Článek
Ocelová přilba je zřejmě nejdůležitějším vylepšením uniformy dané doby. Helmy z bronzu nebo z oceli existovaly samozřejmě daleko dříve, ale ty měly za účel ochránit hlavu bojovníka před údery, především mečem. S rozvojem palných zbraní jejich význam pominul a z výstroje postupně v podstatě zmizely.
Vznik moderní vojenské ocelové přilby neboli helmy se datuje do počátku 1. světové války, kdy armády zjistily, že většina těžkých i lehkých zranění hlavy i úmrtí na ně není způsobena pěchotní palbou, ale drobnými střepinkami dělostřeleckých granátů a vymrštěnými kameny a kamínky z rozstříleného terénu, které stávající vojenské čepice, čáka nebo kožené či filcové helmy, ani ty, vyrobené z tenkého plechu, nezastavily.
Zprvu se improvizovalo, například na dragounské helmy z tenkého plechu se nasazovaly čelní a temenní štíty ze silného materiálu. Italové vyvinuli přilbu Farina, což byl neuvěřitelně silný a těžký kus kovu ve tvaru misky s oválným dýnkem a mělkými boky. Francouzi vyvinuli na počátku roku 1915 typ helmy, nazvaný calotte, což byla vlastně oblá plechová čepička, nošená pod čákou. Byla samozřejmě poměrně k ničemu, tyto protopokusy, inspirované armádami vrcholného novověku, je těžké vůbec nazývat přilbou.
Přilba Adrian M 15.
Ale brzy, na jaře téhož roku, objednala armáda přilbu, vyvinutou generálním intendantem Louisem Adrianem. První kusy začaly dorážet v červenci a do září 1915 byly přilbou vybaveny všechny frontové jednotky. Typ Adrian se s různými vylepšeními udržel ve výzbroji až do druhé světové války.
Různé verze helmy Adrian
Přilba byla umělecky a patrioticky vyvedena, ve vojácích měla podněcovat vlastenecký zápal. Měla světlou modrošedou barvu horizon-blue, pro koloniální jednotky pak khaki. Na čelní straně se nosily varianty znaků pro různé armádní zbraně – pěchotu, dělostřelectvo, jezdectvo atd. Průřezy na jejich upevnění ovšem odolnost přilby snižovaly. Helma vážila jen 0,765 kg a byla vyrobena z obyčejné měkké oceli. Pořád to bylo ale lepší, než nic, a odraženým kamenům byla schopna odolat. Francouzskou Adrianku používalo velké množství spojeneckých armád jak za války, tak dlouho po ní – namátkou Itálie, Rusko, Srbsko a mnoho dalších. Nelze ovšem brát nijak vážně třeba tvrzení československých legionářských novin Hanák, tištěných za války v Rusku. Ty informovaly s odstupem až na konci války o horké novince, tehdy dodané francouzské (a brzy v licenci vyráběné) přilbě jako o zázraku: „Útočník se tak může bez obav plaziti vstříc kulometnému ohni, kuličky se od přílby odrážejí a pranic mu neublíží“.
Brodie Mk I, vyrobená v roce 1917
Britové byli samozřejmě úspěchem francouzské helmy – a hlavně stejnou potřebou ochrany – inspirováni. V srpnu 1915 vyvinul vynálezce lotyšského původu, John Leopold Brodie (původně Leopold Janno Braude), vlastní typ helmy, který zavedla jak britská, tak později americká armáda. Helma Brodie byla brzy vyráběna z tvrzené oceli o větší síle, byla samozřejmě i o něco těžší, a tak i při jejím velmi otevřeném, středověkém tvaru kloboukové helmy z dob husitských válek, zdánlivě dobrém tak na ochranu proti seku mečem, měla lepší ochranné vlastnosti, než francouzská Adrianka. První kusy helmy Mk I v zemitě hnědé barvě dostali vojáci v září 1915, celá armáda na frontě jimi byla dostrojována až do srpna následujícího roku. Kromě USA zavedly helmu typu Brodie samozřejmě i státy Commonwealthu a různé státy spojenecké, design se udržel ve výstroji až do období po 2. světové válce nejen v britské, ale třeba i v belgické armádě.
Němci měli rychlý invenční start, ale byrokracie a těžkopádnost armádního výstrojního úřadu později zavedení kvalitní přilby zbrzdily. Německá armádní skupina Gaede, umístěná ve skalnatých Vogézách, kde o zranění vymrštěnými úlomky kamene nebyla nouze, vyvinula v roce 1915 vlastní helmu, založenou na francouzském typu calotte, ale navíc s nánosníkem a namontovanou na koženou přilbičku s textilní vystýlkou. Přilba, vyrobená z 5-7 mm silného ocelového plechu a kryjící jen čelní a temenní partii hlavy, kterou vyráběly dělostřelecké dílny armádní skupiny, byla ale nepohodlná a extrémně těžká, vážila 2,05 kg. Vyrobeno bylo jen 1500 kusů, které byly staženy a sešrotovány hned, jakmile byly dostupné lepší typy.
Německá přilba M 16
Kapitán Landwehru, dr. Friedrich Schwerdt z hannoverského technického institutu, provedl počátkem roku 1915 ve vojenských nemocnicích studii zranění hlavy, na které s ním spolupracovali armádní lékaři. Na jejím základě a na základě studia ukořistěných francouzských a britských helem navrhl ocelovou přilbu, založenou také na středověké helmě, šalíři z 15. století. Na první dobrou se Schwerdtovi podařilo trefit téměř dokonalý tvar ocelové helmy pro moderní válku, kde chránil hlavu hluboko na stranách vysoký límec a čelo a oči dlouhý kšilt. Vzhledem k použitému kvalitnímu materiálu mohla být váha helmy při výborných balistických vlastnostech snesitelná, kolem 1 kg. První kusy byly testovány v listopadu 1915, přilba byla armádou schválena do výroby až na Nový rok 1916. Od toho se odvinulo i její modelové označení. V únoru 1916 helmy nafasovali vojáci na frontě u Verdunu a počet zranění hlavy u nich dramaticky klesl.
Výrobní kroky německé přilby
Přilba M 16 se vyráběla v šesti velikostech z křemičito-niklové martensitské oceli a musela být lisována několika kroky v předehřívaných formách. Proto byla její výroba podstatně dražší, než třeba výroba britské Brodie, která se díky málo kvalitnímu materiálu lisovala krokem jedním. Německá přilba ovšem poskytovala podstatně větší ochranu a vykazovala mnohem vyšší odolnost. Němci přezdívali britské helmě Brodie „salátová mísa“, Britové helmě německé zase „kbelík na uhlí“. Přilba M16 se dočkala samozřejmě také modifikací jako typ M 17 a typ M18 s modifikovaným, zjednodušeným systémem polstrovaného vnitřku a podbradníku.
Přilba M 18
Přilby byly často podle předpisu kamuflovány polemi maskovacích barev, pro použití ve sněhu se na ně vyráběly bílé látkové potahy. Pro přilbu byl vyráběn i 5 mm silný přídavný pancéřový štít (Strinpanzer), který se dal připevnit na čelní stranu a byl schopen odolat přímému výstřelu z pušky z 50 metrů. Vzhledem k jeho váze – celé další 2 kg – byl ale používán pouze pozorovateli a hlídkami ve stabilních postaveních a vyroben jen asi v 50 000 kusech.
Předpisově maskovaná helma M 16
Ŕakousko-Uhersko vyvinulo vlastní, vůbec ne špatnou konstrukci firmy Berndorf, vyráběnou již od roku 1916 v několika variantách. I pro ni se vyráběl čelní pancéřový štít, Stirnschild o síle 5 mm a váze „jen“ 1 kg. Výroba těchto přileb ale nebyla zdaleka dostačující, německý typ byl výrobně jednodušší a zřejmě i levnější. Rakousko-Uhersko zprvu používalo dodané německé helmy M 16, ale brzy začalo vyrábět vlastní, téměř identické, pod označením M 17.
Rakousko-uherská přilba Berndorf M 16
Berndorf s nasazeným Stirnschildem
I německá M 16 a M 18 byly používány jinými státy, mezi něž patřila kromě Rakousko-Uherska třeba Čína, Španělsko, státy Jižní Ameriky, Irsko, omezeně Polsko, ale i meziválečné Československo, které po dlouhou dobu používalo helmy původně rakouské výroby. Německo přilbu silně modifikovalo v letech před 2. světovou válkou a během ní jako M 35, M 40 a M 42. Na německých typech byly založeny i typy helem jiných států, jako třeba Horthyovského Maďarska.
Německý voják s přilbou M 16
Německý Bundeswehr – na rozdíl od jednotek Grenzschutzu, pohraniční ochrany – paradoxně zavedl v poválečném období přilbu, inspirovanou tvarem americké helmy M 1 z 2. sv. války. Počátkem 80. let se naopak armáda USA vrátila k osvědčenému německému designu, když zavedla první kevlarovou přilbu systému PASGT (Personel Armor System for Ground Troops), jíž vojáci začali okamžitě přezdívat Fritz. Helmy podobného tvaru se následně rozšířily i do dalších armád světa.
Přilba Bundeswehru v americkém stylu
Zdroje:
BAER, Ludwig: The History of the German Steel Helmet 1916-1945.Bender Publishing, San José 1985.
KRAUS, Jürgen: The German Army in the First World War. Verlag Militaria, Vídeň 2004.
https://de.wikipedia.org/wiki/Stahlhelm
