Článek
Měl jsem hrůzostrašný sen. Zdálo se mi, že jsem zahraničnímu příteli poslal nahrávku s vojenskou tematikou, kterou jsem převzal z TV. Probudil jsem se propocený a zcela psychicky zdevastovaný, protože jsem tuto činnost vyhodnotil jako vlastizradu, neboť se jednalo o prozrazení vojenského tajemství, anebo dokonce o špionáž. Tato podvratná činnost je přece na prokurátora!!! Když jsem vychladl a nabyl normálního vědomí, spadl mi kámen ze srdce. Vždyť jsem nedělal nic neobvyklého. Takovéto vojenské zpravodajství vytrubují do celého světa přece dennodenně všechna veřejná média. Jejich snaživí reportéři nás svědomitě provázejí po muničních skladech, cvičištích, kasárnách, vojenských letištích a jako bonus k vyčerpávajícím vojenským technickým informacím nás nechají nahlédnout i do interiérů tanků a bitevních letadel.
Důsledkem těchto strategických informací je evidentní, a také logické, že každý náš potenciální nepřítel může mít ve své databázi detailní přehled o stavu naší válečné techniky, včetně fotografií vojenského personálu. Jako malí kluci jsme si hráli na vojáky a měli flinty a bodáky. Výzbroj však byla neškodná – klacky. Ale dnes tato hra dospělých ohrožuje bezpečnost celé naší vlasti! Iniciativně se nabízíme potenciálnímu nepříteli na zlatém podnosu a se spuštěnými kalhotami. A při tom, ve své malosti jsme ještě tak troufalí, že do světa vytrubujeme, s kým chceme bojovat. Na tato témata se dokonce pořádají moderované veřejné diskuse. Ministři a generálové se předhánějí v nakupování tanků a letadel, aby aktualizovali náš nicotný bojeschopný potenciál, čímž zároveň informují jakéhokoliv nepřítele.
Žijeme v reálu, nebo v groteskní tragikomedii? Nemělo by se Ministerstvo obrany přejmenovat? Ani se neodvažuji nabídnout změnu názvu. Bylo by to absurdní.
