Článek
Ve svých 31 letech jsem nastoupil do projekčního pracoviště, kde jsem mohl uplatnit předchozí zkušenosti. Byl jsem začleněn do jedné z několika profesních skupin, které řídili skupináři. Velmi brzy po nástupu mě překvapila podivná situace. Přišel za mnou mladší kolega, aby mě s plnou vážností vysvětlil, že i když jsem starší, on je ale služebně starší, což je rozhodující pro budoucí obsazení funkce skupináře. Byl jsem ohromen z toho, jaké perspektivní kariérní starosti už má tento inženýrský zelenáč.
Ale Miloš to myslel skutečně vážně a na prosazení této filozofie dlouhodobě pracoval donášením negativních smyšlených informací o mě vedoucímu pracoviště, což jsem tehdy ani netušil. Vždy jsem předpokládal, že mám charakterní kolegy. Postupně se ukázalo, že to fungovalo. I když kolegové mě měli rádi a vážili si mě, tak vedoucí byl jediný opačného názoru. A začínal mě to dávat náramně najevo, každý klacíček pod nohy mu byl dobrý. Jeho agresivita se začala stupňovat, a já jsem si to nenechal líbit.
Situace došla tak daleko, že to několikrát řešila kontrolní komise z podniku. Výsledek šetření byl pro mě velikou satisfakcí, neboť její předseda se mě nechápavě zeptal: „To jste skutečně takový Mesiáš?“ Nemohl pochopit, že nejsem žádný vypočítavý křivák, a že z toho nechutného klání nemám žádný osobní prospěch. Ale jeho kolegyně se mnou sympatizovala, neboť věděla o neutěšených poměrech na pracovišti své. Byl jsem tedy očištěn.
Tehdy se zase opět objevil na scéně Miloš, aby mě podpořil v boji s vedoucím tak, že s plnou vážností mě motivoval tisícikorunou (polovina výplaty), když ten nechutný existenční mumraj skončí konečně jeho jmenováním do funkce skupináře, na kterou se už tak dlouhou dobu třese.
Zášť vedoucího proti mně se stupňovala, takže už nemělo smysl setrvávat a podal jsem výpověď. A teď se pan vedoucí předvedl – napsal na mě takové pracovní hodnocení, že by ani pes ode mne kost nevzal. Myslel si, že si mě na závěr parádně vychutná. Ale mýlil se – obrátil jsem se na soud.
Soud se odehrával v několika přelíčeních a za mé svědky byla povolána řada kolegů. Všichni jednoznačně svědčili pro mě. Překvapivé bylo, že vedoucí měl pouze jediného svědka – Miloše. A tady ten hnus vyplývá na povrch. Soudce nevěřil vlastním uším, když Miloš svědčil proti vedoucímu, zatím co by každý soudný předpokládal, že to bude naopak. Soudce měl potřebu se ujistit, že svědek vedoucího skutečně vědomě svědčí proti němu. Ale bylo to tak, intrikán Miloš věděl, co dělá, vždyť na tom scénáři roky pracoval. Podtrhl vedoucího v nejcitlivějším okamžiku, takže to byla rána do vazu. Soud jsem jednoznačně vyhrál. Na konci měl ke mě soudce překvapivý dotaz: „To jste skutečně tak svatý?“, který ilustroval jednoznačnost procesu.
Protože soudních přelíčení se zúčastňoval i podnikový právník, donesla se tato útrpná groteska i na podnik. A ten byl nucen odpovídajícím způsobem jednat. Vedoucí byl odvolán a raději sám odešel. Ale to hlavní a nejdůležitější na konci tohoto příběhu – Miloš se konečně stal skupinářem. Zdalipak si pan vedoucí alespoň dodatečně uvědomil, kdo mu tak nečekaně utnul kariéru? Byl to jeho oblíbený informátor Miloš.
Tím končí můj životní osud, který 11 let režíroval kolega Miloš – nevídaný to křivák. Obtížně jsem pak začínal novou profesní dráhu od nuly a ještě s jistým nezaslouženým puncem. Ta slíbená tisícikoruna už je asi promlčená.
