Článek
Móda
Celý život se snažím najít odpověď na otázku, co je to móda, i když ve Wikipedii je křečovité dlouhé vysvětlení. Ten výraz se nedá definovat, přesto zasahuje velkou část populace. Je to fluidní síla, nebo energie, která labilní část lidstva nabádá k optické úpravě zevnějšku absurdní uniformitou. Tady se ještě projevuje stádový pud. Kdo není jeho součástí, není „in“. Módní trendy jsou nepsaný kategorický imperativ, na který reagují jemná čidla psychicky nevyzrálých osobností. Tím, že akceptují aktuální módu, dostávají se na horní příčku svého hodnotového žebříčku. Konečně jsou, ve svém pojetí, rozvinutými plnohodnotnými bytostmi. Móda je tragikomická komedie, která iluzorně posiluje sebevědomí těch, kterým se ho nedostává.
Před léty tito zoufalci hledali sebevědomí ve spuštěných kšandách, které za sebou táhli. Po něžné revoluci plně využili možnosti demokracie, aby vyjadřovali svou osobnost tetováním, čímž byli nerozeznatelní od kriminálníků a námořníků. Ale pořád je to neuspokojovalo, takže vyspekulovali děravá kolena na kalhotách. Tento módní trend se obzvlášť prosadil, takže jeho příznivci si doma ničili kalhoty vystřihováním děr na kolenech. Této stupiditě vyšly vstříc i textilky, které na trh dodávaly roztrhané, děravé a roztřepené kalhoty. Absurdita došla až tak daleko, že místo házení do popelnic je infikovaní příznivci pyšně nosili i do divadla. Moderna jásala - kultura plakala. Časem se profláklo, že je to blbost, kterou akceptovali jen postižení s nižším IQ, takže bylo zapotřebí inovovat módní metodiku.
Černá barva natolik uchvátila část společnosti tou měrou, že je všude, kde to jen jde. V domácnostech, v TV, ale zejména v odívání jednoznačně identifikuje nicky, které na sebe chtějí upozornit. Černé hábity v běžném životě připomínají slet černokněžníků. Nejde o zaměstnance krematorií, ani o pietní truchlení za nebožtíky, ale o suverénní projev nevyzrálých osobností. Módní experti oživují tuto tragickou grotesku bílými botičkami. Nemají na to, aby pochopili, že jsou pro normální společnost k politování.
Hysterie
Tato kategorie již podstatně negativně ovlivňuje lidskou společnost, neboť zásadním způsobem narušuje její fungování. Vyznačuje se totální ztrátou soudnosti, neboť vítězí všemocný kretenismus. Vzpomeňme na hysterický hon na čarodějnice a jejich upalovaní před několika staletími. Kde se bere ta suverenita a samolibost části společnosti v perzekuci a rozhodování o osudu nejbližších? Jaký zkrat se odehraje v hlavách vykonavatelů poprav lidí, s nimiž ještě donedávna žili v pohodě a míru? V nedávné minulosti to byl hysterický pogrom Židů ve fašistickém Německu. Neblaze proslulé jsou i etnické čistky na Ukrajině (Volyně) a Kosovu.
Avšak ani v současnosti nebylo lidstvo před tímto zlem uchráněno. Covidová hysterie neblaze zasáhla ultimativním zákazem vycházení a shromažďování, čímž bylo prakticky znemožněno normální fungování společnosti. Ekonomické a psychické následky se projevují dodnes. Uhlíková hysterie, která se již 20 let marně snaží zachránit planetu Zemi před ohřátím, je stále v plném nasazení. Prozatím se tak razantně transformuje energetika, že ekonomika pocítila úhonu. Takže až za několik let lidstvo pozná úspěšnost této strategie.
Strach
Je všeobecně známo, že nejspolehlivějším prostředkem k ovládnutí stáda, a tedy i lidské společnosti je strach. Ten výborně funguje na primitivní a zbabělá individua, která se raději přikloní ke svému trýzniteli pod jeho ochranná křídla s očekáváním výhod. Na tomto principu se tak rychle a dynamicky zrodil německý fašismus. I když je to k nevíře, byl totiž podporován celou společností, a to jak aktivními přívrženci, tak i bojácnou a tolerantní částí společnosti, která nechtěla riskovat svou existenci opoziční činností.
I síla komunismu se zrodila z podobných podmínek. Aktivitou skalních straníků a odevzdanou loajalitou jejich odpůrců, kteří si pro svou existenci zvolili nedůstojný, ale bezpečný život v předklonu. Nenávidí komunismus, přesto ho ale pasivně tolerují, čímž podporují vzrůst jeho moci. Jak ubohá životní filozofie! Představme si, že na 1. máje by pod nazdobenou tribunou s nadrženými samolibými komunistickými pohlaváry nepochodoval nikdo. Síla komunistické idey by se rozplynula jako pára nad hrncem. Zostuzení funkcionáři by pak museli utíkat domů kanály. Ale bohužel, opak je pravdou. Pochodující davy, nenávidějící komunismus a rektální stratégové ze strachu nadšeně skandují: Ať žije KSČ a radostně mávají třepetalkami.
Takže existence lidstva není určována nějakým zlým diktátorem, ale závisí především na polarizaci společenských sil. Na jedné, vládnoucí, straně jsou skalní fanatici, vyčůránkové a zbabělci, zatím co na protipólu je morální a hrdá část společnosti. Je s podivem, že v celé historii lidstva vyhrává vždy jen ta nemorální strana, která spolehlivě dovede společnost do záhuby – aby se pak historie stupidně opakovala. Na stará kolena jsem v tom společenském marastu objevil zákonitost.
