Článek
Provokativní výkřik, který rozdělil společnost
„Holky, přestaňte blbnout a mějte děti.“ Provokativní výrok Daniely Kovářové vyvolal bouřlivou diskusi a po zásluze i vlnu kritiky. Výjimkou nebyly ani emotivní a naštvané reakce. Není se čemu divit. Familiární tón Kovářové, kterým shůry rozdává „holkám“ nevyžádané rady a vnucuje jim svou představu o štěstí a naplněném životě, zrovna neevokuje pozvání k diskusi rovnocenných partnerů. A to je škoda, protože vést diskusi mezi generacemi je užitečné. Chybí to tu a může být obohacující pro všechny zúčastněné, včetně zástupů čtenářů.
Rodina jako cesta ke štěstí?
Daniela Kovářová mluví v souvislosti s dětmi o štěstí a radosti, kdy děti a rodina jsou pro ni jasnou cestou k naplněnému životu. Podtrhuje to radostným konstatováním, které jako by vypadlo z textu barevného katalogu propagujícího dokonalý život plný harmonie a aktivit: „Děti vám naplní život radostí, vzrušením a aktivitami, díky nimž se přestanete nudit, vymýšlet blbosti a stěžovat si na každou drobnou nespravedlnost.“
Proč ne, věřím jí to. Přesto si musíme připustit, že štěstí je subjektivní. To, co považuje jeden za ideál, nemusí nutně platit pro druhého. Původně jsem zamýšlel napsat, že „co považuje jedna generace za ideál, nemusí platit pro tu další.“ Jenže vztah mezi generacemi je často složitější. A možná právě tady tkví jádro problému.
Jak stát utvářel ideál rodiny a co z toho zůstalo dnes?
Když se podíváme do nedávné minulosti, ideál rodiny byl cíleně podporován politikou státu. Na konci šedesátých let minulého století se představitelé normalizačního režimu rozhodli stabilizovat společnost a postupně zavedli několik opatření na podporu porodnosti. Mezi ně patřily například novomanželské půjčky, prodloužená mateřská dovolená, ale i intenzivní bytová výstavba. Soudruzi se zkrátka snažili. Právě v tomto období přišla na svět pověstná generace Husákových dětí.
Jaká je cesta k podpoře rodin dnes?
Pokud chtějí politici, včetně Daniely Kovářové, podpořit plození dětí, mohou se inspirovat konkrétními opatřeními, jako jsou zvýhodněné hypotéky pro mladé rodiny, rozšíření dostupnosti jeslí a školek nebo zavedení flexibilní pracovní doby, která rodičům umožní snáze sladit práci a rodinný život. I když bych nerad, aby mezi taková opatření patřily například zavřené hranice, které v minulosti ke zvýšené porodnosti bezpochyby taktéž přispěly, protože přesměrovaly ambice mnohých směrem do rodinného života.
V každém případě je místo poučování smysluplnější zavést opatření na podporu rodinného života. Tato opatření by měla rodičům umožnit skloubit seberealizaci a profesní rozvoj s péčí o rodinu, aniž by museli volit mezi těmito dvěma oblastmi. Daniela Kovářová však svými výroky naznačuje, že zejména ženy by měly upřednostnit děti před vším ostatním. Tento postoj dnes působí nejen zastarale, ale také opomíjí různorodost cest, kterými lidé naplňují svůj život. A je to jejich právo.
Mýtus, že mladé ženy nechtějí děti
Daniela Kovářová, ani nikdo jiný z nás, není v kůži druhých, takže těžko může určovat, co je pro ně dobré a co by měli dělat. To, že „holky“ podle Daniely Kovářové nechtějí děti, je spíše zažitý mýtus. Podle průzkumu společnosti NMS si děti přeje 96 % žen a 91 % mužů. Převažujícím ideálem je pak dvoučlenná rodina (tento model preferuje 77 % žen a 71 % mužů). Jenže realita za tímto ideálem pokulhává. A teď se ptejme proč. Podle citovaného průzkumu Češi a Češky mezi důvody „řadí finanční nejistotu, často v kombinaci s nedostupným bydlením, ale i pracovní ambice a touhu po osobní svobodě.“
Proč se někteří Češi zdráhají mít děti?
Finanční nejistotu uvedla více než polovina dotázaných (55 %), nedostupné bydlení čtvrtina z nich (26 %). Na druhé straně jsou pak kariérní důvody (18 %) a osobní svoboda a životní styl (17 %). Asi nepřekvapí, že všechny tyto čtyři důvody zaznívají nejčastěji z úst příslušníků nejmladší Generace Z (18–26 let).
Mezi dalšími důvody mě zaujal i poměrně silně zastoupený faktor sociální a politické nejistoty (12 %). Další podnět pro politiky k zamyšlení. Ostatní důvody nechávám stranou (zdravotní problémy, nedostatek vhodných partnerů aj.), byť mají také svůj význam.
Mimochodem, při pohledu na data vyčnívá ještě jeden zajímavý údaj: „kluci“ mnohem častěji než ženy uvádějí, že děti nechtějí. Přesto tento aspekt ve veřejné diskusi často chybí, což otevírá prostor pro hlubší zamyšlení nad rozdíly v přístupu k rodičovství mezi muži a ženami.
Hledání pevného bodu v měnícím se světě
Žijeme v době, kterou zesnulý sociolog Zygmunt Bauman označil jako tekutou. Hodnoty, které byly dříve považovány za samozřejmé, se nyní neustále mění, a to i v rámci jednoho života. Pro někoho možná stále platí heslo, že rodina je základ státu, a já to vůbec nechci zpochybňovat, sám spíše patřím k těm, kdo v rodině spatřují pevný bod a smysl, nicméně neplatí to pro všechny - a je to v pořádku a měli bychom to respektovat.
Rodina jako povinnost?
Osobně už ale méně fandím přesvědčení, že máme zakládat rodiny, abychom pomohli státu. Při takovém požadavku totiž nutně přichází otázka „Proč?“. Na to ať si už ale každý odpoví sám.
Pro Danielu Kovářovou mohou být pozitivním ujištěním výsledky citovaného průzkumu, které ukazují, že po rodině touží drtivá většina Češek a Čechů. Zároveň je nasnadě, že se tyto preference v průběhu života mohou měnit. To přináší naději, že i ti, kdo se na počátku více soustředí na kariéru nebo cestování, mohou později dospět k rozhodnutí založit rodinu.
Klíčovým problémem je, jak překonat nepříznivé podmínky, které mladým lidem brání zakládat rodiny, případně jak jim usnadnit péči o děti, aniž by se museli vzdát své kariéry. Mudrování starších generací, že „oni místo fňukání makali, měli děti a ještě studovali vysokou školu,“ tak ať se mladí snaží a makají, přitom situaci neřeší. Protože oni si nestěžují, oni žijí svůj život jak nejlépe umí. Tak jako každý z nás.
