Článek
Stalo se kolem roku 1980. Do kanceláře mi přinesli oběžníkový formulář s názvem asi „Opovrhuji a distancuji se od pamfletu 2000 slov“. Obsahoval pouze 2 sloupce. Jeden s předtištěnými jmény a ve druhém prázdné kolonky na podpisy. Moc jsem nad tím nehloubal a přeposlal jsem ten brak dál.
Zanedlouho za mnou osobně přišel vedoucí, v ruce ho pálil ten zlořečený papír, a sdělil mi, že jsem se zapomněl podepsat. Skouknul jsem to, a zděsil se – všechny kolonky pečlivě vyplněné, až na jednu. Informoval jsem ho, že jsem to nečetl, protože v tehdejší vypjaté atmosféře to byl přísně střežený dokument. Vadila mu jen ta jedna prázdná kolonka, kterou by asi obtížně vysvětloval komunistické vrchnosti. Přiměl mě, abych tam tedy alespoň uvedl, že jsem to nečetl a podepsal. To jsem s čistým svědomím udělal, i když jsem předpokládal, že mi to v budoucnu nedaruje. A předpokládal jsem dobře.
Na základě této epizody jsem se později zamyslel nad tím, proč všichni automaticky podepsali, i když to nečetli. Vysvětlení je jednoduché – předpodesranost zvítězila nad osobní hrdostí – existence v poslušném předklonu je jejich životní filozofie. Jak jednoduché je ovládnout společnost – strachem!!! Na předpodesrané stačí málo, a dělají zbaběle i to, co nechtějí.
Co by se asi stalo, kdyby ten cár papíru nepodepsal nikdo. Komunistům by nutně spadnul hřebínek, protože by si uvědomili, že ztratili moc. A nemusela by se dělat žádná revoluce. Stačilo by neabsolvovat prvomájové průvody a neskandovat „Ať žije KSČ“. Pak by ti funkcionáři z tribuny museli jít domů kanály. Pokud se ignoruje ideologická hra mocných, tak vlastně přestávají existovat.
Neblahý vliv na společenské dění mají však populističtí prospěcháři, kteří se z každé situace snaží vytěžit, co to jde. Ti by určitě snaživě mávali na vyzdobenou tribunu a skandovali vynucené „Ať žije KSČ“, aby si doma před sebou odplivli. Chudáci, společenský póvl.
