě, v podstatě ovládaném místním sovětem, pořádek a vládu, podřizující se pomalu bolševikům, reorganizovat, ovšem Kerenskij to později popřel. Kornilov přikázal 3. sboru zavést v hlavním městě stanné právo. Kerenskij v tom ale viděl pokus o pravicový puč a 9. září jej z postu vrchního velitele armády odvolal. Kornilov později tvrdil, že si myslel, že předseda vlády upadl do zajetí bolševiků a jedná pod nátlakem, a s tímto přesvědčením – nebo výmluvou – příkazy neuposlechl. Puč se ovšem díky odporu vládě i bolševikům věrných jednotek nezdařil, Kornilov byl zatčen a uvězněn ve věznici Bychov. Zřejmě poslední reálná naděje Ruska na jakž takž demokratickou vládu zhasla.
Několik dní po tzv. Velké říjnové socialistické revoluci, tedy bolševickém puči, 19. listopadu, Kornilov z věznice uprchl a dostal se až k Donu, na území Donských kozáků. Tam se spojil s generálem Michailem Aleksejevem (dříve loajálním vojákem prozatímní vlády, který Kornilova v Petrohradě zatkl) a stal se velitelem protibolševické Dobrovolnické armády. V ní bojovala i část českých Kornilovců, kterým se nepodařilo spojit se s československým vojskem na Rusi, tedy s legiemi. Bolševici bojovali brutálně, stejně tak Kornilov a jeho vojáci. Obě strany se dopouštěly vyvražďování celých vesnic jen kvůli podezření, že podporují nepřátelskou stranu. Kornilov prohlásil, že „čím větší teror, tím větší naše vítězství“, a „…kdyby bylo pro záchranu Ruska třeba zapálit půlku země a prolít krev tří ze čtyř Rusů, uděláme to“.
Důstojník Kornilovského pluku, Michail Levitov, ve slavnostní uniformě
Po pádu kozácké metropole, Novočerkasska, vedl Kornilov své muže tzv. Ledovým pochodem do mrazivých kubáňských stepí. Přesilu rudoarmějců, kteří je pronásledovali, setřásl a oblehl Jekatěrinodar (od roku 1920 Krasnodar), hlavní město Kubáňské sovětské republiky. 13. dubna 1918 ale jeho velitelství náhodou zasáhl dělostřelecký granát a Kornilov padl. Pohřbili jej v nedaleké vesnici. Když ji bolševici o pár dní později dobyli, tělo nenáviděného protivníka vykopali a spálili jej na místní skládce.
Jekatěrinodar bělogvardějci dobyli a drželi jej až do března 1920. Generál Alexejev ve městě v září 1918 zemřel na srdeční chorobu.
Zdroje:
